Chrobáku, je tu binec!

Na Šumavu jezdím od patnácti let. Chalupa po Němcích na dostřel od železné opony, která patřila rodičům mého kamaráda, sloužila naší partě pražských středoškoláků k hojným útěkům z města. Pamatuju si na vojáky se štěkajícími vlčáky, kteří nás legitimovali hned po vystoupení z vlaku, nebo na mlčenlivé chlapy z místní pily vysedávající po šichtě ve výčepu u nádraží. A taky na nádherné, hluboké lesy se zurčícími potoky a hříbky v mechu, kde jsme si připadali – v porovnání s šedivými městy osmdesátých let – jako v chrámu.

Svěřuji se s touhle osobní vzpomínkou proto, abych přiblížil, že mě s Šumavou, jak vypadala před nějakými třiceti lety, spojuje hodně zážitků a emocí. A když tu v polovině devadesátých let vypukla první kůrovcová kalamita – způsobená liknavým odstraněním polomu v pohraničním pásmu –, bylo mi to hodně líto. Místům, která bývala pokrytá hustou zelení, a najednou tady trčely k nebi pahýly, jsem se začal vyhýbat. A chápu každého, koho pohled na vybělené kostry stromů a zpřelámané kmeny dohání k slzám nebo k vzteku dodnes.

Prales pro lodní stožáry

Ze zkázy, která postihla i další části Šumavy, se stalo výbušné téma, jež brzy zasahovalo do nejvyšších pater politiky. Jednu část bojiště tvořili lesáci, kteří si s kůrovcem chtěli poradit tak, jak byli zvyklí – motorovou pilou. Dále zde byli podnikavci všeho druhu, kteří v zásobách kalamitního dříví spatřovali miliardy korun a také příležitost k prolomení přísné ochrany přírody – šumavské pozemky patří dlouhodobě k nejlukrativnějším na realitním trhu a přetrvávají tlaky na vpuštění výstavby dále do lůna Šumavy. Do třetího tábora se sešikovali zastánci toho, aby si příroda alespoň v těch nejcennějších partiích poradila sama.

Napětí vytrysklo naplno v červenci 1999, kdy se motorové pily začaly ozývat i z posledních zbytků relativní šumavské divočiny – takzvaného Trojmezenského pralesa. Prudké svahy nad Plešným jezerem označují přírodovědci za „nejrozsáhlejší a nejzachovalejší komplex horského smrkového lesa pralesovitého charakteru ve střední Evropě“. Nikdy v minulosti sem totiž nedosáhla těžba dříví, vyvolaná poptávkou okolních sklářských hutí a také – po dokončení plavebních kanálů – možností dopravovat klády až k Dunaji a dál do Vídně. Les pod Plechým, Trojmeznou horou a Třístoličníkem tohle všechno přežil bez úhony, až na drobnou výjimku: zdejší smrky byly tak vyhlášené pro svoji pevnost, že se využívaly na lodní stožáry – to se však týkalo jen ojedinělých velikánů.

Blokáda Trojmezenského pralesa, ke které se symbolicky připojili také mnozí vědci a akademici, trvala dva měsíce, čili až do září. Odehrálo se pár fyzických potyček, létala ostrá slova, podávaly se žaloby, podepisovaly petice. Výsledkem bylo zastavení kácení; s ním se později přestalo i ve všech oblastech 1. zóny Národního parku Šumava, kde by člověk podle platných právních předpisů neměl do vývoje nijak zasahovat (toto území tvoří 13 procent rozlohy parku). Navíc se blokádníkům podařila ještě jedna důležitá věc: alespoň částečně přesunout debatu od kůrovce a kácení k tomu, co je to národní park a k čemu nám má vlastně sloužit.

Komu vrčí pila