Jak učit hrdinství i desetileté děti

Lidé

„I ty můžeš být hrdina, neboj se říct si o pomoc, pomoc není kravina, i Batman měl svého Robina,“ říká dětem psycholožka Kateřina Schönová. Její kurz, v jehož rámci se už desetiletí mohou učit hrdinství, je ovšem podstatně komplexnější záležitostí a vychází z podobné výuky pro dospělé. Klíčové například je, že aby byl člověk schopen jednat hrdinsky, musí věřit, že to dokáže.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Projekt, který dělá z lidí hrdiny, vytvořil paradoxně psycholog, jehož byste patrně za hrdinu neoznačili. Jeho jméno je Philip Zimbardo a proslavil se už v sedmdesátých letech minulého století takzvaným stanfordským vězeňským experimentem, v němž udělal ze studentů vězně a žalářníky a sledoval, jak jedna skupina šikanuje tu druhou.

Zimbardo je vlastně také padouch. Jenže poučený. A ve svém novém, současném experimentu, v kterém ho následují tisíce lidí po celém světě, situaci obrátil a místo padouchů se snaží vytvářet hrdiny: jmenuje se Heroic Imagination Project neboli projekt hrdinství. Česká psycholožka Kateřina Schönová ho upravila pro děti a hrdinou se tak může stát každý školák. Například v Polsku se už podobné kurzy pořádají na dvou stech padesáti školách.

 

Poznám hrdinu, když ho potkám?

Na pohled asi ne. Ale věříme, že hrdinu má v sobě každý z nás, že každý člověk je schopen hrdinského chování, záleží jen na okolnostech. Při kurzech smýšlíme o lidech jako o takzvaných čekajících hrdinech, kteří čekají na příležitost jednat, a my jejich připravenost podporujeme tréninkem. Když pak lidé kurzem projdou, už jsou pro nás hrdiny v tréninku. Pak záleží na situaci. Hrdinství totiž můžete vnímat dvěma způsoby. Můžete tak vnímat jen lidi, kteří zasáhnou v krizové situaci a někoho zachrání. Ale my vidíme i takzvané hrdiny všedního dne, kteří každý den dělají něco malého pro to, aby se lépe žilo jim, ale také jejich okolí, a přinášejí tak pozitivní změnu například do své práce či komunity.

 

Tíhnou k hrdinství spíše ženy, nebo muži? Extroverti, nebo introverti? Držitelé určitých vlastností?

Z výzkumů vyplývá, že hrdinou se člověk nerodí, ale stává. Neprokázalo se, že by v tom hrálo roli pohlaví, ale osobnostní rysy ano. Hrdinové mají častěji optimistický přístup ke světu. Věří, že na to mají, že to dopadne dobře. Věří ve svoje schopnosti. Mají sice také různé obavy, například co na jejich činy řekne okolí, jak budou vypadat, ale buď je mají menší, nebo se jimi nenechají ovlivnit.

 

Lidé, kteří se nezabývají reakcí okolí, jsou ale obvykle sociopati…

To je pravda, ale hrdinovi na ní záleží. Na hrdinství je typické to, že člověk udělá něco pro ostatní, aniž očekává nějakou odměnu, a je si vědom, že tím může něco ztratit. Peníze, svůj čas, může třeba i klesnout v očích ostatních, a přesto do toho jde. Sociopati jednají vždy pro svůj prospěch.

 

Proč by se měl člověk stát hrdinou, když to sám vnímá vlastně nepříjemně?

Protože dobrý pocit z hrdinství překoná právě onen diskomfort a strach z reakce okolí. Hrdina je v daný moment schopen vidět benefity celkové, které jsou vzdálenější, a získá je nejen on, ale i jeho okolí, a díky tomu překoná onen diskomfort okamžitý.

 

Kolik procent populace tvoří hrdinové?

To se nedá říct obecně, vždy záleží na situaci. Například si představte, že jste sama v místnosti s člověkem, který se začne dusit. Pravděpodobnost, že se z vás stane hrdinka a zachráníte ho, je osmdesát procent. Prostě nepřemýšlíte a pomáháte. A teď si představte, že v té místnosti je dalších třeba deset lidí, kteří přihlížejí. Pravděpodobnost, že kdokoliv z nich pomůže, už je jen dvacet procent. Říká se tomu efekt přihlížejícího. Čím více lidí je v nějaké situaci, kdy někdo potřebuje pomoct, tím menší pravděpodobnost je, že pomůže. Roli nehraje jen osobnost, ale také situace a sociální síly, které jsou neuvědomované. My se snažíme právě tyto síly vysvětlit, ukázat tak, aby si je lidé začali uvědomovat. Tím se zvýší pravděpodobnost, že budou v krizový okamžik jednat a nenechají se ovlivnit.

 

Neinklinují tedy k hrdinství lidé s empatií a vnímavostí, protože ti se dokážou vcítit do druhého?

Teoreticky ano, ale nejsem si jistá, zda to není příliš velká zkratka. Určitě je pravda, že máte spíše tendenci zachránit člověka, kterého znáte, někoho vám připomíná nebo se s ním dokážete ztotožnit. Faktorů je ale mnohem více. Reakcí na stres je útěk nebo útok. A může se stát, že i velmi citlivý a empatický člověk prostě v klíčovém okamžiku takzvaně zamrzne a nebude schopen jednat. I s tímto pracujeme.

 

Není to ale tak, že se pokoušíte odbourat věci, které jsou základem naší existence? Prvním je stádový komplex, kdy všichni děláme to samé a stejným způsobem, což nám umožňuje žít v tak velkém počtu na tak malém prostoru. A pak se snažíte odbourat naši pravěkou reakci na stres, která nám zachraňuje životy.

My se ji nesnažíme odbourat, ale jen „zvědomit“. Člověk se někdy potřebuje zorientovat tak, že se dívá, co dělají ostatní. Většinou je to v pořádku, protože mu to pomůže. Pak je ale určité procento případů, kdy to tak není, a my se snažíme dát volbu. Ukážeme mu, že má tendenci jednat určitým způsobem, ale že to nemusí být jediná možnost. Že se může zastavit a rozmyslet se, jestli se má spoléhat na to, co dělá skupina, nebo se zachovat tak, jak to cítí on. Dáváme mu možnost volby.

 

Tvůrce tohoto projektu, který jste vy pomáhala přivést do České republiky, je americký psycholog Philip Zimbardo. Ten je znám především svým stanfordským experimentem, kdy udělal z vysokoškolských studentů vězně a žalářníky a přihlížel, jak v té skupině stoupá šikana a násilí, dokonce to i podněcoval. Není jeho osoba až příliš kontroverzní?

Já myslím, že je důležité sledovat celou cestu, jakou si prošel. Díky stanfordskému vězeňskému experimentu vlastně zjistil, jak se situace podílí na tom, abychom dělali špatné věci, a uvědomil si, že tím zlo vlastně sám utváří. Což ho dovedlo k tomuto projektu. Řekl si: „Aha, když umíme vytvořit zlo, umíme stejně tak vytvořit i hrdinství?“ Myslím, že by tento projekt nevznikl bez toho, aniž by za sebou onen stanfordský vězeňský experiment měl.

 

Pouštíme i Spidermana

Vy jste jeho projekt upravila pro děti. Jaký je rozdíl mezi tím, jak se dělají hrdinové z dospělých a z dětí?

Jeho kurz je vytvořen primárně pro dospělé, ale každý lektor si jej může trochu poupravit. Já mám zkušenost s dětskými kolektivy, pracovala jsem v dětském krizovém centru, v psychiatrické dětské nemocnici, myslela jsem proto především na jeho použití u dětí. A některé činnosti mi přišly nevhodné, proto jsem vymyslela způsob, jak ho trochu předělat. Verze pro dospělé je například hodně statická, je založena na diskusi v menších skupinách. U dětí to nahrazujeme jinými aktivitami, třeba scénkami, vybrala jsem také odlišná videa tak, aby jim témata byla blízká a rády o nich mluvily.

 

Co je konkrétně jiné?

Například jsem zařadila scénku, kde si děti samy na sobě vyzkoušejí, jestli pomohou svému kamarádovi. Každé z nich dostane lísteček s pokyny. Většina z nich na něm má napsáno, že jde ze školy domů. Jedno dítě – většinou se snažím, aby to byl oblíbený spolužák – má jiné pokyny. Zatímco většina chodí po místnosti, on spadne na zem a předstírá, že je mu špatně. Chviličku je v tom nechám a pozoruju, co se děje. Velmi často se efekt přihlížejícího ukáže. Všichni jen stojí a čekají, kdo zareaguje. Bojí se samy něco udělat. Prostě jen plní pokyn z papírku a málokoho napadne, že by mu měl pomoct. Přijde mi důležité, že si to mohou zažít, protože učení je nejpřínosnější, když je spojeno právě se zkušeností a emocemi.

Nebo když se bavíme o růstovém myšlení, používám přirovnání: tvůj kamarád bydlí v domku za loukou. Chceš za ním, ale nevíš jak. Tak to zkusíš přes tu vysokou trávu, ale jde to špatně. Postupně je cesta jednodušší, protože tráva je už sešlapaná, a jak tam chodíš často, vznikne cestička a časem třeba i silnice. A tak to funguje s našimi schopnosti. Když se chci něco naučit, je to těžké, a čím více trénuju, tím mi to jde lépe.

 

Jak růstové myšlení souvisí s hrdinstvím?

Aby byl člověk schopen jednat hrdinsky, musí věřit, že to dokáže. Že na to má schopnosti, že má co nabídnout. Jenže ne všechno se prostě povede napoprvé skvěle a je důležité to nebrat jako katastrofu, ale jako cestu. Teď jsem udělal, co šlo, a příště to třeba bude ještě lepší. Lidé, kteří mají zabrzděné myšlení, se vyhýbají výzvám, nejdou do náročných situací, protože jsou mnohem více ohrozitelní tím, že by ukázali, že na něco nemají. Hodně lidí věří, že když se s nějakou schopností nenarodili, nemůžou si ji vytrénovat.

 

Myslíte, že si dítě na odchodu to ponaučení vezme?

Myslím, že ano. Pamatuji si, jak bylo pro mě samotnou šokující odhalit mechanismy, které nás vedou k nicnedělání. Jak jsem si pak říkala – Proč mi to někdo neřekl předtím? Osobně bych už nikdy nebrala jako samozřejmost, že když nějaké neštěstí sleduje dav, určitě už někdo policii zavolal.

 

Váš kurz je koncipovaný pro děti zhruba od čtvrté třídy základních škol. Jak se ale desetileté dítě může stát hrdinou? Snad mu neříkáte, aby skočilo pro tonoucího dospělého?

Jedna z věcí, které je učíme, je, jak si říct o pomoc. Paradoxně v onu chvíli může být v roli zachránce i ten nejmenší či nejslabší. Stačí jen znát ty mechanismy. Když se vám například něco stane na ulici, nemá smysl moc křičet „pomoc, pomoc“, protože lidi většinou vidí, že se něco děje. Lepší je se obrátit na konkrétní osobu: Vy v té modré bundě, pomozte mi! A to je nástroj, který dokáže použít i velmi malé dítě. Zatahat za rukáv člověka vedle sebe a říct „pane, zavolejte záchranku“. Nastartovat hrdinství v někom jiném. Už to, že vystoupí z komfortní zóny a něco udělá, je hrdinství.

 

Zdá se mi, že hrdinů je plná televize. Děti se dodívají na to, jak Ironman, Spiderman, Superman nebo Kapitán Amerika zachrání svět, pak jdou ven a přirazí dveře před nosem stařence s holí. Čím to je?

Myslím, že to hodně souvisí s tím, nakolik se s daným hrdinou dokáže ztotožnit. U superhrdinů může lehce nabýt dojmu, že nikdy takový nebude, protože superhrdinové mají jen a jen kladné stránky. My se proto dětí například ptáme i na to, jaké slabé stránky mají jejich hrdinové a co mají společného s nimi samými. Pouštíme jim například ukázku z prvního filmu o Spidermanovi, tu část, kde zjistí, že má schopnosti, ale ještě je neumí ovládat. Leze po zdi, běhá po střechách a chce střílet pavučinu, ale vůbec mu to nejde. I ve filmech jsou momenty, kdy superhrdina musí něco překonat a jde to těžce. Pak se to snažíme zformulovat a napasovat na zkušenosti dětí, aby věděly, že opravdu mají něco společného. Že to není nikdo vzdálený, komu se nemůžou rovnat.

 

Učitel a hrdinství

Jaké máte ambice? Je například cílem projektu přizpůsobit ho tak, aby se dal zařadit do výuky základních škol?

Bylo by dobré, kdyby se s ním mohly seznámit děti v rámci školy nebo kdyby jej znali učitelé a komponovali jeho části do běžných situací ve škole. Například v Polsku je součástí prevence na dvě stě padesáti základních školách, v Maďarsku je zase rozšířen především v obchodní branži. U nás je zatím v plenkách.

Školím pedagogy, psychology, metodiky prevence, kteří pak mohou pořádat kurzy pro děti. Ale také se jim snažím předat, že pro děti jsou oním hrdinou často právě oni a že je hodně důležité, aby se chovali podle toho, co říkají. Protože děti jsou na to velmi citlivé. A je to bohužel i naopak, učitelé mohou hrdinství snadno nastartovat, ale také udusit. Poznámkami typu „pořád jenom zlobíš, nikdy nic nedotáhneš, jsi nešikovný“. Když to dítě slyší opakovaně, vezme to jako fakt a jeho identita se podle toho zformuje. Vždy je lepší všímat si toho, co dítě dělá dobře. Když se totiž chová špatně, je to obvykle jen reakce na stres, který prožívá, ať už doma, v partě, nebo ve škole. A když mu dáme pozornost v situacích, kdy dělá něco dobře, můžeme narušit to špatné, co si o sobě myslí. Pomoci mu uvidět, že i on něco dokáže. A když se sám bude cítit dobře, může pomáhat druhým.

 

Vy jste pracovala v dětském krizovém centru. Mohou se podobné postupy použít i u dětí, které mají za sebou traumata nebo žijí v sociálně vyloučených lokalitách?

Právě u dětí, které byly nějakým způsobem traumatizované, je důležité, aby samy sebe neviděly jako oběť, ale jako hrdinu. Děti, které si prošly něčím těžkým, se často cítí bezmocně a nesou si to celým svým životem. Mají pocit, že nemohou ovlivnit nic, co se kolem nich děje. Ale když jejich hrdinství podpoříme, ukážeme jim, že to tak není, že to ony si stanovují své hranice, že svůj další život mohou ovlivnit. Výzkumy ze zemí, kde je tento projekt zavedený, ukázaly, že právě děti z těžších sociálních podmínek jsou velmi brzděny takzvaným zafixovaným myšlením. Myslí si, že se nemohou dostat jinam a vést normální život. My jim ukazujeme, že to tak není, že i když se může jejich situace zdát bezvýchodná, mohou svou snahou vlastní život změnit.

 

Neuvažovali jste o zavedení projektu v sociálně vyloučených lokalitách?

Myslím, že by to bylo fajn, ale tím, že projekt u nás není příliš rozrostlý, na to nemáme kapacitu. Ale určitě by to bylo dobré. V USA je projekt součástí školství v některých přistěhovaleckých čtvrtích a pomáhá právě tamním dětem vymanit se z pocitu, že jsou něco míň.

 

Máte i vy osobně za sebou člověka, kterému tento projekt vyloženě pomohl?

Jeden chlapec se při diskusi svěřil, že mu táta vůbec nevěří, takže ani on sám si pak nevěří. Bylo to emotivní a smutné vyznání. Na konci pak děti vždy píší dopis samy sobě, který jim posílám až za tři měsíce, a ten jeho byl velmi motivační a optimistický. Věř sám sobě, psal. Bylo znát, jak v sobě ten nešťastný chlapec během hodiny a půl objevil sílu a trochu vyrostl. Bohužel nemáme zprávu, jaké to má trvání. Náš cíl zasít semínko hrdinství a vyššího sebevědomí se nám však povedl.

 

Dokázali jste mu dát pocit, že má svůj život ve svých rukou? Ale to přece děti nemají. Musejí se podřídit svému prostředí, ať už je jakékoliv…

Výsledkem nemusí být, že bude bojovat se svým otcem. Ale dítě, které má takhle špatnou zkušenost, není zvyklé se vymezovat vůči ničemu, dokonce ani tam, kde příležitost má. Třeba když po něm kamarádi něco chtějí, tak jim chce automaticky bezmyšlenkovitě vyhovět. Přitom to je skupina, ve které může říct svůj názor. Důležité pak také je to, o čem jsme mluvily: hrdinství je i umět si říct o pomoc, takže dáváme i kontakty na linky důvěry, protože občas se na těchto kurzech opravdu můžete setkat s dítětem, které tuto pomoc potřebuje, ale je pro ně nepředstavitelné si o ni říct.

Úplně na konci říkám básničku: „I ty můžeš být hrdina, neboj se říct si o pomoc, pomoc není kravina, i Batman měl svého Robina.“ A je to důležité nejen u dětí, ale i dospělých. I my se bojíme občas si říct, že na něco nestačíme, že potřebujeme pomoc. Ale jak se můžeme učit, když si neřekneme tomu, kdo je zkušenější a může nás vést? Potřebujeme přece, aby se o nás někdo postaral, když je třeba, abychom doplnili síly. Protože abychom mohli pomáhat druhým, musíme být v pohodě i my.

 

Existuje desatero pro rodiče, jak vychovat hrdinu?

Měli bychom se chovat laskavě nejen ke svým dětem, ale také k okolí. Měli bychom si všímat věcí, které kolem nás jsou, a když si myslíme, že by bylo dobré jednat, tak to udělat. Měli bychom si uvědomovat své pocity a třeba o nich mluvit, aby se děti učily, že i rodiče mají z něčeho strach a dokážou ho překonat. Hrozně důležité je, aby naše chování bylo v souladu s tím, co říkáme.

 

Ale realita tomu často úplně nenahrává. Jdete z práce, honem vyzvednout děti, nakoupit, večeře, úkoly, problémy, starosti – a máte být ještě laskavá na sousedy, kytičky nebo cokoliv? Neexistuje nějaká zkratka?

Je důležité říct, že to nemusíme dělat pořád. Stačí občas. Opravdu nikdo z nás nemá tolik energie, aby byl hrdinou na celý úvazek. Naopak. V ten moment, kdy přijdeme z práce, třeba i své dítě okřikneme a vybijeme si na něm svoji frustraci. Ale pak je důležité mu to také na rovinu přiznat: „Hele, já jsem byla unavená, vím, že jsem k tobě byla nefér, a mrzí mě to.“ Myslím, že to je schopnost, kterou málokdo má.

 

Autorka je novinářka, vychovává dvě malé děti a publikuje v různých médiích.

 

 

Představ si hrdinu
Kateřina Schönová je koordinátorkou a lektorkou projektu HIP (Heroic Imagination Project). 
Pomáhala jej překládat a upravila jej tak, aby byl využitelný pro děti ve věku od deseti let. Psycholožka, dětská a rodinná terapeutka a psychoterapeutka pracuje na oddělení adiktologie ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. V minulosti působila v Dětské psychiatrické nemocnici v Lounech a v Dětském krizovém centru v Praze.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama