Dorota Nvotová: Psychiatr tvrdí, že blázen nejsem

Kdo ji potká, nezapomene, protože zpěvačka, herečka a cestovatelka Dorota Nvotová není běžná bytost. Což o to: milá, chytrá, šikovná třicátnice, ale chová se zvláštně. Synchronizovaně pouští hlasitou muziku, převléká se, kouří, svačí, vypráví... Odpovídá pohotově, mluví rychle, sprostá je jak starý trumpetista. Spoustu lidí svými slovy naštve – a má to na háku.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Musím vysvětlit, proč si s Dorotou tykáme: při cestě na focení se ukázalo, že auto je plné a že se do něj nevejdu, což je škoda; už při přejezdu jsme si mohli povídat.

Dorota neváhá: „Vždyť si tam sedni!“

Nesmysl, fotit přece chceme ji.

„Vezmeš si mě na klín, ne? V pohodě? A teď to zapni, můžeme začít!“

 

Uf... Jak se máš?

Nedávno jsem se vrátila po dvou měsících z Asie a teď jedu s kapelou šňůru k nové desce, což je jeden velký žúr.

 

Kde přesně v Asii jsi byla?

Jako obvykle jsem dala Maledivy, Nepál a Indii, to jsou moje místa. Na každém mám kufr nebo sud, odkud vybalím věci, vyženu šváby a bydlím.

 

Taky tam už léta vozíš turisty. I na Srí Lanku?

Taky.

 

Sledovala jsi, jak o Velikonocích zaútočili islamisté a nechali za sebou spousty mrtvých?

Hrůza. Já ale v takových situacích obvykle reaguju racionálně, takže jsem hned zapnula komunikační sítě a začala ověřovat, jak jsou na tom známí.

 

Co jsi zjistila?

Naštěstí všichni živí... Vzpomínám na nepálské zemětřesení roku 2015 – tehdy jsem byla na telefonu tři dny, pomáhala koordinovat evakuaci Slováků, jeden můj himálajský průvodce zemřel pod sesuvem půdy... Zorganizovala jsem rychlosbírku, vybrala dvacet tisíc eur, a za to už se dala opravit spousta střech; ale po bombových atentátech člověk neví, jak pomoct.

 

Nemáš strach, že se jednou k podobným útokům přimotáš?

Nepřipouštím si ho. Terorismus nezastavím a doma se kvůli tomu nezavřu.

 

Nedávno jsi napsala na Facebook, že zveš jakéhokoli rasistu, xenofoba nebo člověka odmítajícího uprchlíky na svá asijská místa. Využil toho někdo?

Ne.

 

Co tě k tomu inzerátu vedlo?

Loni jsem dala na Slovensku rozhovor, po kterém mi přišly desítky vzkazů ve stylu „Kéž by tě znásilnilo a podřezalo tisíc muslimů“, což mě nasralo.

 

Prosím tě, cos v tom rozhovoru řekla?

Třeba to, že by mi nevadlo, kdyby v Bratislavě stála mešita – já jsem z Malediv dávno zvyklá na pět modlitebních zpěvů denně a je to podle mě pěkná spirituální vlna, která se přenese na okolí... Stát by musel kontrolovat, aby v té mešitě nevznikalo zločinné podhoubí – ale když ji nepostavíme, budou se ti lidé setkávat tajně. Takové věci je lepší legalizovat, to máš jako s potraty – když zakážeš potraty, začnou se provádět načerno a ženy budou umírat.

 

Nechceš mi ještě líp vysvětlit ten inzerát?

Vycházela jsem z vlastní zkušenosti, že když nenávistného člověka vezmeš do nového prostředí a ukážeš mu jinou kulturu, vynoří se v něm cosi lidského. Kdysi jsem strávila půl roku v romské osadě, což většina Slováků nepochopí – vždyť jsme odmala slýchali věty jako „když budeš zlobit, dáme tě cikánům“ a podobně. Kdykoli mě chtěl někdo navštívit, tak jsem řekla: „Ale musíš vyrazit sem, do osady.“ Přijížděla spousta lidí, kteří se pak domů vraceli jako vyměnění, mezi Romy se jim líbilo... A tak jsem si teď řekla, že kdybych někoho z těch lidí, co mi přejí smrt z rukou džihádistů, poslala na východ, třeba by jim to pomohlo. Přinejmenším by zjistili, že se jim tam nic zlého nestane.

 

Rozumíš tomu, že třeba člověk, který má strach z převážně muslimské migrace do Evropy, nemusí být žádný rasista?

Jo. Ale já strach opravdu nemám. Ideální by podle mě bylo, kdyby na světě neexistovaly hranice.

 

Silná slova, Doroto!

Tak důkladnou hranici, aby přes ni nikdo špatný neprošel, stejně nepostavíš, takže je potřeba přemýšlet jinak. Nezakazovat. To máš jako s drogami – problémy by vyřešilo, kdybychom je zlegalizovali, a to úplně všechny. Kdyby se dal kokain koupit v lékárně, nikdy by nevznikl seriál Narcos, nebyli by mafiáni, spousta mrtvých...

 

Zato by se spousta lidí nádherně, snadno a levně ufetovala.

To nevím, podle mě by povolené drogy přestaly být lákavé. Ale i kdyby ne, tak když se někdo chce zničit, tak ať se zničí, co je státu do toho? Já třeba nerozumím tomu, proč musíš mít v autě zapnutý pás – tohle je přece můj život!

 

Ty pás nepoužíváš?

Používám, aby to v autě nepískalo a abych nedostala pokutu, ale znovu a znovu mě to vytáčí. Jakým právem mi někdo říká, že mám být připoutaná, když ohrožuju jenom sebe?

 

Proč si myslíš, že ke zvládnutí migrace nepomůže dobře střežená hranice?

Opravdu nikdy nepostavíme třicetimetrovou železobetonovou zeď, která by mohla zabránit příchodu špatných lidí. Jo, bylo by pěkné, kdybychom dokázali případné zločince odhalit a zavřít do basy, my to ale moc neumíme – a nemůžeme se chovat hnusně k lidem, u kterých se žádná nebezpečnost neprokáže.

 

Kdybychom otevřeli hranice, Doroto, byl by to konec Evropy, jakou ji známe.

Uznávám, že to je spíš utopická myšlenka, ale za sebe říkám: Kéž by hranice neexistovaly, žádné a nikde.... Možná takhle uvažuju i proto, že v sobě nemám vlastenectví – mně je nějaké „zachovejme si naši kulturu“ úplně jedno; pro mě Slovák není o nic víc než Argentinec nebo Jemenec. Takže víš co? Ať ta naše zdejší kultura třeba zmizí, když to někomu pomůže zachránit život.

 

Copak se nemáme bránit proti kultuře, která vyznává z našeho pohledu nepřijatelné hodnoty?

Taková kultura není. Takoví jsou jen extremisti.

 

V některých kulturách je přece běžné opovrhovat homosexuály, utlačovat ženy, nenávidět vyznavače jiných náboženství...

To není kultura, to jsou debilové. Nic takového není součástí žádné svaté knihy, je to jen zvrácený výklad.

 

Uznej, že v mnoha muslimských zemích se muži nechovají k ženám jako k sobě rovným tvorům.

Tohle známe nejen mezi muslimy, ale třeba i mezi Rusy nebo Slováky, a co teď? Když vidíš na Slovensku ožralu, který bije ženu, vyvozuješ z toho něco? Kokoti jsou jednoduše všude a je jich dost; třeba slovenské odmítnutí Istanbulské smlouvy mluví za vše.

 

Slovenská společnost nadřazené chování vůči ženám odsuzuje; jinde je to norma.

Nevím. Léta trávím spoustu času na Maledivách, čili v muslimské zemi, kde platí právo šaría, a řeknu ti, že tam tomu vládnou baby. Sice chodí zahalené v šátcích, jenže dobrovolně, a pracují i na slušných pozicích, jezdí na skútru, a když doma zavelí, chlap se posere. Například mnohoženství na Maledivách moc nefunguje, protože kdyby přišel chlap domů s tím, že si chce vzít ještě jednu ženu, hned dostane takovou kopačku do rozkroku, že si to rozmyslí... Neboli není šaría jako šaría a tam, kde to znám já, si muži žen váží. Čímž chci říct, že bychom neměli nálepkovat, protože třeba právě ten islám je jiný v každé zemi, v každé vesnici, v každé rodině; stejně jako křesťanství.

 

Souhlasím, většina muslimů je v klidu. Jenže my musíme zabránit tomu, aby nás nepřeválcovala ta radikální menšina.

Čemuž se podle mě žádnými ploty ani zákazy zabránit nedá, takže je rozumnější trochu se uvolnit – přestat se bát a energii investovat spíš do toho, aby mělo co nejmíň lidí důvod dělat bordel. Čím míň budou nešťastní a segregovaní, tím menší s nimi budou problémy; což ale platí nejen o muslimech, ale o komkoli.

 

Radši ještě nejsem doma!

Já ti řeknu, proč třeba mám rád Čechy a Slováky – jsme národy mírné, nemáme horké hlavy, nechceme bojovat... A to je sympatické.

Horké hlavy nemáme. Zato chladná srdce.

 

Ale ne: čím víc jsem jezdil po světě, tím raději jsem se vracíval domů.

Já se taky těším, ale ne na lidi. Když to porovnám se zbytkem světa, tady žijí psí čumáky.

 

Trochu se na sebe mračíme ráno v tramvaji, ale odpoledne v parku míň a večer v hospodě už vůbec.

Což je dáno alkoholem... Podle mě se tu na sebe lidi mračí často, skoro nikdo nepomůže, neporadí. Nedávno jsem se po návratu z Asie tři dny zapírala, abych nemusela do toho divného světa venku – vypnula jsem telefon a ani do obchodu nezašla, aby to vypadalo, že tu nejsem... V Asii se do deseti minut skamarádím s novými sousedy, popíjíme čaj, znám jejich děti jmény, ale tady?

 

Ke mně byli Slováci vždycky vlídní.

Uznávám, že tak chladní jako Moskvané nejsou. Dva a půl roku jsem prožila v Moskvě a po návratu si říkala, že zlaté Slovensko, protože tam to bylo peklo. Ale jenom v Moskvě – když jsem vytáhla paty z města, poznala jsem velkou pohostinnost, tam to bylo perfektní... Nicméně můj předminulý muž byl Angličan, a ten když přijel do Bratislavy, tak z ní byl vyřízený – kolikrát vešel do obchodu a prodavačky ho seřvaly, že neumí slovensky.

 

K nám do Prahy jezdí spousta Angličanů nebo Američanů a řekl bych, že jsou nadšení.

Já mluvím o Slovensku. I když na druhou stranu jsem schopná uznat, že ta místní naštvanost je krunýřem, a když někoho poznáš blíž, tak tě k sobě pustí – halušky nabídne ta samá pošťačka, která se na tebe celý život tvářila nasraně, protože ji náhodou potkáš v domácím prostředí... Ten krunýř podle mě souvisí se socialismem – se železnou oponou, se šmírováním, s tím, že jsi nevěděl, kdo tě za co může udat. To v lidech vystavělo ochrannou stěnu, která je dědičná, ale v dalších generacích naštěstí ubývají cihličky.

 

Tak na co se teda těšíváš při návratech ze světa?

Na jídlo, na les, na kapelu, na rodinu, na známé... Já miluju Slovensko, je to krásná země. Všechno dobrý, až na ty lidi.

 

Čechy znáš?

U vás jsem strávila dohromady tři měsíce života při různých filmováních, takže nemám právo soudit. Ale bude to dost podobné – v pražském metru jsem se zdvořile zeptala zaměstnance dopravních podniků, jak se dostat tam a tam, a on řekl: „Vy se hlavně koukejte co nejrychleji dostat do Bratislavy.“

 

To byla náhoda.

Možná. Je pravda, že moje sestra tam žije a nemá potíže, vždycky jde o lidi. Spousta jich je divných, ale například v mém blízkém okolí vlastně ne. Občas třeba přemýšlím, kdo volí Fica – na osobním Facebooku mám tři tisíce přátel a nikdo z nich na to nevypadá. Tají to někteří? Sdílejí podporu Čaputové, ale v duchu jsou ficovci? Nevím.

 

Prosím tě, nedělej si obrázek o lidech podle hloupých řečí na internetu.

Nedělám, hodně po Slovensku cestuju, navíc sama vím, že nesmím generalizovat. Spíš ti popisuju svůj pocit – když přijedu z Asie, tak se mi v Bratislavě nechce vyjít na ulici; cítím tady slabší lidský faktor než třeba v Káthmándú.

 

Uvědomuješ si, že i ty máš celkem extremistické názory?

Nejspíš je mám menšinové, ale nemyslím si, že extremistické. Pro mě je extremismem nepomáhat bližním, a já pomáhat chci: než abych vyhodila od svých dveří hladové a promrzlé lidi kvůli minimální šanci, že chtějí zničit naši kulturu, tak to ať ji radši zničí; nesnesla bych, aby zůstali hladoví. Mimochodem, v kostele slýcháme každou neděli: Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem. Tak co kdybychom se podle toho začali i chovat?

 

Řeknu ti ještě jednou svůj názor: Měli bychom se chovat lidsky, ale zároveň tím neohrozit budoucnost vlastních dětí.

Námitce rozumím, opravdu bych si přála, aby se dalo oddělit zrno od plev, a jasné plevy bych sem nikdy nepustila. My to ale neumíme, takže buď přijmeme zrno i s trochou případné plevy, nebo to všechno vysypeme do koše. A já jsem za těchto okolností pro možnost kohokoli – nebo přinejmenším uprchlíky z válečných oblastí – přijmout.

 

Žijí tam děti? Žijí!

Když jedeš do Asie, bereš s sebou syna?

Jasně.

 

Jak se tam ve svých pěti letech cítí?

Dobře, bezpečně. Klidně ho vypustím v rušném Káthmándú na ulici, kde není moc aut, protože přinejmenším v těch mých asijských zemích se všichni lidi v okolí o dítě postarají, jako by bylo jejich vlastní – pozvou ho domů, dají mu najíst. Jednou, jako tříletý, se mi Filip ztratil v jihoindickém Goa, najednou nebyl na pláži, už jsem začínala panikařit. Nakonec přišel odněkud z vesnice, já se ptala, kde byl, on řekl, že na masáži, a klidným krokem šel dál.

 

Takže ti vyhovuje, že jsi rozkročená mezi několika domovy?

Já bych se celkem ráda pořádně usadila, ale práce mi to nedovolí – dokud můžu, chci průvodcovat zájezdy... Stabilní zázemí nám občas chybí, na synovi to vidím taky. Už v šesti týdnech byl na Kavkaze, jako tříměsíční v Indii, do letadla se vždycky těší, ale když už jsme na cestách dva měsíce, vidím, že by byl raději doma. A bude. Za rok stejně celá tahle sranda končí, začne mu škola.

 

A co se stane?

Zůstaneme v Bratislavě, co mám dělat? Přemýšlela jsem o životě půl na půl, zima v Goa, léto tady, jenže jsem rozvedená, nemůžu dítě sebrat otci na půl roku. Plus taky chci, aby chodilo do normální školy. Sama bych ho učit nemohla, vždyť jsem ho nenaučila ani nakreslit domeček, to musí někdo jiný, mně chybí trpělivost. A navíc mám dítě velmi specifické.

 

V čem?

Filip neuznává rodičovskou autoritu, zato ve školce je nejhodnější, takže ať jde pěkně do školy, kde si navíc utvoří normální vazby. Kdybych ho někde na cestách učila já, tak nezažije, jaké to je, jít domů s klíčema na krku, blbnout na starým klepadle, a to by byla škoda.

 

Svou cestovku budeš řídit z Bratislavy?

To už platí teď, poslední dobou průvodcuju jen čtyřikrát do roka, hlavně po Goa a na Maledivách, které jsou pro matku s dítětem ideální. Filip si tam šnorchluje, honí krávy, měsíc běhá po ostrově bos, při plavbě s námořníky vytahuje kotvu...

 

Ty se o něj nikdy nebojíš?

Když ho například v Goa kousl pes, tak jsem se bála, že může mít vzteklinu, když dostane průjem, taky utíkáme do nemocnice, ale většina nehod se mu stejně stala tady, v Bratislavě. Když někam jedeme, vždycky se ptám: Žijí tam děti? Žijí. Tak proč by tam to moje nepřežilo? Navíc chci, aby byla v dojezdové vzdálenosti nemocnice, a ono všeobecně platí, že když je matka v pohodě, dítě bývá taky – já na cestách v pohodě jsem.

 

Existuje místo, o kterém dnes mluvíš jako o domově?

Poslední léta jsem začínala mít pocit domova v zahradní chatce u Dunaje na kraji Bratislavy, ale nedávno jsme se přestěhovali do paneláku, což ne moc dobře snáším.

 

Proč jste se stěhovali?

V té chatce se topilo dřevem. Ve dvou dospělých to šlo, ale pak jsem zůstala sama, a já mám chronické problémy s plotýnkou, takže i když oheň miluju, bylo pro mě náročné pořád dokola sekat dřevo a topit – přes zimu jsem si s Filipem skoro neměla čas hrát, protože bylo opravdu potřeba zamakat na tom, abychom nezmrzli. Mě samotnou to baví, manuální práci potřebuju, ale viděla jsem, že on už trpí, tak jsme to v zimě vzdali a šli do pohodlí.

 

Do panelákového bytu. Tebe by nelákal život ve velkém domě?

Kdo by to uklízel? Kdybych měla dvě uklízečky a zahradníka, tak lákalo, ale já se s tím mordovat nebudu.

 

Máš peníze?

Za vodou nejsem, ale naštěstí se už nestává, že bych se vzbudila a neměla na cigára. Občas sice nevím, jestli příští měsíc vykryju hypotéku, ale zatím jsem ji vždycky vykryla – musím hrát hodně koncertů.

 

Citlivá umělecká duše

Tak ještě jednou: Bratislavu za svůj domov považuješ?

To jo. Pak taky zmíněné Goa, Káthmándú a Maledivy. Mám štěstí, že se rychle udomácním – kdybys viděl hotelový pokoj deset minut poté, co tam přijedu, řekl by sis: Ta tady musí žít aspoň dva měsíce... Pověsím obrázek, tibetské vlaječky, umím si vozit svůj dům s sebou.

 

Proč je tvým domovem Goa?

Domovem je mi spíš jedna pláž na jihu toho státu, kde jsem našla kompromis mezi turistikou a místním životem. Kolem pláže jsou staré portugalské domy, které si cizinci pronajímají na dlouhodobé pobyty a vracívají se každý rok, takže už jsou trochu místní. Jeden si zařídí hospůdku, jiný vyrábí šperky, někdo otevře školku... Opravdu: Filip chodil jeden týden v Goa do hipísácké školky, kde si na zahradě pěstují banány, vede ji kámoška Němka, je to perfektní... Na takové pláži chodíš nakupovat na trh, sám si vaříš, nepřipadáš si jako rychloturista, ale přitom to dovolená pořád je.

 

Co Káthmándú?

I to je tak trochu domov, ale s Filipem bych tam nežila – delší pobyt v tom městě by mu poškozoval zdraví.

 

Jak to?

Drtivá většina obyvatel Káthmándú má nemocné plíce, je to jedno z nejznečištěnějších měst na světě. Což mi nevadí, jsem zvyklá vykašlávat černé chrchle, ale rozhodnout za dítě, že bude mít bordel v plicích, to bych nechtěla... Být sama, tak v Káthmándú klidně žiju. Je to sice velkoměsto, ale zároveň dědina, kde běhají přes ulici slípky. Hned za městem kopce, ale když chceš, můžeš zajít do obchoďáku na pizzu nebo se flákat s turisty v hipísáckých hospodách... Sednu na motorku, potkám se s kamarády muzikanty, zajamujeme si v baru, mám tam skupinu děcek, o která se starám, a když dostanu chuť, vyrazím do hor... Vždycky bydlím v buddhistické oblasti, takže mě ráno budí chrámové trouby, zvuky gongu, zpěv manter a vůně kadidla.

 

Stala se z tebe buddhistka?

Mám k tomu blízko. Pocházím z katolické rodiny, ale nikdy jsem křesťanství nedokázala úplně přijmout – povídala jsem si s Bohem, věděla o jeho existenci, ale například do kostela jsem nechodila. V Nepálu mě pak ten každodenní budíček chrámovými troubami sem tam vyhnal na procházku, a když někde meditují stovky mnichů, jsou to silné vibrace, které cítí každý. Takže jsem si přečetla, co je vlastně buddhismus, o čem mluvil Buddha, a ta snaha o vysvobození z nevědomého egoismu mi sedla: Tohle cítím taky.

 

Medituješ?

Už patnáct let chápu důležitost meditace, načetla jsem si o tom spoustu knih, jenže mám vrtuli v zadku a natolik nezastavitelný proud myšlenek v hlavě, že jsem si sice všechno pečlivě odseděla, ale nikdy se nedostala dost hluboko – až před měsícem se mi to povedlo.

 

Díky čemu?

Poznala jsem dva spirituální učitele, ze kterých jsem si nejdřív dělala srandu, ale potom říkám, ať mě naučí meditovat – protože já přece vím, že to je dobré umět, že to šlape, je to takový zdravý fetík. Tihle učitelé žijí napůl v Goa a napůl v Toskánsku, kam jsem za nimi přijela, a tentokrát k tomu došlo.

 

Co jsi zažila?

Na pár minut se mi povedlo vyčistit mysl – nemyslet na nic a udržet klid, který je jakousi naší prapodstatou. Podle mě je to výborné řešení skoro na všechny problémy, tak doufám, že se do toho pocitu dokážu často vracet.

 

Jsi dnes klidnější, než když jsi bývala bezdětná mladá ženská?

Spíš už dokážu být klidnější na povel. Když jsem s Filipem, přepnu se, klidně na sílu. Pořád se často utápím v různých kokotinách, jenže před dítětem nemůžu mít záchvaty úzkosti, tak se zatnu – kolikrát trpím, ale show must go on, tak keep smiling; tohle vlastně funguje jako placebo, hned je mi líp. Není možné, abych skončila v pakárně a nechala ho bez mámy, tak se podle toho chovám. Řeším to trekem po horách, zdlouhavou přípravou japonského zeleného čaje nebo jen tím, že se jednou za týden pořádně vyspím.

 

Proč málo spíš?

Nemám čas.

 

Docela mě překvapuje, jak vypadáš dobře, zdravě.

Zdravá nejsem. Mám několik chronických chorob, a třeba tu zničenou plotýnku v zádech cítím denně. Jsem na to ale zvyklá, zdravotní problémy mě provázejí odmalička. Naštěstí žádná rakovina nebo AIDS, ale jinak pořád něco – šest kloubů už mám operovaných, každou chvíli se mi porouchá v těle nějaká kokotina, o které jsem ani nevěděla; například zuby mám umělé už pět roků.

 

Všechny?

Jo. Zirkonové. Od puberty jsem chodívala každý týden k zubaři, pořád mi něco opravovali, vrtali, a já v pětadvaceti rezignovala: „Až bude další problém, tak trhat, pryč s tím, co není, nebolí, je mi jedno, jak budu vypadat.“ Trochu pak ale vadilo, že nemám čím kousat a jíst.

 

Dá se tvé chatrné zdraví něčím vysvětlit?

Nevím. Nepiju, nefetuju, jsem vegetariánka, chodím do přírody... Já akorát kouřím a ponocuju, jinak mě nic nenapadá. Jiní žijou často hůř – a jsou zdravější.

 

Kdy ses nejvíc bála o život?

Když jsem před jedenácti lety dostala tyfus, tak mi v Nepálu doktoři řekli, že umírám. Tehdy jsem měla pocit, že je jasno, a paradoxně se bát přestala.

 

Na co jsi myslela?

Měla jsem čtyřicítku horečku, takže moje psychika byla pošahaná už tímhle. Taky jsem tehdy nebrala své léky, a u mě obecně platí, že když vysadím psychofarmaka, tak jednu chvíli mlátím hlavou o strop v euforii, a pak sebou v úzkosti třísknu o zem, div si nedolámu hnáty. Ze všeho mi bylo tak špatně, že jsem se smrti ani nebála. Někdy spadneš na takové dno, že si řekneš: Už je to jedno.

 

Tohle může platit, dokud nemáš dítě.

To je jasné. Mnohem víc mě před čtvrt rokem vylekalo, když jsem zničehonic na cestě z koncertu dostala v dodávce astmatický záchvat, který mě tak přidusil, že už se v mozku spustil závěrečný film. Tehdy mi došlo, že musím přežít, protože mám Filipa.

 

Jak to dopadlo?

Vzpomněla jsem si na kdesi vyčtenou informaci, že kysličník uhličitý rozšiřuje průdušnici, a napadlo mě, že když budu vydechovat vzduch do sáčku, tak se zároveň nadýchám kysličníku. Sáček jsem nenašla, ale dala jsem si aspoň bundu přes hlavu a ono to i takhle zafungovalo.

 

Nenapadlo tě tehdy, že bys měla přestat kouřit?

Ne. Právě kouření mi kdysi od astmatických záchvatů pomohlo, ještě v sedmnácti jsem byla na protiastmatickém léčení. Tehdy jsem si z úplně jiných důvodů podřezala žíly, takže mě přesunuli do pakárny a tam jsem zjistila, že jediným místem, kde se dá nezbláznit, je kuřárna. Nejdřív jsem se trošku bála, ale zapálila jsem si a tělo se zaradovalo – asi ve mně nějak dřímaly nikotinové buňky. Vykouřila jsem hned první den krabičku, nepozvracela se, astmatické záchvaty skončily; tenhle přišel po dvaceti letech. Ale jo, jinak kouřit zase jednou přestanu, už jsem to v životě udělala třikrát.

 

Proč ses podřezala?

V šestnácti jsem se poprvé v životě začala setkávat se svým biologickým otcem...

 

... fantastickým hudebníkem Jaro Filipem.

... a od té chvíle jsme se potkávali denně, jenže on o rok později dostal infarkt. Já se pokusila o sebevraždu a už to jelo, v blázincích jsem strávila několik měsíců.

 

Od té doby bereš prášky?

Většinu času ano, a dobře dělám.

 

Jaké?

Citalopram, který zmírňuje návaly paniky nebo úzkosti. Nejsem z těch prášků zfetovaná, můj život neovládají, jen už se nemlátím o pomyslný strop ani o podlahu tolik jako dřív. Což neznamená, že nejsem smutná, občas si popláču, ale už jen tehdy, když mám důvod, jako většina ostatních.

 

Myslíš, že jsi blázen?

Můj psychiatr tvrdí, že nejsem – ale možná jen proto, abych si to nevsugerovala a nebláznila ještě víc, takže těžko říct; podle něj jsem citlivá umělecká duše. Každopádně nemám žádné závažné diagnózy, jenom úzkostnou poruchu. Dlouho jsem to tajila, ale pak se mi jednou oběsil kamarád, o kterém všichni věděli, že má problémy a pořádně je neřeší. A tehdy jsem se rozhodla, že o tom mluvit budu, protože přece nemůže být tabu, že chodíme k psychiatrovi. Když máš zlomenou ruku, jdeš k doktorovi, a když máš dojebanú hlavu, nikam nepůjdeš?!

 

Teď jsi zrychlená, takže v euforii, viď?

Naopak, úplně zpomalená. Skoro bez energie.

 

Co dnes považuješ za největší štěstí?

Když má moje dítě dobrou náladu, nic mu nechybí, směje se a říká fóry... Pak za štěstí považuju muziku – když nastane během koncertů propojení s kapelou i fanoušky, což se mi poslední dobou stává běžně. Potom když můžu odjet do Nepálu, potkat svoje tamní děti, o které se snažím starat dvanáct let – vyrostly do krásy a moudrosti, dovedou anglicky, některé mi říkají mami... Štěstím je i to, když pak vyrazím do hor – letos na podzim vyvedu turisty poprvé od porodu na trek kolem Annapurny, který jsem kdysi chodívala často a kde spoustu lidí znám... Vím, že se tam ledacos změnilo, z čehož radost nemám, protože když se něco mění v Himálaji, tak vždycky k horšímu, ale i tak se už teď těším. Strašně. •

 

 

 

Dorota Nvotová
LIDÉ V NEPÁLU JÍ KDYSI DALI DRUHÉ JMÉNO, PRO NĚ JE „FULMAYA“ – KVĚT LÁSKY
 
Dorotě Nvotové je šestatřicet let. Narodila se 27. října herečce Anně Šiškové, která ji vychovávala s režisérem Jurajem Nvotou – až jako šestnáctiletá se Dorota začala intenzivně stýkat se svým otcem biologickým, hudebníkem Jaroslavem Filipem.
Od šesti let hrála ve filmech (čeští diváci si vzpomenou třeba na ústřední postavu filmu Děvčátko z roku 2002), od sedmnácti koncertovala, ale umělecký vrchol zažívá právě nyní: nedávno vydala fantastickou desku More, a zároveň i druhý díl své cestovatelské biografie jménem Fulmaya na rázcestí. Kniha se stala, stejně jako první díl, na Slovensku bestsellerem.
Sama o sobě ráda říká, že má vrtuli v zadku – jako dvacetiletá dívka začala se svým prvním mužem Whiskym (zpěvákem skupiny Slobodná Európa) intenzivně cestovat, a brzy se zamilovala do Indie a Nepálu, kde mnohdy trávila více než polovinu z roku.
V Nepálu má skupinu „svých“ dětí, které dnes dospívají, a ona se ze všech sil snaží, aby mohly dokončit studia, je to neustálý boj o peníze. Pokud chce někdo pomoci, její e-mail je dorotanvotova@gmail.com.
Dorota Nvotová byla zatím třikrát vdaná, vždy na pět let, z posledního manželství má syna Filipa.
Žije převážně v Bratislavě, ale coby majitelka cestovní kanceláře Fulmaya Travel provází několikrát ročně malé skupiny turistů po svých oblíbených destinacích v Asii.

 

 

Šílené projevy lásky
O VZTAHU KE SVÉ STARŠÍ SESTŘE HOVOŘÍ REŽISÉRKA A HEREČKA TEREZA NVOTOVÁ
 
Dorotka je člověk, který naprosto zaplní každou místnost.
Že jsem její mladší sestrou, to pro mě byla vždy výhoda, protože jsem díky ní mohla všechna dramata spíš pozorovat, než abych se jich přímo účastnila. A i když jsem si za těch jedenatřicet let života vedle své sestry poměrně zvykla na fakt, že je blázen, Dorota mě pořád dovede překvapit, například svými až šílenými projevy lásky.
Vzpomínám, jak mě jednou v Nepálu nečekaně probudila ve čtyři hodiny ráno. Skoro násilím mě tehdy dovlekla na letiště, kde všechny přítomné osoby zmanipulovala, aby mi za žádnou cenu neprozradily, kam letíme – to jsem se dozvěděla, až když jsme přistávali uprostřed himálajských kopců pod Mount Everestem.
Anebo na to, jak se jindy nechala doručit naší mámě zabalená ve velkém vánočním balíku a s GoPro kamerou na hlavě, a nic netušící máma tenkrát div že nedostala infarkt.
Dorotka je prostě jediný člověk svého druhu, přinejmenším ze všech, které jsem kdy poznala. A já ji mám takovou strašně ráda.
Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama