Pan Hračička z Bílovic: Blbě se s tím jelo…

Byznys

Stará se o to, aby byla nádraží hezčí. Stavby od jeho firmy jsou v Česku i v cizině, od Varšavy po španělskou Murcii. Navrhuje a vyrábí zahradní nábytek, vytvořil nový design lyží. A aby se dalo dobře spát v dodávce, strávil čtyři roky vymýšlením co nejlepší obytné vestavby. „Když chceme dělat, co nás baví, musíme si na to vydělat tím, že to někdo koupí,“ říká designér a podnikatel Radek Hegmon.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Kde jste byl letos na dovolené? A jak jste tam spal?

Jezdili jsme hlavně s obytným autem po kempech, bylo to bezvadné. Dokonce jsem byl poprvé i na Máchově jezeře.

 

Co se vám na kempinkovém životě tak líbilo?

Lidi, jejich hovory, životní rytmus, stánky s pivem a langoši… Fakt jsem se těšil na každé nové místo. 

 

Kolik nocí do roka zhruba strávíte ve své upravené dodávce?

Nejsem žádný nomád, bude to tak dvacet dnů do roka, ovšem ty si užívám. Baví mě vaření v přírodě, a dokonce i mytí nádobí, k němuž bych si doma vztah nenašel. Letos těch dnů bylo více, protože jsme si během koronavirové karantény dělali výlety na hezká místa v okolí.

 

 

Minule nás krize nakopla

Lidé si v rámci covidové krize zvelebovali své bydlení, cestovalo se po Česku. Bylo to pro firmu, která dělá i zahradní nábytek či vestavby do aut, dobré období?

Na závěry je brzy, i když tržby v některých oblastech určitě výrazně rostly. Celkově pro nás může být koronavirová krize velmi užitečná. Přiměla nás, abychom si vyhodnotili, jak fungujeme. A hlavně znovu ukázala, že musíme investovat do dalšího rozvoje: do nových produktů, budování poboček, hledání dalších příležitostí…

 

Byla pro vás podobně „užitečná“ i minulá krize v letech 2008 až 2013? 

Byla, a hodně. Před krizí se řadě našich lidí nechtělo pracovat na projektech mimo jižní Moravu. Když pak nebylo zbytí, všichni pochopili, že blízko je nejen Cheb, ale dokonce i španělská Zaragoza. Nakoplo nás to ke vstupu na nové trhy, což bylo plus nejen finanční, ale také v získávání nápadů a zkušeností.

 

Jaký čas obvykle zabere přestavba autobusového či vlakového nádraží?

Pokud bereme dobu od prvních přípravných prací po dokončení – a vynecháme čas na případná správní a soudní řízení –, jsou to zhruba čtyři roky.

 

Jak se v projektech angažujete vy osobně? Kolikrát jste byl například v Čelákovicích, kde jste předělávali nádraží a získali za to i odborné ocenění?

Byl jsem tam nejméně šestkrát, protože to pro nás byl důležitý projekt. Nejprve jsme dělali ostrovní nástupiště, a to se nám výtvarně úplně nevydařilo. Proto nám extrémně záleželo na tom, abychom udělali dobře rekonstrukci nádražní budovy, což se, myslím, povedlo. Jezdil jsem tam rád i proto, že je v místě Volmanova vila, která mi připadá úžasnější než brněnská vila Tugendhat. 

 

Máte jak designérské studio, tak i výrobu a firmy na realizaci dopravních staveb. Realizujete častěji vlastní návrhy, nebo naopak práci jiných?

Tak z osmdesáti procent to bývají naše návrhy. Ale hrozně rádi děláme i s jinými, pro mě osobně je vždycky skvělé, když vidím, jak o té práci architekti a designéři přemýšlejí, jak komunikují s okolím. Pořád se od nich učím. Dělali jsme pár věcí třeba s Evou Jiřičnou. Přijela na schůzku klidně o půlnoci a mě na jejím přístupu fascinovalo, jak celou dobu přesně ví, co chce a proč to dělá.

 

Stěny, které spojují

Před časem jste přišli s protihlukovými stěnami, které se dělají ze starých pneumatik. Koho to napadlo?

V době minulé krize, kdy bylo málo práce, a tak jsme k dopravní infrastruktuře přibrali i instalaci protihlukových stěn. A kolega, který to měl na starosti, pořád řešil, jak to udělat. Betonové zábrany jsou moc těžké, hliníkové jsou lehké, ale vyplněné skelnou vatou. Ta si pak kvůli dešťům sesedne a stěny už nejsou protihlukové. A nakonec přišel s tím, že bychom mohli zkusit gumu. Pak už jsme řešili, jak to udělat, aby to nevypadalo ošklivě.

 

Což se nakonec povedlo.

Ale byla to celkem zdlouhavá procedura. Nakonec nás napadlo, že bychom z těch stěn mohli udělat vlastně podklad, na který budou kreslit děti. To se mi líbilo a dobře se to chytilo i u zadavatelů. Takže můžeme říkat, že děláme stěny, které nerozdělují, ale spojují. 

 

Jak často se stává, že někdo z týmu přijde s podobným nápadem?

U nás jsou vlastně designéry úplně všichni. Ti, kdo to vymyslí, nakreslí, vytvoří projekt, odprezentují, a i ti, kteří to nakonec montují dohromady. Výsledkem není objekt, který se hezky nafotí, ale až konečná realizace, kterou lidé používají. Abychom mohli dělat to, co nás baví, musíme si na to vydělat tím, že si to od nás někdo koupí. 

 

Hlavně rychlé spaní

Obytné vestavby do aut jste začali dělat proto, že jste tak chtěl cestovat vy. Vzpomenete si, na které cestě vás to napadlo?

Když jsem jel nově pořízeným obytným autem z Prahy do Zlína, hodně přitom foukalo a já zjistil, že se s tím hrozně blbě jede. O parkování nemluvě. Řekl jsem si, že koncept cestovního bydlení je fajn, ale že bych ho chtěl mít v normální dodávce.

 

Kolik času uplynulo mezi prvotním nápadem a hotovou realizací první vestavby?

Byly to tak čtyři roky.

 

To jste tak umíněný, že když vás něco chytne, jste schopen realizaci obětovat takovou dobu?

To k tomu patří. I když uznávám, že moje touha pořád něco měnit a vylepšovat, dokud to není tak, jak bych si představoval, může být pro ostatní lidi ve firmě trochu otravná. Zrovna vestavby tady štvaly dost lidí, ale teď už se to zaběhlo.

 

Kolik jich ročně prodáte?

Když jsme je poprvé vystavili v Praze, tak jsme jich prodali tak pět, další rok třicet, pak sto třicet. Loni už to bylo pět set a teď jich máme přes pět set prodaných, a to ještě zdaleka není konec roku. 

 

Specialitou vašich vestaveb je, že jsou vyjímatelné. Jak dlouho vám trvá, než si ji do auta nainstalujete vy?

Za čtvrt hodiny. Snažili jsme se to vymyslet tak, aby se hlavně dala rychle rozložit postel, a člověk tak měl brzy pocit, že už má zařízené spaní. 

 

Kouzlo místního dřeva

Svůj zahradní nábytek jste „nechali testovat lesem“. Co to znamenalo?

Jako kluka mě bavilo stavět si v lese bunkry. Teď mě zase baví vycházky a zajímavé výhledy. Tak jsem přemluvil jednoho z kolegů designérů, abychom vynesli pár kusů nábytku na zajímavá místa. Nejdříve to byla jen taková maličkost, ať si mohou lidé pohodlně sednout. A pak se to začalo posouvat.

 

Jakým směrem?

Udělali jsme venkovní bydlení na Křivoklátě, v místě, o kterém jsem dlouho věděl, že je takové nevyužité. Při tom jsme se začali spoustu věcí učit.

 

Na co jste přišli?

Například na to, že ani po třiceti letech pořádně neumíme pracovat se dřevem. Využíváme tropické dřevo, ale díky umísťování našich objektů do lesa jsme se potkávali se zkušenými lesáky a ti nám ukázali, jak správně využít dub, buk, akát, měsíční dřevo… Byla to velká škola. Ten kolega designér, o kterém byla řeč, šel dokonce do učení na stolaře, aby se naučil tyhle základy, které jsme předtím neznali. 

 

V katalogu vašeho nábytku je kolem třiceti křesel, spousty variant židlí, stolů, lavic. Kolik položek může mít firma v nabídce, aby to ještě dávalo smysl?

V počtu žádné velké omezení není. Některé věci ovšem postupně zestárnou a odumřou, najednou zjistíte, že už je nemáte, jak dál rozvíjet. A pak s nimi raději skončíme. 

 

Relativní novinkou jsou pergoly Leva, což jsou vlastně takové kostky ze dřeva otevřené do všech stran. K čemu a kde by měly sloužit?

Nejlépe se zatím uchytily jako venkovní postel, o to mají lidé zájem. A my zkoušíme různá další využití – venkovní kancelář, kostka pro děti s lezeckou stěnou a spoustu dalších možností.

 

Neurážejme děti kačerem 

Další obor, do kterého jste se pustili, je výroba lyží. Co vás k nim přivedlo?

K lyžování mám vztah od mala, jako dítě jsem závodil, starší dcera závodně jezdila donedávna. A když jsem s ní jezdil, říkal jsem si, jak je většina lyží, bot a kombinéz výtvarně škaredá. Tak jsem si chtěl zkusit, kam až jde dojít v jejich vývoji.

 

Budete lyže dál rozvíjet?

Přemýšlíme, že bychom si sami udělali formy a pustili se časem i do výroby. Chtěl bych se lyžím soustavně věnovat delší dobu. Úplně nejvíc mě zajímají lyže pro děti. Ty buď děti urážejí různými kačery Donaldy, nebo jsou často jen zmenšenou verzí těch dospělých. Líbilo by se mi najít adekvátní design právě pro dětské lyže.

 

Nehodláte dělat také basketbalové koše nebo míče? 

Něco jsme zkoušeli, na dvoře ve firmě by to asi bylo ještě k nalezení, ale momentálně se vybavením na basket nezabýváme.

 

Ptám se proto, že jste zároveň významným akcionářem prvoligového brněnského klubu. Jak jste se k tomu dostal?

Basket hraje můj syn. A já si tu hru úplně zamiloval. Fascinuje mě, jak je týmová, variabilní, jak podstatná je role dobrého trenéra. Kdysi jsem se proto zapojil do rozvoje chlapeckého basketu ve Zlíně. Dokázali jsme s tím ročníkem dosáhnout velkých úspěchů i na republikové úrovni. 

 

A pak syn přestoupil do Brna?

Když kluci z toho úspěšného týmu dosáhli dospělého věku, rozprchli se do jiných klubů. Můj syn zamířil do Brna, tamní klub potřeboval nějakou finanční výpomoc. No a časem to skončilo tak, že jsem se stal akcionářem klubu. Ovšem popravdě řečeno, je na mne v tom prostředí až příliš mnoho politiky a bojů o dotace. Brněnský basket určitě v nejbližších letech neopustím, ale osobně mě víc bavila ta mládež ve Zlíně. 

 

Zase další nápady

Firmu jste se spolužákem Davidem Karáskem zakládali, protože by neměl kdo zrealizovat váš návrh na městský mobiliář ve Zlíně. Jak se vám dařilo skloubit studium na VŠUP s podnikáním?

V té době byla na škole totální svoboda, takže to šlo dobře skloubit. Měli jsme sice brzy děti a zadlužení jsme byli až po uši, ale byli jsme mladí, tak jsme si starosti moc nepřipouštěli.

 

Firma postupně vyrostla, vznikla řada poboček v cizině. Co vás přivedlo například do Španělska, Peru či Brazílie?

Především zvědavost. A souvisí to se sportem. Kdysi jsme jeli s mladými basketbalisty do Španělska okouknout tamní ligu, a přitom jsem si říkal, že by se mi líbilo tam vybudovat firmu. Španělé jsou pořád venku a užívají veřejný prostor mnohem více než my, to byla výzva. A do Jižní Ameriky jsme zase vyslali bývalou lyžařskou kolegyni mé dcery. Po dvou měsících přivezla skvělou analýzu tamního trhu, tak jsme založili pobočky i tam.

 

Jaká část tržeb vaší skupiny jde z ciziny?

Je to určitě přes sedmdesát procent.

 

Před časem jste původní firmu mmcité rozdělili na dvě části, mmcité1 a mmcité+. Co bylo důvodem? A v čem se liší jejich zaměření?

Jednak jsme chtěli oddělit projekty v dopravní infrastruktuře od městského mobiliáře. A také to bylo v době minulé krize, tak jsme se dohodli, že když jsme dva majitelé, vezme si každý na starost jednu část. Zafungovalo to, oba jsme se v té „své“ části snažili co nejvíce a obrat se od té doby zvedl téměř o miliardu.

 

Jaký je ten obrat v součtu dnes?

Jsou to zhruba dvě a čtvrt miliardy korun.

 

Jste rodák ze Zlína, kde také žijete. Co vás přivedlo se sídlem firmy do dvacet kilometrů vzdálených Bílovic?

Byla to náhoda, neměli jsme kde vyrábět a dostali jsme se k tomu, že je tu volno v areálu bývalého JZD. Začali jsme s jednou halou a postupně přidáváme další. Mezitím jsem si k místní slovácké krajině vybudoval silný vztah. Je odsud blízko k řece Moravě, moc by mě bavilo navrhnout hausbót a bydlet v něm. Chci tu taky vybudovat kemp.

 

Takže zase další nápady…

No jo, zase. Jenže víte, jak skvělé je, když se nápad povede a díky tomu můžete dát slušnou práci dalším lidem? Třeba jen ty protihlukové stěny zaměstnaly třicet lidí. To mě na té práci baví. Navíc bych chtěl, aby se Bílovice staly takovým centrem užitého designu.

 

Chcete vypíchnout dobré české výrobky?

Ano, v rámci festivalu, který tady v areálu pořádáme, jsme udělali výstavu Žně designu. Chtěl bych, aby tu bylo něco podobného nastálo. Rád bych povzbudil lidi, kteří vydělali v podnikání nějaké peníze, aby nepřemýšleli o investicích do bytů na pronájem, ale raději vyvinuli nějaký vlastní produkt. To je přece něco, co po nich může zůstat navždy. 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama