Po přeslici XXV. Ježíškovy pecky

Kultura

Válka skončila. Skoro. Začínám psát svůj fejeton navečer prvního ledna 2019. Dnes už to není kanonáda jako v noci, dnes venku duní petardy a dělobuchy jen sporadicky. Můj vystrašený pes už se snad konečně přestane třást; můžu si oddechnout. Můžu psát o kráse, kterou mi nadělil Ježíšek a na niž jsem v tom silvestrovském šílenství, připomínajícím válečný konflikt a ne oslavu příchodu nového roku, málem zapomněla.

Audio
verze

První dárek byla návštěva výstavy Františka Kupky ve Valdštejnské jízdárně, kterou uspořádala Národní galerie a jež 20. ledna končí. (Ano, spěchejte na ni, prodloužena nebude, stěhuje se do Helsinek.) Taková radost z výborně připravené výstavy, radost z obrazů, skvěle vybraných a poskládaných, ukazujících cestu od prvního obrázku – firemního štítu J. Šišky, hotovitele všech druhů postrojů na koně – přes symbolistní počátky, expresionistické portréty (ty se mi asi líbily nejvíc), zářivou barevnou abstrakci až k mašinismu a abstrakci geometrické.

Kupkův talent, jeho duchovnost, nekonečné hledání stále jiného, nového způsobu vyjadřování, touha neustrnout, posunout se dál i za cenu toho, že měl ke konci života pocit, že nikam nepatří, že je sám. Být sám… Jestli právě tohle není osud a výsada výjimečných umělců? Jestli právě tudy nevede cesta k velikosti? Nesmrtelnosti.

Druhým dárkem byl film Roma mexického oscarového režiséra Alfonsa Cuaróna, jeho prý nejosobnější projekt. To já nemůžu posoudit, protože Roma je první film, který jsem od něho viděla.

 

Zpočátku chce jeho sledování hodně trpělivosti. Přiznávám, že jsem chvílemi dokonce bojovala se spánkem. Tempo filmu je dlouho pomalé a děj nejdřív jakoby o ničem. Silně se to zvrtne. Příběh, odehrávající se (především) ve čtvrti Roma v Mexico City v sedmdesátých letech, se rozběhne do dvou linií, i když tou hlavní je osud služky Cleo ve velké rodině, z níž odchází muž, táta čtyř dětí. Do banálního, protože tisíckrát vyprávěného příběhu zneuctěné služky je divák vtažen neskutečnou silou, ani neví kdy.

Hodnou, tichou, neprůbojnou, naivní a věrnou holku z vesnice to semele, ale nezničí. A v ohromném dramatickém finále, ve kterém málem nedýcháte, je z ní silná žena. Režisér Cuarón si sám napsal scénář, a dokonce stál i za kamerou, to všechno se mu výborně povedlo.

Nejdřív vás skoro uspí, a pak vtáhne a pohltí. Odcházíte z kina jako omámení, zasažení. Jste šťastní, že jste ten příběh mohli prožít, jste šťastní z uměleckého zážitku. I z faktu, že někdo v našem stále povrchnějším světě sežene na takový projekt peníze. A dokáže natočit hlubokou sondu do jednoho obyčejného lidského života bez fint a schválností; dokáže to neokázale, upřímně a skvěle.

Třetí radost od Ježíška se taky stala v kině. V Lucerně dávali v druhém svátku vánočním záznam operního představení Verdiho Aidy z pařížské Opery, připraveného pro festival v Salcburku. Zas jednou jsem viděla, že je možné udělat klasickou operu přitažlivě a moderně, a přitom ctít vše, co je v ní dané. Režírovala ji mně neznámá íránská fotografka a filmařka Shirin Neshata, byla to její první operní režie.

Až v kině jsem si uvědomila, že jsem sice znala árie z Aidy, ale samotnou operu jsem celou nikdy neslyšela, neviděla. Má premiéra nemohla být lepší. Za dirigentským pultem stál Riccardo Muti. Aidu zpívala a úžasně i hrála krásná ruská sopranistka Anna Netrebko. Taky všechny další figury měly skvělé interprety.

Verdiho geniální hudba, nádherný zpěv, celý ten příběh lásky, pomsty a trestu v minimalistické, avšak maximálně funkční scéně, moderní, a přitom krásné, dobu a místo ctící kostýmy, filmové dotáčky přesně použité a chvíli i balet… Byla to krása, balzám na duši a zase ta samá radost, že vznikají a jsou ceněné umělecké přístupy, které se nepodbízejí.

Na konci opery, kdy se Aida a Radames (Francesco Meli) loučí se životem, se Aidina sokyně Amneris (Ekaterina Semenčuková) za zdí vězení, kde jdou ti dva vstříc smrti, kaje z neštěstí, které spoluzavinila. Ten trojhlas lásky, výčitek a smíření je nádherný a já ho samozřejmě probrečela.

Poslední dárek od Ježíška, když nepočítám fakt, že jsem mu letos znovu směla zpívat Rybovu mši v sopránové sekci příležitostného sboru v kostele Nejsvětějšího srdce Páně (a předtím slavila s židovskou Mišpachou chanuku), poslední dárek byla zase muzika. Koncert kapely minus123minut (fakt se to píše dohromady) v báječném prostoru Jazz Docku na Janáčkově nábřeží v Praze. Je to prostor velmi sympatický – sídlí doslova na vodě, u smíchovského zdymadla – a jako jazzový přístav, jak sám sebe na svých www stránkách nazývá, taky nenahraditelný.

Po letech, kdy jsme s mužem Zdeňka Bínu, zakladatele kapely, slyšeli naposledy, se tohle uskupení proměnilo. Teď jsou základem kapely minus123minut tři výborní muzikanti. Zdeněk Bína, který hraje na akustickou kytaru a zpívá všemi jazyky (má to s nimi stále tak, jak o něm píšu v románu Život je nádherný na straně 166), Fredrik Janáček, hrající na baskytaru, a senzační bubeník Dano Šoltis.

V pátek 28. prosince 2018 s nimi hrál jako host Štěpán Janoušek na trombon, takže se prý i hodně improvizovalo. Taková dvouhodinová jam session. A byla to jízda!

Muzika, kterou ti nadaní a pro muziku zapálení kluci hrají, je mišmaš soulu, jazzu, blues, funky, world music a groove. Co znamená groove, jsem si musela najít na webu. Je to drážka na gramodesce, žlábek, rýha, rytmus hudby, paráda, nádhera nebo vzrušující prožitek.

Jo! Paráda, nádhera a vzrušující zážitek. Přesně taková byla noc v Jazz Docku. Ježíšek nám koupil lístky k stání (k sezení už neměli) a já se bála, že to nevydržím, a nechtělo se mi tam. Nechtělo se mi jít na koncert od devíti večer, nechtělo. Ale šla jsem a byla blažená. Úplně jinak, pěkně rozfofrovaně.

Tenhle můj novoroční fejeton je vlastně celý o tom, že jsou věci mezi nebem a zemí, které nás potěší, zasáhnou, rozpláčou, oblaží. Dotknou se naší duše, i když nevíme, kde leží a jestli vůbec existuje.

Ať vás to v roce 2019 potká taky! •

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama