Hrozila mu amputace, přežil karanténu. Cyklista Bábek se těší na olympiádu

Lidé

Při nehodě před devíti lety utrpěl vážná poranění hlavy a hrudníku, hrozila mu i amputace nohy. Několik dní bojoval o život. „Naivně jsem si myslel, že to bude hnedka dobrý, a ono nebylo. I trenéři mi přestali věřit, naznačovali mi, že to nepůjde,“ vypráví třiatřicetiletý dráhový cyklista Tomáš Bábek. Nakonec se to ale zlomilo, Bábek má za sebou spoustu úspěchů a nyní je jednou z medailových nadějí české olympijské výpravy na odložených hrách, které se mají uskutečnit příští rok v Japonsku. Závodí v keirinu – sprinterské, mimochodem původně japonské disciplíně.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Právě touto dobou jste měl závodit na olympiádě v Tokiu, ta byla ale kvůli koronavirové pandemii odložena na příští rok. Jak jste to prožíval?

Je pravda, že jsem do poslední chvíle věřil, že se olympijské hry konat budou. Třeba i za nějakých provizorních podmínek. Nepřipouštěl jsem si to, tak asi jako většina sportovců. Proto jsem si dal i kratší volno po mistrovství světa a hned jsem začal s docela tvrdou přípravou. Když nakonec přišlo rozhodnutí, že se hry odsouvají, bylo těžké to přijmout. Přece jen jsem celé té kvalifikaci obětoval poslední dva roky. Ale sedl jsem na kolo a jel jsem se projet do lesa, s rouškou. Tam jsem se na chvíli zastavil a zamyslel, co dál. Snažil jsem se na tom vidět to pozitivní.

 

A k čemu jste dospěl?

Mohl jsem se z toho složit a říct si: Prostě skončím kariéru dřív, už mám taky nějaký věk. Ale já jsem se na to podíval i z druhé stránky. Poté, co jsem to rozdýchal. Řekl jsem si: Tak to je vlastně teď super, protože mám rok navíc připravit se pořádně. Protože stále závodit na nějaké vysoké úrovni a do toho trénovat, to nejde úplně dohromady, takže jsem byl docela zhuntovanej po celé té sezoně. Teď jsem získal rok navíc, takže to beru jako výhodu.

 

Jak jste tedy toho odkladu využil?

Najednou, po deseti letech, jsem teď měl čtyři měsíce, během kterých jsem necestoval, byl jsem doma, měl jsem čas na trénink a mohl jsem zvolnit. Ze začátku té krize jsem začal doma i vařit, začal jsem si to prostě užívat. Byla to taková – ze začátku těžká, ale pak taky vítaná – pauza, spíš od toho tlaku než od tréninku, protože jsem dál trénoval naplno. Mě to tak baví a mám to rád. Ještě jsme toho využili s mým kolegou Robinem Wagnerem a konečně rozběhli náš projekt, který máme naplánovaný už asi rok. Akademii dráhové cyklistiky. Nakoupili jsme nějaká kola, podpořil nás Jihomoravský kraj a začali jsme lidi učit jezdit na dráze. A lidé tady v Brně chodí, jsou nadšení. Za měsíc a půl, co to děláme, nám už rukama prošlo asi 35 lidí.

 

Již dříve jste zmiňoval, že olympiáda měla být vrcholem vaší kariéry a že pak byste uvažoval i o možném konci. Tím pádem se to o rok posouvá?

Ano, všechny moje plány se o rok posouvají. Měl jsem přitom takový krásný plán, i když nevím, jak moc reálný, že bych se po olympiádě příští rok vrátil do Japonska, kde budou startovat novou ligu keirinu. Ale najednou se to celé odsouvá a kdoví, jak to bude příští rok. Navíc i ten věk je neúprosný, je mi už třicet tři let, i když mi vedení Dukly řeklo, že by byli rádi, kdybych pokračoval ještě do další olympiády. Nechtěl jsem tedy úplně skončit, ale po olympiádě si tak rok dva jen cyklistiku hodně užívat a nehnat se za nějakými kvalifikacemi a za splněním limitů.

 

 

Keirin je nevyzpytatelný

Na jakou medaili si na olympiádě věříte?

Keirin je dost nevyzpytatelná disciplína, což jsem si potvrdil i na posledních světových pohárech, které jsem jel. Opravdu stačí jedno špatné rozhodnutí a celý závod, na který se čtyři roky připravujete, je pokažený. Ta nevyzpytatelnost je právě i důvod, proč se na něj v Japonsku sází a je tak oblíbený. Každopádně já vím, že na olympiádě budu bojovat jako lev a pojedu se tam porvat o to, abych se zase dostal do finále. Nechci úplně říkat, na jakou medaili si věřím. Ale když bude to štěstí, když se všechno sejde, tak se může podařit i zlatá.

 

 

Jste úspěšný, chystáte se na olympiádu, původně to ale vypadalo, že vaše kariéra brzy skončí. V roce 2011 jste měl vážnou nehodu, přežil jste srážku s automobilem, když jste si šel v noci zaběhat. Několik dní jste bojoval o život. Co se tehdy stalo?

Nevím, jestli to takhle funguje u všech, kteří si projdou nějakým velmi těžkým zraněním, ale já si to nepamatuju. Přestože mi říkali, že jsem s nimi komunikoval i poté, co mě resuscitovali, tak já si vlastně nepamatuju ani ten náraz toho auta. Pamatuju si jediný záblesk, kdy jsem se probudil mezi operacemi druhý den v nemocnici. Pak jsem to všechno začal vnímat až za několik dní. Takže ten náraz jako takový a to, co se dělo bezprostředně po něm, mám vymazané. Vždycky, když se vám stane nějaká taková věc, tak máte na výběr – buď se tím nechat semlít, nebo s tím začít bojovat, překonat to a stát se silnějším.

 

A vy jste to měl jak?

Mně to nějakou dobu trvalo. Jednak jsem se s tím musel srovnat, snažil jsem se to celé pochopit, a navíc když jsem se vrátil z nemocnice a chtěl jsem jít na kolo, nastala další těžká rána. Ono to prostě nešlo. Nemohl jsem se vrátit na tu svou původní výkonnost. Bylo to dvouleté šílené období. A mé tělo si ty následky nese dodnes, na stehnu mi chybí kus svalu. Ale i přesto se člověk může stát silnějším. A právě prohry nás posouvají dál.

 

Dostat se na hranu

Máte pocit, že už se nemůžete dostat do té situace, ve které jste se tenkrát nacházel – příliš práce, únava, nespavost, partnerské problémy, z čehož jste se právě tehdy chtěl vyběhat? Umíte s tím už pracovat, nenecháte se semlít?

Jak často říkám, život mi ukázal, že je možná i žádoucí dostat se vždycky na nějakou tu hranu pomyslných možností a schopností, ale musíte se zároveň dostat i na ten protipól, kde se zrelaxujete a odpočinete si. Jakmile zůstáváte pořád na té hraně, tak to není dlouhodobě udržitelné. To jsem pořád nedokázal pochopit. Až po strašně dlouhé době, možná sedmi letech. Dneska si netroufnu říct, že už se do takové situace nikdy nedostanu, ale už umím rozpoznat určité indicie, které k tomu vedou. A pak se takových situací vyvarovat.

 

Jak jste zvládal to, že se vám zpočátku po nehodě nedařilo? Kdy nastal zlom?

Na kolo jsem sedl hned, jak mě pustili z nemocnice, což bylo zhruba za měsíc, měsíc a půl. Naivně jsem si myslel, že to bude hnedka dobrý, a ono nebylo. Bylo to hodně náročné období. I trenéři mi přestali věřit, naznačovali mi, že to nepůjde, a já jsem to furt nechtěl slyšet. Jsem v tomhle takový mezek. Jenže jsem furt poslouchal, že ta noha je špatná, a najednou jsem tomu začal věřit. Až do chvíle, kdy jsme měli úplně banální testy síly na takovém stroji na předkopávání, a ten ukázal, že ta poškozená noha je pořád ještě asi o dvě procenta silnější než ta zdravá. A v ten moment se to zlomilo a já jsem se začal po malých krůčcích vracet. Viděl jsem, že tam ta šance je.

 

Dráhová cyklistika je poměrně nebezpečný sport, vysoká rychlost, časté jsou i pády... Jak jim předcházet?

Bohužel v keirinu, pokud chcete vyhrát, tak se jim moc předcházet nedá. Samozřejmě ze zkušeností víte, do které situace se vám vyplatí jít a do které ne. A pak jsou situace, kdy vás někdo sundá, aniž byste tomu mohl jakkoli zabránit.

 

A to se vám stalo?

To se mi stalo na evropských hrách naposledy, kdy jsem měl skvělou formu, dostal jsem se do finále, měl krásně vypočítaný útok do cíle, ale bohužel přede mnou Španěl spadl a já už jsem neměl kam, takže jsem šel přes něj. Naštěstí jsem to ustál velice dobře, i v rychlosti 75 kilometrů za hodinu jsem z toho vyvázl jen s pohmožděným kolenem. Takže někdy to dopadne dobře a někdy zase ne. Například dva roky zpátky jsem přetrhl řetěz při pevném startu, a jak do toho dáváte plnou sílu, tak prošlápnete do prázdného, šel jsem přes řídítka. A hned mi bylo jasné, že mám zlomenou klíční kost. V ten moment mi bylo do breku. Ne z bolesti, to už jsem zvyklý, ale z toho, že jsem věděl, že to znamená konec celé sezony.

 

Japonsko byla drsná zkušenost

Ve vašem sportu jde hodně o hlavu. Máte nějakého speciálního kouče, rituály před závodem?

Samozřejmě, rituály jsou důležité. Mám takový postup před závodem, co dělám. Naučený postup má tendenci člověka uklidnit. Pracuju hodně i s dechem, s hudbou a s vizualizací. Hodně si o tom také čtu a vzdělávám se v této oblasti. A není to jen o sportu, protože pokud dokážete dobře fungovat v osobním životě a řešit své osobní, každodenní problémy, tak to potom dokážete i v tom sportu. V této oblasti jsem začal spolupracovat s (mentálním koučem) Petrem Žídkem. A i na svých motivačních přednáškách vždycky říkám, že nemůžete ovlivnit do značné míry to, co vám život přinese, ale můžete ovlivnit svůj postoj k tomu a to já se celou dobu učím.

 

V letech 2017 a 2018 jste byl v Japonsku, jaké to bylo? Ve srovnání s Českem je to asi obrovský rozdíl...

To rozhodně. Byla to fakt drsná zkušenost.

 

Můžete to rozvést?

Musím říct, že to byla pro mě taková vojna, na které jsem nebyl. Jel jsem tam s tím, že jsem v keirinu světová jednička, že si tam vydělám peníze a budu se bavit závoděním, a najednou jsem dostal totální facku. Bohužel první měsíc jsem neměl žádný závod, jen jsem trénoval a pozoroval ostatní a byl jsem ještě víc nervózní. A v prvním závodě jsem skončil poslední. A nemohl jsem si ani nikomu postěžovat, byl jsem tam sám. Takže najednou jsem byl zase na začátku, začal jsem se učit, jak závodit v japonském keirinu, který je úplně jiný než ten mezinárodní. Máte železné kolo, jezdí se tam v devíti lidech, je tam povolený kontakt a je tam povolená spolupráce až třeba tří lidí dohromady proti někomu. A většinou to byli Japonci proti gaidžinům (japonský výraz pro cizince). Byla to hodně těžká, tvrdá zkušenost. Najednou takový pád na hubu. Nakonec jsem tam měl hodně závodů, které jsem vyhrál, ale i hodně těch, které jsem prohrál, byla to asi padesátiprocentní úspěšnost. Nebylo to špatné, ale mohlo to být lepší.

 

Čím je Japonsko specifické? Co tam sportovce na olympiádě čeká?

Určitě to budou velmi vysoké teploty v kombinaci s velmi vysokou vlhkostí, což je dost těžké. Ale pro ty sporty, jako jsme my, na krytém klimatizovaném velodromu, to asi nebude takový problém. Také je třeba připravit se na to, že Japonci jsou nesmírně svázaní společenskými pravidly – pravidla jsou na prvním místě, a teprve pak je až rozum. Takže velmi často tam spoustu věcí vůbec nedávalo smysl. Je to, jako když v Česku přijdete na úřady.

Autorka je redaktorkou ČTK.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama