Každý by chtěl mít svého Adama

Lidé

Původně se na mě obrátil s nápadem zaplatit si v prosincovém Reportéru inzerát. Chtěl tímto způsobem připomenout nedožité sté narozeniny svého otce, malíře a grafika Jánuše Kubíčka. Protože se ale s Adamem dlouho známe, rozmluvil jsem mu to. Uvědomil jsem si, že si chci poslechnout celý příběh této brněnské rodiny. Zejména tu část, která se týká jeho osobně a úkolu, jejž si dal: chránit otcovo dílo a na plný úvazek o něj pečovat.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Můžeš mi říct, co na tom obrazu je? Adam si povzdychne. „To je kompozice Kruh, čtverec a volný tvar. Má to blízko k Benu Nicholsonovi, který je považován za tvůrce britské abstrakce.“ Je vidět, že vysvětlování obrazů svého otce nepatří k Adamovým oblíbeným disciplínám. Nakonec dodá: „Dobrej obraz obsahuje spoustu vrstev a záleží na erudici diváka, kolik z nich vnímá. Mojí matce je devadesát čtyři let, nad postelí má podobnou tátovu věc a tuhle mi říkala: Já jsem až teď zjistila, že je tam racek a dvě velryby. Nikdy předtím jsem si toho nevšimla.“

 

Bubnující četař

Potkali jsme se v létě 1989 na vojně, která nás oba zanesla do města Tábor – k útvaru zvanému Vojenský umělecký soubor. Mým úkolem bylo psát a fotit neboli dokumentovat činnost všech jeho „složek“ – hudební, taneční, herecké. Jezdil jsem na vystoupení a zájezdy, měl k dispozici fotokomoru, byl to vlastně luxus – spousta vrstevníků kroutila vojnu někde mezi tanky, často na Slovensku.

S Adamem jsme si padli do noty. Chodíval jsem za ním do zkušebny, kde mlátil dlouhé hodiny do bubnů a činelů. Zbavoval se tím stresu, který mu způsobovaly čtyřiadvacetihodinové služby, při nichž ručil za nepřetržitou přítomnost příslušníků čety. Kdyby totiž přišla kontrola, zjistila by, že vojáci téměř každé odpoledne mizí – převlékají se do civilu, aby „vyčadili“, jak se říkalo, do místních putyk, případně do Prahy, odkud byla většina z nás.

Když se po dvaatřiceti letech setkáváme v Brně, tohle dobrodružství si připomeneme. „Vzpomínám nicméně na vojnu rád. Měl jsem tam svoje knihy, svoje bicí, zkušebnu. A uklidňovalo mě, že o sobě nemusím rozhodovat,“ říká. Předjímá tím hlavní téma svého příběhu. Záhy po vojně totiž odsunul do pozadí několik slibně našlápnutých možností a oddal se péči o výtvarné dílo svého otce.

 

 

Dědeček byl razant

Adam vystudoval elektrotechnickou fakultu Vysokého učení technického, pak na Masarykově univerzitě zkoušel další obor, fyziku pevné fáze. Připravoval se i na přijímačky ke studiu filozofie a ve volném čase navštěvoval přednášky z dějin filmu, psychologie, kartografie, sociologie či astrofyziky.

Když se ale vrátil z vojny, byl už jeho otec v pokročilejším stadiu Alzheimerovy nemoci. „Začali jsme ho s mámou vodit do ateliéru, aby nám pomohl přiřadit k obrazům a kresbám názvy, určit techniku a alespoň částečně všechno utřídit,“ vzpomíná syn Adam.

Jánuš Kubíček zemřel v roce 1993, bylo mu jedenasedmdesát let. Zanechal po sobě zhruba šest tisíc autorských děl, z toho téměř devět set obrazů. Jeho synu Adamovi bylo osmadvacet.

„Velká část rodiny se věnovala umění. A vliv toho prostředí je u nás doma asi silný,“ říká Adam. Jeho dědeček Josef z otcovy strany byl sochař a řezbář, žák Myslbekův. V jeho ateliéru se scházeli umělci věhlasných jmen: Špála, Mahen, Trampota, Těsnohlídek...

Ve stopách Josefa Kubíčka šel i Adamův otec Jánuš. „Táta od čtrnácti let věděl, že chce být malířem. Dědeček byl ale nekompromisní razant. Vedl ho ve smyslu: Dělej si, co chceš, ale to, co si vybereš, budeš dělat sakra pořádně. A otec opravdu makal, kvůli rannímu světlu vstával třeba ve čtyři ráno.“

 

Zůstalo to na mně

Adam se blížil k životní křižovatce. „Začalo mi docházet, že nikdo jiný než já to neudělá,“ říká šestapadesátník, který už třetí dekádu organizuje výstavy, vydává monografie a katalogy, jedná s galeristy.

Jeden čas měl přitom nadějně rozjetou hudební kariéru. Stál u založení Středoevropského souboru bicích nástrojů DAMA DAMA – společně s Danem Dlouhým, nynějším vedoucím katedry kompozice, dirigování a operní režie na Janáčkově akademii múzických umění. Kvarteto bubeníků vydalo dvanáct cédéček a jezdilo po Evropě.

„Zvítězili jsme v evropské soutěži bicích orchestrů vysokých škol, hráli jsme zahajovací koncerty na prestižních festivalech, pozvali nás i na Pražské jaro, s multimediálním projektem Údolí lidí jsme vystoupili v brněnském Bobycentru, reprezentovali jsme soudobou vážnou hudbu na Světové výstavě v Hannoveru. Kdybychom měli manažera, uživilo by nás to,“ říká Adam, který v té době vypomáhal na bicí také v orchestřišti Janáčkovy opery či na pódiu divadla Husa na provázku. To už se ale jeho hudební dráha chýlila ke konci.

„Ve výtvarném umění jsou dvě možnosti, jak se popasovat s odkazem autora. Buď on sám vede za svého života kvalitativní řez, dokud je příčetný. Stanoví si: Chci, aby po mně zůstalo toto, zbytek spálím. A otec tohle neudělal – už to nestihl, třeba by to udělat ani nechtěl. Protože jsem jedináček, zůstalo to na mně.“

Nechal si od kunsthistoriků schválit postup, který na něj kladl nemalé nároky. „Otec by mi ušetřil strašně energie, kdyby nechal třeba dvě třetiny svých věcí, které považuje za podstatné, a zbytku se zbavil,“ říká k tomu.

 

Místo moře Mikulov

Jedna z nejstarších kreseb v ateliéru Jánuše Kubíčka pocházela z roku 1925. „To mu byly čtyři roky, jmenuje se Loďka 2 a je to modrá pastelka na papíře 5 × 5,6 centimetru,“ poznamenává Adam. „První olejomalba pochází z roku 1930, to bylo otci osm let. Je to lepenka 20,5 × 31,4, na rubu nahoře uprostřed je tužkou a fixem uvedený letopočet a název: Sopka, loď, moře.“ Takto podrobné údaje nashromáždil ke každé ze šesti tisíc kreseb, obrazů, grafik, koláží či plastik, které tvoří souhrnné dílo jeho otce.

Zajímá mě, jestli Adam býval v dětství u toho, když tatínek tvořil. „V životě jsem ho neviděl malovat, musel mít absolutní klid. Vlastně jednou jedinkrát: přišli jsme do ateliéru, otec udělal jeden jediný tah barvou na plátno, všiml si mě a štětec odložil.“ Podobně si Adam nevybavuje, že by si s ním tatínek někdy jen tak kreslil – až na jednu výjimku: „Když jsme dělali na základce linoryt, pomohl mi vymyslet téma: cyklisty. Dnes to mám zarámované.“

Jánuš Kubíček maturoval na brněnském gymnáziu a byl odhodlán jít na výtvarnou akademii do Prahy. Jenomže vypukla válka a vysoké školy se zavřely. „Tak šel na umprumku v Husově ulici tady v Brně. Vydržel tam ale jen dva roky, tamní výuky si zřejmě příliš nevážil, prý tam musel dělat samé antické hlavy. Takže jakmile získal legitimaci výtvarného syndikátu, která ho kryla před totálním nasazením, odešel na volnou nohu,“ vypráví syn Adam.

V zápiscích opěvoval Jánuš Kubíček život jako „velký karneval“, žil ovšem spíše jako řeholník. „Maloval by nejradši furt. Vybavuju si, jak mě spěšně vede do školky a pak maže do ateliéru, kde býval do sedmi večer. Že by se mnou šel třeba na školní besídku, nepřipadalo v úvahu.“ Když bylo Adamovi dvanáct, směl pomáhat tisknout litografie nebo konzervovat kovové matrice šelakem, což je druh přírodní pryskyřice. Později nosil uhlí ze sklepa.

Jánuš Kubíček nemaloval budovatelské výjevy, navíc jeho sestra po únoru 1948 emigrovala do Ameriky. S cestami na Západ byl tudíž utrum. „U moře, které ho fascinovalo a opakovaně jej maloval, byl dvakrát. Jako šestiletý a pak v rámci tříměsíční studijní cesty v roce 1947 po Itálii, kdy si systematicky dělal skici a k nim poznámky – třeba o vlnách a jejich proměnlivosti,“ vypráví Adam a dodává: „Když sklapla klec, odstěhoval se na devět měsíců do Mikulova, který mu tady nejvíc připomínal jih.“

 

Mohl byste zaplatit?

Adamovu maminku jsem poprvé spatřil, když přijela navštívit v létě 1989 svého syna na vojnu. A mohl jsem na ní nechat oči. Něco podobného se přihodilo o více než třicet let dříve i Jánuši Kubíčkovi. Jejich syn Adam se narodil deset let po svatbě, takže měli dostatek času na společné zábavy, k nimž patřila i lukostřelba a střelba z malorážky.

Vlasta Kubíčková je textilní výtvarnice, dlouhé roky pracovala na detašovaném pracovišti státního podniku Slovena Žilina v areálu brněnské Vlněny. Volnou tvorbu zkusit nechtěla. „Otcova rodina ji v tomhle směru dost převálcovala. A hlavně: ona věřila otcově dílu. Dokonce tak silně, že se nechala dobrovolně zotročit k praktickému servisu domácnosti. A myslím, že minimálně těch prvních deset let táhla všechno i finančně.“

V roce Adamova narození bylo Jánuši Kubíčkovi čtyřicet čtyři let. Jak v té době fungoval trh s výtvarným uměním? „On tohle moc neřešil. Když doma docházely peníze, nějakou snahu prodat měl, samozřejmě. A udělal na zakázku několik realizací v architektuře.“ Jde o dvě dekorativní zdi na brněnském sídlišti Lesná, výzdobu smuteční síně v Blansku či mozaiku Slunce a pohyb na venkovní zdi sportovní haly Vodova ve čtvrti Královo Pole. Dílo dlouhé dvaatřicet metrů se skládá ze čtvrtmilionu kachliček v šestatřiceti barevných odstínech. „Podobné mozaiky jsou v Československu tři – v Ústí, Košicích a tady,“ vysvětluje Adam.

V roce 1965 si obraz od Jánuše Kubíčka poprvé koupila galerie. Další obraz si pořídil sochař Vincenc Makovský, zasloužilý odbojář a nositel státní ceny Klementa Gottwalda, profesor na dvou univerzitách. „Jenomže za něj nezaplatil. Traduje se, že naši seděli v kavárně a nemohli si už nic objednat, protože neměli na další útratu. Odcházeli a Makovský, který jim dlužil, začal teatrálně vykřikovat: Teda Kubíčkovi, vy jste tak krásný lidi! A maminka mu povídá: Pane profesore, když jsme tak krásní, mohl byste nám zaplatit za ten obraz? Až poté se uvolil vyplnit jim šek.“

Jánuš Kubíček zdůrazňoval „minimální potřeby“ jako nejdůležitější prvek svého života. „Poskytlo mi to přepychovou svobodu, nikdy jsem nepocítil nedostatek něčeho,“ zapsal si ve svých osobních poznámkách. Adam to glosuje: „Když bylo nejhůř, vyřezával dřevěné ozdoby ženským do drdolu, které se prodávaly na Vánoce.“ Malíř krajin, zátiší a figur postupně přešel k abstrakci, jeho dílo je dnes zastoupeno v pětadvaceti galerijních sbírkách včetně Národní i Moravské galerie.

Aukční rekord padl v roce 2013 v pražském Topičově salonu: obraz s názvem Zátiší Ikarův pád z roku 1967 se vydražil za 720 tisíc korun. Adam připravil přes stovku samostatných výstav a expozic otcova i dědečkova díla, z toho několik v zahraničí. Všechna díla jsou k vidění na rodinném webu, který dal Adam dohromady – obsahuje přes osm tisíc snímků.

 

Racionální podstata umění

Po roce 1990 se stávalo, že někdo projevil zájem o koupi většího množství obrazů Jánuše Kubíčka, žádané byly i sochy Adamova dědečka Josefa Kubíčka. „Ještě za otcova života přijel zástupce investorů, kteří připravovali výstavu prvorepublikového českého kubismu v bavorském Pasově a vycítili, že je to tady k mání za levný peníz. Cinkal přede mnou klíčkem od mercedesu, myslel si, že na mě tím udělá dojem – bylo mi pětadvacet, poslední auto v rodině měl matčin otec ve třicátých letech,“ vypráví Adam, jehož rodina nakonec kupce odmítla. „Nebo mě kontaktoval chlap, který tvrdil, že jedná z pověření fotbalisty Karla Poborského, prostě podvodník,“ přibližuje Adam zákulisí výtvarného byznysu. „A občas někdo zavolá, že mi chce ukázat obraz a potřebuje vědět, jestli je pravý. Takové kšefty odmítám, to je věc znalců.“

Raději než o překupnících obrazů vypráví Adam například o zlatém řezu, který jeho otec vyznával. „Je to v podstatě matematický vzorec, který vychází z přírodních zákonitostí – podobně jako třeba Ludolfovo číslo, z něhož se odvíjí milion věcí. A otec bral racionální podstatu umění velmi vážně. Vysvětloval, že čím víc zvládneš tenhle řemeslný základ, tím vyšší máš piedestal, ze kterého pak můžeš působit emocemi a talentem, což jsou věci, které se nedají naučit. Říkal, že existuje několik rytmů, tvarů, akordů a barev, kolem kterých se točí furt dokola historie celého výtvarného umění a které dokážou vzbudit pocit harmonie – o tu se snažil. Táta se nedočkal zdaleka takové známosti jako dědeček, ale jemu o to vůbec nešlo. V tom byl mimoň a já to chtěl napravit.“

Adam vydal deset knih věnovaných otci, sehnal na ně peníze od sponzorů a mecenášů. Dal dohromady online databázi s podrobným seznamem kompletní tvorby. Když se blíží výstava, musí komunikovat s galeristy, zařizovat propagaci, sjednávat pojištění. „Pořád něco domlouvám, zadávám, kontroluju. První monografie byla trojjazyčná, chystal jsem ji tři roky a stála milion korun. Knihy, kterých se vytiskly dva tisíce kusů, jsem pak rozvážel v batohu po Praze,“ přibližuje svoji práci. Těžko se nezeptat, z čeho vlastně žije. „Ze vzduchu a z vůně květin, odpovídám už třicet let,“ zachechtá se nejdřív. Pak zareaguje vážně: „Když je to nezbytné, prodám nějakou věc od otce nebo dědečka. Beru to takhle: energie skrytá v umění, na trhu nominálně vyjádřitelná, se strategicky přesune do toho, co je zrovna potřeba.“

 

Ničím a přece vším

Z bytu v centru Brna, kde Adam vyrůstal a jenž zůstal zařízený z doby, kdy tu žil se svými rodiči, se přesouváme do domku nad městem, kam se v roce 1924 nastěhoval jeho dědeček – a vyrůstal zde tedy Adamův táta Jánuš.

Pouštíme si film, který o Jánuši Kubíčkovi natočila Česká televize v roce jeho smrti. „Obrazy Pohyb a Klid názorně ukazují, o co v abstraktním umění šlo: snahu zobrazit věci, které se nedají očima vidět. Autor tak patřil k těm, kdo pomáhali vstoupit moravským výtvarníkům na půdu, která nebyla všeobecně přijímána, zejména ne oficiální kritikou,“ zní komentář. Pocta Jánuši Kubíčkovi pokračuje slovy: „Nesmírně oddaný svému poslání a znalý svého řemesla, promýšlel své obrazy do důsledků. A to, co maloval, tím skutečně byl.“ Na závěr promlouvá sám umělec: „Chci obrazy, které jsou dělány, aby se na ně dívalo, které usilují o něco celistvého, ne pouhý fragment života.“

V pokoji, kde sedíme, nese stopy práce Adamových předků i nábytek – na židlích, komodách i knihovnách jsou vidět dřevořezby Josefa, jeho bratra Leoše, a Jánuše Kubíčkových. Ve vedlejším pokoji má Adam bicí soupravu.

Vycházíme na zahradu. K nebi ční věkovité borovice douglasky, mezi jejichž kmeny jsou rozmístěna sousoší i drobnější plastiky. Troufnu si na poslední otázku. Neztrácí se Adam někdy pod tíhou svého úkolu a obklopen díly z hloubi minulého století sám sobě?

„Na to mě jeden čas upozorňovalo spíš moje okolí: A co ty? Kde jsi? Kdy se projevíš?“ říká upřímně potomek výtvarných umělců, který hrál do patnácti let tenis za Zbrojovku Brno, v pubertě tvořil koláže z fotografií smíchaných s vlastními vlasy a dodnes občas píše verše. „Když jsem byl malý, říkával jsem, že chci být ničím. A ono se mi to splnilo,“ říká Adam, který – jak sám říká – od mládí koketuje s nihilismem.

Podobně jako filozof Ladislav Klíma, kterého v mládí obdivoval, strávil Adam jen tři měsíce života jako zaměstnanec – před revolucí v budově sálového počítače VUT Brno. I tak si troufám říct, že práce má za sebou dost.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama