Basketbalista Satoranský: Vždycky chci vyhrát

Lidé

Od mládí byl považován za mimořádný sportovní talent. Nyní ta očekávání naplnil, když se prosadil v americké NBA a po podpisu nové smlouvy s klubem Chicago Bulls se stal aktuálně nejlépe placeným českým sportovcem. Rozhovor o životě profesionálního basketbalisty, dobrém jídle, síle peněz v NBA i o nejdůležitějších ženách jeho života. Tomáš Satoranský, sportovec s rozhledem, který přesahuje hranice basketbalového hřiště.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Co vás napadne, když se řekne číslo 23?

Naprostá legenda, král basketbalu Michael Jordan. Člověk, který změnil pohled světové veřejnosti na tenhle sport. A můj dětský idol.

 

Jste rád, že budete hrát právě za Chicago Bulls, někdejší tým Michaela Jordana?

Je to pro mě pohádka. Dnes už je to dvacet let, co Jordanova éra v Chicagu skončila, ale ta atmosféra je tam pořád znát. Takže jsem nadšený, že budu hrát právě v tomhle klubu a v téhle hale.

 

Vy sám hrajete s číslem 31. Proč právě s ním?

Mám dvě oblíbená čísla, osmičku a třináctku. S osmičkou hraju v reprezentaci a s třináctkou jsem hrál v Barceloně. Když jsem přestupoval do Washingtonu, byla už třináctka zabraná, tak jsem ty číslice jen přehodil a už si to tak pro NBA nechám.

 

Rodina nechtěla, abych odjel

S basketbalem jste začínal v pražském klubu USK. Kolik vám bylo?

Začínal jsem v osmi letech. Na naší základní škole se otevřel basketbalový kroužek, začal jsem tam chodit a po dvou měsících jsem už byl v dětském tréninkovém programu USK.

 

Kdy jste si poprvé uvědomil, že mezi svými vrstevníky vynikáte?

Od začátku jsem vždycky trénoval a hrál s klukama, kteří byli o dva tři roky starší. Když jsem pak někdy v dorostu začal hrát proti svým vrstevníkům, viděl jsem, jak mi právě konkurence těch starších a větších pomohla. Na akcích mládežnických reprezentací jsem se pak cítil, že se můžu měřit s těmi nejlepšími v Evropě, a začal jsem si uvědomovat, že by mě ten sport mohl možná živit.

 

V patnácti jste byl nejmladším hráčem, který kdy hrál českou ligu, v šestnácti historicky nejmladším reprezentantem mezi dospělými. Musel jste jako „mladej“ uklízet po tréninku balony?

Musel – a táhlo se to se mnou hrozně dlouho. Protože všude, kam jsem přišel, jsem byl furt nejmladší. V sedmnácti jsem přišel do Španělska do Sevilly, a tam jsem byl taky nejmladší. A pak jsem ještě byl skoro v pětadvaceti nováčkem v NBA. Tak teď už mám snad od role bažanta v týmu definitivně pokoj.

 

Už v šestnácti jste měl nabídky od velkých evropských klubů, nakonec jste šel do méně slavné Sevilly. Proč?

Dívali jsme se tehdy s mým agentem na všechny možnosti. Posuzovali jsme i to, kde mám šanci se prosadit. Věděli jsme, že v Seville dobře pracují s mladými hráči. A hlavně mě hrozně chtěli. Pro mě je důležité, abych cítil skutečný zájem a viděl, že jsou ochotní investovat čas a energii do toho, abych se zlepšoval.

 

S kým jste se tehdy radil, jak svou kariéru nejlépe rozvíjet? Byl to vedle agenta Phillipa Paruna i někdo z rodiny?

Kolem toho bylo docela haló. Rodina nechtěla, abych odcházel. Pro mámu to znamenalo, že v sedmnácti odejdu z domova a celý rok mě neuvidí. A můj největší fanoušek, děda, ten o tom vůbec nechtěl slyšet. Navíc tehdy ještě nebylo obvyklé, aby hráč odcházel v takhle nízkém věku. Naštěstí se docela rychle ukázalo, že to bylo správné rozhodnutí.

 

Když jste odjel do Španělska, byl jste tam úplně sám?

Bylo nás tam v nízkém věku víc, bydleli jsme v takové studentské rezidenci, kde se o nás starali. Takže jsme si nemuseli vařit a tak. Ale byl jsem tam opravdu celý rok bez rodiny a musel jsem si na to zvyknout.

 

V roce 2012 si vás vybral Washington pro nejslavnější basketbalovou soutěž světa, americkou NBA, vy jste však zůstal další roky v Seville a následně v Barceloně. Věřil jste celou dobu, že vás z NBA povolají?

Věřil, i když jsem čekal, že přechod do NBA přijde o něco dříve. Ale nakonec se mi zalíbila možnost přestoupit do Barcelony. Tam je na hráče pořádný tlak, očekává se, že budou vyhrávat skoro všechny zápasy. Je to velký klub, hraje Euroligu, což je skvělá soutěž, a byl to jeden z mých sportovních snů. Myslím, že mě angažmá v Barceloně dobře připravilo na to, co mě pak čekalo v NBA.

 

Jak vlastně vypadá ten moment, kdy se dozvíte, že budete NBA skutečně hrát? Zavolá vám někdo z vedení klubu a řekne „chlapče, máme pro tebe smlouvu“?

V podstatě ano. Já jsem celou dobu byl v kontaktu s lidmi z klubu, občas jsem tam i dojížděl. No a pak jednoho dne zavolal agent s tím, že máme konkrétní nabídku a můžeme o ní jednat. Tak jsem do toho šel.

 

Za ukončení smlouvy v Barceloně jste musel zaplatit dva miliony eur. Na tu částku jste se skládal společně s Washingtonem a část peněz si i vypůjčil. Bylo jisté, že si v NBA vyděláte dost na splacení?

Měli jsme to spočítané tak, aby to dávalo finanční smysl. Vidina, že budu hrát nejlepší ligu světa, mi za to stála a byl jsem ochoten pro to nějaké peníze obětovat. Dnes už to je všechno dávno splacené.

 

Hotel, hala, letadlo

Popište mi, jak vypadá den hráče v NBA. Třeba když hrajete domácí zápas.

Ráno bývá střelecký trénink, do haly přijíždím tak na půl devátou. Máme připravenou snídani, pak odstřílím trénink a jedu domů se naobědvat a vyspat. Odpoledne vyrážím na zápas. Hraje se většinou od sedmi večer. V klubech je zvykem, že se každý hráč rozcvičuje individuálně. Začínají ti, kteří hrají nejméně, a čím je hráč vytíženější, tím blíže k začátku zápasu má rozcvičování. Takže když jsem byl nováček, měl jsem rozcvičení dvě a tři čtvrtě hodiny před zápasem. Teď už to bylo výrazně později, což je samozřejmě příjemnější.

 

Jak vás trenéři chystají na soupeře?

Máme týmové porady a důkladná je i individuální příprava. Každý hráč má na tabletu připravené sestřihy ze hry soupeře, s lidmi z trenérského týmu si rozebere, co lze od jednotlivých hráčů očekávat.

 

Nastoupíte v základní pětce, máte třeba zápas s Houstonem. Kdy se dozvíte, jestli budete bránit nejlepšího střelce celé NBA Jamese Hardena?

Zrovna u něj se to dozvídat nemusím, to vím předem. Protože on kdykoli vidí hráče z Evropy, tak si nechá od spoluhráčů připravit herní situace tak, aby co nejčastěji hrál právě proti tomu Evropanovi jeden na jednoho.

 

Proč? Myslí si, že jsou Evropané slabší?

Možná, ale slabost nebo strach nesmí dát člověk nikdy najevo, jinak je ztracený. Já se ovšem snažím nachystat na všechny hráče soupeře, aby mě nezaskočilo, kdo na mě zrovna hraje.

 

Za sezonu odehrajete 82 zápasů, polovinu z nich venku. To obnáší dost cestování…

Cestování je hodně náročné. Pokud hrajeme více utkání venku, tak v noci po zápase letíme do dalšího města, do hotelu přijedeme ve tři ráno, v jedenáct je týmová porada a ve čtyři už odjíždí první autobus do haly na večerní zápas. Takže dny, kdy je volno, věnujeme hlavně regeneraci a odpočinku.

 

Jak to v letadlech klubů NBA vypadá?

Máme letadlo, kde je pro každého mnohem větší prostor, aby se tam hráči dobře a pohodlně vešli. Vpředu vždycky létá mužstvo a vzadu realizační tým, což může být až sedmdesát lidí. Takže je to dost velké letadlo.

 

Co si do letadla berete? Knížku? Hry?

Vždycky si beru knížku, ale bývá tam buď taková tma, anebo puštěná muzika, že se na čtení moc soustředit nedá. Štěstí je, že až na cesty na západní pobřeží to z Washingtonu většinou nejsou moc dlouhé lety. V Chicagu to bude ještě lepší, protože má hodně soupeřů v dobré doletové vzdálenosti.

 

Chodíte se spoluhráči po zápasech na večeři?

Celý tým většinou ne, ale část ano. Pro mě jsou vztahy v týmu důležité, jsem na to zvyklý z Evropy.

 

Najdete spřízněné duše i v Chicagu?

Už jsme se viděli na týmové večeři v Las Vegas a vypadalo to, že si budeme rozumět. Navíc tam mám bývalého spoluhráče Otto Portera, se kterým jsem si ve Washingtonu rozuměl skoro nejlépe. Takže se těším, že to bude super.

 

Mé důležité ženy

Už od začátku s vámi byla v Americe vaše žena Anna. Prozradíte mi, kdy a jak jste se vlastně poznali?

Už je to osm let. Bylo to na narozeninové party v Troji. Od toho večera jsme spolu strávili v létě každý den. Anička měla jít studovat do Barcelony, ale odešla za mnou do Sevilly a po dvou měsících jsme tam spolu začali bydlet.

 

To bylo rychlé…

Hodně rychlé to bylo. Ona se trochu bála, jak budu reagovat, když navrhla, že by za mnou přijela do Sevilly. Ale já jsem byl hrozně rád.

 

Je ve vztahu dobré, že sama také dlouho hrála závodně basket?

Jak kdy, někdy je na mě docela drsná, když se bavíme o tom, jak jsem hrál. Ale je asi jediný člověk, který ke mně umí být tak otevřený. Já to někdy trochu hůř snáším, protože obzvlášť po zápase se mi toho nedá moc říci. Ale pak jí často dám za pravdu. A jsem rád, že mám druhý pohled.

 

Řešil jste s ní, když vás během prvního roku v NBA moc nestavěli? Řekl bych, že taková situace může být náročná nejen pro hráče, ale i pro partnerku…

Naštěstí po dobu, co jsme spolu, prožíváme většinou úspěšná období. Drsný byl jen ten první rok v Americe, a to si asi slízla dost. Frustrace z toho, když člověk do zápasu vůbec nezasáhne, bývá velká.

 

Nebo když jde hrát na poslední minutu za rozhodnutého stavu.

To jsem nesnášel ještě víc, než když jsem nehrál vůbec. Jsem soutěživý typ, chci hrát naplno, a když se už jenom dohrává, tak mě taková hra vůbec nebaví. Jsem své ženě velmi vděčný, že mi tímhle obdobím pomohla projít, a myslím, že má hodně velký podíl na tom, kam jsem se od té doby posunul.

 

Mimochodem, už jste manželce po podpisu nové smlouvy koupil nějaký dárek?

Vidíte, ještě ne. Ale ta smlouva začne platit až od listopadu a do té doby to určitě zvládnu.

 

Začátkem roku se vám narodila dcera. Dostal jste od klubu na několik zápasů volno, i když jste v té době hráli o postup do play off. Je takový přístup u klubů v NBA běžný?

U nás v klubu to tak bývalo. Možná i proto, že trenér chápal, že rodina je pro hráče to nejdůležitější. Co je basketbal oproti tomu, když máte možnost být u narození své dcery? Byl to pro mě nejdůležitější moment v životě a jsem rád, že to tým takhle chápal.

 

Jak žena s novorozencem snášela nabitý život hráče NBA? Počítám, že babičky asi budou hůř po ruce…

My jsme tam babičku naštěstí měli. Na dva a půl měsíce přijela Aniččina maminka, což pro nás byla obrovská pomoc. Jsem teď zvědavý, jak to budeme všechno zvládat v nové sezoně.

 

Vaše maminka je dlouholetou a oblíbenou učitelkou v mateřské škole. Očekáváte od ní nějaké užitečné rady, co se výchovy potomstva týče?

Moje máma byla ta, která mě nejvíc vedla ke sportu, a spoustu věcí mám po ní. Takže předpokládám, že se podobný otisk jednou třeba objeví i u vnoučat. Máma navíc pracuje s dětmi strašně ráda a děti ji milují. Myslím, že i ten vztah k dětem jsem trochu podědil.

 

Sám neudělám ani vajíčka

Vaše žena je dcerou gastronomického experta Pavla Maurera, vy sám uvádíte mezi zálibami dobré jídlo. Jakou kuchyni máte nejraději?

Mám to podobně jako s muzikou, kde také poslouchám různé žánry. Mám rád spoustu kuchyní: italskou, samozřejmě španělskou, ostrou mexickou, asijskou. Jsem v tomto směru hodně otevřený a rád ochutnávám nové věci.

 

Je ve Washingtonu nějaká restaurace, kterou jste si obzvlášť oblíbil?

Bylo jich tam dost. Ve Washingtonu má jednu ze svých restaurací skvělý španělsko-americký šéfkuchař José Andrés, chlapík, který byl mimochodem loni také nominován na Nobelovu cenu míru za to, že vaří obětem přírodních katastrof. Do jeho restaurace jsme chodili velice rádi. Tím spíše, že na španělské kuchyni jsme s mou ženou předtím strávili několik let.

 

A máte nějaké oblíbené podniky v Praze?

Je jich spousta. Jsem nadšený z toho, že každé léto při návratu domů vidím, že přibyly nové skvělé restaurace.

 

Vaříte někdy i sám?

To se ani neptejte, je to hrozné, neumím udělat ani vajíčka. Jednak jsem zhýčkaný manželkou, která vaří výborně, a taky jsem nikdy vaření netrénoval, ani když jsem byl ještě sám v cizině. Vařit si pro jednoho není moc zábavné, tak jsem si vždycky raději někam na jídlo došel.

 

Je možné, že byste si s manželkou někdy po konci vaší kariéry otevřeli vlastní restauraci?

Já bych se tomu nebránil. Tchán sice říká, že by si neotevřel restauraci nikdy, nejspíš proto, že z nás nejlépe ví, jakou práci to obnáší. Ale tuším, že má žena by se asi ráda pustila do podnikání v tomto oboru, nejlépe s nějakým konceptem v oblasti zdravé výživy.

 

Pomáhám druhým růst

Před případnou kariérou restauratéra bude mít ještě pár let přednost ta sportovní. Začínáte novou kapitolu v Chicagu. Už víte, kde tam budete bydlet?

Pro nás je dobré, že v Chicagu teď žijí oba moji agenti. S nimi i s hráči už jsem si povídal o tom, v které části města je dobré hledat bydlení. Musíme to udělat poměrně rychle, nechceme s malou Sofií začínat v nějakém provizoriu.

 

Mám pro vás tip. Volná je rezidence Michaela Jordana.

Rezidence po Jordanovi? Tak to bych musel asi podepsat ještě o hodně lepší smlouvu.

 

Četl jsem, že zlevnila z devětadvaceti milionů dolarů na patnáct.

Tak to my určitě zůstaneme u něčeho skromnějšího.

 

Chicago loni skončilo ještě za Washingtonem a také nepostoupilo do play off. Myslíte, že máte teď šanci dostat se mezi nejlepších osm celků Východní konference?

Ve Východní konferenci se vždycky může stát cokoli a také mužstva, od kterých se to nečeká, mohou překvapit a postoupit. Tým v Chicagu je hodně zajímavý, skládají ho kolem mladých hvězd Lauriho Markkanena a Zacha LaVina a do budoucna může být hodně silný. Jestli se to ukáže už v nejbližší sezoně, těžko říci. Řekl bych, že vedení klubu pracuje s delším výhledem a cílí na úspěchy do dalších let.

 

Po vašem přestupu se psalo, že byste k úspěchům měl přispět i vy, a to zejména tím, že jste velice týmový hráč…

Nerad hodnotím sám sebe, ale myslím, že mou nejsilnější stránkou je, že dovedu dělat hráče kolem sebe lepšími a vytvářet pro ně dobré příležitosti. Hodně mi také pomohlo, že jsem v posledních letech zlepšil střelbu. Potěšilo mě, když jsem po přestupu v Chicagu mluvil s trenérem a jeho představy o tom, jak bych měl hrát, byly v souladu s tím, jak svůj možný přínos vidím i já.

 

Je vám sedmadvacet, začíná vrcholné období kariéry. Jaký je váš osobní cíl? Může to i pro hráče ve slabším týmu být myšlenka na prsten, kterým NBA odměňuje vítěze soutěže?

Já jdu do každého zápasu a každé soutěže s tím, že chci vyhrát. I když jsou v lize asi objektivně silnější týmy. Ale je to sport, tam není nikdy nic předem dané.

 

Po letošním létu bude NBA výrazně jiná, spousta hvězd změnila působiště. Který tým podle vás může vyletět nahoru?

Skvělé je, že to vlastně nikdo neví. Těch změn bylo tolik, a tak výrazných, že se bude teprve ukazovat, kdo je jak silný. O to to bude pro diváky zajímavější.

 

Řeč peněz

V Bulls budete patřit mezi nejlépe placené hráče, s tím jistě budou spojena očekávání klubu i fanoušků. Jste na tlak připravený?

Myslím, že ano. Poslední dvě sezony jsem se snažil, abych se právě do této pozice dostal. Finanční prostředky samozřejmě vytvářejí na hráče tlak, ale na druhé straně takový hráč dostane daleko více možností. Je to jednoduché, pokud se má klub rozhodnout, zda více využije hráče, za kterého platí dvacet milionů, nebo dva miliony, bude chtít, aby se mu vyplatila ta větší investice. Ti levnější pak musí více čekat na příležitosti. Já byl dosud v pozici toho „levného“, a teď chci naplnit očekávání kladená na toho „dražšího“.

 

Podpisem smlouvy na třicet milionů dolarů za tři roky jste se stal aktuálně nejlépe placeným českým sportovcem. Dá se čekat, že ještě poroste zájem českých fanoušků o vaše výkony?

Nejen kvůli tomu podpisu, ale doufám, že hlavně díky výkonům v posledních dvou sezonách roste počet lidí, kteří mě poznávají. Myslím, že každého potěší, když se vrátí domů a cítí mezi svými jisté uznání za to, že ve světě něco dokázal. Já osobně bych úplně výši kontraktu zdůrazňovat nemusel, ale v Americe je zveřejňování platů zvykem a chápu, že to lidi zajímá.

 

Když už je o těch penězích řeč, jak to vlastně chodí? Platí kluby za celou sezonu najednou, nebo průběžně?

Platí se průběžně. Existuje rozdíl mezi Evropou a NBA. Zatímco v Evropě se roční kontrakt rozpočítá na deset měsíců a o prázdninách se nic neposílá, v NBA se částka rozdělí na celý rok. Konkrétně pak platby chodí dvakrát za měsíc.

 

Když se v USA zveřejňují platy hráčů, jsou to hrubé sumy před zdaněním?

Ano, zveřejňuje se celková výše smlouvy, nikoli reálný příjem hráče.

 

Kolik pak hráči skutečně zůstane, když se odečtou daně a provize agentům?

Záleží na tom, v jakém státě hrajete. Daňový systém USA obsahuje jak daně federální, tak i na úrovni států, kde se sazby liší. Provizi má s agenty domluvenou také každý individuálně. Nicméně se dá obecně říci, že hráči zůstane asi pětapadesát procent z hrubé mzdy. Což jsou samozřejmě stále skvělé peníze, se kterými se dá při rozumném nakládání dobře zabezpečit, ale od hrubé sumy se výrazně liší.

 

Basket a politika

I do basketu v posledních letech pronikla politika. Stephen Curry, hvězda týmu Golden State Warriors, odmítl pozvání na návštěvu vítězů NBA v Bílém domě. Prezident Trump následně reagoval tím, že pozvání je zrušeno, a nakonec nešel celý tým. Jak jste vnímal tuto situaci vy?

U řady hráčů byl velmi populární Trumpův předchůdce Barack Obama, byl to první prezident tmavé pleti a sám bývalý hráč basketbalu. Není žádným tajemstvím, že Donalda Trumpa mnoho z nich nemusí. A prezident Trump vzájemným vztahům některými výroky taky moc nepomáhá.

 

Řekněme, že by Bulls vyhráli příští ročník NBA, jak byste se k návštěvě u Donalda Trumpa stavěl vy?

Asi bych osobně nebyl hned proti. Nicméně bych se řídil tím, jak se k tomu postaví celý tým. Klub měl mimořádné vztahy s Obamou, který před nástupem do prezidentské funkce působil prakticky po celou svou kariéru právě v Chicagu a je velkým fanouškem Bulls. Po Obamově odchodu z Bílého domu klub komunikaci v tomto směru omezil. Takže by se vidělo, jak by tým na pozvání reagoval. Nejprve bychom ovšem museli tu NBA vyhrát.

 

Politika se dotýká i jednoho ze soupeřů Česka na MS. Skvělý turecký basketbalista Enes Kanter necestuje mimo území USA, protože režim tureckého prezidenta Erdogana ho považuje za „nepřátelskou osobu“ a vydal na něj zatykač. Sledujete jeho případ?

Sleduji hodně dění okolo basketbalu a v případě Enese Kantera jsem to i zblízka zažil. V lednu jsme hráli proti New York Knicks v Londýně a Enes s nimi neodcestoval, protože měl obavy o svou bezpečnost. Turecká reprezentace by s ním nepochybně byla silnější. Ale o to tak nejde. Považuji za šílené, pokud v dnešní době sportovec nemůže hrát, a dokonce se bojí o život, z politických důvodů.

 

Jak se díváte na současnou politickou situaci v České republice?

Nelíbí se mi, že je společnost tak hrozně rozdělená. A vadí mi politici, kteří využívají různých obav veřejnosti k tomu, aby to rozdělení ještě posilovali a sami na tom profitovali. Tak by se to dalo asi stručně shrnout.

 

Kouzlo neustálé akce

Spousta kluků a holek v Česku už má dnes na plakátu v pokojíčku místo Michaela Jordana nebo Kobeho Bryanta vás. Obnáší to pro sportovce i pocit nějakého závazku?

Beru to tak, že úspěšný sportovec má vždycky zodpovědnost k dalším generacím. Měl by s mladými hráči komunikovat, snažit se jim něco předat. Proto také dělám každé léto v Praze pro děti basketbalový kemp.

 

Kolik dětí se tam schází?

Během tří víkendových dnů je to kolem sto dvaceti. Snažím se jim opravdu naplno věnovat, přivezu i trenéry, od kterých se mohou něco úplně nového naučit, většinou ze zahraničí. Možná si pak děti řeknou, že by i ony mohly hrát NBA, když vidí, že já jsem vlastně docela obyčejný kluk.

 

Dá se i za krátkou dobu poznat mezi dětmi mimořádný talent?

Dá, a bývá jich tam docela dost. Zajímavé je, že u nás jsou holky v tomhle věku často šikovnější než kluci.

 

Co se musí stát, aby za pár let běhalo po palubovkách NBA třeba pět deset českých hráčů, a ne jeden Satoranský?

U nás se věci dělají řadu let pořád stejně. Pomohl by určitě příchod nové generace mladých trenérů a celková změna pohledu na basketbal. To se snad pomalu začíná dít… Talentovaní kluci tu určitě jsou a jde hlavně o to, aby se s nimi dobře pracovalo a dostali ty správné hodnoty.

 

V čem podle vás spočívá největší kouzlo basketbalu? Proč by rodiče měli přivést syna či dceru právě na tento sport?

Je v něm strašně moc akce, pořád se tam děje něco zajímavého. Žádné dlouhé a nudné čekání na gól, v každém útoku o něco jde, pořád se hraje naplno. V tom je nesmírná krása a kouzlo basketbalu.

 

 

Tomáš Satoranský
Nejlepší český basketbalista prožívá zcela mimořádný rok
 
Od ledna hrál ve všech zápasech Washingtonu Wizards v základní sestavě (s výjimkou těch, kdy dostal volno kvůli narození dcery). Hned 12. ledna zaznamenal jako první český hráč v NBA velmi ceněný „triple-double“, což znamená, že hráč v zápase dosáhne dvojciferného počtu bodů, doskoků i asistencí.
V únoru se manželům Satoranským narodila dcera Sofia Gia.
Počátkem března vzbudila pozornost zpráva, že se Tomáš Satoranský odmítl sejít s Andrejem Babišem během premiérovy cesty do USA. Babiš prohlásil, že o setkání neusiloval. Satoranský k tomu později řekl, že byl kontaktován lidmi z ambasády a setkání zdvořile, avšak jednoznačně odmítl, s tím, že nyní už necítí potřebu se k této epizodě dále vracet.
Prvního července pak přestoupil do týmu Chicago Bulls a podepsal s ním tříletý kontrakt na 30 milionů dolarů hrubého. Dostal se tak do týmu, v němž hrával jeho dětský idol Michael Jordan.
Během srpna se připojí k české reprezentaci, která se připravuje na mistrovství světa v Číně. Reprezentanti se na šampionát probojovali poprvé po 37 letech.
Rok 2019 je tak dosavadním vrcholem kariéry sportovce, který prošel reprezentacemi všech věkových kategorií a dosud hrál za USK Praha, Sevillu, Barcelonu a Washington Wizards.

 

 

 

Říkali mu Endesa
Anna Satoranská o svém muži, jeho energii a přílišné dochvilnosti
Na Tomášovi se mi od začátku líbilo, že má spoustu energie. Pořád něco vymýšlí a nikdy se nezastaví. Když hrál v Seville, dostal od kamarádů z týmu přezdívku Endesa, podle firmy, která je největším španělským dodavatelem elektrické energie.
Je samozřejmě také soutěživý a občas paličatý. Ale to jsme oba, takže to u nás pěkně „jiskří“. Nejvíc asi, když se doma bavíme o basketu. Sama jsem ho dlouho závodně hrála a pořád se mu rekreačně věnuji. Občas Tomášovi říkám, že by měl hrát víc na sebe. On totiž vždy upřednostňuje úspěch týmu před sólovou hrou. Já si ale myslím, že malá míra sobeckosti může někdy pomoci.
Asi jediné, v čem by se Tomáš mohl trochu krotit, je jeho přílišná dochvilnost. Když jde o minutu pozdě, tak šílí. Chápu to při schůzce či u doktora, ale když takhle „blbne“ i na Silvestra a pak na všechny stejně čekáme půl hodiny, tak to zase šílím já.
Život vrcholového sportovce s sebou nese i strasti. Letos před námi stála velká otázka, jestli Tom vůbec stihne narození naší dcery. K porodu musel letět ze zápasu – zprávy se hned chytila média, která hlásila, že se stal otcem, i když miminko ještě nebylo na světě. To nebylo příjemné, protože žádná máma tohle nechce zakřiknout.
Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama