A tak vznikla Dcera

Kultura

Jsou v zásadě jen dvě možnosti: buď si právě v Reportéru čtete o české filmařce ruského původu nominované na Oscara, anebo si čtete o české filmařce ruského původu, která Oscara dostala. Ale je to úplně jedno. V každém případě si totiž čtete o filmařce, která v posledním roce kompletně rozvířila vody světové animace. Darja Kaščejeva.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Vzpomínka: Darje může být šest nebo sedm, je s rodiči na chatě. Zrovna dostala za něco vynadáno, lomcuje s ní pocit křivdy. Běží na půdu, práskne dveřmi, rozbrečí se. A najednou ji napadne – co kdyby teď, přesně v tomhle okamžiku, umřela? Aha? Co by asi máma s tátou dělali? Jak hořce by litovali, že poslední, co dceři řekli, byly výčitky!

Film: Holčička, může jí být tak šest nebo sedm, vbíhá do kuchyně, kde otec zrovna myje nádobí a chystá večeři. Je vystrašená, na ulici našla mrtvé ptáče, teď ho svírá v dlaních. Chce obejmout, utěšit. Prudce se vrhá tátovi kolem pasu, on však jen stojí a kouká, ruce od jaru. Na plotně za ním utíká z hrnce vařící voda. Holčička běží do svého pokoje, práskne dveřmi. Vyrobí si masku ptáčete. Co kdyby teď, přesně v tomhle okamžiku umřela? Aha?

Současnost: Darje je třiatřicet, je nominovaná na Oscara v kategorii krátký animovaný film a ve chvíli, kdy čtete tyto řádky, už sošku možná i má.

 

Něco osobního

Darja Kaščejeva, studentka animace na pražské FAMU, v létě 2017 v Reportéru vysvětlovala, že má-li její film fungovat, musí v něm být něco osobního. Řeč šla tehdy hlavně o tříminutovém snímku To Accept, se kterým Darja zrovna vyhrála mezinárodní soutěž Nespresso Talents na festivalu v Cannes. Byl o introvertovi, jenž se urputně snaží změnit sám sebe. Myslí si, že už by neměl zůstávat zavřený doma s knížkami, kafem a šarpejem. Trpí pocitem, že o něco důležitého přichází. A tak nasadí veselou masku a jde ven. Na pivo, na rande, jedno, druhé, třetí... až maska nakonec stejně spadne a introvert pochopí, že se žádná změna konat nebude. Že jediná cesta je přijmout (to accept) sama sebe. A přesně v tom okamžiku mu osud přihrává do cesty parťačku, introvertku.

O dva (a půl) roku později sedí Darja skoro pořád v letadle. Cestuje s Dcerou, patnáctiminutovým animovaným filmem, který vznikl jako její bakalářská práce na FAMU, ale ještě než ho autorka stačila odprezentovat u státnic, posbíral nejprestižnější filmové ceny – od té na festivalu v Annecy až po studentského Oscara. Načež, v lednu 2019, dostal cenu poroty na festivalu Sundance a byl nominován na Oscara „dospělého“.

Dcera funguje.

Protože je v ní něco osobního.

 

Okouzlení

První verze vznikla v roce 2015. Darja tehdy žila už rok v Praze, kam přišla z Moskvy i s manželem Sašou. Oba se hlásili na FAMU, on na střih, ona na animaci. Saša se dostal hned napoprvé, Darja ne, ale bylo jí řečeno, že má zapracovat na kresbě a napřesrok to zkusit znovu. A tak zapracovala a zkusila a jako projekt k přijímačkám poslala právě námět na Dceru.

Rodil se dost narychlo, Darja měla totiž dlouho pocit, že by se u přijímaček měla prezentovat něčím veselým. Snažila se rozpracovat ideu chlapíka, který jízdou na rotopedu ovlivňuje počasí. „Jenže to pořád nějak nebylo ono. Nakonec jsem pochopila, že musím psát o sobě. Do termínu odevzdání přihlášky zbývaly čtyři dny.“

Dcera není o Darje a jejím tátovi. Respektive není jen o Darje a jejím tátovi, je obecně o vztahu mezi rodiči a dětmi. O tom, jak dětské prožitky ovlivňují naši dospělou osobnost. O pocitu křivdy a nedostatku pozornosti, který vede k odcizení. O všem nevyřčeném, co komplikuje usmíření. „Vždycky mě tohle téma zajímalo,“ vysvětluje Darja. V onom roce 2015 navíc bylo o to ak­tuálnější, oč složitější byly zrovna vztahy mezi Darjou a jejími rodiči.

Darja Kaščejeva je Ruska. Narodila se v tádžickém Dušanbe, ze kterého si ale pamatuje jen platany: od pěti let totiž vyrůstala na půli cesty mezi Moskvou a Petrohradem, ve Valdaji, kde máma s tátou dostali zkraje devadesátých let (po rozpadu SSSR) byt a práci.

Po střední škole odešla Darja do Moskvy na konzervatoř (obor klavír), na vysoké pak studovala hudební režii. Načež dostala práci v slavném moskevském divadle Satirikon. Právě tam, mimochodem, potkala pozdějšího manžela Sašu, a to po období urputného boje s vlastním introvertním já, na jehož konci pochopila, že změna se konat nebude a jedinou možností je přijmout sama sebe.

Tehdy taky poprvé přičichla ke světu animace. Okouzlil ji, uchvátil, vtáhl. Chtěla do něj. Saša, původně herec, tou dobou taky hledal profesní změnu, a tak nakonec padlo rozhodnutí, že se manželé Kaščejevovi zkusí odstěhovat do Prahy a přihlásit se na věhlasnou FAMU.

Čímž se dostáváme zpátky k Darjiným rodičům: byli proti, a to zásadně. Nechápali, proč se dcera se zetěm chtějí vrhat do neznáma, když mají v Moskvě dobrý život, skvělou práci. „Nevěřili nám. A mě to uráželo. První rok v Praze byl navíc opravdu těžký, ani my sami jsme si nebyli úplně jistí, zda jsme udělali správně. Já se, jak už jsem říkala, na FAMU napoprvé nedostala. Saša sice jo, ale zas bojoval s jazykovou bariérou. Od rodičů jsme tenkrát potřebovali hlavně emocionální podporu. A té se nám nedostalo,“ vysvětluje Darja.

A tak vznikla Dcera.

 

Studio, gauč, les

Převyprávět zápletku by nebylo fér. Pro účely tohoto textu postačí, řekneme-li, že hlavní dějová linka se odvíjí od momentu, kdy se dospělá dcera ocitá v nemocnici u smrtelné postele svého otce. V pokoji je tísnivé ticho, přerušované jen (ještě tísnivějším) pípáním lékařských přístrojů. Vtom se ozve řinčení skla, zavřeným oknem proletí ptáče. Umírá a dcera ho bere do dlaní.

Darja na filmu pracovala rok a půl. Nejdřív psala scénář, pak se na osm měsíců zavřela do studia. A zavřela znamená opravdu zavřela, pracovala dvanáct hodin denně šest dní v týdnu. Nejdřív vyráběla loutky (kašírováním) a kulisy, vše od nemocničního pokoje přes kuchyň až po rušné nádraží, kde se taky odehrává jedna z důležitých scén. A 6. srpna 2018 začala animovat.

Její postavy nemluví, všechno vyjadřují výhradně tělem, obličejem a – hlavně – očima. Darja měla od každé loutky jeden kus: jednoho otce, jednu dceru jako dítě, jednu dceru coby dospělou. Rozpohybovat oči, dostat z nich smutek, zoufalství, lítost, údiv nebo jen obyčejné mrknutí znamenalo je seškrabávat a znovu a znovu kreslit, záběr po záběru. Animace vážně není pro netrpělivé. Darja se navíc rozhodla pro experiment a celý film natočila ruční kamerou, což před ní ještě nikdo neudělal.

„Nastavila jsem si velmi přísný režim. Ráno jsem si doma dala jednoduchou snídani a uvařila oběd, který jsem si pak vzala do studia. Animovala jsem od devíti do devíti, večeřela jsem taky ve studiu, většinou nějakou obyčejnou kaši, pohankovou nebo ovesnou. Nikam jsem nechodila, s nikým jsem se nestýkala, jen jsem pracovala,“ říká Darja. O nedělích spala nebo jezdila se Sašou do lesa.

Saša, který film stříhal, hrál celou dobu naprosto klíčovou roli, Darja mu večer co večer ukazovala, co za den naanimovala, a on jí dával zpětnou vazbu. „Někdy mě i zkritizoval a já si poplakala,“ směje se Darja s tím, že „Saša je úžasnej, ohromně trpělivej, jak to všechno vydržel“.

Na konci roku (2018) byl hotový hrubý střih. Darja se Sašou odjeli slavit Nový rok do Valdaje.

 

Play

„Naši nevěděli, o čem film bude. Spíš jen tušili, hlavně z toho, co jsem prezentovala na Facebooku. Přímo jsme o tom nikdy nemluvili,“ říká Darja.

Rozhodující moment: silvestrovské odpoledne. Saša, Darja a její rodiče usedají v obýváku před televizi. „Potřebovali jsme ten hrubý střih otestovat na normálních lidech, zjistit, jestli je filmu vůbec rozumět. Do té doby jsme ho ukazovali jen kamarádům filmařům.“

Nervozita v obýváku stoupá. Saša klikne na „Play“. Dospělá dcera se ocitá v nemocnici u smrtelné postele svého otce. V pokoji je tísnivé ticho, přerušované jen (ještě tísnivějším) pípáním lékařských přístrojů. Vtom se ozve řinčení skla, zavřeným oknem proletí ptáče...

Darja koutkem oka sleduje tátu. Sedí bez hnutí, sleduje obrazovku. Z výrazu v jeho tváři se dá vyčíst napětí.

Darja ví, že táta občas bere prášky na uklidnění, jsou v kuchyni v kredenci.

Když film skončí, táta se beze slova zvedá, odchází do kuchyně, otevírá kredenc. Darja kouká na mámu a máma na ni, dceři letí hlavou: No potěš pánbůh, to bude teda Silvestr...

Načež se otec vrací a říká: „Ten konec je tak nádhernej!“

Nic víc.

Druhého ledna přijíždí do Valdaje Darjin bratr s manželkou a čtyřmi dětmi. Děda usadí vnoučata před televizi: Koukneme se teď všichni na Darjin film. Sledujte ho pozorně. Abyste pochopili, o čem je. „V tu chvíli mi došlo, že je táta spokojený. Byla to obrovská úleva.“

 

Začátek

Dcera měla premiéru ve francouzském Annecy, na jednom z nejprestižnějších festivalů animovaného filmu na světě. Publikum ji odměnilo obrovským aplausem a s Darjou to tak zacloumalo, že pak ještě dobrou půlhodinu vůbec nevnímala svět kolem sebe, jen seděla a klepala se. A pak na závěrečném večeru dostala hlavní cenu ve studentské sekci.

Což měl být navíc teprve začátek, po úspěšném festivalovém létě Darje jednoho zářijového večera 2019 zavolali z Los Angeles, že dostala studentského Oscara. To se před ní z českých filmařů povedlo jen Janu Svěrákovi s Ropáky (1989) a Marii Dvořákové s Kdo je kdo v mykologii (2017). Ráno po zmíněném americkém telefonátu šla Darja Kaščejeva na FAMU k bakalářským státnicím.

A dál: film, který dostane studentského Oscara, jde automaticky do „long­listu“ pro Oscary velké.

Z longlistu je pak shortlist o deseti snímcích. A z shortlistu pět nominovaných na Oscara.

Ve chvíli, kdy se toto vydání Reportéra ocitá v trafikách a poštovních schránkách, už je výsledek znám.

 

P. S. Na Silvestra 2019 jeli Darja se Sašou zase do Valdaje. „Viděli jsme rodiče přesně po roce. Říkala jsem pak Sašovi, že mi táta připadá klidnější. A vztahy lepší. Ale možná je to ve mně, kdo ví. Práce na Dceři byla pro mě takovou osobní terapií. Leccos jsem pochopila, třeba že když jsme my byli malí, byla úplně jiná doba, naši měli jiné starosti. Byli rádi, že nám můžou dát čaj a rohlík a poslat nás do školy. Dneska se máme strašně dobře!“ Tohle prozření se podle Darji projevilo i v tom, jak Dcera skončí. „Což jsem, mimochodem, hrozně dlouho nevěděla, dokonce ještě ani v momentě, kdy jsem začínala animovat.“

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama
Advertisement

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement