Tatínek není doma, bojuje u Dunkerquu

Když Velšané (vedeni brněnským dirigentem Tomášem Hanusem) dohrají Mou vlast, objednává si skupinka českých návštěvníků skleničku a mě to zvláštně přitahuje k charismatickému muži, který připomíná Jana Třísku. Bude nejspíš disciplinovaný, odhaduju Pavla Wienera, snad až přísný, konzervativní, přitom ale laskavý a vtipný.

„Proč žijete od osmašedesátého roku tady?“ – zní jedna ze zhruba tuctu otázek, které mě překotně napadají, a on pokrčí rameny, že prý se v Británii vlastně narodil.

Cože? Jak to?

Pavel Wiener se zamyslí, jistě to je dlouhá historie. Nakonec vytáhne z kapsy mobil a najde černobílou fotku: „On tady totiž táta bojoval.“

Překvapeně hledím do displeje, protože tři muže na snímku poznávám. Vpravo je (v zimním kabátě a klobouku) Edvard Beneš, před ním stojí v uniformách Jozef Gabčík a Jan Kubiš, ale ti teprve čekají na připnutí československého válečného kříže, dostanou ho za pár vteřin. V této chvíli exilový prezident Beneš vyznamenává vojáka v brýlích, působícího starším dojmem než jeho spolubojovníci, ale zdání klame, všem jim táhne na třicítku.

„Je to z prosince 1940, kdy přijel Edvard Beneš za československou brigádou do Leamingtonu,“ říká Pavel. „Můj táta byl ročník 1912 a jmenoval se Jan Wiener, ale pozor, vojáci toho jména byli dva: jeden letcem RAF, táta tankistou...“

Od této chvíle Pavla přemlouvám k rozhovoru. S Jarmilou jsou oba v Cardiffu váženými osobnostmi, ona vedla kliniku porodnictví a gynekologie, on byl mimo jiné primářem na JIP, ale to prý „nestojí za řeč“.

Nakonec se Pavel Wiener ještě jednou zamyslí – a možná mu je líto, že příběh jeho otce skoro nikdo nezná. Prý zítra můžu přijet na návštěvu, dává mi adresu. „Ale opravdu se držme tatínkova osudu, respektive toho, co o něm vím já.“

 

Rozhovor s Pavlem Wienerem je dostupný k poslechu:

 

 

Na tanku do Klatov

Ráno jedu přes celé město na jeho severní konec. Od moře až na úpatí prvních zelených kopců – tady začínají farmy, vidím stádo ovcí.

Jarmila Wienerová není doma, šla na přednášku o historii Walesu, ale Pavel vaří kafe: „Na té fotce,“ vrací se ke včerejšku, „jsou vyznamenávaní vojáci 1. československé smíšené brigády v Británii, kteří už o něco dříve prošli francouzským tažením. Otec byl jedním z nich a na snímku jsou vedle něj i rotní Kubiš s Gabčíkem.“

Abychom ale vyprávění začali logičtěji, vraťme se o několik dekád hlouběji: oba Pavlovi rodiče pocházeli z česko-německých židovských rodin a oba vyrůstali jako poloviční sirotci, brzy přišli o otce.

Pavlův tatínek vystudoval v Praze práva, v letech 1936–38 splnil základní vojenskou službu a absolvoval školu na důstojníky v záloze. „V době záboru Sudet už byli s maminkou zasnoubení a vzhledem k židovskému původu se snažili dostat do Spojených států, což tehdy bylo ještě poměrně snadné, pokud jste měl dost peněz... a rodiče movití nebyli. Teprve koncem roku 1939 odešli na falešné pasy do Bruselu, kde se vzali.“

Jan Wiener si ovšem nejprve poseděl pár týdnů v belgickém vězení, jeho falešný pas byl na hranicích odhalen. „Pomohlo, že s sebou měl právnický diplom. Když to zjistil vyšetřující soudce, hned ho propustil, Belgičané byli vůči československým uprchlíkům přátelští.“

Většina Evropy už se měnila v bojiště, a tak Pavlův otec v únoru 1940 nastoupil do československé jednotky formující se ve Francii: „Velel četě minometů.“

Jenomže zanedlouho, 10. května 1940, na Francii zaútočilo Německo. „Táta vyprávěl, jak je Němci v jednu chvíli kdesi v kopcích uprostřed Francie obklíčili, ale jemu se roklinou povedlo vyvést jednotku ven. Dostali se až na shromažďovací místo ve městě Agde, a z nedalekého přístavu Sete je pak britské námořnictvo evakuovalo na uhelných lodích do Liverpoolu.“

Musím Pavlovo vyprávění přerušit: A co maminka?

„Ta byla zaměstnaná u Červeného kříže v Bruselu, ale když Němci zaútočili, otec jí poslal zprávu, ať se vlakem okamžitě přesune za ním do jižní Francie. Tam ji policisté zadrželi, ale otec spolu s několika podobně postiženými důstojníky nasedl do auta, v internačním táboře si své ženy vyzvedli a dostali je na druhou loď směr Liverpool, určenou civilistům.“

Československý útvar se brzy usadil v městečku Leamington Spa, ležícím ve střední Anglii.

„A maminka začala dělat administrativu pro Červený kříž ve Stratfordu nad Avonou, který leží kousek od Leamington Spa, takže si byli nablízku.“

Otec velel v československé jednotce četě, připravovali se na účast v bojích. „Rodiče prý zpočátku vůbec nechápali britskou sebejistotu, že nakonec bude Hitler poražen, zdálo se jim, že si místní lidé nepřipouštějí nebezpečí. Jenomže oni ti Britové nakonec měli pravdu!“

Wienerovi se optimismem nechali nakazit, díky čemuž mi teď Pavel může uvařit i druhé kafe: „Někdy uprostřed roku 1943 si naši řekli, že tahle válka jistě skončí vítězstvím Spojenců, a tak si pořídili mě – v březnu roku 1944 jsem se jim narodil.“

Mluvit a chodit se tím pádem učil ve Stratfordu, slavném Shakespearově rodišti. Táta mu s prvními krůčky pomáhat nemohl, protože 6. června 1944 začala vyloděním v Normandii spojenecká operace Overlord a českoslovenští vojáci odpluli do severní Francie, kde se od října podíleli na obléhání přístavu Dunkerque – v šachu tam až do května drželi zhruba dvanáct tisíc německých mužů.

„A po německé kapitulaci se celá naše jednotka přesunula do rodné země, její tanky se zastavily v Klatovech...“

Zajímá mě, jak se měla maminka v Anglii, a Pavel se pousměje – prý docela dobře.

„U nás ve Stratfordu žily i manželky dalších českých vojáků, některé z nich byly mimochodem Angličanky, a vytvořily si dobrou komunitu. Máma prý občas zapomínala, že je válka, protože Stratford nezasáhlo žádné bombardování. Jednou byl vidět kouř z Coventry, ale u nás se vlastně žilo bezpečně.“

 

Domů bombardérem

V osvobozené vlasti vládla euforie. „Tátu Češi tak často zvali na hostiny, až mu skoro zprotivili jídlo.“

Jan Wiener zažil další vojenskou přehlídku před prezidentem Benešem, tentokrát vítěznou a v Praze, načež se vrátil do Stratfordu pro ženu s malým Pavlem. „Jenomže nefungovaly letecké společnosti a my museli čekat na transportní letadlo britské armády. Proto jsme se do Československa všichni vrátili až zkraje roku 1946 těžkým bombardérem Avro Lancaster.“

Otec byl ještě chvíli vnímán jako hrdina, navíc se tehdy stal úspěšným manažerem: „Až do února 1948 dělal exportního ředitele v Severočeských tukových závodech.“

Někdy tou dobou začal Pavel rozumněji vnímat svět a brzy si všiml, že je jiný než většina ostatních dětí. Nejenom, že se mu do češtiny pletla slova anglická, ale taky neměl skoro žádné příbuzné. „Jak jsem říkal, naši byli jedináčci a poloviční sirotci. Tátova matka zahynula v polském ghettu Izbica, takže jsem měl jenom babičku z matčiny strany, která přežila Terezín...“

Jan Wiener vyvážel český tuk do světa pouhé dva roky. Byl sociálním demokratem, odmítal sbližování s komunisty, na jaře roku 1948 nastoupil jako soustružník do Avie – a vlastně dopadl dobře, protože třeba jeho do té doby blízký kolega Rudolf Margolius byl v prosinci roku 1952 komunisty popraven.

Wiener dělal jedenáct let soustružníka, časem k tomu začal taky po večerech překládat z angličtiny nebo němčiny: „Vzpomínám, že když se stavěla Asuánská přehrada, překládal technické a instruktážní popisy československých strojů,“ říká Pavel. „No a k tomu se táta začal zajímat o patentové právo a nakonec mohl od roku 1959 dělat v holešovické Tesle patentového agenta.“

 

V Praze nikdo nezbyl

Když šel Pavlík roku 1950 do školy, ukázalo se, že neumí dobře česky, tak si dal na pár let od angličtiny pohov. Později ovšem začal navštěvovat soukromé jazykové lekce, což se roku 1968 hodilo.

„Británii jsem si odjakživa trochu idealizoval,“ uznává: „Na návštěvu k nám občas chodívali tátovi kamarádi z dob války, náruživě hráli bridž, u toho si vyprávěli, v dobrém na Anglii vzpomínali a já napjatě poslouchal...“

V srpnu 1968 už chodil se svou budoucí ženou Jarmilou – on medicínu vystudoval, ona měla nastoupit do třetího ročníku.

„Tou dobou mi pomalu končila vojenská služba,“ vzpomíná, „byl jsem lékařem u letectva.“ Sám nikam nemohl, ale Jarmila odjela za strýcem do Vídně, kde našla dočasný rodinný azyl.

„Já opustil armádu koncem září. Všichni známí už odešli z okupované země do ciziny, a tak jsme 4. října odjeli s rodiči do Vídně. Tam jsme prodali auto, koupili lístky na vlak a vyrazili za kanál La Manche.“

Pavel měl dobrou výchozí pozici, znal jazyk a byl už promovaným doktorem, ale tohle jsou témata, u kterých se nechce zdržovat: „Začal jsem se hned věnovat gastroenterologii, to není pro rozhovor zajímavé.“

Jarmila dostala začátkem listopadu turistické vízum, přijela za Pavlem, řekla mu své ano, od té doby je Wienerová.

Každá britská lékařská fakulta slíbila přijmout dva nebo tři československé studenty, ale semestr už byl v půli, a zbývaly tři možnosti: Edinburgh, Liverpool nebo velšský Cardiff. „Cardiff nabízel nejlepší podmínky, tak začala v lednu studovat tady. Já dělal roční praxi v Brightonu, proto jsem nejdřív pendloval, ale pak jsem si našel zajímavé místo v Cardiffu taky.“

Pavlovi rodiče se usadili v Londýně a otec pracoval do svých pětaosmdesáti let ve firmě, která porovnávala patenty z celého světa: „Žil do devadesáti sedmi a v posledním období po mámině smrti tady u nás. I tehdy si každé ráno sedl a dvě nebo tři hodiny psal patentové přihlášky.“

 

Británii hodně dlužím

O tom, že by se po roce 1989 vrátili do Česka, ani moc nepřemýšleli. „Měli jsme tu domov, kariéry, taky našeho jediného syna – zatímco v Praze jsme už skoro nikoho neznali. Jarmila tam měla mámu, tu jsme občas navštěvovali, ale spíš si ji brali třeba na pět měsíců k nám do Walesu...“

Všechno se dá dobře pochopit, ale pak Pavel Wiener dodá cosi zvláštního: „Navíc kdykoli jsem do Česka přijel, trochu jsem se styděl za to, že jsme zradili a utekli. Vůči svému národu jsem mohl být zodpovědnější. Nejspíš i vzhledem k naší rodinné historii se mi od dětství zdálo, že tam úplně nepatřím, ale i tak.“

Když se zeptám, jestli si vůbec připadá jako Čech, zavrtí hlavou: „Mojí zemí je Velká Británie. Nebýt hrdinství britských lidí, schopných ubránit se Hitlerovi, ani bych se nenarodil. Prostě mám pocit, že Británii dlužím svůj život...“

Dnes už jsou Pavel a Jarmila Wienerovi v penzi, ale ve velmi aktivní penzi – několikrát týdně chodí do cardiffských divadel nebo na koncerty. Po vypuknutí covidu se oba přihlásili do služby a začali očkovat, což občas dělávají dodnes.

Vypadají jako velmi spokojení lidé.

Na závěr návštěvy se chci ještě jednou vrátit k Pavlovu otci a zeptám se na nějakou jeho důležitou radu nebo myšlenku.

„Ale jo, jednu vnímám jako své motto. Táta totiž vždycky říkal: Dělej, cokoli chceš, ale pamatuj si – nikomu u toho neubliž!“