Vsadili na uniformy, ještě než byly cool

Byznys

Pojďme šít uniformy, přesvědčoval ředitele velkého oděvního podniku. Vážně, pusťme se do stejnokrojů, snažil se přemluvit i společníky v soukromé firmě. Neuspěl. Tak si s manželkou založili vlastní firmu a uniformy, vedle dalšího oblečení, dělají v rodinné firmě Koutný už pětadvacet let.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

V roce 1974 nastoupil mladý textilní inženýr Pavel Koutný do Oděvního podniku Prostějov. Dnes působí stále v Prostějově a ve stejném oboru, jen oděvní podnik má už dávno svůj a pod vlastním jménem.

„Nejprve jsem v OP dělal skladníka, pak jsem byl referentem zásobování, potom jsem vedl oddělení drobné a látkové přípravy,“ vzpomíná Pavel Koutný. Ještě později, ve druhé polovině osmdesátých let, přešel v rámci státního oděvního podniku na zahraniční obchod.

„Tehdy pražská Triola vyráběla košile ve Vietnamu. Vozili je loďmi do Černého moře a dál po Dunaji do Bratislavy. Jenže Dunaj v té době přes zimu často zamrzal, a tak se dodávky zpožďovaly. My jsme v Prostějově vymysleli jednoduché opatření, že si ty košile po moři necháme vozit do italského Janova, a bylo po problému,“ líčí Pavel Koutný s tím, že prostějovský podnik v té době šil ve Vietnamu zhruba dva miliony košil ročně, z nichž podstatnou část vyvážel do dalších zemí východního bloku. Poslední štací Pavla Koutného v OP Prostějov pak byly, už po pádu socialismu, dva roky ve funkci obchodního náměstka.

Nejprve se vrhnul na podnikání s více společníky, pak se z původní čtveřice ještě s jedním oddělil, ale nakonec se ani tenhle model „podnikání padesát na padesát“ neukázal jako dlouhodobě udržitelný. Proto se s manželkou Marcelou rozhodli před pětadvaceti lety, v roce 1995, založit rodinnou oděvní firmu.

„Od začátku jsem věděl, že se chci orientovat na zakázky pro stát a firmy a zejména na uniformy,“ říká Pavel Koutný. „Vnucoval jsem to už těsně po sametové revoluci i svým ředitelům v OP Prostějov, viděl jsem v tom dlouhodobou jistotu. Ale každý mě vždycky odbyl. Přece my, takový podnik, nebudeme šít nějaké uniformy pro ČSAD, říkali,“ vzpomíná. Podobně od uniforem ustoupily i další bývalé státní podniky, třeboňský Otavan či brněnský Kras. Pavel Koutný neuspěl ani u svých původních společníků v podnikání, ani jim se do uniforem nechtělo.

Dlužno dodat, že v první polovině devadesátých let byl – po letech socialismu – vztah velké části společnosti k uniformovaným složkám státu pořád značně rezervovaný. Respekt k armádě, ale i policii a dalším složkám rostl až později.

 

Když natáhne brka

Inspirací k orientaci na uniformy byla pro Pavla Koutného i setkání s Arnoštem Rolným, synem slavného prvorepublikového oděvního magnáta. „Pan Rolný mi vyprávěl, jak za první světové války právě výroba uniforem vedla podnik k prosperitě,“ vzpomíná na muže, jehož otec byl pro oděvní průmysl něčím podobným jako Baťa pro obuvnictví.

Ve vlastní firmě už do toho manželům Koutným nikdo nemluvil, a tak se mohli do uniforem pustit naplno. „Nejprve to bylo trošku těžké, neexistoval systém veřejných zakázek a soutěží, takže jsme využívali zprostředkovatelskou firmu,“ popisuje Pavel Koutný obchodování s veřejným sektorem v devadesátých letech. Úplně první uniformy firma Koutný ušila pro Městskou policii Praha.

Na rozjezdu rodinného podniku byly podle manželů Koutných nejhorší samotné začátky. „Neměli jsme pochopitelně peníze a bylo extrémně těžké získat úvěr,“ říká Marcela Koutná. „Měli jsme domluvený úvěr v Agrobance v Olomouci, pětadvacet milionů. Ručit měla ona zprostředkovatelská firma a také stavební firma, kterou jsme měli objednanou na stavbu našeho výrobního závodu. Bankéř najednou na schůzce povídá: Takže kdyby pan Koutný třeba natáhnul bačkory, zaplatíte to celé vy. Já jsem si ťukal na čelo: Jsi blbej, proč tohle vykládáš? No, za pět minut byli všichni ručitelé pryč. My měli pár dní před zahájením stavby a na účtu vymeteno,“ líčí Pavel Koutný historku z dob rozjezdu podnikání.  

Nakonec se se stavební firmou dohodli a začali budovat výrobní dílnu salámovou metodou. Stavebníci kus podniku postavili, Koutní něco ušili, to dali do zástavy a pak se přistavěl další kus. K nadechnutí pak firmě Koutný pomohlo i to, že se přes známé, kteří vlastnili pohledávky za někdejšími státními textilkami, dostala levněji k látkám. 

Přes další přátele se pak Koutným podařilo dostat k zakázkám z Maďarska, šili pro vězeňskou službu, městské policisty i celní správu.

Z dnešního pohledu vypadá orientace oděvní firmy na uniformy naprosto logicky. Šije se ve velkých sériích, odběrateli jsou buď orgány veřejné správy, nebo velké firmy, a neměl by tak být velký problém ani s placením. Proč se tedy na tuto část trhu nezaměřovali od začátku i další?

„Pro nové firmy to nebylo dost atraktivní a staré postsocialistické podniky byly hrozně pomalé. Než se rozkoukaly, my už jsme měli hotové vzory,“ vkládá se do hovoru Pavel Koutný junior.

 

Uniformy do boje

Dnes uniformy tvoří asi osmdesát procent produkce firmy, zbylých dvacet procent připadá na pánské oblečení.

Práce na uniformách vyžaduje důkladnou přípravu a naprosto precizní provedení. „Máme přesně specifikované požadavky na materiály, provedení, veškeré detaily. Leckdy má dokumentace k jedné uniformě i deset či dvacet stran,“ říká mladší z rodu Koutných. Zároveň se oděvní firma nesmí od požadavků nijak odchýlit. „Pokud budete mít u obleku o milimetr či dva posunutou kapsu, zákazník to nijak nepocítí. Pokud ale například armáda změří, že je kapsa o dva milimetry mimo povolenou toleranci, může vrátit celý kamion uniforem. A to si samozřejmě nemůžeme dovolit,“ pokračuje.

O armádě nemluví náhodou, je to totiž jediná uniformovaná složka v České republice, která má své vlastní oděvní specialisty, kteří přesně specifikují, co jednotlivé typy uniforem potřebují, jaké mají mít vlastnosti, materiály, barvy, provedení – tak aby byly pro vojáky dokonale funkční. Je to logické, uniformy totiž nejsou zdaleka jen vycházkové, které asi napadnou každého jako první, ale také pracovní či bojové. Ve firmě Koutný tedy šijí i ty, ve kterých jsou pak například vojáci v přímém bojovém nasazení na zahraničních misích. A ty musí být skutečně perfektní.

Kromě českých ozbrojených složek šije firma Koutný i pro holandské, slovenské a rakouské jednotky. Prosadit se na západních trzích není jednoduché, na rozdíl od českých soutěží, kde je většinou jediným kritériem cena, bývají v zahraničí soutěže vícekriteriální, cena tvoří zpravidla čtyřicet procent a šedesát procent kvalita a provedení. A právě v těchto kritériích často státy zvýhodňují své domácí firmy. „Proto si extrémně ceníme toho, že jsme byli schopni se prosadit v cizině i za těchto podmínek,“ pochvaluje si Pavel Koutný.

Vedle ozbrojených složek dodává firma Koutný uniformy například i pro Letiště Praha nebo ČSA. V dílně na kraji Prostějova lze ovšem nalézt i třeba uniformy pro pěvecký sbor nebo krupiéry v kasinu. Ročně se ve firmě ušije bezmála čtyři sta tisíc uniforem.

 

Od střízlíků po obry

Druhou důležitou složkou výrobního programu firmy jsou pánské obleky, a v menší míře též košile, pláště a podobně. „Oblékáme muže od tanečních přes maturitu, svatby, byznys, plesy až po pohřby,“ říká Petra Koutná, dcera zakladatelů firmy, která je spolu se starším bratrem Pavlem do vedení firmy už dávno naplno zapojená. 

„Naše výhoda je, že máme velmi široké velikostní rozpětí, od nejmenších pánských velikostí až po obleky na skutečně – ve všech směrech – ohromné lidi. Takže se mezi zákazníky ví, že u nás se obleče skutečně úplně každý, i ten, kdo by jinde nepochodil,“ vypráví bratr Pavel s tím, že právě díky vlastní dílně nemusí firma sázet jen na velké série. „Sice zadáváme téměř sedmdesát procent výroby mimo republiku, ale právě na tyhle okrajové a speciální produkty se specializuje naše dílna přímo tady v Prostějově,“ pokračuje Koutný junior. 

Koutní se shodují, že v posledních letech významně vzrostla popularita „měřenek“, tedy obleků, kdy si zákazník vybere střih i látku ze vzorníku podle svého gusta a krejčí mu pak udělá oblek na míru. „Látky jsou většinou z Itálie či Anglie. My pak pro klienta objednáme třeba tři metry, ty nám pošlou a zákazníkovi z nich ušijeme oblek na míru,“ popisuje Petra Koutná. Takový individuální oblek podle ní začíná s cenou někde na patnácti až šestnácti tisících, což je v konkurenci cena rozhodně příznivá. 

„U zákazníků hraje velikou roli, že jsme česká a rodinná firma, což na domácím trhu velmi dobře funguje. To ovšem není nic výjimečného, Němci preferují německé obleky, Italové přirozeně italské,“ popisuje Petra Koutná. Díky pozitivní odezvě od tuzemských zákazníků chce firma budovat po republice další obchody. „Pořád jsou samozřejmě i v Česku zákazníci, kteří preferují cizí značky, postupem času je ale znát, že se klienti stále více přiklánějí k domácím firmám,“ popisuje Petra trend, který rodinnou firmu z Hané pochopitelně těší.

 

Řemeslo netáhne 

Prostějov je tradiční oděvní centrum již po staletí. „Byla tu silná židovská komunita, a právě místní Židé stáli u vzniku a rozvoje krejčovského cechu,“ říká Pavel Koutný starší. Po druhé světové válce se však řada původních majitelů oděvních firem už bohužel nevrátila. 

A po nástupu socialismu vznikl gigantický Oděvní podnik Prostějov. „Potíž je, že po pádu socialismu jak Oděvní podnik, tak i další místní firmy začaly šít jako subdodavatelé pro západní firmy. To ale postupně padá, jak se výroba přesouvá do levnějších zemí – a s tím padají celé ty firmy. Nás to mrzí, protože kdyby obor v místě fungoval, byla by tu krejčovská škola a do oboru by přicházeli noví lidé. Takhle rodiče nevidí pro děti v krejčovině perspektivu,“ popisuje situaci v tradiční oděvní baště zakladatel rodinné firmy Koutný.

V Česku se dnes už podle Koutných nikde moc neučí krejčovské řemeslo. „Jsou tu školy, ze kterých vycházejí návrháři, ale konstrukci obleků, stupňování (tedy zvětšování jednoho modelu postupně do všech velikostí – pozn. red.) a podobné odborné krejčovské záležitosti, to už dnes na žádné škole nenajdete,“ říká Pavel Koutný junior. Ve firmě zatím kritický nedostatek krejčích a krejčových nepociťují, mají odborný personál ve věku kolem pětačtyřiceti let. 

Ovšem za patnáct až dvacet let bude situace mnohem napjatější.

 

Austrálie se zpožděním

Po pětadvaceti letech existence má firma Koutný roční tržby přesahující 450 milionů korun, ziskovost se v posledních letech pohybuje kolem dvaceti procent. 

„V růstu tržeb jsme pravděpodobně na hranici možností, kapacitu máme zcela vytíženou,“ shodují se členové rodinného klanu Koutných. Pro ziskovost firmy je důležité zejména to, jak si dokáže hlídat náklady na materiál a další vstupy. Jen na uniformy spotřebují ročně milion metrů látek. „Pokud kupujeme ročně deset milionů knoflíků, stačí i desetník na jednom, aby byl ve výsledku rozdíl milion korun,“ popisuje Pavel Koutný mladší.

„Děti to vedou dobře,“ pochvaluje si Pavel Koutný, který letos v říjnu oslaví sedmdesátiny. 

Oba potomci do rodinné firmy přirozeně směřovali, dcera Petra vystudovala vysokou školu s oděvním zaměřením, její o dva roky starší bratr je zase inženýrem ekonomie. V roce 2000 si chtěl studia ještě o rok prodloužit v Austrálii. Otec mu však tehdy řekl, že se ve firmě chystá spuštění oddělení veřejných zakázek a že si má vybrat, buď se této role ujme, anebo odjede a firma svěří místo někomu jinému. „Nemysli si ale, že se za rok vrátíš a vezmeme tě sem,“ dodal prý tehdy. Pavel junior se nějakou dobu rozmýšlel, a nakonec si vybral práci ve firmě. Od té doby se do Austrálie nedostal, ale příští rok prý, pokud to situace dovolí, konečně na druhou stranu zeměkoule vyrazí. 

Sourozenci už dnes podnik fakticky řídí. Pavel vede firemní porady a má na starosti výrobu a prodej uniforem, Petra se stará o kvalitu a má pod sebou „civilní“ část včetně obchodů. Otec říká, že už řídí jen stavbu při dalším rozšiřování prostějovského závodu, maminka Marcela se dosud věnuje financím. Oba se ale během letoška hodlají stáhnout a na firmu už jen dohlížet z dozorčí rady. Časem se chystají potomkům předat i podíl ve firmě, v níž prakticky od počátku existence vlastní Pavel Koutný starší 51 procent a Marcela Koutná devětačtyřicet procent.

Při rodinných diskusích o budoucím uspořádání firmy se uvažuje s výhledem do dalších generací. U Pavla juniora a Petry není třeba řešit, zda budou mít o pokračování v rodinném podnikání zájem, oba jsou v něm již dlouhá léta pevně zapojení. U Koutných se vedou debaty spíše o tom, jak to zařídit, kdyby část Pavlových a Petřiných potomků, dohromady jich mají pět, do firmy chtěla a jiní zase ne. Vzhledem k věku nadcházející generace rodu (mezi šesti a šestnácti lety) mají Koutní ještě solidní časovou rezervu na to, aby správný systém nastavili.

 

Další články ze speciálu o rodinném podnikání:

Náš mladej na to není.
První generace polistopadových podnikatelů přemýšlí, co dál s firmami.

 

Velká punková rodina se světovým dosahem.
O firmě Eset, která má 110 milionů zákazníků.

 

Když k tomu máte vztah, není co řešit.
O rodinné Farmě roku v jihočeských Křenovicích.

 

Přece nemůžu zklamat svou úžasnou ženu.
Libor Musil a jeho firma Liko-S ze Slavkova u Brna.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama