Za císaře pána! A za nádražku

Obrazem

Sedmdesátileté dámy po tenise, vandráci všeho druhu, studenti a studentky, Kladeňáci čekající na vlak, dělníci i vzdělanci, samotáři, kteří si hledí hlavně své sklenice, místní nádražáci, umělci hledající inspiraci... Na plakátu nad stolem štamgastů kope do balonu sparťanská ikona Tomáš Rosický, nad pípou visí slávistická vlajka. Těžko byste hledali nálevnu s tak širokým srdcem a tak nízkými cenami, jako nabízí nádražka v pražských Dejvicích. Teď její atmosféře hrozí zánik.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Na obsluhu zapomeňte, svoji objednávku si tady musí každý vystát. Střídají se tady dva výčepní. „Jeden je docela komunikativní, když slouží on, nevadí mi sednout si k baru. Druhej je trochu protivnej nemluva, ale to k tomu taky patří,“ říká Oskar Pajer, který sem chodí od útlého mládí. „Zaprvé nám vždycky bez keců nalili, zadruhé tu jsou naprosto bezkonkurenční ceny. Třeba malej panák rumu za osm.“

Devatenáctiletý mladík v lenonkách před čtvrt rokem zorganizoval oficiální petici za záchranu svého oblíbeného podniku, na které od té doby přibyly tři tisíce podpisů. „Nádražka je kult, který nesmí zaniknout. Chci, aby tam mohl chodit na pivo i můj syn, až jednou bude studovat na vejšce,“ připsal ke svému podpisu jeden ze signatářů. Nebo další hlas: „Unikát. Křehké, prosím, nedotýkat!“

V sálu dejvické nádražky se může posadit stovka lidí, je tu i pódium. Další stoly s lavicemi jsou na peronu. A plácek pod vzrostlými kaštany skrývá jednu z nejkrásnějších hospodských zahrádek ve městě. Budova z roku 1873 je státem chráněná památka: a protože se nachází blízko Pražského hradu a vede tudy železniční trať do Lán, vznikl v roce 1927 přebudováním čekárny I. třídy Prezidentský salonek.

 

Jak vzdorovat

„Vodím sem zahraniční návštěvy a vždycky to má velký úspěch,“ říká docentka Eva Závadová, která za rohem provozuje lékařskou ordinaci a kousek odtud i bydlí. Po roce 1990 pracovala nějaký čas jako specialistka na nádorovou imunologii ve Vídni a poté v texaském Houstonu, kde se podílela na jednom z vesmírných projektů NASA. „Jedna Američanka mi tamhle u stolu řekla: Znám od nás hodně hospod, které se takhle snažej vypadat, ale tahle je jiná, ona taková prostě opravdu je.“

Evě Závadové se líbí, že v dejvické nádražce nikomu nevadí odlišnosti. „Jsi jinej, no a co! Takových věcí si tady nikdo nevšímá. Je to tu nádherně promíchaný, ta symbióza je úžasná,“ říká nad půllitrem piva žena, která si tu dává schůzky se svými kamarády, do jiné dejvické hospody chodí hrát karty a je členkou pěveckého sboru Mišpacha. „V Texasu mi něco takového, jako je tenhle lokál, vyloženě chybělo. Abych se zabavila, naučila jsem se střílet a jezdit na koni.“

 

Když před sedmi lety hrozil zánik jinému legendárnímu hostinci U Černého vola na Loretánském náměstí, zvedla se ze strany tamních štamgastů taková bouře nevole, že radnice Prahy 1 vycouvala ze svého záměru zpochybnit nájem. „Jenomže tam chodí na pivo spousta Malostraňáků a veřejně činných lidí, kteří se umí ozvat,“ připomíná Oskar Pajer polohu Černého vola naproti Černínskému paláci, v němž sídlí ministerstvo zahraničních věcí. Dejvická nádražka je jiný případ.

„Tady se nedal čekat nějaký účinný vzdor, zdejší jádro tvoří jiný typ lidí. Proto jsem o petici neříkal ani výčepákům a začal ji šířit jinými kanály. Na pultě v hospodě se objevila až po nějakém čase, ani nevím, kdo ji sem dal,“ říká organizátor podpisové listiny Oskar Pajer –

filmař, který se poslední dobou motá víc kolem politiky než za kamerou. Měl na starosti sociální sítě v kampani prezidentského kandidáta Marka Hilšera, nyní dělá poradce magistrátní radní Haně Kordové Marvanové.

 

Je tu nádherně

„Omlouvám se, že vyrušuju, ale jestli se nepletu, tak vy sem moc často nechodíte,“ přistupuje k autorům této reportáže během své cesty z toalety muž, který se vzápětí představuje jako ředitel Dejvic. „Víte, proč mi tak říkají? Už čtyřicet let dělám instalatéra. Takže znám skoro všechny byty a jejich obyvatele v téhle čtvrti,“ objasňuje Pavel Kruliš. Když se dozví o účelu naší návštěvy, nadechne se k plamennému proslovu, z něhož budiž ocitováno toto poselství: „Tahle hospoda je poklad, kterýho bychom si měli všichni vážit. Přece není možný dovolit, aby nějakej debil rozhodl, že ji zničí. Mějte se krásně, pánové, a přijďte brzy zas. Je tu nádherně!“

Připomeňme, že poplach kolem zrušení dejvické nádražky souvisí se zdvojnásobením nájmu, který loni ohlásil majitel nemovitosti i okolních pozemků – Správa železniční dopravní cesty (SŽDC). Organizátor petice Oskar Pajer k tomu říká: „S podrobnostmi nemůžu sloužit, celá ta instituce působí hodně iluminátsky. Nechci ani nějak nekriticky bránit současného nájemce, kterého vůbec neznám. Přišlo mi ale důležité včas a nahlas se ozvat.“ Argument, kterým operuje SŽDC, totiž že se jako státní podnik musí chovat podle principu „řádného hospodáře“, Oskar Pajer odmítá: „Takový kolos přece nepotřebuje sto tisíc měsíčně z nějaké nádražky v Dejvicích, za tím musí být něco jiného.“ Tiskové oddělení SŽDC na dotaz do uzávěrky neodpovědělo.

Výčepních zařízení typu dejvické nádražky ubývá. „Někdy stačí rekonstrukce a už to není ono. Vidím to na Letné, odkud se tahle sterilizace šíří,“ říká Oskar Pajer a pokračuje: „Dřív tam bylo plno podniků, kde si každý dělal, co chtěl, a všichni byli úplně v pohodě. Někdo psal scénáře, druhej cvakal automaty, třetí rozpouštěl emoce v lihu a občas se někdo choval jako debil. Ale fungovalo to. Dnes přijdete do bistra nebo kavárny, kde se na vás usmívá krásná devatenáctiletá studentka, zaplatíte šedesát kaček za Club-Mate. A je vám blbý se ožrat, protože tam je dětskej koutek a hipsteři čučej do počítačů. Ubývá i koncertů, protože se snažej mít dobrý vztahy se sousedama, po deváté nemůžu jít ani ven na cigáro.“

V nádražním hostinci v Dejvicích naznačené problémy nikoho netrápí. Bylo to vidět i první lednový víkend, kdy zde proběhlo slavnostní zakončení Tříkrálového pochodu za monarchii, který tradičně pořádá Petr Placák, šéfredaktor časopisu Babylon (právě z této události pochází většina snímků fotoreportáže). Nejdříve se předávala cena Ferdinanda Dobrotivého (1793–1875), což byl velký průkopník železniční sítě v mocnářství, rakouský císař, poslední korunovaný český král a podle Placáka „nejslušnější hlava státu, jakou jsme kdy měli“. Po této ceremonii se dlouho do noci hrálo, tančilo a zpívalo. A nezdálo se, že by to personálu nebo někomu ze stálých hostů vadilo.

 

Rozsáhlou fotoreportáž si můžete prohlédnout v galerii.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama