Lepší než doma sedět je pražit buráky

Byznys

Večer u televize oříšky ani buráky nechroupají. Není divu, když se pražením a obchodem s arašídy, lískovými ořechy, kešu a dalšími příbuznými pochutinami zabývají každý den už více než čtvrt století. Rodina Kremlových vybudovala na Prostějovsku firmu Alika, která z miniaturní domácí pražírny vyrostla až ve velkého hráče v potravinářském byznysu.

Audio
verze

Příběh podnikání se u manželů Kremlových začal odvíjet už počátkem osmdesátých let v Krkonoších. Na Pražskou boudu nad Pecí pod Sněžkou se odstěhovali, aby vyřešili tehdejší životní situaci. Oběma bylo lehce přes dvacet, měli ani ne dvouletou dceru Petru. Manželka Jana studovala Vysokou školu chemicko-technologickou, její muž Pavel přišel vinou úrazu ze dne na den o kariéru špičkového cyklisty. I s dítětem bydleli u Janiných rodičů, a tak když viděli inzerát nabízející práci na horách, sebrali se a šli. 

Pavel dělal na boudě vrchního, Jana tam působila jako brigádnice. Zabývali se tím, jak vydělat ještě nějaké peníze. Pavel si tedy vyřídil povolení od místního národního výboru a začal na pletacím stroji Dopleta vyrábět čepice a další sportovní doplňky, které zprvu prodával hlavně známým. „Fungovalo to dobře, tehdy nic pořádného v obchodech nebylo, mezi lidmi byl o jeho výrobky zájem,“ vzpomíná Jana Kremlová.

Na horách vydrželi několik let, Jana dostudovala a na svět přišla druhá dcera, Markéta. Ale když měla jít starší holčička do školy, postavila si mladá paní Kremlová hlavu, že s dvěma dětmi už nechce žít v hotelovém pokoji bez jakéhokoli soukromí. A tak se stěhovali zpátky do Prostějova. Pavel Kremla nastoupil do Svazarmu jako sportovní instruktor. Když ale dostal platový výměr na dvacet dva tisíc korun za rok, řekl si, že to riskne, dal výpověď a rozhodl se, že bude jenom plést. 

„Jenže tehdy bylo jaro, a my museli přežít do zimy z jednoho platu, a k tomu navíc sehnat peníze na vlnu, z níž se bude plést. Prodali jsme úplně všechno, co jsme prodat mohli, a vsadili na jednu kartu. Kdyby se to neprodávalo, měli bychom asi doma hromady čepic a neměli moc co jíst,“ vzpomíná Jana Kremlová. Sázka ovšem vyšla náramně, na tehdy slavných burzách v Ostravě Pavel Kremla veškeré zboží úspěšně prodal a u pletacího stroje a drobné živnosti už zůstal.

 

Křupkové vysvobození

Manželka Jana, chemická inženýrka, pracovala po návratu do Prostějova nejprve jako vedoucí laboratoře v cukrovaru a pak přešla na potravinářskou inspekci jako specialistka na cukr. Do její kompetence spadala i káva. Když začala sama uvažovat o vlastním podnikání, nejprve si chtěla otevřít balírnu léčivých bylinek. Rodina ji ale přesvědčila, ať se pustí do něčeho, k čemu má blízko, a tak si v březnu 1992 zařídila živnostenský list, pořídila si na úvěr pražicí linku a začala dělat kávu. Jenže to přišlo ve špatnou dobu: na tuzemský trh tehdy vstoupily velké značky jako Tchibo nebo Douwe Egberts se svými televizními kampaněmi a v takové konkurenci se malé provozovně zrovna moc nedařilo. 

Na podzim roku 1993 ovšem došlo ke zlomu. Náhodou tehdy potkali člověka, který hledal někoho, kdo by mu upražil arašídy na výrobu křupek. A jelikož se na arašídy dala použít stejná technologie jako na kávu, byla to v tu chvíli záchrana. Kremlovi tak zároveň, aniž to tušili, vstoupili do svého životního oboru. Začali dělat nejen arašídy do křupek, ale také první vlastní balené arašídy na prodej. S balením a rozesíláním chodili pomáhat dcery, kamarádi i rodiče. „Myslím, že nás to mezi generacemi stmelilo víc, než by to svedly rodinné oslavy,“ vzpomíná dnes dcera Petra.

Jenže těch arašídů byla potřeba spousta, a kapacita linky byla malá. „Dělali jsme nepřetržitě, každý dvanáct hodin. Já jsem pražila dvanáct hodin přes den a holky chodily ze školy za mnou do provozovny, dvanáct hodin přes noc pražil manžel. Vydělali jsme si na splátky úvěru, na který jsme pořídili tu linku, a ještě nám něco zbylo, ale život to moc nebyl,“ říká Jana Kremlová. 

 

Nástup doby oříškové

Kremlovi ovšem přetěžovali nejen sebe, ale i kapacitu pražírny. Zlom přišel jedné noci, kdy se kolem čtvrté hodiny ranní vznítily slupky z arašídů ve stroji. „Manželovi tam tehdy šlo o život, tak jsme si řekli dost. A já jsem si vzpomněla, že jsem kolaudovala provoz v Brně, kde dva nemocní starší lidé restituovali dům, v němž byla v přízemí velká pražírna kávy,“ popisuje Jana Kremlová začátek dalšího zlomu v rodinném podnikání. Vypravili se tedy do Brna a s restituenty, kteří pražírnu provozovali, přestože oba chodili o berlích, uzavřeli dohodu. Pavel u nich bude pracovat a za to si tam mohou upražit, co potřebují. To, co doma v Prostějově pražili nepřetržitě týden, bylo ve větším brněnském provozu hotové za den. 

Když se zanedlouho brněnští restituenti rozhodli všechen majetek prodat a odstěhovat se do hor, zařídili si Kremlovi leasing a pražicí linku od nich odkoupili. A aby měli ten velký stroj kam dát, našli si v Čelechovicích na Hané starý mlýn, kam se nastěhovali – nejprve jako podnik a za čas i jako rodina. V té době se definitivně rozloučili s pletením i s kávou a začali se naplno věnovat oříškovému byznysu. I když, technicky vzato, arašídy neboli burské oříšky jsou plodem podzemnice olejné a jako takové patří mezi luštěniny.

 

Čtvrtstoletí na houpačce

Letos v září to bude právě pětadvacet let, kdy Alika v Čelechovicích rozjela velkokapacitní linku na pražení arašídů s dvanácti zaměstnanci. Postupně se přidával další sortiment, pistácie, kešu, mandle. Firma rostla, přibyla výroba pro privátní značky řetězců, další výrobní provoz, distribuční sklady. V roce 2003 už společnost Alika zaměstnávala téměř sto lidí. Před patnácti lety se pak přestěhovala do svého dnešního působiště, do areálu v obci Čelčice. Už zdálky je odtamtud cítit vůně pražených arašídů a člověku se může v mysli odněkud vynořit vzpomínka na zlidovělý hit Buráky.

„Konec devadesátých a začátek nultých let byl z pohledu obchodu výborný, neměli jsme žádnou srovnatelnou konkurenci, na výrobcích jsme mohli mít slušnou marži,“ říká Jana Kremlová. Později se ovšem konkurence objevila a marže se i pod tlakem obchodních řetězců výrazně snížily. „V potravinách jde vždycky o haléře a každý musíte třikrát obrátit. Dnes prodáváme pytlík arašídů o dvacet procent levněji než před pětadvaceti lety,“ říká ředitelka Aliky.

Po dobrých časech přišlo i složité období. Po nástupu ekonomické krize vrcholil tlak na ceny, kurzy měn a s nimi i nákupní ceny surovin létaly jako na houpačce a hospodaření firmy se dostávalo do červených čísel. A jako už několikrát v minulosti, i tentokrát pomohlo rodinné firmě Alika pootočení kormidla. 

Ve firmě totiž začal pracovat Kamil Vrána, manžel starší dcery Petry, mimochodem také bývalý vrcholový cyklista, jehož kariéru předčasně ukončily zdravotní problémy. Firma pro něj tehdy koupila sekačku na ořechy, Kamil s ní pracoval a učil to i další zaměstnance. Alika tak postupně začala zpracovávat ořechy pro průmyslové výrobce dalších potravin: müsli tyčinek a směsí, pečiva, čokolád, zmrzlin a podobně. Dnes tvoří dodávky pro výrobce dalších potravin klíčovou část byznysu firmy. „Myslím, že nás tahle změna strategie zachránila,“ říká Jana Kremlová. V posledních letech přesahují tržby firmy půl miliardy korun a hospodaření pravidelně končí v zisku.

Jedna věc se ale po pětadvaceti letech vrátila. Firma před časem rozjela e-shop, a zvláště před Vánocemi bývá objednávek tolik, že se na balení a rozesílání podílí nejen celá rodina, ale kdokoli, kdo má ve firmě ruce a nohy. Pro e-shop právě teď v podniku chystají novou podobu a celou obchodní strategii.

 

Holky řekly: neprodávejte

Před šesti lety stáli manželé Kremlovi před klíčovou otázkou, zda mají firmu prodat. Měli zájemce, konkurenční německou firmu, která by koupí Aliky získala významný podíl na trhu. Nebylo by ovšem jisté, zda – a v jakém rozsahu –   by zůstalo zachováno působení v Čelčicích u Prostějova. 

„Nikomu jsme to nejprve neřekli, ani holkám ne. Řešili jsme to asi tři měsíce. Na jedné straně bylo vědomí, že už bychom měli klid, na straně druhé starost o to, co bude dál s prací pro naše lidi. Když už jsme se pomalu začínali přiklánět k tomu, že bychom možná i prodali, oznámili jsme to dcerám. Že mohou získat dost peněz a věnovat se svým záležitostem; Petra má taneční školu, Markéta koně. A ony na to: ale to my nechceme, ta firma je i náš život a takhle si to nepředstavujeme. To nás trochu překvapilo a zároveň hodně potěšilo,“ líčí Jana Kremlová situaci, která stála u začátku procesu postupného předávání zodpovědnosti za chod firmy na dcery.

Najali si ostravskou konzultantskou firmu Brematopron a celý rok se spolu s ní věnovali rozboru fungování firmy, zlepšování jednotlivých procesů a následně také vytvoření nové řídicí struktury. Rodiče tehdy zažili překvapení. Když s konzultanty rozebírali, jak vybrat výrobního ředitele, kterého do té doby dělal Pavel Kremla, slyšeli jasnou odpověď: vždyť máte ideálního kandidáta, vaši dceru Markétu. Vzděláním  je veterinářka, v rodinné firmě se věnovala řízení a kontrole kvality produkce a rodiče byli přesvědčeni, že by se svého původního povolání nechtěla nadobro vzdát. Markéta Pavlínová připouští, že když o postu ředitelky výroby slyšela poprvé, nadšená úplně nebyla, hlavně proto, že měla začít šéfovat třiceti čtyřiceti lidem, z nichž někteří jsou ve firmě i přes dvacet let. „Jsem ale zvyklá brát věci, jak přicházejí, tak jsem to promyslela a nakonec souhlasila,“ říká a na mou otázku nyní, po několika letech, připouští, že to byl dobrý krok. 

Starší ze sester, Petra Vránová, která je v rodinné firmě zapojená už od osmnácti, je ředitelkou nákupu a marketingu; do její působnosti spadá také vyjednávání o strategických nákupech v cizině (více v boxu Oříškový svět na předchozí straně). Matka Jana Kremlová zastává funkci generální ředitelky, a jak sama říká, nyní se zabývá hlavně personálním zajištěním firmy a controllingem, tedy prací s čísly a výkazy. Pavel Kremla stojí v čele představenstva firmy a na každodenní bázi se stará o technické záležitosti: stroje, budovy, zařízení a podobně. 

Na společnosti Alika na první pohled zaujme, že v šéfovských rolích i kromě členek rodiny Kremlových výrazně převažují ženy, mají tu například obchodní ředitelku nebo ředitelku logistiky. „S ženami se mi dobře spolupracuje,“ říká Jana Kremlová a na žertem položený dotaz, co její muž říká tomu, že je ve vedení firmy obklopen téměř samými dámami, v podobně lehkém tónu odpovídá: „Vybírám samé hezké, takže se mu to určitě líbí. “

 

Dvě dcery, dva podíly

Po novém nastavení řídicí struktury se Kremlovi začali zabývat i otázkami vlastnického předání firmy. „Letos už to nejspíš i formálně dotáhneme a vyplníme všechny příslušné papíry,“ říká Jana Kremlová. Také na tomto procesu pracovali s odbornými poradci, tentokrát z KPMG. V jednom ale doporučení konzultantů nevyslyšeli. „Každý poradce vám řekne, že byste měli určit jednoho nástupce. To my ale neuděláme. Máme dvě skvělé dcery, tak budou mít firmu společně, padesát na padesát.“

I když se rodinnému byznysu v poslední době dobře daří, je před firmou pořád spousta práce na dalším rozvoji. Od automatizace výroby až po získávání nových zakázek ze zahraničí. Pokud člověk slyší, s jakým přehledem a znalostmi Petra Vránová a Markéta Pavlínová o rodinném podniku mluví, mohl by si vsadit na to, že oříškové království u Prostějova bude i po předání žezla v dobrých rukou.

 

 

Oříškový svět
Odkud pocházejí plody v našich miskách
Obchod s oříšky je v podstatě celoplanetární záležitostí. Největší množství arašídů kupuje čelčická firma z Číny a Argentiny. Chuťově se liší, argentinské jsou sladší než čínské, které Alika používá pro svou prémiovou značku K&K. Lískové ořechy zase bere nejčastěji z Turecka. V těchto zemích si firma domlouvá dodávky přímo, protože se to vyplatí vzhledem k objemu i požadavkům na kvalitu. Ostatní suroviny z celého světa nakupuje přes specializované obchodní firmy. 
Pro své průmyslové odběratele také Alika po světě sleduje produkci, kvalitu i ceny surovin. Dobrým tipem jsou prý poslední dobou například lískové ořechy z Gruzie.

 

 

Součastí speciálu o rodinném podnikání jsou následující články:

 

O škodovácké firmě Auto Dryml.

 

Tkalcovně Kubák ve Strmilově.

 

O lékárenské firmě Pilulka.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama