Po přeslici XXVII. Už je to tady!

Kultura

Jaro. Už v půlce února bylo ve vzduchu. I když v noci mrzlo a na horách ležely pořád hromady sněhu, člověk to cítil všemi smysly svého těla: jaro je tady! Mně se v jednom únorovém víkendu přihodilo, že jsme s mužem v sobotu běhali po Šumavě na běžkách a v neděli jezdili na kole po kopcích a údolích Českého krasu. Oba dny svítilo slunce o sto šest a ptáčci v korunách stromů o sto šest milostně švitořili. Paráda!

Audio
verze

Tu sobotu byly kolem Kvildy bezvadně protažené trasy, které dlouho držely pěkně pevné, právě díky nočnímu mrazu. Slunce i tamní krajina, malebně zvlněná, blažily duši; tentokrát jsme se vyhnuli lesům sežraným kůrovcem kolem pramene Vltavy. Národním parkem Šumava jsme mířili na Knížecí Pláně neboli Fürstenhut. Jeli jsme tam přes Bučinu, kde je jako memento doby minulé zachovaný kus železné opony skoro tak, jak vypadala kdysi.

Je dobré, přímo veledůležité na vlastní oči vidět, jak bylo tohle území na dohled od Německa za vlády jedné strany zašpérované, nikoliv kvůli německé hrozbě. Pohraničníci takhle střežili naše hranice proti svým vlastním lidem, proti nám všem, kteří jsme žili v socialistickém Československu anebo jinde v socialistickém bloku.

Na ty, kteří v něm žít nechtěli a nesměli svobodně odejít, na ty, kteří se snažili utéct tudy, přes hraniční čáru, stříleli ostrými. (Poslední zastřelený je z roku 1989; devítiletý chlapec z Německé demokratické republiky, jež už naštěstí taky neexistuje – a tamní komunistický režim neexistuje s ní!)

 

Příhraniční pásmo bylo kilometry široké a lidem vstup do něho zakázán – až na prověřené, bonzácké výjimky těch, kteří tak či onak pro pohraniční stráž pracovali. Jen zasvěcení věděli, že po roce 1969 byly na našich hranicích vytvořené železné opony – signální stěny –, dokonce dvě. První byla ve zdejších lesích docela hluboko ve vnitrozemí. Když se ji náhodou někomu podařilo zdolat a myslel si, že bude za chvíli v Německu, krutě se zmýlil. Tři až pět kilometrů za první ho čekala druhá signální stěna. Nejpozději tam toho, kdo překročením první stěny rozdrnčel poplach hraniční jednotky, chytili. Často ani nemuseli střílet. Stačilo odvázat vycvičené psy.

Zrůdností minulého režimu bylo, že se na ochranu našich hranic dokonce používali „samostatně útočící psi“. Tito psi, krmení syrovým masem, byli ponecháni sami v uzavřených kotcích za signální stěnou. Po signálu o narušení hranice se dveře kotců buď automaticky otevřely, anebo je na dálku otevřela hlídka. Pes, milující syrové maso, konal své dílo. (Poslední obětí je taky Němec z NDR, dvaadvacetiletý kluk, roztrhaný na československo-rakouské hranici v roce 1986.)

V tu únorovou jarní slunečnou sobotu nás byly v bývalém hraničním pásmu Šumavy davy. To už se nedal praktikovat hezký způsob, který mají běžkaři, cyklisté, vodáci, ale i pejskaři, když se potkají: pozdraví se, aniž se znají. Na Knížecí Pláně nás taky mířily davy.

Je to samota a jediné místo v okolí, kde se dá najíst. Vede tam trasa opravdu po pláních. Kromě krásných rozhledů do krajiny jsou tam tak různě roztroušené stromy. V jednom shluku starých širokých kmenů jsou nenápadná, jakoby skrčená nebo spíš těmi kmeny utlačená boží muka. Kdo a kdy je tam, ještě k mladým štíhlým stromkům, postavil? Jak žil? Jak zemřel? Kde je pochovaný?

Tohle území s jedinou chalupou bylo kdysi obydlené skoro šedesáti rodinami, především německými. Kromě hájovny, na jejímž místě stojí nově postavená hájenka, náš cíl, tu byla myslivna, pila, škola, mlýn, obecní úřad, stanoviště hraniční stráže a taky kamenný kostel svatého Jana Křtitele a samostatná fara. Osud vesnice, osady Fürstenhut neboli Knížecí Pláně, kopíroval historii, o níž jsem psala v minulém fejetonu z Krkonoš. Po válce většina Němců utekla. Ti, co neutekli, byli odsunuti.

Začal tu úřadovat komunistický režim, armáda, pohraniční stráž. V padesátých letech muselo pár desítek osob, které tu ještě bydlely, pryč. Vesnice zanikla. Dokonce úplně zmizela; nezbylo z ní vůbec žádné stavení, nic. Ani kostel sv. Jana Křtitele, který Československá lidová armáda odstřelila. A dál už se stříleli „jen“ lidi prchající za svobodou.

Teď je tu restaurace a prý je tu i obnovený hřbitov. Ten jsme zatím s mužem ve sněhu a časovém presu neobjevili. Autorka těchto řádků upřímně přiznává, že jakmile dojede k chalupě s menáží, vždycky hned žene dovnitř ukořistit místa u stolu. U hospody, restaurace, bufetu bývá vždycky první; má totiž běžky se šupinami.

Po letech vzrušených emocí na trase, což je velmi jemný výraz pro urputné hádky s manželem z dob, kdy měla běžky bez šupin, si běžkování vyloženě užívá. Ať je počasí jakékoliv, ať je kopec, nebo rovina, jede si furt pryč svým seniorským tempem a s potěšením se rozhlíží po krajině.

V době před šupinami jí běžky vždycky mazal manžel – a vždycky blbě. Do kopce jí to podkluzovalo, s kopce nejelo. Než by jí běžky přemazal (když mu chtěla ukázat, že to jde, a namazala si je sama, měla na lyžích půlmetrové bačkory a nehnula se z místa), manžel na ni ve stopě stále znovu pokřikoval, že má přidupávat. A pak kolem ní běhal v kruzích a předváděl jí to. Přidupávej! Při-du-pá-vej! To bylo heslo jejich výletů na běžkách kdysi, které končily manželskou katastrofou.

Teď se občas tiše baví, jak manžel s podkluzujícími lyžemi zarputile válčí, jak přidupává a k ničemu to není, jak se strašlivě namáhá, rve každý krok rukama a jak je totálně vyřízený, když si myslí, že ho nikdo nevidí. Žádný opravdový muž si totiž nikdy běžky se šupinami (ani s tuleními pásy) nekoupí! Nekoupí si je, i kdyby měl na výletě vypustit duši anebo jet kilometr za manželkou, což vyjde nastejno, protože takový je zákon v životě opravdového muže, howgh.

Na Knížecích Pláních bylo dobře. A zpátky na Kvildě, v pekárně s borůvkovými dobrotami i vychlazeným pivem, taky. Máme štěstí, že si už třicet let můžeme v naší zemi svobodně a bezstarostně běhat na běžkách nebo jezdit na kole nebo chodit na výlety nebo si jen tak lelkovat, těšit se z přicházejícího jara, jíst dobroty, žít. Není to jen tak.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama