V očích je vždy něco, co je lepší udělat rukama

Lidé

Když se Pavel Stodůlka začal před třemi dekádami – s čerstvým vysokoškolským diplomem – věnovat oční chirurgii, slovo laser prý znělo exoticky. „Pracovali jsme hlavně s nožíky, které se pořád dokola přebrušovaly,“ utrousí ironicky. Ne že by v tehdejším Československu byly lasery na očních odděleních úplně neznámé, ale byla to vzácnost. Zanedlouho poté oční chirurgii úplně změnily.

Audio
verze

Lasery v očním lékařství se nejdříve – u nás od šedesátých let minulého století – používaly k léčbě sítnice. To je část oka, která je nejhlouběji v hlavě, nejdále od povrchu. Přesně na ni rohovka a čočka musí soustředit obraz – světlo, které proniká nejdříve rohovkou a potom čočkou, abychom správně viděli. (Když se nám paprsky světla protínají před sítnicí, jsme krátkozrací. Když se protínají za sítnicí, jsme dalekozrací.)

Zákroky na sítnici ale nejsou tím, co potřebuje většina pacientů. Oční chirurgové nejčastěji korigují dioptrie nebo odstraňují šedý zákal, což jsou operace, které se týkají rohovky a čočky. Když doktor Stodůlka koncem osmdesátých let začínal, lékaři je prováděli většinou mechanickými nástroji, především speciálními skalpely.

Kvalitu lidského vidění však ovlivní i nepatrné změny zakřivení rohovky a čočky, posuny měřitelné jen ve zlomcích a zlomečcích milimetrů. Pokrok oční chirurgie tudíž navzdory veškerému výzkumu a vylepšování operačních postupů nakonec vždy narazil na nepřekonatelnou bariéru toho, co (ne)dokážou lidské ruce. V porovnání s okem jsou prostě příliš velké, a i titěrnost těch nejostřejších „nožíků“ má své limity.

Navíc je oko velmi zranitelné a citlivé na bolest. Operace trvaly desítky minut až hodiny, a čím byly delší, tím se zvyšovalo riziko komplikací pramenících už jen z toho, že do otevřené operační rány se dostával vzduch. Nemluvě o tom, že oko se i po bezchybně provedené operaci hojilo dlouho a pacienti při tom dost zkusili.

Spousta z toho se dramaticky změnilo, když vědci, lékaři a konstruktéři našli v osmdesátých letech způsob, jak využít laserové paprsky i při operacích rohovky a čočky.

Českou oftalmologii (oční lékařství) tyto přístroje zasáhly s mírným zpožděním. Záhy změnily život očním chirurgům, jejich krátkozrakým a dalekozrakým pacientům, a o něco později i těm, kteří přestávali dobře vidět kvůli šedému zákalu.

Mezi tehdejšími a dnešními lasery přitom je asi ještě výraznější rozdíl než třeba mezi automobily z té doby a těmi nejnovějšími, které kupujeme dnes. Pro představu: první takto používané laserové přístroje vyslaly za vteřinu pětadvacet paprsků, dnešní špičkové lasery více než tisíc.

 

Pilný student

Pavel Stodůlka vyčníval už jako medik, protože byl nadaný, pilný, ambiciózní, cílevědomý. Spolužáci jen překvapeně povytáhli obočí, když si za svůj obor vybral oční chirurgii – tehdy byla pod vlivem seriálu Nemocnice na kraji města nejpopulárnější ortopedie, zatímco oftalmologie se krčila kdesi na okraji zájmu.

„Zrak je nejdůležitější smysl a už tehdy chirurgové dokázali pacientům zřetelně pomáhat,“ vysvětluje MUDr. Stodůlka své rozhodnutí. „Je to obor plný techniky, rychle se vyvíjí, a přitom se dělá rukama. To všechno mě lákalo. A v neposlední řadě pro mě bylo důležité, že jak nebyla oftalmologie pro spoustu lékařů přitažlivá, dalo se v ní prosadit i bez politické tlačenky.“

Vždy se snažil využít každé příležitosti, aby se přiučil od těch nejlepších. Pracoval v Krajské nemocnici T. Bati ve Zlíně a současně psal světovým hvězdám oboru, jestli by je mohl navštívit a podívat se, jak to dělají. Často za nimi cestoval o dovolených a za své peníze.

U kanadského profesora Howarda Gimbela na jeho klinice v Calgary byl pětkrát: „Založil první soukromou oční kliniku v Kanadě, stáli na něj frontu pacienti z celé Severní Ameriky. Pořád operoval,“ říká Pavel Stodůlka a dodává: „Hlavně je nesmírně pokrokový a kreativní, dovede zlepšovat nejrůznější postupy, vyvíjet nové. Nesmírně inspirativní osobnost.“

Mladý český lékař tak mohl mimo jiné vidět, jak se laserem operují oční vady, aby lidé nemuseli nosit brýle nebo kontaktní čočky. Takzvaný excimerový laser sérií pulzů opracuje rohovku do předem spočítaného a naprogramovaného tvaru. A změní tím její zakřivení tak, aby se paprsky světla procházející rohovkou a čočkou protínaly v jednom přesném bodu na sítnici. Každé zablesknutí (pulz) laseru doslova odpaří z rohovky mikroskopickou částečku tkáně – právě to je základní a nejdůležitější princip působení excimerového laseru.

Nejmodernější lasery dnes vyšlou více než tisíc pulzů za vteřinu, oka se nedotýkají. A před každým pulzem zkontrolují a případně upraví svou polohu vůči oku, aby další paprsek dopadl přesně na správné místo.

Byla to převratná metoda, protože přesnosti a rychlosti laseru se lidské ruce nemohou vyrovnat. Měla jedinou nevýhodu: laser opracovával povrch oka, a než se zahojil, několik dnů to hodně bolelo. Opravdu hodně. Spousta pacientů to nicméně ráda vydržela, aby pak mohli definitivně odložit brýle.

 

Mezi osmi na světě

Problém bolestivosti pak vyřešil geniálně jednoduchým nápadem řecký profesor Ioannis Pallikaris. V roce 1989 poprvé seřízl ze znecitlivěného oka tenoučkou (měří zhruba desetinu milimetru) vrstvu rohovky, které se říká lamela, odklopil ji, excimerový laser odvedl svůj naprogramovaný úkon, a chirurg vrátil lamelu na původní místo. Pacient vstal, odešel a nic ho nebolelo, protože povrch oka měl neporušený a lamela rychle, bezproblémově přirostla.

Pavel Stodůlka zavedl tuto metodu do české oční chirurgie v roce 1995, jen šest let poté, co po promoci nastoupil na oddělení, kde na něj čekaly pořád dokola přebrušované „nožíky“. Lamela se tehdy ještě řezala mechanicky, ale ne lidskou rukou. Přístroj zvaný mikrokeratom se přisál na oko, kmitl v něm břit a bylo to. Za jedenáct let přišlo další výrazné vylepšení.

„Keratom byl skvělý objev a někde ho dodnes používají, protože není zdaleka tak drahý jako lasery, ale přece jen není dokonalý,“ říká doktor Stodůlka. „My jsme ho v roce 2006 nahradili dalším laserem, kterému se říká femtosekundový. Ten vytvoří lamelu tím, že pod povrch rohovky posílá maličké bublinky, které tu vrchní vrstvu oddělí. Odklopím ji, další laser rohovku obrousí a já lamelu vrátím na její místo. Celý zákrok je s femtosekundovým laserem ještě rychlejší, přesnější, bezpečnější a šetrnější.“

Pro některé pacienty je nejvhodnější metodou korekce zraku s použitím laseru ta zatím nejnovější: laser při ní udělá do rohovky řez v délce asi dvou milimetrů, načež v hloubi rohovky vyřízne kousíček tkáně, jehož tvar a velikost byly předem propočítány tak, aby se pak zakřivení rohovky změnilo přesně podle potřeby pacienta. Chirurg sáhne dovnitř oka drobným řezem a odříznutou tkáň vytáhne ven, trvá to pár minut.

Trochu to připomíná miniaturní laparoskopickou operaci.

Pro operace dalekozrakosti tuto novou metodu provádí jen osm chirurgů na světě a Pavel Stodůlka je jedním z nich.

 

Robot místo chirurga

Přicházejí na pořad dne operace, do nichž už lékařova ruka nezasáhne a přístroje si vystačí se svými programátory?

„Plně robotizovaná oční operace zatím neexistuje, vždy tam je něco, co je lepší udělat rukama,“ říká Pavel Stodůlka. Nejtěžší bude dosáhnout, aby stroje uměly vyřešit nečekané situace, odchylky od standardního průběhu. Každý chirurg, i ten nejzkušenější, musí být neustále připraven na to, že se může přihodit něco neobvyklého, a musí si s tím umět poradit. A přitom nesmí stresovat pacienta. „Operované oči vesměs jen znecitlivujeme kapkami a pacient je při plném vědomí, takže nemůžeme vyhrknout: Proboha, co to prasklo, honem mi podejte nůžky – ty, jak jsme je hledali před dvěma lety.“

Nové technologie včetně laserů tedy ještě chirurgy potřebují. Změny, které s sebou přinesly, už ale mají na jejich profesi dalekosáhlejší dopady, než je na první pohled patrné.

Po náročných, dlouhotrvajících zákrocích „před lasery“ lidé zůstávali v nemocnicích několik dnů s očima přelepenýma obvazy. Dnes jsou korekce vidění nebo operace šedého zákalu hotové za pár minut a lidé po nich odcházejí hned domů – nepotřebují nemocniční lůžka, zdravotníky a další personál, zkrátka celý ten aparát, který souvisí s dalším pobytem pacienta. Chirurgové zvládnou mnohonásobně více operací než dříve. Výkonnost systému neuvěřitelně vzrostla, operace šedého zákalu se dokonce stala nejčastěji prováděnou operací na světě (následuje odstraňování dioptrií) – provádí se jich násobně více než například operací slepého střeva.

Šedý zákal je v naprosté většině případů způsoben stárnutím. Oční čočka postupně ztrácí svou přirozenou čirost a průhlednost, zakalí se. Člověk vidí jako skrz mlhu, která postupně houstne, končí to slepotou. Konzervativní léčba neexistuje, jediným řešením je čočku operativně odstranit a nahradit ji čočkou umělou.

To, jak radikálně technologický pokrok za pár let proměnil oční chirurgii, je úžasný příběh lidské vynalézavosti a šikovnosti. Jeho nedílnou součástí však je i finanční stránka věci.

Tuzemské zdravotní pojišťovny proplácejí operaci, při které chirurgové naříznou oko skalpelem, potom čočku doslova rozdrtí ultrazvukovým přístrojem a vysají ji ven – zůstane jen čočkové pouzdro, do kterého chirurg řezem zasune umělou čočku. Neproplácejí však operaci, při které skalpel a ultrazvuk nahradí laser, což je preciznější, rychlejší a k oku šetrnější – za to si pacient musí připlatit.

„Přebroušení nožíků“ totiž nestojí skoro nic, ale lasery jsou pekelně drahé.

 

Zlínská mekka oftalmologie

Ve Zlíně, kde dodnes žije, založil Pavel Stodůlka v roce 2003 oční kliniku Gemini a po čase se rozhodl vsadit právě na ni – s tím, že když to dobře půjde, bude moci pružně reagovat na bouřlivý technologický pokrok a tím pádem se udržet na špičce své profese. Anebo, když to nepůjde dobře, přijde o sociální i pracovní jistoty spojené s postem primáře Krajské nemocnice T. Bati – jedné z největších u nás, kde je zavedení každé změny pochopitelně klopotnější.

Dnes má pod sebou jedenáct klinik, z toho dvě v Praze a jednu ve Vídni. Gemini je zřejmě největší zařízení svého druhu ve střední Evropě, čtyřicet chirurgů za rok provede zhruba třicet tisíc operací.

Za Pavlem Stodůlkou jezdí lékaři ze zahraničí, aby viděli, jak pracuje – stejně jako kdysi jezdil on opačným směrem. Historka: když se osobní oftalmolog bahrajnského krále přijel podívat, jak český lékař Stodůlka laserem operuje šedý zákal, nakonec ho požádal o totéž – byť už byl objednán na jinou, německou kliniku.

Ani sebelépe vedená klinika se nicméně nemůže vymanit z prostředí, ve kterém existuje. U nás to znamená závislost na výši sazeb zdravotních pojišťoven a platbách limitovaných hloubkou kapes tuzemských, nikoliv německých nebo švýcarských pacientů. Nejlepší laserové přístroje se přitom vyrábějí právě v Německu a Švýcarsku – dvou zemích, které pro nás zůstávají velmi drahé. Když jsem se doktora Stodůlky zeptal, kolik laserů aktuálně používají (málokterý je použitelný na více než jeden konkrétní úkon), dopočítal se deseti – typů, nikoliv kusů.

Jak je možné, že si je ve Zlíně mohou dovolit? „Zápasíme s tím. Hodně nám při nákupech pomáhá, že s výrobci dlouhodobě spolupracujeme, osvědčili jsme se,“ říká doktor Stodůlka, jehož zlínské pracoviště vyvinulo vlastní informační systém, který umožňuje sbírat a průběžně vyhodnocovat zdravotnická data, což na řadě jinak kvalitních pracovišť ještě zdaleka není samozřejmost.

„Jeho součástí je modul, v němž se nastaví sledované parametry a my je můžeme kdykoli analyzovat. To je pro výrobce přístrojů velmi cenné,“ zdůrazňuje Pavel Stodůlka.

Ve spolupráci zlínské kliniky s kalifornským startupem vznikl dokonce i úplně nový laser. „První kus teď uvádějí do provozu Japonci, před pár dny tady byli a učili se s tím zacházet.“

 

Nejnovější rohovka

Obrovským problémem je slepota v chudých zemích. Desítky milionů lidí tam nevidí vůbec, mnohonásobně víc jen velmi špatně. „Nejčastějšími příčinami bývají šedý zákal a onemocnění rohovky – tedy komplikace, které jsou u nás snadno odstranitelné. Nám se podařilo vrátit implantací umělé rohovky zrak i pacientům, kteří jej ztratili před několika dekádami,“ říká Pavel Stodůlka.

Zmíněná umělá rohovka, vyrobená ve Spojených státech, prý ještě není dokonalá. „Pracujeme proto na vývoji naší vlastní umělé rohovky, která by se lépe snášela s tkání a bylo by možné ji snadněji implantovat – a to i bez laserů, které ve třetím světě v dostatečném počtu beztak ještě dlouho nebudou.“

Ze stejného materiálu, což je biosyntetický kolagen, vyvinuli zlínští oftalmologové a výzkumníci z oční kliniky Gemini rovněž mikročočku, která se implantuje do rohovky, aby lidé nemuseli používat brýle na čtení. „Ta už se používá v klinické praxi a dovolím si říci, že výsledky jsou výborné,“ uzavírá Pavel Stodůlka.

Autor je manažer a novinář

 

 

Oftalmolog MUDr. Pavel Stodůlka, Ph.D.,
FEBOS-CR, 54 let. Promoval v roce 1989 na Lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Byl primářem očního oddělení Krajské nemocnice T. Bati ve Zlíně. Ve stejném městě v roce 2003 založil soukromou kliniku Gemini, která se od té doby rozrostla na síť jedenácti klinik v deseti městech včetně Vídně a je největší ve střední Evropě. Femtosekundový laser Victus při operaci šedého zákalu začal v roce 2012 používat jako vůbec první chirurg v Evropě, jako první u nás (a v několika případech i ve světě) zavedl i řadu dalších nových operačních metod. Přednáší, publikuje, věnuje se výzkumu a vývoji nových metod a technologií. Ročně provede až tři tisíce operací.
Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama