Báječné pléši

Post Image

Báječné pléši

Play icon
17 minut

ilustrace Tomski & Polanski

Rodina s dvěma malými chlapci jede k moři – tak začíná povídka psaná pro červnový Reportér.

Stará škodovka je rozpálená, svědí nás pot, pijeme zteplalou vodu. Jonáš umořený horkem usnul, esíčka vlasů má zavlhlá, dívám se do zpětného zrcátka na jeho tvář a usměju se na jeho sedmiletého bratra. Je krásnooký, sytá hněď panenek ve sněhově bílém bělmu, broskvová pleť… Jsem ze svých dětí celá pryč, nic s tím neudělám, přestože vím, že se matkám za to posmívají, někdy se i sobě sama posmívám. Hledím pak na profil řidiče, vysílám mu do hlavy různá přání, i když na telepatii nevěřím. Usměj se na mě, hernajs, ať netrpím stálou tenzí, že nedělám, co by sis přál, a nevypadám, jak by se ti líbilo…

Já vím, mateřství mě očesalo, jsem hlína v rukou přírody, která samičkám diktuje, co mají dělat, cítit, vyrábí jim v hlavě rozkazovací hormony. Muž mi zazlívá, že se až příliš zajímám o pohodu dětí – kvok kvok, posmívá se mi. Byly časy, kdy mě zbožňoval a až moulíkovsky adoroval, měl rád muziku, kterou jsem dělala, a stál na koncertech v první řadě, když jsem prala do lidí rock s vyhastrošenou kapelou za zády, pačesatá, zdivočelá… No ale je to pryč. A matky nejsou sexy. Ráda bych muže poprosila, aby zastavil, Jonáškovi bych udělala pohodlí, ale netroufám si – co kdyby na mě zas kvokal?

První noc jsme se uložili pod širákem v Maďarsku. Minula desátá, nikde nikdo, tak jsme si troufli. Jonáš se stulil na nafukovací matraci, očichávala jsem ho se samičí rozkoší, jinak mu voněla šíje a jinak vlasy… Petr probíral s tátou souhvězdí: A ten Hadonoš nese nějakýho hada? Kde ho má? Ale já žádnýho Medvěda nevidim. No támhle je přece!

Silnice se plazí podél pobřeží, moře se v dálce vpíjí do oblohy. Letní cesta podél moře, krajina v oslňující záři, těsná blízkost rodiny – to všechno nakopává euforii, ale přebíjí ji starost; aby všechno dobře dopadlo. Tolik zlého se na cestách může stát – bouračka, úpal, úrazy, úplavice, topení, zmizení, okradení, utopení. Hu! Je to na mně – ladit náladu všech jako nástroje kapely. A držet kasu, neboť peněz je maloučko, na nějaké pamlsky a restaurace nebude, ale co je nám do lačně otevřených šrajtoflí jejich vrchních?! Taška v kufru je plná masových konzerv, rybiček, čajových sáčků, tatranek a těstovin.

Vzpomněla jsem si na dnešní ráno a zavrtěla užasle hlavou. Muž si toho všiml:

Podpořte Reportér sdílením článku