Jednou budem dál

Post Image

Jednou budem dál

Play icon
2 minuty

„I se všemi vadami na kráse jsem za uplynulých třicet let vděčný a rozhodně bych neměnil,“ píše šéfredaktor Reportéra v editorialu prosincového vydání.

V listopadu 1989 jsem utrpěl otřes mozku. Nikoli od obušku na Národní třídě, ale kvůli pádu ze schodů na nádraží v Říčanech. V pátek 17. listopadu večer, zhruba ve chvíli, kdy policejní kordon zahradil cestu demonstrantům, mne zrovna rodiče vyzvedávali z nemocnice. Díky téhle shodě okolností jsem pak v dalších týdnech nemusel chodit do školy a mohl jsem spolužákům, kteří stávkovali na brandýském gymnáziu, vozit z Prahy letáky a čerstvé zprávy.

Stával jsem tehdy každý podvečer na Václavském náměstí, buď ztracen uprostřed davu, nebo namáčknutý na některou z výloh. Z balkonu Melantrichu promlouvali lidé, z nichž jsem řadu do té doby znal jen z vysílání Hlasu Ameriky. Věřil jsem, že „jednou budem dál“, jak o tom zpíval Spirituál kvintet, a že spolu s režimem zmizí také sovětští vojáci, papalášské manýry, komunistická strana, rozkrádání státu, povinná ruština, zneužívání moci a fízlové všeho druhu. Že ve vedení země už nebudou nadutí hloupí strejcové ani chamtiví kleptokrati. Co by tam taky dělali, když si lidé budou konečně moci své politiky svobodně vybrat, že?

Test

Nedávno jsem šel pod tím balkonem večer z redakce domů. Vybavily se mi jak vzpomínky na konec listopadu 1989, tak i na mou tehdejší naivitu. Dobře, sovětské armády a povinné ruštiny jsme se nadobro zbavili. S těmi komunisty, papalášskými manýrami a chamtivými politiky už je to ovšem o poznání slabší…

Přesto jsem za uplynulých třicet let vděčný a rozhodně bych neměnil. Tak jako by určitě svobodu neměnily oběti tehdejšího brutálního zásahu, které jsme do tohoto čísla vyzpovídali. A stejně jako řečníci z Melantrichu, jež jsme po třech desetiletích opět vytáhli na „místo činu“.

Bylo a je to – i se všemi vadami na kráse – skvělé období české historie. A já ve skrytu duše pořád věřím, že „jednou budem dál“. Ještě aspoň o kousek…

Milé čtenářky, milí čtenáři, přeji vám krásné sváteční dny a příjemné čtení. Pokud byste chtěli věnovat předplatné Reportéra jako dárek, vánoční nabídku najdete na stranách 136 až 139 tištěného vydání nebo prostřednictvím digitálního vydání zde.

Podpořte Reportér sdílením článku