Omládneš tu, zkrásníš, hlavně po půlnoci

Lidé

V Josefské ulici na pražské Malé Straně funguje sedmadvacátým rokem vyhlášený bar Bluelight, který má stovky často pozoruhodných, kreativních nebo úspěšných štamgastů. Sedm desítek z nich loni nafotila Alžběta Jungrová, z barových portrétů vznikla knížka: „Samozřejmě si uvědomuju,“ říká fotografka, „že kdybych chtěla nafotit štamgasty všechny, bylo by jich desetkrát tolik – takže bych v Bluelightu musela delší dobu bydlet.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Bar Bluelight je čtvrtým dítětem Františka Ludačky, který si ale porod pamatuje jen mlhavě. „První mejdan musel být mezi osmadvacátým a třicátým prvním říjnem 1995, když jsme otevírali,“ pokouší se ulovit nějakou vzpomínku. „Ano, zřejmě se to tehdy protáhlo…“

Bluelight byl důsledkem jeho krize středního věku: „Podle mě máme každý někde vepsaný svůj osud, se kterým když se potkáme, najednou se dějí věci daleko snáz, což se v pětadevadesátém stalo.“

Po revoluci pracoval v Praze jako zaměstnanec zahraničních firem, ale v sedmatřiceti už chtěl být vlastním pánem. „A napadlo mě, že by dobrým zdrojem obživy mohl být bar.“

V oboru měl zkušenosti pouze coby zákazník, tím pádem bylo třeba spoléhat na šťastné náhody. „Zavolal jsem na první inzerát, nabízející prostor v Josefské, šel se podívat, byl to bývalý antikvariát, bílé stěny, navíc malý prostor, pětasedmdesát metrů čtverečních, ale i tak jsem řekl, že beru – blahoslavení chudí duchem.“

Vzápětí odjel na dovolenou do Tanzanie: „Vrátil jsem se s představou, že bude v mém baru podlaha vysypaná pískem, hosté sedět na zemi, kdo chce, může tam hrát na bubínky…“

Pak naštěstí opět nechal vývoj náhodě.

„Nechali jsme někdejší bílé stěny otlouct kladívkem na původní omítku, tu ještě přetřeli hnědou a při kolaudaci paní z hygieny říkala: Máte to tady fajn, kdy budete malovat? Tak jsem odpovídal, že takhle už je vymalováno, a když se otevřelo, hosté do stěn začali rejpat čmáranice. Já je každé ráno přetíral, aby to v baru nevypadalo jak na záchodcích, ale nakonec jsem přetírání vzdal a na stěnách vznikla unikátní živelná grafika, která má stovky autorů – čímž podle mě hosté v baru zažehli energii, která přežívá dodneška.“

Dalším poznávacím znamením Bluelightu se stalo zvláštní světlo ze žárovek nastříkaných oranžovou barvou a důležitá byla vždycky hudba. „V devadesátkách jsme pouštěli R’n’B a funky, což jinde v Praze moc nehrálo.“

 

Důvěra

Alžběta Jungrová začala chodit do Bluelightu o pár let později, někdy v osmnácti: „Už tehdy to byl jeden z mála barů, kam člověk přijde a vždycky potká někoho známého; chodívalo tam hodně umělců, fotografů, filmařů…“ Čím dál častěji se objevovaly celebrity pracující toho času v Praze. „Já je nikdy nepoznám,“ směje se Alžběta, „ale on mi zpětně někdo řekne, že jsem na baru seděla třeba vedle Clivea Owena.“

 

Proč si podobní lidé vybírají Bluelight? František má vysvětlení: „Hned zpočátku k nám začali chodit kaskadéři z Barrandova, kteří pracují pro zahraniční produkce, vodili kolegy a po dvou letech jsem občas popíjel drink s lidmi, které jsem do té doby znal akorát z filmového plátna.“

Žádné mejdanové fotky celebrit se nikdy nedostaly do bulváru, později ani na sociální sítě. „Snad proto,“ říká František, „že vznikla komunita barmanů i štamgastů, kteří si atmosféru důvěry hlídali, a kdyby někdo vytáhl na ostatní foťák, okamžitě letí.“

Ve zvláštním světle Bluelightu je navíc těžké udělat použitelnou fotku – proto je obdivuhodné, kolik dobrých portrétů tam Alžběta Jungrová zvládla: „Hodně jsem pracovala s tou neostrostí, až rozmazaností. S barovým pocitem, že už všechno trochu plave.“

 

Solidarita

V létě 2017 se zdálo, že bar končí, nebyla prodloužena nájemní smlouva.

„Vnitřně jsem se s tím smířil a znovu to vnímal jako osud: Jak spontánně Bluelight vznikl, tak asi nastává čas odejít. Říkal jsem si, že už mám svůj věk a představa dalších patnácti let na baru není úplně zdravá, ale najednou se zvedla obrovská vlna solidarity. Tím pádem osud na poslední chvíli rozhodl jinak, smlouvu máme na dalších skoro dvacet let, a tak tomu vysedávání na baru jen tak neuteču.“

Bluelight přežil se ctí i dva covidové roky. „Udrželi jsme si všechny zaměstnance – tržbu jsem si s nimi dělil pade na pade, což jim v těžkých dobách umožnilo fungovat. Navíc třeba loni od května do půlky podzimu, když bylo všechno otevřeno, k nám hosti chodili jako snad nikdy dřív a pomáhali dohnat ztráty…“

„No jo,“ přikývne Alžběta Jungrová, „Bluelight mám odjakživa spojený s nějakou zvláštní mezilidskou solidaritou.“

K čemuž nezbývá než dodat, že výtěžek z její fotografické knihy putuje na podporu nadace Šatník, kterou vede občasná návštěvnice Bluelightu Nora Fridrichová.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama