Každý by chtěl mít svého Adama

Post Image

Každý by chtěl mít svého Adama

Play icon
21 minut

foto Tomáš Binter

Původně se na mě obrátil s nápadem zaplatit si v prosincovém Reportéru inzerát. Chtěl tímto způsobem připomenout nedožité sté narozeniny svého otce, malíře a grafika Jánuše Kubíčka. Protože se ale s Adamem dlouho známe, rozmluvil jsem mu to. Uvědomil jsem si, že si chci poslechnout celý příběh této brněnské rodiny. Zejména tu část, která se týká jeho osobně a úkolu, jejž si dal: chránit otcovo dílo a na plný úvazek o něj pečovat.

Můžeš mi říct, co na tom obrazu je? Adam si povzdychne. „To je kompozice Kruh, čtverec a volný tvar. Má to blízko k Benu Nicholsonovi, který je považován za tvůrce britské abstrakce.“ Je vidět, že vysvětlování obrazů svého otce nepatří k Adamovým oblíbeným disciplínám. Nakonec dodá: „Dobrej obraz obsahuje spoustu vrstev a záleží na erudici diváka, kolik z nich vnímá. Mojí matce je devadesát čtyři let, nad postelí má podobnou tátovu věc a tuhle mi říkala: Já jsem až teď zjistila, že je tam racek a dvě velryby. Nikdy předtím jsem si toho nevšimla.“

Bubnující četař

Potkali jsme se v létě 1989 na vojně, která nás oba zanesla do města Tábor – k útvaru zvanému Vojenský umělecký soubor. Mým úkolem bylo psát a fotit neboli dokumentovat činnost všech jeho „složek“ – hudební, taneční, herecké. Jezdil jsem na vystoupení a zájezdy, měl k dispozici fotokomoru, byl to vlastně luxus – spousta vrstevníků kroutila vojnu někde mezi tanky, často na Slovensku.

S Adamem jsme si padli do noty. Chodíval jsem za ním do zkušebny, kde mlátil dlouhé hodiny do bubnů a činelů. Zbavoval se tím stresu, který mu způsobovaly čtyřiadvacetihodinové služby, při nichž ručil za nepřetržitou přítomnost příslušníků čety. Kdyby totiž přišla kontrola, zjistila by, že vojáci téměř každé odpoledne mizí – převlékají se do civilu, aby „vyčadili“, jak se říkalo, do místních putyk, případně do Prahy, odkud byla většina z nás.

Když se po dvaatřiceti letech setkáváme v Brně, tohle dobrodružství si připomeneme. „Vzpomínám nicméně na vojnu rád. Měl jsem tam svoje knihy, svoje bicí, zkušebnu. A uklidňovalo mě, že o sobě nemusím rozhodovat,“ říká. Předjímá tím hlavní téma svého příběhu. Záhy po vojně totiž odsunul do pozadí několik slibně našlápnutých možností a oddal se péči o výtvarné dílo svého otce.

Dědeček byl razant

Adam vystudoval elektrotechnickou fakultu Vysokého učení technického, pak na Masarykově univerzitě zkoušel další obor, fyziku pevné fáze. Připravoval se i na přijímačky ke studiu filozofie a ve volném čase navštěvoval přednášky z dějin filmu, psychologie, kartografie, sociologie či astrofyziky.

Podpořte Reportér sdílením článku