Báječné pléši

Kultura

Rodina s dvěma malými chlapci jede k moři – tak začíná povídka psaná pro červnový Reportér.

Audio
verze

Stará škodovka je rozpálená, svědí nás pot, pijeme zteplalou vodu. Jonáš umořený horkem usnul, esíčka vlasů má zavlhlá, dívám se do zpětného zrcátka na jeho tvář a usměju se na jeho sedmiletého bratra. Je krásnooký, sytá hněď panenek ve sněhově bílém bělmu, broskvová pleť... Jsem ze svých dětí celá pryč, nic s tím neudělám, přestože vím, že se matkám za to posmívají, někdy se i sobě sama posmívám. Hledím pak na profil řidiče, vysílám mu do hlavy různá přání, i když na telepatii nevěřím. Usměj se na mě, hernajs, ať netrpím stálou tenzí, že nedělám, co by sis přál, a nevypadám, jak by se ti líbilo...

Já vím, mateřství mě očesalo, jsem hlína v rukou přírody, která samičkám diktuje, co mají dělat, cítit, vyrábí jim v hlavě rozkazovací hormony. Muž mi zazlívá, že se až příliš zajímám o pohodu dětí – kvok kvok, posmívá se mi. Byly časy, kdy mě zbožňoval a až moulíkovsky adoroval, měl rád muziku, kterou jsem dělala, a stál na koncertech v první řadě, když jsem prala do lidí rock s vyhastrošenou kapelou za zády, pačesatá, zdivočelá... No ale je to pryč. A matky nejsou sexy. Ráda bych muže poprosila, aby zastavil, Jonáškovi bych udělala pohodlí, ale netroufám si – co kdyby na mě zas kvokal?

První noc jsme se uložili pod širákem v Maďarsku. Minula desátá, nikde nikdo, tak jsme si troufli. Jonáš se stulil na nafukovací matraci, očichávala jsem ho se samičí rozkoší, jinak mu voněla šíje a jinak vlasy... Petr probíral s tátou souhvězdí: A ten Hadonoš nese nějakýho hada? Kde ho má? Ale já žádnýho Medvěda nevidim. No támhle je přece!

Silnice se plazí podél pobřeží, moře se v dálce vpíjí do oblohy. Letní cesta podél moře, krajina v oslňující záři, těsná blízkost rodiny – to všechno nakopává euforii, ale přebíjí ji starost; aby všechno dobře dopadlo. Tolik zlého se na cestách může stát – bouračka, úpal, úrazy, úplavice, topení, zmizení, okradení, utopení. Hu! Je to na mně – ladit náladu všech jako nástroje kapely. A držet kasu, neboť peněz je maloučko, na nějaké pamlsky a restaurace nebude, ale co je nám do lačně otevřených šrajtoflí jejich vrchních?! Taška v kufru je plná masových konzerv, rybiček, čajových sáčků, tatranek a těstovin.

Vzpomněla jsem si na dnešní ráno a zavrtěla užasle hlavou. Muž si toho všiml:

„Co je, co se ti zas nezdá?!“

„Jen jsem si vzpomněla na toho přísnýho dědka!“

„Hmmmm...“

„Kvůli ovoci mít na lidi pušku? Kdyby to byl nějakej psychopat... Žádnej svědek tam nebyl, že jo.“

„... ssssimtě,“ zasyčel. Proč plácám takové hlouposti?

„No jo. Tak plácám hlouposti. Asi z únavy.“

„A z čeho jsi unavená?“ zeptal se zákeřně. Svíjím se do sebe.

Stalo se toto: Už byla tma, když jsme našli vhodné místo na spaní. Sjeli jsme polní cestou ze silnice, kolem se černal sad nízkých stromů. Nafoukli jsme matrace, hodili na ně spacáky a uložili děti.

 

Ráno do sebe soukáme pomačkané buchty, zapíjíme je vodou. Je třeba z místa rychle vypadnout. Stromky jsou obsypané a jejich plody oblé a vybarvené jako tváře opálených blondýnek, broskve se válejí i v trávě, některé jsou vyžrané od vos. Váhavě jsme si každý jedno padanče vybrali a mňam, nic jim není, šťávy máme plnou pusu, klukům teče po bradě, konečně nějaká opravdová dobrota!

„Ne aby vás napadlo trhat broskve se stromu! Je to cizí majetek,“ nabádá muž, neboť je poctivec. Tak a teď rychle sbalit spacáky, vypustit vzduch z matrací... „Ať tu po sobě nic nenecháte! Hele, seber ten papírek. A ten pytlík od buchet uklidí kdo!“ Nosíme poslední věci do auta, když se u nás zjevuje starej Maďar s tváří krabatou a tmavou jako vyschlá oliva, přes rameno řemen, na něm se houpe puška. Maďar je pro nemaďary němej, ví to, a tak radši ani hubu neotevře, jen gesty poroučí, ať otevřeme kufr auta, chce vidět ty pytle narvanýho ovoce a přehazuje si okázale pušku na druhé rameno. Ukazuje na zadní část auta, tam by měl být ten lup. Manžel poslušně zvedá kapotu a zmatený Maďar zírá na motor.

Zvládneme se nesmát, ale ten výjev nám šimrá bránici. Starý přechází k předku auta, naznačuje gestem zvednutí kapoty, ale vidí jen kufry, sbalený stan, vařič s plynovou bombou. Ani jedna broskev. Určitě je zklamanej, že jsme si nic nenakradli. Padančata v ruce pomíjí, ale pro jistotu nás nervácky vybízí k rychlému odjezdu, aby si zasloužil svou mzdu. Zaháníme pocit ponížení, které naštěstí nemělo svědky, ale přece jen nás ťalo dravčím drápkem. V hotelu by nás s puškou nebudili.

Ze silnice vjíždíme konečně do autokempu, podél jehož drátěného plotu jedeme už nějakou dobu, muž vybíhá do kanceláře s našimi pasy a vrací se s cedulkami, které věší na stan a dává za stěrač. Pod pedály se mu zakutálela jedna z plechovek, vzteky se nahrbil, ale tentokrát nic neřekl.

Když totiž kluci objevili za hranicemi vysněné Jugoslávie lesklé, barevné plechovky od pitiva, kterými přetékaly odpadkové koše, začali je náruživě sbírat a plnili jimi auto. Jééé, tuhle pléšu eště nemám! Vyměníš mi tuhle červenou za tu zelenou?! Nedokázala jsem jim to zatrhnout a přemluvila jsem muže, ať jim tu radost dopřeje. Do Prahy je nepovezeme, nenápadně se jich zbavíme, slibovala jsem. Pléši, jak jim kluci říkali, se v autě přesýpaly a chrastily...

Naproti kempu, přes dálnici, po níž švihala rychlá auta, bylo několik zářících obchodů, před cukrárnou si tam pochutnávaly na zmrzlinových pohárech rodinky s dětmi. Synům to neušlo a zkoušeli žebrat – úplně malinkou zmrzlinku, prosili, ale dnes už jednu měli, a byla třikrát dražší než u nás! Teď si musíme najít slušné místo na stan.

Ocitli jsme se v nomádském ležení, je plné muziky, volání, smíchu a rodinných výjevů. Před velkým stanem napojeným na přívěs sedí na plátěných židličkách paní v slušivých plážových šatech, nalévá víno, muž loví z mísy voňavé kousky, vpravo se kluk s holkou muchlují u stanu vedle motorky velkolepého designu, ženské pokuřují a klábosí, připravují barevné saláty, všichni jsou uvolnění v těch bublinách domácí intimity, na hřišti s vrstvou jemného písku hrají úhledná těla ve světle zářivek plážový volejbal, tuhé hýžďové svaly a vypracovaná lýtka, výkřiky, plavný pád do písku. Podobné obrazy se opakují a táhnou do dálky vpravo i vlevo a také vpřed, až tam, kde začíná neviděná pláž s pomlaskáváním vln, a mezi tím pobíhají děti, křičí, honí se a blbnou, protože je teprve deset hodin a jižní noc je ještě mladá. Slyším němčinu, srbochorvatšinu a maďarštinu, a dokonce i našince: hele voe, nekecej, voe, já to viděl, ne... Ale nejvíc je tu asi Italů. Jsou menší, hezcí a hluční a pouštějí si to svoje o sole mio. Patří zřejmě k chudším Taliánům, pracháči se nehemží v prachu autokempů a nestojí fronty na záchod nebo sprchu, ale v mých očích jsou ti italští chudí tak bohatí, jak my nikdy nebudeme. Přivezli si v prostorných autech malé televize, přehrávače a grily, přijeli s přívěsy, upíjejí víno a grilují si masíčka. Když zalézáme po čtyřech do stanu, a zase se z něj jako nějaká psiska vynořujeme, a pak otevíráme k pozdní večeři konzervu rybiček, kterou požíráme vsedě na zemi, cítíme se blbě, i když nikomu nestojíme za pohled. Chtěla jsem s sebou vzít rozkládací sesličky, ale muž, bývalý vandrák a vodák, je odmítl jako změkčilost. Stejně by se už do kufru nevešly.

Kluci se hned vrhli k nejbližšímu odpadkovému koši; ta je moje, viděl jsem ji první, zaslechla jsem a udělal se mi uzel na duši. Neměli jsme jim to dovolit! Ale teď už je sběratelství v plném proudu, nedá se zarazit bez psychické újmy.

Zalézám do stanu přichystat ležení, muž se zatím šel postavit s Petříkem do fronty na záchod a sprchu, Jonášek se motá kolem stanu... Náhle od motorky mlaďochů zazní hardrock, vybuchne ve mně divoká radost, zpívám na plný koule, protože to řádění z jejich přehrávače stejně nepřekřičím, můj někdejší holčičí život mi nalehl na duši. Hudba po několika minutách náhle ztlumena, asi ty mladé někdo okřikl.

Starostlivá matka ve mně opět nabyla vládu, takže si uvědomím: už nejmíň deset minut jsem neviděla Jonáše. Držím strach na uzdě, ale honem vylezu ze stanu a rozhlížím se. Synek nikde, panika vyráží jako chrtí smečka. Nemůže být daleko, tříleté dítě za deset minut skoro nic neujde, ale kam se vydal? Kterým směrem? Chodím v kruzích, pak po spirále, schovávaček je tu nepřeberné množství. Oči jsou rentgeny, uši radary, vše naladěné na mé dítě, strach ve mně kňučí. Kdyby tu byl muž, pomohl by, poradil, něco chytrého by vymyslel. Ach, ten tichošlápek, ztratil se mi už dvakrát a pokaždé v cizím městě, pustí se mé ruky, zatímco čumím na něco do výlohy, a není ho, jenže byl vždy do deseti minut nalezen, města v Čechách křižují maminy a babičky, batolete bez ochrany si všimnou a hned hledají vyděšenou mámu.

Samozřejmě ho najdeme! Jenže co když mu nějaký hajzl ublíží?! V takovém množství lidí musí být pár psychopatů! Běhám jako splašená, nořím se do lidského termitiště, jehož řeči nerozumím, co tu vůbec hernajs děláme?! Mohli jsme sbírat hříbky v lesích za bubnování datla! Koupat se v lesním rybníčku nebo se slunit u vesnického koupaliště s pulci skokanů. Mlsat pivo plné chuti za přijatelný peníz. Vtom mě napadá – a co když se Jonášek vydal pro zmrzlinu?! Zamířil k té zabijácké silnici! Hu! Chtěla bych brečet, omdlít, ale musím se držet, musím najít své dítě!

Plíce se tlačí na hrtan, srdce roste, až bolí, kvete ve mně rakovina černýho zoufalství. Zblázním se! Miluju Jonáše jako nic a nikoho. Petříka taky, ale k batolatům cítí všechny matky divokou, sladkou něhu, ta mrcha příroda to tak udělala určitě proto, že v tomhle věku jsou nejzranitelnější, lezou, kam nemají, sahají na plotnu a ničeho se nebojí, protože houby vědí o krutém světě.

„Jonáši, Jonáši, Jonášku?!“ Plačtivý hlas pomalu sílí do řevu lvice. Sem tam mě někdo kapíruje, vypadá to, že dokonce chápe, oč jde, zrakem zapátrá v okolí, není-li v blízkosti bezprizorné dítě. Musejí tu mít přece nějakou pořádkovou službu, zavolají policii se psy, dají jim očichat Jonášovo tričko... Představím si to, a je zle, ten obraz navozuje tragédii. Běhám jako splašená kobyla křížem krážem a křičím jméno svého sladkýho synka a doufám, že se nepominu hrůzou z jeho zmizení. Jestli ovšem nevyběhl na dálnici a nesrazilo ho auto – ježíšmarjá!

V mé blízkosti se právě valí průvod, jsou hluční a jdou středem po jedné z širších cest. Volají, vykřikují slovo, které znám z italské odrhovačky s refrénem: čau čau bambíno, sbohem ti dám – bambíno, bambíno! Zavětřila jsem, tvář mi změkla nadějí, běžím jim vstříc... Pro jistotu ještě volám; Jonáši, Jonáši a ony, jsou to samé ženské, jen uprostřed kráčí vyšší chlapík, ustavičně repetí: Bambíno, bambino, a jak se k sobě blížíme, naše emoce si vyběhnou vstříc a zaklesnou se v objetí, v očích nám blýská poznání, a už vidím, že ten chlap nese na ramenou bambíno, Jonáška, který je v pořádku a s důvěrou ve šťastný konec se nadšeně rozhlíží po okolí a v ruce svírá poslední úlovek, pléšu od piva značky Heineken.

Dav Italek se rozevřel, vcucnul mě do svého středu a uzavřel se za mnou, zabublal dojetím, nadšením, sdílenou radostí jako v jednom z těch jejich starých filmů, které přetékaly komickými projevy upřímných citů. Už jsem u chlapíka, sundává opatrně synka s ramen a dává mi ho do náruče. Brečím štěstím, načež se směju a ty Italky mě hladí po ramenech i po tváři a ohlazují spanilého Jonáška a svítí štěstím jako stowattové žárovky a některé se mnou solidárně bulí radostí a ten chlap se mocně směje a Jonáš je klidnej a všechno přijímá – a já pochopila, že je to jednou provždy jeho základní povahovej rys, kterej mu bude dělat život hezkej. Dávám posunky najevo, že jsem teď ale také ztracená, a tak si ten chlap znovu dává synka na ramena, chápu jeho záměr a říkám Jonášovi: jsi vysoko, tak se dívej po našem stanu. A tak nás ti dva muži směrují labyrintem zrůdně velkého ležení jako Bystrozraký s Dlouhým, vedou nás–maminy jako stádo skotačících koz. Některé ženské odpadly a vrátily se ke svým rodinám, aby vyprávěly ostatním o tom dojemném dramatu s radostným koncem, ale aspoň deset z nich si nechce nechat ujít setkání se zbytkem rodiny. A je to div divoucí, ale za čtvrt hodiny jsme u stanu, snad že je ostře oranžový a auto červené, a navíc pod lampou veřejného osvětlení... Panebože, to bude setkání!

Ale manžel s Petříkem ještě z večerní očisty nedorazili! Neříkal muž náhodou: mrknem se s Petrem ještě na pláž? Ale jo, určitě. Objímám se se zbytkem záchranářské čety. Miluju Italy a hlavně Italky, odteď už navždy, přihazuju tuhle historku k jejich Fellinimu a Michelangelovi – úžasnej národ!

Snažím se synovi odebrat pléšu, ale dělá na mě to svoje prosim prosim smutně koukám. Převlékáme se a zalézáme do kutlochů, jsem pořád ještě trochu otřesená, tulíme se k sobě a mně úlevou vyhrkne pár slz, brečím tajně, abych Jonáška nevyděsila, ale on je jako vždycky všímavej a klidně říká: Už nebeč. Já sem se našel. Načež se směju a objímám ho, ale honem honem se ztišuju, když slyším za látkou stanu Petříkův hlas: hele, tati, oni už spí. A ani se neumyli.

Všichni jsou doma, je to dobrý. A mně dochází, že už nikdy nebudu bezstarostná a svobodná a šťastně bláznivá jako dřív, než mi příroda navlékla ohlávku mateřství a zapráskala bičem. A můj muž neví, co se ve mně děje, a kdybych mu to řekla, nepochopí, mávne rukou a řekne: kvok kvok.

 

Spisovatelka (*1947). Autorka řady knih, poezie i beletrie. Do roku 1990 vystřídala různé profese, po revoluci se věnovala žurnalistice. Několik let byla předsedkyní Českého klubu skeptiků Sisyfos, o jehož práci také vydala humorně laděnou knihu. Více na www.noskova.eu.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama