S dětmi na vodítku

Report

Společného času, který tráví rodiče s dětmi, v uplynulých měsících výrazně přibylo. Přináší to rodičům a dětem užitek, nebo se spíš navzájem ničíme? Jarní vlna epidemie se nesla ve znamení ujišťování, že si v rodinách alespoň budeme víc nablízku. Zimní lockdown už příliš důvodů k podobnému konejšení nenabízí. Východiska naštěstí pořád existují.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Jestli zase zavřou školy, zabiju se. Tuhle větu pronesl otec tří školaček uprostřed prosince sice v nadsázce, ale bylo vidět, že má opravdu dost. Covidová čísla šla zase nahoru a další zpřísnění režimu se neodvratně blížilo. 

V březnu a dubnu přibývalo světla i tepla, šily se roušky, počty nakažených se dařilo poměrně rychle zkrotit. Zato podzimní opakované uzávěry a zákazy už atakovaly meze lidské psychiky. Náladě příliš nepomohly ani Vánoce a Silvestr poznamenané výrazně limitovanými možnostmi se scházet, družit, oslavovat. 

Přelom roku zastihl mnoho rodin ve stavu značného vyčerpání. Ani neustálá přítomnost dětí příliš nepomáhala vybřednout z podrážděnosti a nevrlosti. Stolní hry už stokrát obehrané, filmy okoukané, k tomu starost o prarodiče, případně problémy se zaměstnáním či podnikáním. Zásoby energie na minimu. 

Těsný a dlouhodobý kontakt s vlastními dětmi zbavenými možnosti potkávat spolužáky a kamarády se pro některé rodiče mohl stát i příležitostí zamyslet se nad tím, jak společně trávený čas nejen přežít, ale i k něčemu využít.

 

Děti se liší

Dopady epidemie na dětskou duši se zabývá psycholožka Šárka Miková. Na adresu mladších školáků říká: „Potřebují najít své místo mezi vrstevníky, od nichž se zároveň učí mnohé sociální dovednosti. To se bez přímého osobního kontaktu neobejde.“ 

U pubertálních dětí význam vrstevníků ještě nabývá na síle: „Dospívání znamená hledání vlastní identity, což není možné bez omezení závislosti na rodičích. Vrstevníci jsou přitom důležitou oporou i útočištěm.“ 

Šárka Miková se psychologickému poradenství věnuje přes dvacet let. Specializuje se na teorii typů, která nabádá, abychom vnímali rozdíly ve vrozených dispozicích dětí a přizpůsobili tomu výchovu; napsala o tom knihu Nejsou stejné. 

Vysvětluje, že náročné je toto období například pro prvňáky na základních i prváky na středních školách: „Nestihli si zvyknout na nové prostředí. Pokud jde o typy, které potřebují stabilitu a předvídatelnost, je to pro ně těžké.“ Potíže mohou mít i děti, jejichž typ psycholožka označuje slovy „teď a tady, okamžitý dopad“. „Těm zase chybí pohyb. Zpravidla navštěvují sportovní kroužky nebo se chodí vylítat ven. Teď to musejí suplovat rodiče, kterým se ale při tom všem, co je nezbytné stíhat, často nikam nechce. Děti pak mají přebytek energie, což může být v domácím prostředí iritující.“ 

Typy se zvýšenou potřebou harmonie na sebe zase přenášejí negativní emoce svého okolí, upozorňuje Šárka Miková. „Vztahují na sebe konflikty rodičů, mohou být špatní i ze zpráv, které se valí z médií.“ Pro čtvrtý typ používá psycholožka a matka tří dospělých dětí slogan „rozumět a prověřovat“. „Pro všechno vyžadují logické zdůvodnění. Rodič tak musí oplývat dostatkem síly a trpělivosti, aby byl schopen pořád dokola zdůvodňovat své požadavky.“

Co se týče dospělých a jejich prožívání epidemie, hovoří Šárka Miková o reakci mozku ve stresu. „Na to, abychom zvládli akutní stres, jsme jako lidé vybaveni. Mozek mobilizuje tělo k akci, snažíme se impulzivně zachránit. Po úleku využíváme minulé zkušenosti. Jenomže teď jsme neměli ani minulé zkušenosti, ani nadějné vyhlídky, které by nás držely nad vodou.“ 

Mnoha rodinám navíc epidemie ze dne na den změnila zavedené fungování. Nejenže přibyly nové povinnosti jako pomáhat dětem s domácí výukou nebo vařit denně pro celou rodinu. Především spolu začaly rodiny trávit mnohem více času. „To znamená více příležitostí pro nedorozumění a konflikt, zvlášť v situaci, když se přidává psychická a fyzická únava. A protože je těch situací dnes a denně mnoho, akutní stres může přecházet ve stres chronický, pro který je typická emoční labilita.“ 

Jinými slovy: rozhodí nás i to, co nás dříve nechávalo v klidu. „Někteří z nás si začnou vyčítat, že nezvládají své emoce a jsou na děti či partnera nepříjemní. Takové výčitky jejich stres dál prohlubují, jiní mají blízko k verbální i fyzické agresi. Takže vznikají další konflikty a dostáváme se do začarovaného kruhu, jehož důsledkem může být nemoc – ať už těla, nebo psychiky.“

Na stres doby covidové se ale můžeme dívat i jako na výzvu, díky níž můžeme „vyrůst“, upozorňuje Šárka Miková. 

„Překračujeme svou komfortní zónu,“ říká psycholožka, která se po čtyřicítce stala nadšenou a úspěšnou triatlonistkou. „Chrání nás to před budoucím stresem, ovšem pouze za předpokladu, že jsme sami před sebou obstáli. Náš mozek si to bude pamatovat a příště nám tuto zkušenost připomene. Klíčový je náš osobní pocit, že jsme to zvládli.“ 

 

 

Hrát si po svém

Křach, ozve se prasknutí. Osmiletý Prokop odlomí další kru, aby mohl plavat do větší hloubky. „Počkej, Prokope!“ křičí pětiletá Sára a v růžových plavkách s nápisem Hello Kitty se za ním vrhá do mrazivé vody. Paprsky slunce se uprostřed února odrážejí od zamrzlého jezírka. Den jako stvořený pro zimní radovánky, třeba bruslení. Jenže na to už je led příliš tenký. Takže koupání. Jaké to je, stát se ledoborcem? Jak vypadá zamrzlá hladina očima plavce? A jak studená je opravdu studená voda?

Tak začíná kniha Justiny a Petra Danišových, která vyšla pod názvem Svobodná hra na sklonku covidového roku. Ne, nijak nesouvisí s aktuální módní vlnou vrhat se do ledové vody. Je shrnutím toho, k čemu manželé Danišovi došli – jako rodiče, pedagogové a svým způsobem i badatelé – během uplynulých let. Přístup, který si osvojili, může pomáhat tomu, aby z dětí vyrostly radostné, odolné a samostatné bytosti. A hodně kontrastuje s přemísťováním dětí mezi počítačem, školními lavicemi a kroužky.

„Spousta dovedností a sebepoznání se nejlíp rozvíjí v čase, který si můžou děti řídit samy – když si hrají podle svého a dospělí jim do toho příliš nezasahují. Necháme-li děti, aby si tvořily svoji vlastní hru, a nemyslíme tím na počítači, může na sebe vzít jejich hraní obrovské množství podob. Podvědomě při něm rozvíjejí věci, které potřebují posílit. Nebo si odehrávají nějaké zážitky, které zrovna zpracovávají. Bez téhle svobody přicházejí o důležitý vklad do života, který v minulosti vždycky měly,“ říká Petr Daniš.

Čtyři děti manželů Danišových se narodily v rozmezí sedmi let, nejstaršímu je dvanáct. Rodičům nějakou dobu trvalo, než si svůj dnešní přístup k dětem vytvořili. „Měli jsme třeba jasnou představu, s čím by si měly hrát. Jednou před Vánoci volba padla na ručně vyřezané dřevěné figurky z Německa, s certifikátem, že pocházejí z udržitelně obhospodařovaných lesů. Stály spoustu peněz, ale považovali jsme je za krásné a skutečně hodnotné. Děti si to nemyslely a nikdy si s nimi pořádně nehrály.“

Petr vystudoval filozofii, Justina je učitelka geologie a biologie. Oba pracují v pražském vzdělávacím centru Tereza, které spolupracuje se školami i rodiči. „Snažíme se ukázat, že dítě často nepotřebuje dokonale vybavený pokojíček, ale brodit se potokem, prolézat roštím, skákat v blátě. I když je mokré, poškrábané, zablácené, může být spokojené.“ Danišovi své principy nepodsouvají všem. „Obracíme se hlavně na rodiče, kteří cítí, že jejich dítěti neublíží, když si občas natluče koleno.“

 

Tenčící se možnosti

Debaty o současných hrozbách pro dětský vývoj zmiňují na prvním místě nejčastěji digitalizaci a vzrůstající množství času, které děti tráví u displejů. „Netvrdíme, že úbytek svobodné hry je naléhavější téma než závislost na moderních médiích. Spíš méně povšimnuté,“ domnívají se Danišovi. V této souvislosti se nabízí připomenout vtip, který svého času koloval na sociálních sítích. Dva mladí muži sedí každý u svého počítače a jeden říká: „Jo, jednou jsem byl venku. Grafika nic moc.“ Je opravdu těžké nabídnout dnešním dětem zážitky, které by byly aspoň podobně zajímavé jako to, co je dostupné kdykoliv online. 

Důležitý předpoklad je nezůstávat doma. I když se dětem nechce nebo je nevlídné počasí, stojí za to vyrazit ven. „Přirovnávám to k čištění zubů: neděláme to rádi, ale vyplatí se to. Rodič zná dlouhodobý užitek, tak hledá cestu, jak to udělat,“ říká Justina Danišová a nabízí postřeh, který může být mnoha rodičům důvěrně známý: „Venku je prožívání společného času jiné než mezi čtyřmi stěnami. Dítě se sice může tvářit zpruzeně, ale stačí chvíle a začne ožívat. Určitě si víc popovídáte, než když se ho jen doma zeptáte, jak bylo ve škole.“ Na závěr přidává zcela praktický argument: „Když jste venku, neuděláte si doma takový nepořádek.“

Petr Daniš varuje před tenčícími se možnostmi volného pohybu dětí. „Mnozí z nás žijí v bytech, v nichž běhání, skákání a hlasitější projev ruší sousedy. Když dětem vezmeme i možnost hrát si a řádit venku, nemůžeme se divit jejich závislosti na monitorech,“ říká a zmiňuje výsledky průzkumu, který v devadesátých letech provedl Mayer Hillman. Britský urbanista doložil, že za snižováním dopravních nehod, při kterých byly zraněny děti, nestojí lepší řešení dopravní situace, ale to, že rodiče přestali děti pouštět ven – částečně ze strachu, který šířily vládní kampaně se slogany typu „Jeden špatný pohyb a jsi mrtvý!“. 

„Celá ta změna se odehrála šíleně rychle,“ říká Petr Daniš, který vyrůstal na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Vzpomíná, že v první třídě chodil do školy bez doprovodu rodičů. „Bylo to přitom docela daleko. Nejdřív jsem musel ulicí přes kopec, pak pěšinou kolem lesa, trvalo to nejméně dvacet minut. Cesta zpátky byla samozřejmě pomalejší. Třeba jsme prozkoumávali, kudy vedou vlakové koleje, které byly zvenčí schované v husté zeleni. Nebo jsme prolézali opuštěné domy určené k demolici a zkouškou odvahy bylo jít sám bez baterky do sklepa a přinést odtud nějaký předmět. Samozřejmě jsme měli nahnáno. Nevzpomínám si ale, že by se někdy někomu něco stalo, kromě běžných modřin a odřenin.“ 

Manželé Danišovi zdůrazňují, že dětská hra má zásadní význam pro „fyzický, duševní, společenský, emoční i rozumový rozvoj“. Zmiňují také přínosy, jako je rozvoj hrubé i jemné motoriky, schopnost přijímat porážku, posilování tvořivosti. 

„Hra učí děti tvořit, plánovat, rozhodovat se, naslouchat druhým, domlouvat se, kontrolovat své impulzy, překonávat překážky a mnoho dalšího. Přináší spoustu dovedností, které mohou jen obtížně získat jiným způsobem. Výzkumy u opic dokazují poškození vývoje u mláďat, která si v dospívání nemohla hrát. Nedokážou normálně navazovat vztahy, na druhé reagují se strachem nebo přehnanou agresivitou.“ 

Vedle obvyklých typů her Danišovi upozorňují také na „bojové hry“ a „hry na hraně“ – i ty podle nich přinášejí dětem užitek pro jejich rozvoj. 

Bojové hry nejsou rvačky, ale spíš honičky, pošťuchování, válení, přičemž platí nepsané pravidlo o zákazu škrábání, štípání a kousání. „Taková hra umožňuje mimo jiné překonávat sebestřednost a nahlížet situaci očima druhého,“ říká Petr Daniš. „Hry na hraně“ zase dovolují testovat riziko třeba při skákání přes potok, jízdě na kole bez držení, lezení na strom. „Je lepší, když jako dítě spadnu a udělám si pár boulí, než když pak v dospělosti za volantem ohrožuju ostatní,“ argumentují Danišovi.

Aleš Sedláček vystudoval ekonomiku na České zemědělské univerzitě, vedle vlastního IT podnikání působil jako náčelník Ligy lesní moudrosti a nyní je třináctý rok předsedou České rady dětí a mládeže, která zastřešuje stovku organizací. „Oproti dosavadním pedagogickým knížkám, které jsem četl, mi ta od manželů Danišových přijde reálnější a praktičtější,“ říká muž, který za jednu z velkých překážek zdravého dětského vývoje považuje přehnanou opatrnost. „Sice tím děti ochráníme v danou chvíli, ale nepřipravujeme je na kontakt se skutečným světem, který je pro ně později o to nebezpečnější a hůře v něm obstojí.“

 

Být sám sebou

Jak se mohou v dospělosti lišit lidé, jimž byla možnost dětské hry dopřána dosyta, od těch, kteří o ni byli ochuzeni? 

„Hra, o které mluvíme, zvyšuje šanci stát se sám sebou. Zní to jako klišé, ale je to tak,“ říká psycholožka Šárka Miková a upřesňuje: „Dítě si při hře může vybírat role, které jsou pro něj přirozené, a trénovat je. Zároveň se nápodobou učí od jiných i to, co pro něj tak přirozené není. Zkouší, jak na jeho chování re--aguje okolí, takže si procvičuje například schopnost empatie, vyjednávání, kompromisu a podobně.“

Šárka Miková spolupracuje s rodiči, školami a také s firmami. Přidává postřeh ze své spolupráce právě s byznysem: „Když je dítě při hře příliš tvrdé v prosazování svých požadavků, dostane od ostatních dětí pádnou zpětnou vazbu: Nezeptal ses nás, tak ti na to kašleme! A manažerů, kteří by se přesně tohle potřebovali naučit, potkávám spoustu. Mají skvělou strategii, vizi, plán, ale nedochází jim, že si mají nejdřív zjistit, koho může jejich rozhodnutí postihnout. Někteří po letech procitnou a říkají mi: Kdybych tohle věděl dřív, mohl jsem si ušetřit hodně zklamání a proher.“

Václav Mertin má za sebou čtyřicetiletou praxi v pedagogicko-psychologické poradně pro děti, vyučuje rovněž na Filozofické fakultě UK, o potřebách dětí napsal desítky knih. „Ještě ve školce si děti běžně hrají. Pak ale přijdou po prázdninách do první třídy a svět najednou zvážní. Přitom to jsou pořád stejné děti, které před dvěma měsíci lítaly po zahradě mateřské školky. Učitelky na základce jsou často rozumné, laskavé a vstřícné, přesto školáci spadnou do naprosto odlišného režimu. Bohužel si to tak přeje i většina rodičů.“ 

Školství je ve vleku setrvačnosti, tvrdí Václav Mertin. „Neříkám, že se škola má proměnit v jednu velkou hernu. Snažím se ale vysvětlovat, že všechno, co děti v určitém věku dělají, je vlastně výuka. A že když si s dítětem hraju, tak ho zároveň i učím. Například lekce cizího jazyka bereme jako něco užitečného, zatímco válení sudů je spíš zbytečnost. Co všechno se při něm ale dítě může naučit!“ Psycholog horuje za zrušení protikladu „hra jako zábava“ a „práce jako povinnost“. „Z didaktických důvodů tomu rozumím, ale je to chyba.“

 

Pomozme tomu

„Náš dvanáctiletý syn ještě prolejzá roští a staví bunkry stejně jako já v jeho věku. Zároveň si uvědomuju, že taková možnost je pořád vzácnější,“ říká již zmíněný Aleš Sedláček, předseda České rady dětí a mládeže, který je také místostarostou Horoměřic u Prahy, kde s rodinou žije. Když to zrovna proticovidová opatření dovolují, snaží se Horoměřičtí vytvářet nové prostory, kde by si místní děti mohly volně hrát: „Nemáme už parcely, takže to vytrháváme z polí. Ničíme ornou půdu, která by nás měla živit, a vyrábíme na ní v podstatě parkovou zeleň. Naši předkové by nám to omlátili o hlavu,“ zasměje se Aleš Sedláček a zmíní i budování nové vodní plochy: „Hospodskej dal dohromady partu, se kterou se scházíme v bahně na dně budoucího jezírka, aby se v něm děti mohly šťourat.“

Jinými slovy, prostředí vhodné pro dětské hry už těžko může vzniknout samo od sebe. Je to výzva pro územní plánovače z řad architektů a urbanistů, ale souvisí s tím i novinka, která se šíří zatím především po britských ostrovech: profese herního průvodce. „Můžete už dokonce vystudovat příslušný obor. Nejdřív mi to přišlo trochu ujeté, ale dětem to evidentně prospívá,“ říká Petr Daniš. 

Jaká je role takového člověka? „Pomáhá dětem odbourávat překážky, které jsme pro hru vytvořili, včetně těch v jejich myslích. Uplatňují se ve školách, volnočasových centrech, na dětských hřištích,“ doplňuje spoluautor knihy Svobodná hra, podle něhož si už spousta dětí zapomněla hrát: „Skoro pořád vykonávají něčí povely, požadavky, přání. Ze začátku proto potřebují jemně uvést do hry.“

 

Začít u sebe

Zkraje ledna to vypadalo, že nařízení omezující pohyb a setkávání potrvají. Většinu času tak budeme dál trávit doma víceméně v izolaci. 

Protagonisté tohoto článku doporučují především toleranci k tomu, že děti využívají svůj volný čas jinak, než očekávají dospělí. „Pokud zrovna nejsou na počítači nebo mobilu, mohou nám připadat moc akční a hlučné, nebo naopak podivně tiché. Dělají bláznivé věci, nebo naopak nedělají nic. Někdy ale dítě potřebuje zmizet ve svém vnitřním světě a prostě jen tak pozorovat okolí, nebo zkrátka vypnout. Byla bych opatrná s tím jim tenhle čas brát a nějak ho řídit,“ říká Justina Danišová a dodává: „Pokud ovšem nejde o dlouhodobou nudu, úzkost či nespokojenost, což je jiný případ.“

Šárka Miková připomíná další rovinu domácích nesnází, která pramení z nejistoty a obav ohledně vývoje epidemie. Dodává: „Obzvlášť těžké to mají maminky na mateřské. Mnohé z nich byly přetížené už před covidem – kromě péče o děti a domácnost je stresuje představa ideální mámy a reakce okolí na to, jak zvládají výchovu. Důsledkem chronického stresu je opět přecitlivělost a z ní pramenící rozčilování nad malichernostmi. Málokterá máma přitom o svých pocitech mluví nahlas, spíš se užírají. Vyčítají si, že mateřství nezvládají tak, jak by měly a chtěly, a zazlívají si i svou emoční labilitu.“ Psycholožka upozorňuje, že v podobné situaci se teď mohou ocitat víc než jindy i muži a že takovou rodinnou konstelaci pochopitelně odnášejí děti.

Souhlasí s tím psycholog Václav Mertin: „Doba, po kterou se střídá relativní pohoda s nepohodou a ještě větší nepohodou, už trvá dlouho. Je proto velmi vhodné, aby se rodiče udržovali v kondici, a to jak fyzické, tak psychické.“ Některé děti se sice částečně dokážou odpojit od nálady rodičů a vůbec celkové domácí atmosféry, ale jiné mohou být na vyladění bezprostředního okolí extrémně citlivé, varuje psycholog. „Neznamená to, že musíme být usměvaví od rána do večera. Chceme-li ale podporovat pohodu dětí, musíme začít u nás samých. Víc než to, co říkáme, vnímají děti to, co děláme, jaké u toho prožíváme emoce, v jakém jsme rozpoložení. Nezapomínejme se proto věnovat tomu, co nás těší a uklidňuje.“

 

Koukání do počítače

Najít rovnováhu je ale pořád těžší. „Dlouhodobě se snažíme krátit našim dětem čas u obrazovky, a teď u ní mají trávit dlouhé hodiny, dokonce je to povinné,“ říká jeden z rodičů, které jsme požádali o soupis tipů, jak přizpůsobit domácnost lockdownu, co s dětmi podnikat či jaký nastavit denní režim. Za ještě větší zásah považuje rodina zrušení kroužků, sportů a skautu. „Je s tím spojený i pohyb ve městě, který je užitečný pro rozvíjení běžné samostatnosti typu kup si něco k jídlu, dojeď na tuhle adresu, vyzvedni cestou tohle… To všechno úplně odpadlo.“

V obzvlášť svízelné situaci se ocitají rodiče, kteří distanční výuku svých dětí kombinují s prací z domova. „Znamená to pomáhat s technikou, hlídat měnící se rozvrh, kontrolovat plnění úkolů. Do toho máme oba vlastní práci, vaříme, uklízíme, zásobujeme domácnost,“ popisují další dotázaní. Menší děti navíc příliš nechápou, že nemůžou rušit, když mají rodiče třeba důležitou online poradu. 

„Sedíme na gauči a koukáme do počítače, tak přece mají právo se zeptat, kde mají knížku nebo co bude k jídlu. Nedokážou pochopit rozdíl maminka v práci – maminka v kuchyni. Pak nám dcera večer s pláčem řekne, že jsme hrozní, protože se jí nevěnujeme, jelikož sedíme celý den s počítačem na gauči. Což samozřejmě vede k šílené frustraci, že jako rodiče selháváme.“

Křehkým tématem je nerovnost. „Vidíme kolem sebe, že někteří rodiče mají díky karanténě hodně volna, jiní naopak více práce. Od toho se odvíjí i možnost věnovat se dětem. Stejně je to s počítačovou výbavou a znalostmi technologií,“ upozorňuje rodina, která z tohoto pohledu patří mezi střední vrstvu – žije s dostačujícími příjmy v nepříliš velkém bytě a v IT problematice se vyzná. „Ani pro nás ale není jednoduché pořád měnit aplikace – jedno dítě používá ve škole aplikaci Meet, další Teams, na angličtinu a klavír mají Skype, jejich kamarádka vyžaduje Zoom.“

 

Co nejméně křičet

Jak se alespoň částečně vymanit z lockdownového zoufalství? Pomáhá stanovení rozvrhu, který upřesňuje třeba i to, kdy má dítě pracovat samostatně a kdy mu rodič může asistovat. Důležité také je, aby děti věděly, že mají domácí povinnosti včetně vaření a uklízení. „Osvědčilo se nám připravit plán vždy na týden. A vytisknout ho, vyvěsit a vymáhat dodržování. A občas děti ignorovat, dokud neteče krev. Jinak pracovat z domova prostě nejde,“ říká pětačtyřicetiletý otec dvou dospívajících dcer. Pochvaluje si také možnost nechat navařit babičku třeba na několik dní dopředu, případně využívat okénka oblíbených podniků v sousedství. „A vyhánět děti ven, jak jen to jde,“ shoduje se s odborníky. „Teď třeba stavíme na dvoře chýši z vyhozených vánočních stromků.“

Rodiny ochotné podělit se o své zkušenosti také doporučují podporovat děti v tom, co je baví. „Platí to bez ohledu na covid, ale teď je to ještě důležitější. Takže když se rozhodnou, že chtějí třeba nahrát video a pověsit ho na YouTube, snažíme se jim s tím pomoct,“ svěřují se hudebně zkušení rodiče, jejichž děti mají také muzikantský talent. Nabízejí ještě jeden recept: „Zapomeňte na to, že dokážete dětem vymyslet program na celé odpoledne. A přijměte Netflix jako nejlepšího učitele angličtiny. To znamená, že jsme zavedli pravidlo: filmy a seriály v angličtině a s anglickými titulky jsou povolené a v cajku.“

Jinou rodinu zase paradoxně nejvíc posílilo deset dní, po které oba rodiče zápolili s covidem. 

„Nutnost nevycházet vnesla do naší domácnosti prvky bojovky – jak si obstaráme nákup, co budeme vařit, jak vyhodíme odpadky. Nebo jsme připravili opičí dráhu a sepsali úkoly: podlez stůl, prolez židlí, přelez štafle, deset dřepů, skok na gauč, a to celé desetkrát do kola. Nakonec se děti nudily míň než jindy, staraly se o nás a vymýšlely, čím by se zabavily i jak by se zapojily do péče o domácnost.“ Při současném několikátém uzavření škol už ale podobnou jiskru rodiče nacházejí těžko. „Začíná nám doma vládnout chaos. Skoro všechnu sílu vynakládáme na to, co nejméně na děti křičet, a doufat, že to brzo skončí. Udržovat vlídnou náladu. A neposrat se z toho.“

 


 

Trénovat sám v parku je pěkná nuda

Zeptali jsme se deseti dětí ve věku od pěti do čtrnácti let, jak tráví svůj volný čas během covidových omezení a co jim nejvíc chybí. Na následující čtyři anketní otázky odpovídali potomci členů redakce magazínu Reportér. 

1) Jaká je tvoje nejoblíbenější hra. Na co nebo s čím si nejraději hraješ?

2) Představ si, že máš celý den pro sebe, rodiče jsou pryč. Co budeš dělat?

3) Jak se liší tvůj volný čas před pandemií a teď?  

4) Máš svoji partu? Kolik vás je? Kde a jak často se scházíte a co děláte?

 

Jonáš, 5 let, školka

1) Nejradši mám Minecraft, Roblox a Bravko (Brawl Stars).

2) Budu spát, jíst a neotevírat dveře. Namaloval bych rodinu s kočkou.

3) Asi ne… Jedině že jsem chodil pořád do školky, a ještě se změnilo, že pořád, táto, sedíš u počítače, mlčíš a někdy zařveš, když na tebe mluvím.

4) Kdybych nepočítal sebe, tak nás jsou dva. Hrajeme si se zvířátkama, co jsou ve školce v krabici u okna. 

 

Jáchym, 8 let, 2. třída ZŠ

1) Nejraději hraju Člověče, nezlob se, Prší a Monopoly.

2) Kdyby někdo klepal, zavolal bych rodičům. Jinak bych koukal na televizi nebo šel hrát na počítač Minecraft. Ten je můj nejoblíbenější.

3) Když nebyl koronavirus, nenosily se roušky. Jinak nevím.

4) Mám partu, je nás pět kluků. Scházíme se každý den ve škole a různě si povídáme třeba o hrách, o Minecraftu.

 

Matouš, 11 let, 5. třída ZŠ

1) Moje nejoblíbenější hra je Minecraft. V realitě třeba Prší a černý Petr. Venku mám nejraději vybíjenou.

2) Nejdřív bych zavolal a zjistil, proč se nevracíte, a podle toho bych něco dělal. Kdyby bylo všechno v pořádku, volal bych si s kamarády, chvilku bych si zahrál Minecraft, něco bych si dal k jídlu, odpočíval a možná bych se chvilku díval na televizi. 

3) Nemůžu tak často jezdit k babičce a babička nejezdí na Vánoce. Musíme nosit roušky. Špatně se v tom dýchá. Nechodím na kroužky, máme online výuku a občas dostáváme i víc úkolů.

4) Scházíme se s Davidem, občas se přidá Franta a někdo jiný. Chodíme na hřiště, občas se sejdeme nebo si zavoláme a jdeme hrát Minecraft. Nejraději chodíme s partou na Petřín na hřiště a tam si hrajeme na honěnou nebo schovkobabu. Nebo si jen povídáme.

 

Anna, 11 let, 5. třída ZŠ

1) Nejraději si hraju s kamarády. Je jedno, jestli to jsou deskové hry, nebo nějaká hra, kterou jsme právě vymysleli. Hlavně aby nás bylo víc.

2) Buď bych šla s někým ven, nebo bych si třeba nějaké kamarády pozvala domů. 

3) Strašně! Kroužky se mi úplně zrušily, zůstal jenom klavír přes mobil a tancování online, to je mnohem menší zábava než tancovat společně. Ani ve škole nemůžeme být s kamarády buď vůbec, nebo ne tolik pohromadě. Ale taky jsem se naučila novou hru Among Us, kterou jsem si stáhla a hrajeme ji na dálku.

4) Mám dvě party. Jednu ve škole, s těmi se vídám častěji, teda když je zrovna škola. Po vyučování třeba chodíme ven a povídáme si. Druhou partu kamarádů mám přes rodiče. S těmi se potkáváme na horách, na dovolených nebo u moře.

 

Adam, 8 let, 3. třída ZŠ

1) Doma hraju nejradši Among Us. Ve škole a venku si nejradši hraju s nejlepšíma kamarádama hry, které si sami vymyslíme. Třeba jsme si dělali atlas draků.

2) Spal bych, jedl, koukal na film nebo hrál hry. Kdyby byla doma ségra, hrál bych s ní Minecraft anebo Brawl Stars. 

3) Všechno se omezilo. Mám jen klavír s paní učitelkou přes mobil. Nejvíc mi chybí ragby, trénovat sám v parku je pěkná nuda. Líbí se mi jenom to, že mám kratší školu a víc volno.

4) Mám partu všude. Jednu ve škole, další na ragby a pak ještě partu, se kterou jezdíme na dovolené a buď lyžujeme, snowboardujeme a bobujeme, nebo se koupáme, hrajeme si a tak. Akorát jsou tam skoro samý holky…

 

Ester, 7 let, 2. třída ZŠ

1) Moje nejoblíbenější hra se jmenuje Michalovy nálady z programu ČT Déčko. Nejraději si hraju s panenkou Enchantimals.

2) Pozvu domů kamarádky a budeme si hrát.

3) Teď nemůžu chodit na kroužky a vídat se tak často s kamarádkama.

4) Jsme tři holky. Scházíme se u jedné z nás doma, většinou jednou týdně. Hrajeme si s různýma hračkama.

 

Bartoloměj, 7 let, 2. třída ZŠ

1) Fotbal, a to v klubu Pragovka, s klukama za barákem, ale někdy si jdu kopat i sám. Mám rád hru FIFA 21 na playstationu, no a fotbal taky sleduju, dívám se na všechny zápasy Tottenhamu.

2) Přes WhatsApp se zeptám kluků, jestli se nenavštívíme. Kdybychom se sešli u nás, hrajeme FIFU 21, ale někteří kluci nemají konzoli, takže u nich bychom na mobilech otevírali balíčky s fotbalisty ve hře Pack Opener. A kdyby bylo hezky, po břehu Rokytky zajedeme na koloběžkách na hřiště Mirákulum.

3) Nekonají se fotbalové ani tenisové tréninky. Nemůžu moc sportovat, i když bych chtěl. 

4) Je nás deset kluků ze čtyř baráků, od sedmi do dvanácti let. Když není hnusně, denně hrajeme fotbal nebo jezdíme na koloběžkách.

 

Apolena, 10 let, 5. třída ZŠ

1) Poslední dobou jsem mnohem častěji doma než venku, ale nevadí – já si nejraději ze všeho maluju.

2) Pozvala bych k nám domů svou nejlepší kamarádku Nelču. Zahrály bychom si The Sims 4 na playstationu. Kdyby bylo pěkně, zajdeme i ven, jezdit třeba na skateboardech. A kdyby fungovala nákupní centra, zašly bychom do Fénixu nebo do Harfy.

3) Dřív jsem mohla každý týden chodit na malování, to mi chybí. A protože není škola, odpadla i každodenní zábava se spolužáky.  

4) Máme partu čtyř spolužaček. Občas se jdeme jen tak projít kolem Rokytky, ale hlavně si teď denně píšeme nebo voláme přes WhatsApp.

 

Jáchym, 14 let, 1. ročník gymnázia

1) Nejradši hraju World of Tanks, ale ještě pořád si rád i kreslím nebo dělám statistiky. To ale dělám často taky na počítači, takže nejradši mám na hraní počítač. Když mě ale počítač už nebaví, klidně bych si zahrál s někým i nějakou skutečnou hru.

2) Ráno vstanu a vyndám máslo z ledničky, abych ho měl dost měkký, až si vzpomenu, že se mám nasnídat. Pak budu určitě hrát. Když zjistím, že je čas na oběd, tak zandám máslo zpátky do ledničky, protože jsem na snídani zapomněl, a ohřeju si oběd. Kdybych byl dohodnutý s kámošema, že někam půjdem, tak bych byl radši, ale rodiče je nechtějí pouštět, takže asi budu dál hrát. Ale určitě ne celý den, dlouhé hraní mě pak začne nudit. Možná bych si chvíli četl nebo si kreslil. Nebo bych zkusil najít i něco zajímavého na Netflixu. A kdybych měl od rodičů zadané nějaké úkoly, tak bych je nakonec asi taky nějak splnil.

3) Rozhodně teď trávím víc času u počítače. Ale kdybych mohl chodit s kámošema, tak bych chodil radši ven. Taky jsem měl dřív pravidelně tréninky, teď chodím běhat sám. Ale jinak ven chodím nerad. Nerozumím smyslu procházek tam a zpátky. Při první vlně aspoň bylo hezky, teď je většinou hnusně a zima.

4) Jasně, je nás devět. Dva kluci, zbytek jsou holky. Teď se nejčastěji „scházíme“ na Instagramu nebo WhatsAppu, různě často. Dřív jsme se scházeli jednou týdně a většinou jsme chodili po městě, nebo si někde sedli a povídali si.

 

Kryštof, 11 let, 5. třída ZŠ

1) Fortnite a na mobilu Brawl Stars. V létě mě docela bavilo střílet ze vzduchovky na terč.

2) Budu hrát nebo se koukat na videa. Taky se půjdu vykadit, to mě teď při karanténě dost baví a mám na to čas. Kdyby bylo hezky, klidně bych šel i na chvíli ven s koloběžkou nebo skateboardem. Ale asi ne na dlouho, samotného mě to moc nebaví a kluci bydlí daleko. 

3) Určitě víc hraju hry na počítači. A s kámošema se spíš slyšíme, když hrajeme Fortnite, než že bychom někam mohli jít. A taky nemám žádné kroužky, jen online klavír.

4) Mám několik part, podle toho, co zrovna děláme. Teď hlavně hrajeme Fortnite po síti, takže s klukama, co je to nebaví, se moc neslýchám. Dřív jsme chodili s koloběžkama a skateboardama do skateparků nebo občas k někomu z nás domů hrát hry na xboxu nebo playstation.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama