Rozhovor

Britskej lotr za pražskými bubny

02 / 06 / 2019

Jiří „George“ Hrubeš je démon. Vysoký a celý v černém, vousy jako mušketýr. Bubnuje rychle a energicky, vypadá na padesát, je ovšem starší: ročník 1958. Začátkem osmdesátých let byl členem nejslavnější sestavy Pražského výběru, před pětatřiceti lety utekl za svou partnerkou (zpěvačkou Janou Kratochvílovou) do Londýna. Odtud se vracívá hlavně na letní koncerty, přičemž ty s Pražským výběrem bývají sváteční: letos o slunovratu kapela zahraje na festivalu Metronome.

Jiří „George“ Hrubeš je démon. Vysoký a celý v černém, vousy jako mušketýr. Bubnuje rychle a energicky, vypadá na padesát, je ovšem starší: ročník 1958. Začátkem osmdesátých let byl členem nejslavnější sestavy Pražského výběru, před pětatřiceti lety utekl za svou partnerkou (zpěvačkou Janou Kratochvílovou) do Londýna. Odtud se vracívá hlavně na letní koncerty, přičemž ty s Pražským výběrem bývají sváteční: letos o slunovratu kapela zahraje na festivalu Metronome.

Potkáváme se na botelu Albatros v centru Prahy, kde občas Jiří Hrubeš přespává, a nevyhýbá se ani palubnímu baru: „Přineste další pivíčka,“ žádá paní servírku, mezi rty vtiskne elektronickou cigaretu, natáhne do plic a z barového rádia se náhodou ozve zpěv jeho životní partnerky Jany: „V stínu kapradiny spal, svět pod hlavou měl...“

Jiří vyfoukne páru: „Jednou mi napsali ze Supraphonu, že pro nás mají kšeft. Prý bychom mohli prodat Kapradinu do reklamy, za práva by nám dal výrobce sýrů nějakých pět milionů.“

Bubeník Hrubeš je zvláštním typem vypravěče. Hovoří tiše, musíte se k němu naklonit, aby vám nic neuteklo, ale pak se velmi bavíte, občas vyprsknete smíchy – jen nevíte, jestli Jirka trochu nepřehání. „Vůbec ne,“ dušuje se, „mám plno svědků!“ a skutečně na místě sežene seriózně vyhlížejícího kamaráda, který pravdivost historky dosvědčí.

Může tedy pokračovat: „Přečetl jsem si ten návrh Supraphonu a říkám, prosím vás, tohle by se Jana ani neměla dozvědět! Kapradina je její zásadní písnička – jak bychom ji mohli sýrem znehodnotit?! Nakonec jsem Janě přiznal, co leží na stole, ona podle očekávání řekla, že se asi zbláznili, ale ráno dostala nápad: Víš co? Pošleme jim alternativu! Na melodii Kapradiny nazpívala slova ham-ňam-ňam-ňam-ňam-ňam-ňam-ham, tuhle verzi jsme jim poslali, že ji můžou mít za deset milionů, a od té doby je klid.“

Nadhodím, že kdyby práva na Kapradinu prodali, nemuseli by dnes přespávat v botelu; měli by v Praze díky sýrům vlastní garsonku.

„Nechci,“ odsekne Jiří Hrubeš. „Já nepotřebuju nic vlastnit – jsem spokojenej.“

 

Takové hipísácké řeči bych čekal spíš od Jany Kratochvílové, která se často postí a je přesvědčená veganka, ne-li frutariánka.

Ani já nejím maso, ale jinak jsem, jak vidíš, tekutarián. Jana ne, i když… Máme spolu kapelu Illuminati.ca, teď jsme hráli na Slovensku, ona si objednala čaj, jmenoval se „tatranský“, vonělo to po bylinkách. Tak se napila, a ono to mělo snad sedmdesát procent alkoholu, čili jsme byli tekutariáni oba… Na co se potřebuješ ptát?

 

Proč v Praze přespáváš tady, na lodi?

Řeka, nábřeží, klid, a přitom v centru – všude jsem pěšky za patnáct minut... Neplatilo to jen loni, když jsme hráli se Stounama, to bylo až někde v prdeli.

 

V Letňanech.

Tam jsem musel taxíkem, a já fakt radši chodím. Něco ti řeknu: můj život se skládá z toho, že buď koukám do monitoru počítače, anebo na dálnici, což je hrůza, ale nedá se nic dělat. Když seš hudebník, tak kočuješ.

 

Kde máš svůj hlavní domov? V Londýně?

Tam taky. V Londýně máme byt i nahrávací studio, ale můj domov je všude tam, kde zrovna jsem.

 

Kde necháváš nastálo kartáček na zuby?

V kufru.

 

Prosím tě, proč ti kamarádi říkají Chomáč?

Počkej, jak jen to vzniklo? Musel jsem na vojnu, kde nás seřvali, ostříhali, nahnali do sprchy... Ale ještě předtím jsme nafasovali nějaký šamponky, já jeden z těch sáčků otevřel a vylil si ho na hlavu, že se osprchuju, a on to byl krém na boty.

 

Proto máš přezdívku Chomáč?

Ne. Tu jsem dostal, až když jsem přišel z vojny. Asi po čtrnácti dnech jsme měli s Janou Koubkovou a Michalem Pavlíčkem koncert v Redutě.

 

Ano, tehdy koncem sedmdesátých let jste hráli v úžasném triu jménem Horký dech.

Správně! A máti mi před koncertem říká: „Hele, co jsem našla, kdyžs byl na vojně. Kulich, kterej jsi nosil, když ti byly dva roky!“ Tak jsem ustřihl šňůrky i bambuli, zbytek čepky si nasadil na hlavu, přišel do Reduty, a to už jsem měl na bradě trošku vousky, tak někdo říká: „Ty vypadáš jak ajatolláh Chomejní!“

 

Chomejní, Chomáč, je mi to jasné. Živil ses někdy od té doby něčím jiným než muzikou?

Já měl vždycky doma dílnu. Sám jsem uměl vyrobit židli, když mi bylo osm let, udělal jsem pfí-pfú a bylo to. No a pak Jana podepsala roku 1985 smlouvu s vydavatelstvím Polydor a vypadalo to, že budeme v balíku. Měla tehdy anglickýho manažera a ten si jednoho dne všiml, že jsem vytvořil vlastní model skládacího houpacího křesla, což ho zaujalo. Další den jsme měli snídani s nábytkářským magnátem, ten vypadal nadšeně, ale za týden přišlo vyrozumění, že z toho nic nebude, protože v Anglii by se takové křeslo neprodávalo.

 

Pointu tuším.

Uplynulo čtvrt roku, byla neděle. My si vždycky kupovali nedělní noviny, protože to jsou hory papíru a vidíš tam tu angličtinu napsanou, takže se něco naučíš. Navíc já taky z novin občas něco vytrhl a dělal koláže, stříhal jsem, lepil… Přesně takhle jsem si vydělal v Anglii na první bubny: prodal jsem svou koláž. No ale teď v těch novinách najednou koukám na reklamu: Kupte si skládací houpací křeslo. Namísto dřeva bylo ze železa, ale jinak úplně stejný… No nic, stane se. Chci jen říct, že mě práce rukama baví – díky tomu jsem postupně zařídil snad pět hudebních studií.

 

Jinak ses vždycky živil jenom muzikou?

To víš, že jo.

 

Nejslavnější jsi coby bubeník Pražského výběru, ale ty jsi hrával třeba i v Žlutém psovi, že jo?

Pražský výběr byl hudebně zásadnější, Žlutý pes vycházel spíš z kamarádství. Vždyť já jsem rodák z Dejvic a tam jsme bývali známá trojka: Í Há, Ó Há, Jé Há.

 

Ivan Hlas, Ondřej Hejma a ty.

Byli jsme kámoši, rádi spolu řádili, ale hudebně to bylo dané – všechno v hávu jižanského rocku. Rád vzpomínám, jak mě kluci jednou pozvali, ať si s nima zahraju před ZZ Top. To byl mazec, ani nevím, jak jsem se dostal domů.

 

A tušíš, jestli sis s těmi ZZ Top pokecal?

Jistě, i na pokec došlo. I když nejvíc vzpomínám na to, jak pěkně byl jejich bubeník zhulenej.

 

Popovídal sis loni při společném koncertě s někým z Rolling Stones?

Keith Richards si mě hned vzal stranou, poněvadž věděl, oč jde – rozumíš?

 

Moc ne.

Viděl někoho, kdo žije přes třicet let v Anglii. Britskýho lotra – takhle si občas říkám. Život v Anglii mě naučil, že slovo NESMÍŠ neexistuje, takže jsem do šatny Stounů samozřejmě zašel.

 

O čem jste se s Keithem bavili?

O fotbale.

 

Ty se vyznáš ve fotbale?

Nevyznám, ale Stouni se o něm chtěli bavit, poněvadž to bylo loni v létě a zrovna se hrálo nějaký mistrovství světa.

 

Byl jsi tehdy hodně dojatý?

Bral jsem to jako poctu, protože si nás Stouni vybrali. Soukromě jsem si tu akci pojmenoval jako koncert dvou legend, což zní neskromně, ale je to pravda - přinejmenším tematika obou kapel je stejná. Svoboda, o tu vždycky šlo. Udržet si svobodu za každou cenu.

5cf0d4c6e4b01176f03188b7 MEDIA_ITEM image
Bubeník Jiří Hrubeš.

Vzpomínáš na svůj úplně první koncert s Pražským výběrem?

Ne. Možná vzpomínám na jeden z prvních, který byl ještě s Ondřejem Soukupem coby baskytaristou v Hradci Králové na jazzovém festivalu. Když jsme začali hrát druhou hodně nejazzovou písničku, zezadu se ozvalo: „Jděte s tím do prdele!“ No a z podobné doby mám před očima koncert v Redutě, kde jsme jinak i zkoušeli. V té staré vzpomínce na nás do Reduty přišlo tolik lidí, že se pod náporem davu vysypala skleněná výloha.

 

Takhle populární jste byli roku 1982, kdy jste natočili – a nakonec nemohli vydat – desku Straka v hrsti. Máš některé písně spojené s historkou?

Teď z fleku si přesně nevybavím, co tam je za skladby, ale zkusme to. Když hrajeme Na václavským Václaváku, často si vzpomenu, jak jsme tehdy v počátcích jeli na koncert do Brna. Viléma Čoka cestou napadl úryvek, hned na zvukovce jsme to zaranžovali, večer poprvé zahráli a každý cítil, že tahle písnička bude fungovat... Potom se mi jednoznačně vybaví Čombe u písně Můj koníček.

 

Počkej, Čombe... Ty nikdy neřekneš Michal Pavlíček, vždycky o něm mluvíš jako o Čombem.

Hlavně se mě neptej, proč jsme tak Michalovi začali říkat, to neprásknu. Řeknu snad jen tolik, že Tshombe býval africký separatista odněkud z Konga.

 

Ve zmíněné písni Můj koníček se zpívá: Jak vlezu do sklepa, krysy už jsou tady. Jak vlezu na půdu, je jich plno všady...

No právě. Čombe měl na Vinohradech takzvaně kotelnický byt, takže musel pravidelně přikládat. Ve dvě ráno jsme odcházeli vrávoravým krokem z Rubínu přiložit k Čombemu, on nabral pár lopat, pak na uhlí usnul a zdály se mu tyhle krysy.

 

Vzpomínku máš určitě i k písni S.O.S., ne?

Tu ani neznám.

 

Prachy, jenom prachy nečekají – jen po nich sáhneš, a už tě mají.

Aha, Prachy, to máš říct rovnou. No jasně, ta je o Ondřeji Soukupovi, který od nás odešel vydělávat za Gottem. Ale jinak teda musím říct, že s Ondřejem byla vždycky sranda, je to příjemnej člověk. I ten orchestr Ladislava Štaidla byl asi dobrej – jenom hráli hrozný krávoviny.

 

Co třeba skladba Zubatá?

Včera ráno přišla: zubatá, zubatá… Kluci, hlavně teda Čombe, poslední dobou říkají, že bychom ji měli přestat hrát, aby si pro nás nepřišla rovnou na pódiu.

 

O tebe se nebojím, zjevně jsi v kondici.

No, jen si nemysli. Já jel s Pražským výběrem první velké porevoluční turné roku 2012, zkoušeli jsme někde v hale za Prahou. Spustili jsme všechny ty kouřové a světelné efekty, bubny jsem měl až nahoře pod střechou, jeli jsme snad čtrnáct hodin v kuse. A když jsem o půlnoci přišel do hotelu, udělalo se mi blbě. Ve dvě ráno jsem položil pas na stolek, aby všichni věděli, co je ta mrtvola zač. Ale nakonec zavolala Jana, tři hodiny na mě mluvila, a to trochu pomohlo.

 

Co ti bylo?

Měl jsem nějakou otravu, asi kysličníkem uhličitým nebo čím, přestaly mi fungovat nohy i ruce, zvracel jsem... Oni tam měli agregát a ten dým mi foukal do obličeje. Pak jsme hráli koncert, já první půlku, na novější písně jsem měl předat štafetu Klaudovi Kryšpínovi, ale ještě předtím jsme si společně dali sólo, u kterého začaly blikat stroboskopy. Musel jsem se rychle něčeho chytit a od té doby mám rozhozenou rovnováhu a stroboskopy odmítám – tolik k Zubaté.

 

Ještě nějakou píseň z té desky považuješ za hodně důležitou?

Textově stěžejní je Proč jen já, tam jsem vždycky cítil skrytý vzkaz: „A tak dál stále hledám tu skrýš, kde ti nikdo a nikdy neřekne to proklaté: Hele mladej, co vyvádíš?, ale třeba: Hrome, ten chlapík tancuje šíleně, kousla ho snad tarantule, nebo co?!“ Skrýš jsme nenašli, naopak, začátkem roku třiaosmdesát nás čekal poslední koncert, opět v Hradci Králové. Odtamtud nás odvezli rovnou do basy.

 

Myslíš k výslechu.

Jo, ale za rohem byla basa, kterou nám vyhrožovali. Pořád vidím, jak v tom Hradci hraju na bubny a manažer Josef Novotný, jinak taky autor toho textu Proč jen já, na mě ukazuje divný pohyby – pravou rukou jako by točil před obličejem. Nakonec se z toho vyklubalo, že tam tajní všechno natáčejí na kamery, že nám odposlouchávají šatny. Chtěli nás zakázat a to se povedlo.

 

Hned jsi pochopil, že je s vámi konec?

Nejdřív jsem ještě doufal, jenže pak přišel znovu povolávací rozkaz, tentokrát na vojenské cvičení, a já si řekl, že další stříhání už nepodstoupím ani omylem. Zašel jsem k odvodní komisi a nějakýmu strejdovi popravdě řekl, že jsem si nedávno zařídil zájezd do zahraničí, který stál hodně peněz. Nějak jsem ho ukecal, ať to posune aspoň o čtrnáct dní, a když se slitoval a dal mi štempl, bylo hotovo.

 

O tvé emigraci rozhodla hrozba vojenského cvičení?

Byla to poslední kapka, po dvou letech od zákazu mě všechno přestalo bavit. Vždyť my se s klukama z Výběru tou dobou scházeli třeba ve stanicích metra, jinde jsme si připadali moc pod dohledem. Setkávali jsme se jako blázni v metru a já jen čekal, kdy se ozve hlášení: „Pane Hrubeš, nepřekračujte tu čáru!“ No schíza šílená.

 

Co následovalo?

Autobus plnej důchodců směr Kolín nad Rýnem, pak Amsterdam… Na hranicích s Německem celník říká: „Všechno vyndejte!“ Vymačkali mi zubní pastu, ale pak je zaujalo, že s sebou mám dva anglické a jeden německý slovník. „Nejste vy nějakej chytrej?“ Na což jsem řekl: „Já teprve budu chytrej, proto mám ty slovníky – ty mi v tom nezabráníš.“ A v Londýně jsem autobus definitivně opustil.

 

Takový byl plán?

Jo. Jel jsem za Janou, která tam už žila.

 

Vy spolu opravdu žijete čtyřicet let jako partneři, muž a žena?

Čtyřicet ne, ale pomalu se to blíží. Tak sedmatřicet.

 

A není ona mimozemšťanka?

Naprosto rozumná holka.

 

Chodí doma oblečená normálně?

To víš, že ne.

 

A popovídáte si spolu dejme tomu o počasí?

Jo, jaký bude počasí, o to ona se postará. Neuvěřitelná osoba. S tou vstaneš a každý ráno je jiný.

 

Není to někdy až strašidelný?

Zvykneš si. Teda nezvykneš, ale vážíš si toho, jak je úžasně tvořivá.

 

Věřil jsi tenkrát, že se jako hudebníci prosadíte i na Západě?

Věřil. Jana si usmyslela, že dostane velkou smlouvu, a za půl roku ji podepisovala – s Polydorem. Natočili jsme desku, všechno bylo slušně nastartovaný, ale pak se najednou vyměnilo komplet vedení firmy a Jana si šla pro padáka, stejně jako třeba Bee Gees – s těmi se sešla na chodbě. Noví šéfové už neměli s hudbou nic společnýho a my si uvědomili, že než abychom o sobě nechali rozhodovat diletanty, radši budeme žít skromněji a dělat si, co chceme. Lidi se honěj za prachama, za slávou, ale nám to najednou připadalo jako blbost.

 

Co přesně vás živilo?

Hráli jsme v kapelách, vždycky měli nějaké nahrávací studio, to stačí.

 

I finančně?

Finančně občas jen tak tak, ale já mám heslo, na které se zatím můžu spolehnout: Co si přejeme, to dostaneme.

 

Co si přeješ teď?

Abychom byli v pohodě - jak pocitově, tak hudebně. Aby naše tvorba lidem něco přinášela, protože tvořivost je nejdůležitější součástí lidského života. Kdo netvoří, ten se jen přiživuje.

 

Hrajete na společných koncertech s Janou ještě Kapradinu?

Chvíli to trvalo, ale nakonec jsme odbourali ty babičky, které chodily jen na podobné hity. Zrovna Kapradinu hrajeme pořád, ale jinak. Moderněji.

 

Co pro tebe dnes znamenají občasné koncerty s Pražským výběrem?

Obrovskou srandu. Mezi námi se za celých čtyřicet let nic nezměnilo.

 

Až třeba na to, že si Kocáb a Pavlíček léta nemohli přijít na jméno...

To bylo před rokem 2012, kdy jsem se mezi ně vrátil. Nechtěl jsem nikomu z nich stranit, to by mě štvalo, rád mám oba. Jen se trochu liší náš názor na hudbu, chtěl bych hrát o dost moderněji. A možná se dočkám, teď na Metronome připravujeme pár nových verzí, mohlo by to být unikátní, já si to aspoň přeju. A jak říkám: Co si hodně přejeme, to bychom měli dostat.

Galerie (2) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat