Golfistka Spilková: Musím na sebe být hodná

Lidé

V příštích týdnech se výrazně zvýší zájem českých fanoušků o golf, o tom není pochyb. Může za to čtyřiadvacetiletá Klára Spilková, která se poprvé kvalifikovala do seriálu nejlepších světových turnajů a nyní zahajuje svou životní sezonu. Pokud se jí snad zpočátku nebude dařit, tak si odpustí; už to umí. Před pár lety zažívala kvůli golfu úzkosti, ale to se zlomilo za zvláštních okolností na lavičce ve francouzském Saint-Jean-de-Luz.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Vždyť já ji odněkud znám, říkám si několikrát během rozhovoru, ale odkud, sakra, odkud?

Ta hlava!

Ani Klára Spilková neví o tom, že bychom se v minulosti potkali, takže to je nejspíš jenom pocit – asi jsem potkal jinou, podobně hezkou a věčně rozesmátou holku. Občas se poštěstí, zvedne vám to náladu. Tak jako teď, když se spolu nejdřív procházíme po pražských Vinohradech, kde poslední dva roky, přesně do těchto dnů, žila (dětství strávila v centru, kousek od Staroměstského náměstí, už za pár týdnů bude bydlet na Floridě), a pak si sedneme do kavárny na čaj („Kafe si dám ráda, ale jednou týdně stačí...“).

Když se později večer vrátím domů, tak mi to přece jen nedá, podívám se do svého novinářského archivu, protože co kdyby náhodou, že jo?, a...

... a intuice byla správná, jednou už jsem s Klárou rozhovor dělal, byl nejspíš první v jejím životě. Vyšel koncem roku 2005, kdy jí táhlo na jedenáct – článek se jmenoval „Až vyrostu, budu šampion“ a já se snažil odhadnout, ze kterých českých dětí se stanou úspěšní sportovci.

U Kláry Spilkové to vyšlo. Dnes je jí o třináct let víc, splnila si všechno, o čem tehdy mluvila, a možná víc: před čtvrt rokem si zajistila hrací kartu na takzvanou „americkou golfovou túru“, nejprestižnější světovou sérii LPGA Tour, odtud už schody výš nevedou.

Čtu si své poznámky z roku 2005: 

– Klárka je sebevědomá, na první pohled inteligentní. Zvládá jazykovou školu. Ví, že se jí angličtina může brzy hodit. Protože v Česku se během zimy na hřištích nic neděje, denně trénuje ve smíchovské hale. 

– Umí odpálit míček na dvě stě metrů! 

– Její maminka říká, že je třeba, aby se Klárka na zimu dostala do jižní Evropy, do Španělska. Manžel sice podniká, ale milionáři nejsou. Začínají shánět sponzory a už teď si spolu o Španělsku povídají: ptají se dcery, jestli by tam když tak nemohla odjet sama. Ta se na to necítí: „Rodina by mi chyběla. Myslím, že bych po světě mohla jezdit tak od třinácti.“  

– Klářini rodiče tuší, že by se dcera golfem živit mohla, ačkoliv ta zatím za svá vítězství dostává nanejvýš tisícikorunové poukázky na golfové zboží. „Její golf nás vyjde na sto padesát tisíc korun ročně.“ 

– Klárka je klidná: „Myslím, že se jednou opravdu budu živit golfem, a jestli to nevyjde, vystuduju práva. Ale ono mi to vyjde.“  

 – A vtipná: „Ptal se mě včera jeden pán, jestli mám ve své kategorii nějaké soupeřky, tak říkám: Jo, třeba tady Davida...“ 

 

Zkouška, která se zvrtla

U čaje si mnohem víc popovídáme o klíčové době, kdy už Kláře bylo patnáct. 

Do útlého dětství se vrátíme jen jednou, to když vypráví, že její rodiče sami golf nehrají a že se k němu dostala přes staršího bratra Lukáše, což je dnes módní návrhář, který se nedávno vrátil z Paříže a hned se za novou prací přestěhoval do Gruzie.

Takže pro pořádek: „Když jsem byla úplně malá, brácha hrál rok basket, ale skoro vůbec ostatním nepřihrával, takže často zůstával na lavičce. Je individualista, stejně jako já, a prohlásil, že jeho spolužák Honza hraje golf, což by ho lákalo taky. Rodiče v té době měli nějaké peníze, tak bráchu začali brát třeba na Karlštejn, a já jsem se za chvíli přidala, byly mi čtyři.“

Brzy se ukázalo, že má mimořádný talent – už ve čtrnácti patřila mezi nejlepší evropské amatérské hráčky, a tehdy se to stalo. 

„Na podzim skončila moje klasická sezona, následovat měl dlouhý zimní prostoj, kdy se u nás nehrají turnaje, a já tátovi řekla, že mám nápad: ,U Malagy se koná kvalifikace o účast v profesionální Ladies European Tour, kam bych se jednou, třeba ve dvaceti, strašně ráda dostala. Tak co kdybych si to zkusila už letos, abych viděla, jak na tom jsem?‘“

Skutečně to mělo být jen otrkávání, ale táta s Klárou do Španělska vyrazil a tam potom, to slavila patnáctiny, došlo k historické události. Mezi dvěma sty soupeřkami skončila Klára devátá a stala se profesionálkou – zdaleka nejmladší účastnicí evropské túry.  

„Byl to nepopsatelný pocit, euforie spojená se zmatkem,“ vybavuje si. „Splnil se mi sen, dokonce o pět let dřív, než jsem doufala, ale co to znamená? Co mě čeká? Nebála jsem se, jenom jsem netušila, co bude, ale golf jsem tou dobou hrála skvěle a mezi profesionálky pak vstoupila dokonce famózně. Na úvodním turnaji v Maroku jsem skončila sedmá,“ vzpomíná na to, jak přirozeně se tehdy na hřištích cítila, jak ji nic nestresovalo: „To mělo přijít až zhruba o rok později...“

V Maroku vyhrála – nevzpomíná si už přesně – asi osm tisíc eur a koupila si krásnou značkovou kabelku.

Zároveň se tou dobou dostala na radotínské gymnázium Oty Pavla, které je vedle golfového hřiště, takže tam má tradičně spousta žáků i profesorů pro tento sport pochopení.

Nezbývalo jí moc času na docházku. Poslední dva roky už chodila skoro jen ke zkouškám, učila se na letištích a v hotelech, ale na gympl vzpomíná ráda. „Kdykoli jsem do třídy přišla, brala jsem to jako odreagování, které potřebuju, protože nechci být ve sportu ponořená čtyřiadvacet hodin denně, tady jsem na něj najednou nemyslela...“ Což bylo hlavním smyslem studia, neboť Klára na rozdíl od spolužáků vůbec nepřemýšlela o tom, co chce dělat po maturitě, k jaké směřovat profesi. Ona to věděla. Stejně jako tenkrát, když jí bylo deset. I po maturitě bude hrát golf. „To až teď přemýšlím o tom, že bych jednou chtěla pracovat i nějak úplně jinak, aspoň si to vyzkoušet. Možná se budete smát, ale já bych třeba jednou ráda pomáhala na hezkém statku, aspoň na měsíc, mezi zvířaty... Tak uvidíme. Třeba se to splní a na kydání hnoje mě někam vezmou.“

Dodnes jí je trochu líto, že se kvůli jakémusi golfovému turnaji nezúčastnila maturitního plesu, a má k tomu zajímavou poznámku: „Tehdy bych si nedovolila neodjet na turnaj,“ říká, „ale kdyby mě čekal maturitní ples dnes, tak golf obětuju a jdu tam. V tomhle jsem dospěla.“

 

Výsledky, výsledky, výsledky

Několikrát během rozhovoru zdůrazní, že se narodila ve znamení Střelce, konkrétně patnáctého prosince 1994.  

Když oznámím, že i já jsem Střelec, zeptá se: „Takže rád dosahujete vysokých cílů?“

Nikdy jsem takhle nepřemýšlel, ale pro Kláru je znamení zvěrokruhu důležité. „Podle mě jsem i proto chtěla být vždycky dobrá, a taky jsem tušila, že dobrá budu. Střelec v sobě má zvláštní energii a sílu, ale občas chce svých vysokých cílů dosáhnout za každou cenu, což není zdravý – může se v tom ztratit.“

Zatímco první sezona mezi profesionálkami byla skvělá, v další se jí zdaleka tak nedařilo. 

„Mým problémem byla přemotivo-

vanost, což jsem si zpočátku neuvědomila. Když jsem byla přemotivovaná, golf mi nešel, začala jsem o dost víc trénovat, a proto byla unavenější...“

Nastává důležitý moment – na první pohled optimistická a sebevědomá Klára jako by otevřela třináctou komnatu. „Dnes už vím, že můj život byl dlouho postavený na výsledcích, což byla chyba, protože takový člověk sice může vyhrát, ale nikdy nemá dost, a tak nebude spokojený dlouhodobě. Jenže on to je opravdu jenom sportovní výsledek. Přinese na chvilku příjemný vnitřní stav, ale nikdy se nedostaví příjemný stav dlouhodobý. Ano, zahrála jsem dobře – ale čeká mě další turnaj.“

Najednou jí bylo dvacet a zdálo se, že ze zázračného dítěte vyrostla „pouze“ průměrná evropská profesionálka. 

Tím nejhorším v kariéře byl pro Kláru Spilkovou rok 2016, ačkoli i na něj má přinejmenším jednu velmi silnou, příjemnou vzpomínku. Dostala se na olympiádu v Riu, kde sice nezazářila, skončila v páté desítce, ale zážitek to byl veliký. „Šla jsem třeba na čtyřhru Báry Strýcové a Lucky Šafářové proti sestrám Williamsovým, což bylo bezvadný; skandováním jsme strhli Brazilce, snad všichni fandili našim holkám,“ směje se: „Seděla jsem v sektoru pro sportovce, kam najednou přišel i můj golfový idol Justin Rose a sedl si přímo za mě. Chvíli jsem přemlouvala sebe samu, abych se otočila: Ježíš, Kláro, musíš mu něco říct! Nakonec jsem to zvládla: Ahoj, já hraju taky golf... On se usmál, já si s ním udělala selfie a Justin potom olympiádu vyhrál.“

Sama nevyhrávala nic.

Přišel říjen, turnaj ve francouzském Saint-Jean-de-Luz. Skončila mezi posledními, byla to ostuda. „A já se v tu chvíli šla projít k nedalekému moři,“ vzpomíná, „sednout si na lavičku, zavřít oči...“ Byla smutná.  Cítila vinu za špatné výsledky, protože zopakujme: výsledky tehdy znamenaly alfu a omegu všeho. Když nebyly dobré golfové výsledky, jako by nežila. 

Svírala ji úzkost. 

Zklamala sebe i své okolí.

„Trápila jsem se,“ přikývne, „ale utrpení často předchází osvíceným okamžikům, a ten jsem prožila na té lavičce. Najednou jsem se ocitla ve stavu zvláštní meditace a ucítila nějaký vnitřní hlas, pocit uvědomění...“

Uvědomění čeho?

„V tu chvíli mi najednou bylo jasné, že musím začít dělat sport sama pro sebe; ne pro lidi kolem, ne kvůli skvělým výsledkům... Musíš se soustředit na to, říkalo mi nějaké Vyšší vědomí, abys byla šťastná. Vrať se nohama co nejpevněji na zem, uzemni se!“

Mnohem klidnější se zvedla z lavičky a podnikla několik prvních důležitých kroků – založila si například deník, na jehož první stranu hned napsala: „Kdykoli otevřeš tenhle deníček, vrať se sama k sobě.“

Nepovedená sezona už ovšem končila, a pro ni dramaticky. Věděla, že pokud nezahraje velmi dobře na prosincovém turnaji v Dubaji, přijde o kartu profesionální hráčky a o možnost startů v Ladies European Tour pro příští rok.

„Vzpomínám, že jsem týden před tím turnajem začala usilovně meditovat, každý večer aspoň hodinu, nebo spíš dvě. Soustředit se na dech. Vypnout hlavu. Být jenom pozorovatelkou toho, co v ní samovolně probíhá. V noci jsem dlouze koukala na hvězdy, to mi pomáhalo, jako snad každému: pohled na nebe mi připomíná, že je tady i něco mnohem většího než nějaký golf... Říkala jsem si, že ať se stane cokoli, mělo to tak být, začala jsem si věřit, a nakonec opravdu zahrála výborně. Byl z toho nejlepší výsledek sezony, čtrnácté místo, profesionální kartu jsem udržela.“

Tehdy jí došlo, že existuje přímá úměra mezi tím, jak je v životě spokojená a jak trefuje míček. „Když jsem v pohodě, hraju dobře. A to, že je mi dobře, je důležitější než sport. Takže golf by měl být nástrojem k tomu, abych byla šťastná – tak to od té doby beru.“

Hned úvodní velký turnaj následující sezony (bylo to tradičně začátkem jara v Maroku) Klára Spilková vyhrála. 

 

Jsem přece Střelec, ne? 

Zakázala si, aby její život ovládal golf. 

„Vzpomínám, jak se mi kdysi občas protáčely panenky, když jsem se podívala na svůj kufr a věděla, že už zase musím balit a na letiště. Mockrát mě napadlo, že když se mi nechce, tak nikam nepojedu, ale nakonec jsem ten kufr zase sbalila a jela.“

Loni poprvé zůstala. „Rozhodla jsem se, že potřebuju čas pro sebe, a nejdřív to sice bylo těžký, pak ale hrozně léčivý. Zařídila jsem to tak, abych byla celý jeden prázdninový měsíc doma, což se mi léta předtím nepovedlo; jezdila jsem se koupat do lomu, chodila na pivo do parků, na Letnou nebo do Riegráčů, tam to mám ráda...“ 

Nejspíš to pomohlo. Na podzim se kvalifikovala na letošní americkou túru, takže nejmíň jeden rok bude objíždět nejprestižnější světové turnaje.

„Ani tentokrát jsem s úspěchem nepočítala,“ říká. „A když už to začalo vypadat nadějně, napadlo mě, jak bych tu situaci vlastně řešila doma...“ 

Třetím rokem žije s fyzioterapeutem Martinem, o něhož by nerada přišla: „Ale Martin jel na první část kvalifikace, která se konala na Floridě, se mnou. Zalíbilo se mu tam, prohlásil, že by se případně odstěhoval se mnou, že teď má stejně chuť cestovat, a mně se nějak znovu potvrdilo, že co mi má život přinést, to přinese, stačí ho nechat trochu plynout.“

Když Kláře k postupu mezi světovou elitu gratulovali první novináři, ptali se, co je jejím dalším cílem. Jen se smála: „Teď a tady je mi dobře, u toho mě nechte. Kdybych hned myslela na další cíle, tak pocit spokojenosti ztratím, byla by to škoda...“ 

Měsíc se bavila v Praze (chutná jí prosecco) a uprostřed prosince, v době čtyřiadvacátých narozenin, se s Martinem vrátila na Floridu. „Nikdy jsem si neuměla představit, že budu žít delší dobu jinde než v Česku, a teď jsme najednou vybírali nový byt, do kterého se těším jak malá. V Sarasotě. Okolo je spousta golfových hřišť, moře deset minut autem, nádhera.“

Brzy ji čeká první turnaj v Austrálii, od března už hlavně „domácí“ Spojené státy.

Zeptejme se tedy ještě jednou: dává si nějaký cíl?

A pozor: „Já jen cítím, že se pořád zlepšuju, že to ve mně je. Měla bych jít nahoru, i když to nejspíš nebudou velké skoky...“

Napadá ji ve slabších chvílích, že by se mohla stát nejlepší golfistkou na světě?

Na chvíli se mi zadívá do očí, jako by hledala správnou odpověď, potom kývne: „Jsem přece Střelec, ne?“  

Kývnu taky: „To jsem chtěl slyšet.“

A Klára: „Ale zároveň jsem sama sobě dovolila, aby se mi zpočátku třeba nedařilo. Budu na sebe hodná.“ 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama