Bezejmenný

Kultura

Píše se rok 1944, v jižních Čechách je zrovna horký letní den – tak začíná povídka psaná pro lednový Reportér.

Audio
verze

Na rameni měl sekeru, v malé plátěné tašce přes rameno chleba na svačinu a plechovou bandasku plnou melty. V horkém dni bude osvěžující. Byl už za vsí, kde se cesta prudce zvedá ve strmý kopec zvaný Chlumečák. Po levé straně začínalo oplocení obory patřící k hlubockému zámku. Když nad cestou uviděl v dálce střechu hájovny, ohlédl se na vesnici pod sebou. Purkarec. Chalupy po obou stranách Vltavy, náves se školou, farou a kostelíkem sv. Jiří na ostrohu nad řekou. Dole Čalounův mlýn a hučící jez. Hodně chlapů ze vsi bylo jako on, lesní dělníci či plavci na vorech, kolem domků měli záhumenky. Uměli řemesla.

Nadechl se voňavého vzduchu červencového rána a vkročil mezi stromy. Dal se po lesní cestě a čekal, kdy potká další chlapy. Obvykle se dřevaři scházeli už cestou, nebo pak až na místě, kde právě měli práci. Slunko postupovalo nahoru po své dráze. Zaklonil hlavu a díval se do korun smrků. Odněkud se k němu nesly údery sekery, jejich ozvěna zněla porostem. A pak ten známý zvuk, když vysoký kmen jde k zemi, praskání a rachot. Jenže takhle to zní, když se pošle strom mezi ostatní stojící kmeny, s lámáním větví a praskotem dřeva. Napadlo ho, kdo tu vůbec kácí vzrostlé stromy, práci teď přece mají až dál, hlouběji v oboře. Když otočil hlavu víc doleva od pěšiny, zastavil se uprostřed kroku. Z koruny vysokého smrku do daleka vlálo jakési bílé plátno. Teď uslyšel také zvuk pily a přidušené výkřiky. Sešel z cesty a dal se ve směru té bílé vlající věci, vypadalo to jako potrhaný balon i s rozevlátými provazy. Když sklonil hlavu, mezi kmeny v dálce už rozeznával postavy.

„Stůj!“

Zpoza kmene proti němu vykročil muž v šedivém obleku. První, co přitáhlo pohled očí, byla blýskající se pistole v jeho ruce. Reflex velel utéct, uskočit za strom, schovat se.

„Nehýbej se. Sekeru nech na rameni. Klid.“

 

Podíval se pořádně do očí toho muže, bylo mu kolem třiceti let. Tmavé vlasy, původně asi vyčesané nahoru, mu v pramenech padaly a lepily se na zpocené čelo.

„Neutíkej. Pojď v klidu přede mnou.“

Muž ho obešel zleva a vedl ho před sebou. Promlouval uklidňující věty a zdálo se, jako by měl moravský přízvuk.

„Pořád přede mnou, ano? Neboj, nic se ti nestane.“

Najednou uviděl Vojtu. Obvykle chodívali do lesa spolu, ale dnes si Vojta asi přivstal, nebo chytil dřív přívoz, bydlel na druhé straně řeky. Byl opřený o strom a kouřil cigaretu. Opodál seděli dva chlapíci v pracovních blůzách, jednoho znal, byl z nedalekého Chlumce. Pokývl jim mlčky na pozdrav a ten člověk s pistolí za ním se podíval vzhůru.

Vzpamatoval se z počátečního leknutí a taky zvedl hlavu. Tři stromy byly podřezané, vzrostlé smrky, dva byly spadlé na zemi, další zaklesnutý v jiném smrku. V koruně měl zamotané bílé potrhané cáry, se kterými si lehce pohrával ranní vítr. U paty dalšího smrku řezali dva muži s pilou, každý z jedné strany kmene. Nahoře, vysoko ve větvích se houpal jakýsi vak, vypadalo to jako velká vojenská torna hranatého tvaru.

Podíval se zpátky na chlapy ze vsi. Na Vojtu.

„Takhle ten smrk na zem nedostanou.“

„Nech je,“ řekl Vojta. „Nech je bejt.“

Ten černovlasý s moravským přízvukem pořád hlídkoval s pistolí, a přitom sledoval zbylé dva, kteří měli na sobě obleky, jaké se tady nenosily. A opodál byl ještě čtvrtý, měl v ruce taky pistoli a stál bezradně nad nějakou skříňkou, která byla rozsypaná, rozbitá na několik kusů.

„Když tam nedají klín, tak jim to zase spadne mezi stromy.“

„Řikám ti, nech je na pokoji,“ okřikl ho nervózně Vojta. „Už jsem se s nima hádal.“

Teď si všiml zblízka Vojtovy cigarety a nasál nosem její vůni. Takové cigarety se tu nedaly koupit. A už vůbec ne na lístky protektorátního přídělového systému.

Strom už byl nakloněný, muži s pilou ustoupili a podívali se s obavou nahoru. Koruna se zakymácela a po pár zásecích sekerou se kmen poroučel k zemi, koruna smetla pár větví ze sousedního stromu, jemné bílé plachtoví se zamotalo do koruny dalšího smrku a velká zelená torna se dál houpala v nedosažitelné výšce.

Všiml si, že je to opravdu čtvrtý poražený strom. Sledoval vysokého štíhlého chlapíka, měl u pasu vojenskou dýku. Promluvil, spíše zaklel, jadrnou češtinou. V ústech se mu zablýskl zlatý zub. Vypadal jako velitel, ostatní ho poslechli a nechali práce. Pilu odhodili opodál.

Díval se na ni, na tu pilu. Tu přece znal. Velká oblouková pila, dobře se s ní řezalo. Takovou pilu tu v okolí má jenom hajný. Určitě, dokonce s ní několikrát pracoval, když hajnému pomáhal s polomem. Je to pila hajného Rybáka.

Ze zadumání ho vytrhl nový zvuk. Po cestě se blížilo jízdní kolo, ještě nebylo vidět, ani cyklista, ale čtyři muži už byli v pohotovosti. Ten s moravským přízvukem zůstal na místě, mířil na lesní dělníky v hloučku, a přitom se pořád díval nahoru na tu věc houpající se vysoko ve větvích.

Uvědomil si, že stromy s vlajícími cáry toho bílého hedvábí jsou vidět daleko z cesty. Slyšel hlasy ozbrojených mužů, kteří vyrazili k cestě.

„Stůj.“

Zahlédl na pár okamžiků bicykl, jak s rachotem přejel ve výseči mezi kmeny po hrbolaté lesní cestě.

„Slyšíš? Stůj!“

Podívali se s Vojtou tím směrem mezi kmeny stromů. Z postavy ujíždějící na kole už byla vidět jenom záda. Vysoký muž s dýkou u pasu se za ním rozběhl, vykřikl varování a vzápětí vystřelil do vzduchu.

Cukli sebou, všichni čtyři dřevaři postávající v houfu. Ten výstřel prosekl tiché ševelení lesa, ta ohlušující rána se vracela ozvěnou zpátky k nim letním ránem. Ptáci přestali zpívat.

„Mizíme, tohle už stačilo,“ zavelel vysoký muž, kalhoty mu byly trochu krátké. V ruce pořád držel pistoli. Slunce už stálo docela vysoko na nebi.

Sledoval je, jak ve spěchu sbírají věci. Podíval se na Vojtu, na ostatní dva dělníky. Snad už by se dalo utéct, napadlo ho. Nikdo už si jich nevšímal. Muž v šedém obleku s tmavými vlasy se pořád díval nahoru.

„Nemůžu přece bez ní odejít.“

Znovu ten přízvuk.

„Musíme pryč, Franto,“ opáčil ten vysoký, „a tuhle rozbitou zakopeme.“

Setkal se s ním na okamžik pohledem. S tím, který ho pod namířenou pistolí přivedl od cesty až sem. V pohledu už měl ten cizí muž něco jiného, příštího. To, co bude, co přijde, co musí přijít.

„Nic jsi neviděl. Rozumíš? Běžte do práce, nic jste neviděli a nikoho nepotkali.“

Viděl je spěšně odcházet, s batohy na ramenou. Jeden měl v ruce vojenskou polní lopatku, šli ven z lesa, směrem k Purkarci. Za pár okamžiků zmizeli mezi stromy.

Sebral svou sekeru ze země, podíval se na Vojtu. Ten jen pokrčil rameny. Mlčky šli všichni po pěšině, jeden pokukoval po druhém. Nikomu nebylo do řeči a trvalo to ještě dlouho, než padlo první slovo.

 

Večer u stolu jedl mlčky. Žena mluvila na děti, po večeři je uložila spát. Ještě bylo světlo, letní večer. Nakoukl do světnice, jak všechny tři leží přitulené na slamníku k sobě. Vyšel na zápraží.

„Děje se něco?“ zeptala se.

„Myslím, že ne,“ řekl pomalu.

Nedůvěřivě ho pozorovala, jak se myje nad lavorem. Navlékl si čistou košili.

„Zajdu na chvíli k Janátům,“ řekl.

„Džbánek si nevezmeš?“

„Jen si chvíli sednu v šenku s chlapama. Abych věděl, co se povídá…“

Ty čtyři dny mu připadaly jako čtyři roky. Až za čtyři dny se totiž dozvěděl od poštmistra čerstvou novinku, že v zámecké oboře je budějovické gestapo. Pak už se o tom mluvilo i v hospodě, že hajný Rybák ohlásil nález padáků v oboře hlubockého panství. Další den stálo nahoře u hájovny auto a sajdkára s německou vojenskou posádkou. Lesní dělníci věděli z první ruky, že oboru pročesávají hajní a lesníci z celého okolí. Na tabuli vedle purkareckého kostela se objevil papír. Text v němčině a češtině. Výstraha, že v okolí se mohou pohybovat nepřátelé Říše. Pomoc nebo jen neoznámení se trestá smrtí pro celou rodinu.

V noci ho něco vzbudilo. Rány. Posadil se na posteli. Bylo ticho. Zaposlouchal se, ale slyšel jen dech ženy spící po jeho boku. Ty rány na dveře. To bylo jen ve snu? Zase si lehl, ale nemohl usnout.

Cestou do práce i z práce procházel vždy kolem četnické stanice. Nepřál si potkat ani jednoho z četníků, hlavně ne horlivého strážmistra Vačkáře. Raději se ani nedíval ke dveřím stanice, prošel se sklopenou hlavou. S Vojtou se v hospodě potkal až za týden. Jen se po sobě podívali a každý se usadil na opačném konci stolu. Chtěl si s ním promluvit, ale strach při pomyšlení na tu událost v lese jako by ochromoval jeho údy i ústa. Po hodině se Vojta zvedl. Může mu to říct jen tak mezi dveřmi nebo ho doprovodit k přívozu a cestou prohodit s Vojtou pár slov. Rybák to ohlásil až po čtyřech dnech, i když to musel vědět od začátku, ta pila přece byla jeho. I Vojta musel vědět, že ta pila patří hajnému. Jako by neměl sílu zvednout se od stolu. Možná mu Vojta naznačoval, aby vyšel za ním na náves. Jen se za ním díval, jak odchází ze dveří.

V lese pracoval s jinou partou. Všechno se zdálo být při starém. A hajný Rybák byl prý včera ve vsi, jako obvykle, v koloniálu pro petrolej.

 

Vojenská rádiová ústředna, Hockliffe, Velká Británie

GLUCINIUM, radiostanice MARIE – spojení nenavázáno.

 

Červenec přešel a pomalu končil srpen čtyřiačtyřicátého, připadalo mu, že čas se sune zlověstně pomalu. Ale den po dni se tišila rozjitřená mysl a noci měl klidnější. Mlčení bylo ale trýznivé, když míjel sousedy. S učitelem Čuříkem, který přišel za totálně nasazeného řídícího učitele Müllera, prohodili pár slov o dětech. Potkával lidi ze vsi, hospodského Janáta, kováře Skoka, koláře a truhláře Hovorku, který mu dělal štokrle do sednice. Vědí něco? Promluvil před nimi někdo o tom, co viděl v lese u hájenky?

Vedra už pominula a zdálo se, že práce v lese bude pořád dost. A taky soused, který měl rádio a poslouchal zakázané frekvence, občas utrousil nadějnou zprávu z válečných front.

Ten sen se ještě několikrát vrátil. Mlácení na dveře. Probudil se zpocený do ticha noci. Po vsi šly zase zvěsti, že se chystají domovní prohlídky, že Němci budou hledat lidi bez platné policejní přihlášky.

 

Vojenská rádiová ústředna, Hockliffe, Velká Británie

GLUCINIUM, radiostanice MARIE – spojení stále nenavázáno.

 

To ráno objal ženu a cítil, že ho čeká vlídný den, slunce ještě letně hřálo. A když odpoledne na lesní mýtině dopíjel meltu z bandasky, cítil jakousi novou naději ve vzduchu nad lesní trávou a klid postupující jeho duší. Vracel se sám z kopce do vsi, minul hájovnu, okna zavřená, zaslechl jen podivné zavytí loveckého psa ze dvora. Večer už byl chladnější a na návsi v Purkarci si všiml prvních spadlých lístků z lípy před farou. Žena doma vzala z plotny hrnec s bramborami a postavila ho na stůl.

„Nepotkal jsi cestou z práce nikoho?“

„Ne. Proč se ptáš?“

Připadala mu bledá.

„V krámu říkali, že dneska ráno zatkli hajnýho Rybáka.“

Ucítil náhlou slabost. Žaludek jako by se mu zhoupl. Pravou rukou se chytil hrany stolu. Několikrát se zhluboka nadechl. Neřekl na to nic. Usmál se na děti. Sám dokázal pozřít jen dvě malé brambory, z kterých se na talíři kouřilo. Děti sahaly ručkama znovu a znovu do hrnce a on musel na chvíli na vzduch. Představil si Rybáka. Toho chlapa jak horu, vtipkujícího, s věčným úsměvem a zdravou barvou v přátelské tváři. V zeleném mysliveckém kabátu a holínkách.

Nadechl ze vzduchu končící léto, první kouř z komínů. Zamířil přes náves k hostinci U Janátů. Na půl cestě potkal kostelníka.

„Ani tam nechoď,“ pohodil hlavou směrem k hospodě, „nikdo tam dneska není.“

„Ty víš, co je s hajným?“

„Jo, slyšel jsem to,“ přikývl kostelník a bezděky se rozhlédl. „Sebrali ho i se ženou. Odvezli je prej rovnou z políčka, co mají za hájenkou.“

Další dlouhý den. Ráno šli do lesa v partě. Hájovnu minuli mlčky. V poledne dorazil mezi dřevaře do lesa adjunkt z kanceláře. Purkarečtí chlapi mají zítra zůstat doma a ráno v sedm se shromáždit na návsi.

 

Vojenská rádiová ústředna, Hockliffe, Velká Británie

GLUCINIUM, radiostanice MARIE – spojení stále nenavázáno, zřejmě ztráta obou vysílaček.

 

Ráno už na návsi stála dvě černá auta, zřejmě z Budějovic, a malý náklaďák. Také všichni tři četníci z místní stanice byli v pohotovosti. Houf lidí se zvětšoval. Uviděl Vojtu. Vojta má taky tři děti, blesklo mu hlavou. Šel hned k němu.

„Víš něco, Vojto?“

„Čtyřicet chlapů ze vsi má jít okamžitě prohledávat les.“

„Co si myslí, že tam najdeme?“ řekl schválně nahlas, rozhlédl se kolem a pohlédl znovu na Vojtovu nervózní tvář.

„Je tu gestapo,“ hlesl jen Vojta.

„Vojto…,“ přiblížil tvář k jeho uchu. „Řekl někdo něco?“

Vojta pokrčil rameny.

„Myslíš, že to někdo nahlásil?“ zašeptal znovu.

„Ne,“ zakroutil hlavou Vojta. „Říkají,“ dodal pak nahlas, „že když nenajdeme, co chtějí, celá ves skončí jako Lidice.“

 

V lese vytvořili rojnici. Šel na samém pravém okraji té lidské řady. Za sebou měli četníky a ti další lidi prý byli z budějovické úřadovny gestapa. Na kraji lesa uviděl dvě auta s černými lesklými blatníky. A pak zahlédl toho muže. Poznal ho okamžitě. Ruce měl před tělem a na zápěstích navlečená pouta, kolem stáli muži v černých pláštích a taky několik v německých uniformách, ti měli v rukou samopaly. Byl to on. Vlasy tmavé a sčesané dozadu. I na dálku poznal jeho obličej. Vzpomněl si na moravský akcent. Jenže teď neslyšel jeho hlas. Ještě se ohlédl, viděl, jak celá skupinka zamířila tím směrem, kam toho rána spěchali čtyři muži od čerstvě pokácených stromů.

Po chvíli dostala rojnice povel k zastavení. Dva chlapi s rýči se vraceli zpět. Ostatní postávali nebo si posedali na zem, opřeli se o kmeny stromů. Za půl hodiny je četníci zvedli a pobízeli k pochodu zpátky k vesnici. Každý musel projít kolem místa, kde na kusu plachty ležela ta rozbitá věc, kterou už jednou zahlédl. Nad ní stáli gestapáci a muž v poutech. Na chvilku se ocitl kousek od něho, viděl mu do tváře, jako tenkrát. Tentokrát se jejich pohledy nestřetly. Muž s hustými, tmavými vlasy, v obličeji patrné podlitiny, se díval nepřítomně nad řadu za sebou procházejících venkovských mužů.

 

Vojenská rádiová ústředna, Hockliffe, Velká Británie

GLUCINIUM, radiostanice MARIE – spojení nenavázáno. Z depeší radiostanice MARTA, výsadek BARIUM, zřejmé, že operace GLUCINIUM neúspěšná. Velitel výsadku GLUCINIUM uvízl ve volavčí síti gestapa. Prozrazeny adresy a jména. Zatýkání v jižních a východních Čechách.

 

V kostele na mši se snažil soustředit na modlitby a z dřevěných lavic se vznesl zpěv ženských hlasů i těch kostrbatých, mužských. Hlouček lidí se pak před kostelem rychle rozešel. Ráno vstával do práce a ruce si zahříval nad plotnou kamen, žena vstala dřív a rozdělala z třísek oheň. Několik tmavých rán se šedým nebem na pozadí a další večer. Jako by něco tušil, když se vracel z lesa a náves byla liduprázdná. Otevřel nízké dveře stavení. Stála nad hrnci na plotně.

„Co se stalo?“ vyhrkl ve dveřích, poznal okamžitě z jejích očí strach.

„Gestapo odvezlo Vojtu.“

Podzim s prvními přízemními mrazíky. Hájovna v kopci nad vsí byla pořád prázdná. Před Vánoci se ženou zabalili do plátěné utěrky skromnou koledu. Sami měli málo a on věděl, že i u nich ve vsi je tu a tam šmelina, za jídlo platili lidi z města v těch válečných letech horentní sumy peněz. Počkal na břehu řeky na přívoz, hladina byla tmavá a stoupal z ní chlad. Zaťukal na okýnko a předal uzlík s pár jablky, půlkou vánočky a trochou dalšího jídla Vojtově ženě. Neměla o manželovi žádné zprávy. Snažil se z jejích očí vyčíst, jestli už ví to, co se před pár dny dozvěděli z lesní správy. Že hajný Rybák je po smrti. Možná se to za řeku ještě nedoneslo a je to tak lepší.

Převozník na něho čekal. V dlouhém kabátu a s bidlem v ruce, nehybný jako šedá volavka. Na druhém břehu si krátce popřáli požehnané Vánoce.

„Už to skončí,“ řekl doma ve světnici nahlas, když se vrátil. „Válka už brzy skončí, nic se nám nestane, nebojte se…“

Žena na něho pohlédla. Stále ty samé otazníky v očích. Nevyřčené otázky. Ale cítil, že už se blíží čas, kdy se zbaví tíživého mlčení.

 

EPILOG

Podle dostupných pramenů nikdo z lesních dělníků výsadkáře z Anglie neudal. K prozrazení jmen a adres z Českobudějovicka, kam byli českoslovenští parašutisté ze skupiny Glucinium 3. 7. 1944 omylem vysazeni, došlo zřejmě jejím velitelem Vítězslavem Lepaříkem, který důvěřoval Adolfu Horákovi, členu paraskupiny SULPHUR. Ten byl na podzim 1944 již nějakou dobu spolupracovníkem gestapa.

Hajný Josef Rybák zahynul 16. 10. 1944 v Terezíně na následky mučení. Jeho žena Terezie Rybáková zahynula 22. 1. 1945 v koncentračním táboře Ravensbrück. Lesní dělník Vojtěch Ambrož zahynul 10. 4. 1945 v koncentračním táboře Dachau. Řada jiných aktérů či svědků zůstala pro historii beze jmen.

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement