S dětmi na vodítku

Jestli zase zavřou školy, zabiju se. Tuhle větu pronesl otec tří školaček uprostřed prosince sice v nadsázce, ale bylo vidět, že má opravdu dost. Covidová čísla šla zase nahoru a další zpřísnění režimu se neodvratně blížilo.

V březnu a dubnu přibývalo světla i tepla, šily se roušky, počty nakažených se dařilo poměrně rychle zkrotit. Zato podzimní opakované uzávěry a zákazy už atakovaly meze lidské psychiky. Náladě příliš nepomohly ani Vánoce a Silvestr poznamenané výrazně limitovanými možnostmi se scházet, družit, oslavovat.

Přelom roku zastihl mnoho rodin ve stavu značného vyčerpání. Ani neustálá přítomnost dětí příliš nepomáhala vybřednout z podrážděnosti a nevrlosti. Stolní hry už stokrát obehrané, filmy okoukané, k tomu starost o prarodiče, případně problémy se zaměstnáním či podnikáním. Zásoby energie na minimu.

Těsný a dlouhodobý kontakt s vlastními dětmi zbavenými možnosti potkávat spolužáky a kamarády se pro některé rodiče mohl stát i příležitostí zamyslet se nad tím, jak společně trávený čas nejen přežít, ale i k něčemu využít.

Děti se liší

Dopady epidemie na dětskou duši se zabývá psycholožka Šárka Miková. Na adresu mladších školáků říká: „Potřebují najít své místo mezi vrstevníky, od nichž se zároveň učí mnohé sociální dovednosti. To se bez přímého osobního kontaktu neobejde.“