Daniela Písařovicová: Aby ze mě zase vyzařovala radost

Lidé

Poslední dobou se podle svých přátel změnila – není už nervózní, ani stopa po upjatosti. Možná i proto teď dává televizní redaktorka a moderátorka Daniela Písařovicová svůj nejotevřenější rozhovor, ve kterém zdaleka nevypráví jen o tom, proč odešla po šestnácti letech z České televize a přijala nabídku DVTV. I když sem se řeč samozřejmě stočí také: „Potřebovala jsem trochu uvolnit svůj život.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Sháněl jsem si o vás drby, Danielo…

… a sehnal?

 

Proč máte přezdívku Spiny?

Vy jste mluvil s Michalem Kubalem?

 

Ne.

Michal mi tak občas fakt říká… Ale Spiny jsem byla už na základce. Máma mi hodně šila a tehdy před třiceti lety se hodně nosily takové strečové úzké sukně ke kolenům, a protože mámě zbyla látka, dala mi zbytek na čelenku. Dva konce jsem propojila spínákem a druhý den byla ve škole skvěle sladěná, jen mi teda z vlasů lezl spínák, a tak mi spolužačky začaly říkat Spiny. Neuvěřitelné, že to pořád někdo ví.

 

Vy jste byla donedávna sladěná, skvěle upravená a nalíčená pořád, protože se o to starali profesionálové z televize – jenomže tenhle servis končí.

O Vánocích jsme se doma v Jaroměřicích zasmáli, když jsem naše varovala, že mě – až příště přijedu – nemusí poznat, jak budu zpustlá… Zatím to bylo tak, že jsem se sama před zrcadlem nikdy zbytečně dlouho nezdržovala, ani jsem nemusela, a tak nevím – třeba se mi po té péči začne brzy stýskat.

 

Budu tu proměnu sledovat.

Žádná bosana skákající přes ohně se ze mě asi nestane, ale třikrát do týdne vyfoukanou hlavu už teda opravdu mít nebudu.

 

A taky už si neodnesete z recepce na Kavčích horách žádný puget.

Zatím mám ještě pořád doma menší květinářství, protože za prosinec toho přišla spousta. Žertovala jsem s Jakubem Železným: „Kam jen mi teď budou chodit všechny ty kytice a dary?!“ Na což on: „Čtyři měsíce to snad vydržíš, ne?“ Jo, vydržím. Ale je neuvěřitelné, jak jsou lidé pozorní: chtějí udělat radost cizí ženské odcházející z televize, tak pošlou květiny, čokoládu, krabici větrníků… anebo lahev vína, což je taky dobrý.

 

 

Co lidé otravní, s těmi se nesetkáváte?

Mám i špatnou zkušenost. Před šesti lety si mě za svůj cíl vybral stalker, což bylo zlé – potřebovala jsem policejní ochranu, protože nikdo netušil, nakolik je nebezpečný. Psal mi maily, ze kterých jsem byla nervově vyřízená.

 

Oplzlé?

Výhružné. Jednoho dne mi naskákalo do schránky snad sedmdesát mailů ze stejné adresy, všechny hnusné, a tak jsem radši kontaktovala policii a podala trestní oznámení.

 

O co v těch mailech šlo?

Pro policii by bylo lepší, kdyby tam stálo něco jako „já tě zabiju“, ale autor formuloval šikovněji, dejme tomu takhle: „Přál bych si, abyste pochcípaly ty i celá tvoje rodina.“ Policie pána brzy odhalila a ukázalo se, že je dost pomatený a mě si vybral spíš jen náhodou.

 

Jak to u výslechu vysvětlil?

Plácal něco o tom, že si mě všiml v televizi, protože jsem sympatická a mám hezký nohy… Policie ale přišla na zarážející okolnost – totiž že ten pán kdysi bydlel v mojí ulici na Praze 3, a tak jsme si nebyli jistí, jestli mě nemá vyhlídnutou i v reálu. Na uvalení vazby jeho čin nebyl, a právě proto jsem vyfasovala ochranu. Za kamarádkami do vinárny mě odvedl policista, zeptal se, jak dlouho posedíme, za dvě hodiny tam zase stál a doprovodil mě domů. K tomu jsem dostala i pepřák! No a ze ségry po několika letech vylezlo, že celou dobu sledovala přes mobil moji aktivitu a odhadovala, jestli se nedostávám do potíží… Čili unuděný pán si potřeboval zpestřit život, ale mně i mým blízkým ho na pár měsíců znepříjemnil.

 

Seděl pak dlouho?

Dobrovolně šel na léčení a tím se ze všeho vyzul… No a co vy – ještě nějaký drb jste na mě zjistil?

 

Prý jste byla hvězdou akce Vysočinská buchta.

Tohle neví ani Kubal! Jako středoškoláci jsme měli v Jaroměřicích amatérské divadlo; nejdřív jsme vystupovali s pohádkami pro děti, takže jsem hrála čertici a podobně, ale nakonec režisérka řekla, že je čas na něco pro dospělé. Tehdy jsme nacvičili hru Maribel a podivná rodina, což byl příběh o holce, která dělá nejstarší povolání lidstva, ale pak se do jednoho zákazníka zamiluje a skončí jako napravená.

 

Tou nevěstkou jste byla vy?

Já. Na nějaké miss jsem předtím vyhrála pěkné plavky, kraťásky a podprsenku, přes to jsem hodila koženou bundu, nazula vysoké podpatky a tím jsme navodili dojem, i když jinak nedošlo ani na pusu. Jeli jsme do Bystřice nad Perštejnem na přehlídku Vysočinská buchta, vůbec jsem netušila, že se tam něco hodnotí, ale po pár dnech mi na intr do Znojma volá naše režisérka, že jsem vyhrála cenu za hlavní ženskou hereckou roli, což mě dost překvapilo. Bylo mi osmnáct a už jsem tušila, že kdovíjaké nadání nemám. Mě divadlo jenom hrozně bavilo, uspokojovalo tu jistou míru exhibicionismu, který v sobě mám… Táta mě vrátil na zem slovy, že první půlka, v níž hraju lehkou ženu, mi šla výrazně líp než půlka, v níž jsem už slušná.

 

Váš táta se mi líbí. Slyšel jsem, že když jste prý kdysi soutěžila na Miss Třebíčska, poslal hlas vaší konkurentce!

Jo, ale on je strašně hodný, přejícný, rodina je jediné, na čem mu záleží. Jen je taky někdy možná až moc upřímný, ale mě tyhle jeho poznámky vlastně baví. S tátou jsme se narodili ve stejný den, dvanáctého dvanáctý, a jsme si hodně podobní. Je tam jen jeden takový paradox – s tátou sice bývá obrovská legrace, ale zároveň dostal do vínku i tu vlastnost, že o světě přemýšlí spíš negativně a raději od něj nečeká nic moc dobrého. Tohle snad v sobě už nemám.

 

Už?

I já jsem celé své dětství uvažovala stylem připravuj se na nejhorší, třeba nakonec budeš pozitivně překvapená... Až někdy na vysoké škole jsem si řekla, proč bych se měla pořád kvůli něčemu strachovat dopředu, ale ještě pár let pak trvalo, než jsem si ten vzorec přenastavila v hlavě.

 

I tak jste prý – pardon za další drb – patřila v rámci televizní redakce vždycky spíš k těm vystresovanějším.

Uznávám. Určitě to bylo vidět i při prosincovém interview, které se mnou vedla Světlana Witowská, moderátorka mnohem ráznější, nebojácnější a sebevědomější. Já o sobě dodnes pochybuju. Když mě na podzim čekalo moderování volební superdebaty, byla to právě Světlana, kdo se na mě v jednu chvíli koukl a řekl: „Z čeho seš, prosím tě, nervózní? Vždyť jsi připravená, rozhovory jsi vedla už tisíckrát, tak proč?“ No proč, proč. Prostě jsem se bála, že nějak zhatím práci spousty kolegů, kteří se mnou tu debatu připravovali... Ale pracuju na sobě. A lepší se to.

 

 

Chlapci a chlapi

Potkala jste jako holka z Jaroměřic nad Rokytnou někdy nějakou celebritu?

Dokud jsem byla pořád jenom v těch Jaroměřicích – čili na základce –, žádnou. Ačkoli… Zbožňovala jsem Ivetu Bartošovou a jednou jsem se dostala na její koncert v Třebíči. Když se Iveta z pódia náhodou zadívala mým směrem, zamávala jsem, ale dalších patnáct minut se pak za to styděla. Jedna spolužačka ze třídy byla pár let po revoluci ve fanklubu Pal’a Habery a chodily jí kartičky s podpisem, ale tohle já jen zpovzdálí obdivovala.

 

Co potom na střední?

Tam už ano. Na německém gymplu ve Znojmě nás učili rakouští učitelé a jeden z nich, Gerhard Grubek, trpěl nedostatkem kultury. Proto vymyslel, že bude pod hlavičkou gymnázia pořádat koncerty, ale neuměl česky, a tak k organizaci potřeboval pomoc nějaké studentky.

 

Vás?

V půlce devadesátých let mě, a tak jsem pořádala koncerty, jako prvního Dana Bártu se skupinou Alice. Bylo to perfektní! Tehdy už jsem dávno měla raději Bártu než Bartošovou – a takových nás bylo hodně, takže jsme dokonce ani neprodělali.

 

Podala jste si s Bártou ruku?

Jasně, já byla tím, kdo kapely obvolával z budky a kdo pak na umělce čekal před hotelem Dukla. Dan Bárta tvrdí, že si znojemský koncert pamatuje – asi podle toho našeho učitele, který se cizím lidem představoval tím, že do nich kopl a řekl „Sorry, vole“, což bylo vrcholem jeho češtiny... Všechno ostatní jsem musela překládat, díky čemuž se výrazně zlepšovala moje němčina.

 

Napadlo vás, že byste si s nějakou velkou kapelou mohla zazpívat?

Zpívání mě bavilo, ale před velikány typu Bárty bych se o tom bála ceknout. My si zpívali u táboráku anebo v autě – a já obdivovala mámu, ta má nádhernej hlas.

 

Co jste s rodinou zpívali?

Z rozmlácenýho kostela… A často taky písně myslivecké, třeba Do lesíčka na čekanou, protože táta je myslivec.

 

Opravdu?

Celý život dělal v lesnictví a do lesa chodí pořád.

 

Měla jste ráda seriál Přátelé Zeleného údolí?

Ani ne. Mě ten svět tolik nefascinoval, a v pubertě mi dokonce připadalo divný, že táta chodí pořád v zeleném. V duchu jsem si přála, aby si občas oblékl normální bundu, ale smůla – hrdej lesák.

 

Tak na co jste se tedy dívala v televizi? Na zprávy?

Vlastně jo, ale jenom kvůli tomu, abych nemusela jít dřív spát. Jo, a kromě toho jsme se s mojí starší ségrou mohly dívat na Chlapce a chlapy.

 

Chápu, zpívala tam Bartošová.

A Martin Zounar hrál, to bylo taky velký. Seriál vysílali ve středu, takže v ten den jsme mohly výjimečně jít spát v devět.

 

Jakou televizní divačkou jste dnes?

A vy?

 

Obávám se, že trpím závislostí na seriálech z Netflixu nebo HBO.

Já ráno automaticky zapínám ČT24, poslechnu si zprávy, zajímají mě výhledy na to, co se má přes den dít, a když je nějaká tisková konference, zůstanu u toho, protože jsem trochu zdeformovaná svou profesí. Ačkoli teď se ukazuje, že dokážu žít i bez televize: když jsem 3. ledna přijela z oslavy Silvestra, vůbec jsem netušila, jaké jsou například počty nakažených nebo jaká omezení aktuálně platí... Ale Netflix a HBO mě pohltily taky – jen to je strašný žrout času.

 

Když si vybíráte dobré pořady, není.

Jenomže já když mám volno, vydržím u toho ležet celý den. Začnu dopoledne, skončím ve dvě ráno.

 

Tak aspoň pilujete angličtinu.

Tím si to omlouvám, ale stejně mě pak mrzí, že jsem třeba nečetla; a zakazuju si rozkoukat cokoli nového, protože se znám. Mě by první díl pohltil a najednou by bylo o pět hodin víc.

 

Když se díváte třeba na zprávy nebo na Události, komentáře, tak co myslíte – vnímáte je jinak než třeba já?

Vnímám obsah, ale všimnu si i různých maličkostí.

 

Například?

Dejme tomu jeden z kolegů mívá tendenci přebírat něčí typickou výslovnost. Končí reportáž, ve které někdo promluvil ostravsky, a ten můj kolega na chvíli přejde do lehké ostravštiny – takových drobností si všímám.

 

Studujete, co mají moderátoři na sobě?

Toho si asi ženy všímají obecně. Vlastně i muži, občas jsem dostávala maily následujícího typu: „Manželka se rozplývá nad tím, jaké jste dnes měla šaty, rád bych jí je koupil, prozradíte značku?“

 

Teď jste mi nahrála, protože mám další drb: vy jste prý při jakési neveřejné rozlučce s Českou televizí dostala šaty, což vás dost dojalo.

Mě dojaly i obě rozlučky, které mohli vidět diváci; obzvlášť ta první, nečekaná.

 

Na konci Událostí, komentářů?

Přesně tak, byly to mé poslední Události, komentáře, ale pořád mě čekalo několik vysílání Událostí, a tak jsem se normálně loučila s diváky. Jenže najednou Jana Peroutková řekla „Milá Danielo Písařovicová“, tak jsem k ní ostře stočila hlavu, periferně si všimla asistentky běžící s kytkou a zalapala po dechu... Později, v posledních Událostech roku 2020 i mých, jsem na to už byla připravená, během poslední reportáže Martin Řezníček přinesl kytku, ale i tehdy se mi udělalo samým dojetím zle, a to v momentě, kdy jsem za sebou uviděla nápis: „Děkujeme, Danielo.“ Jsem plačka.

 

Jste?

Jasně. Když si o Vánocích u rodičů připíjíme a táta pronese, jak si přeje, abychom se takhle ve zdraví sešli i za rok, samozřejmě brečím, ale i ostatní zatlačují slzy... Tak to asi budou geny.

 

No a teď by mě ještě zajímala ta rozlučka neveřejná.

Tak to se budu ještě chvíli dojímat, protože marně vzpomínám, kdy pro mě někdo udělal něco podobného. Po těch posledních Událostech jsem vyšla ze studia, trochu mě udivilo, že tam stojí maskér s telefonem a točí mě, ale jen jsem zašla za roh, bylo to hned všechno jasné. Stálo tam deset režisérů, se kterými jsem v televizi mohla pracovat, byli tam i Světlana Witowská nebo Jakub Železný, o nichž jsem myslela, že jsou přes svátky někde na chalupách, a proto následovalo dalších pět minut pláče.

 

A co ty šaty?

Tihle skvělí lidé mi přinesli například obří větrník, protože větrníky miluju, ale vrcholem byly šaty. Najednou mi docvaklo, oč šlo v předvánočním telefonátu se šéfkou kostýmů, která se jakoby mimochodem zeptala: „Danielo, a které šaty se vám vlastně líbily nejvíc?“ Napadlo mě, že mi je oblečou na poslední vysílání, a řekla jsem, že ty úplně jednoduché v barvě lila.

 

Lila, lila…

Takové šeříkové. Nebo fialové, to máte jedno… Nicméně když jsem se šla převlékat na poslední vysílání, měla jsem tam šaty spíš do růžova a krajkové, ale teď jsem otevřela krabičku s dárkem na rozloučenou a v ní byly ty pravé, nejhezčí. Kolegové mi je odkoupili.

 

Větrník snědl kdo?

Ještě ten večer jsem ho odvezla na chalupu ke kamarádce Verče Arichtevě, jejíž rodina je strašně fajn, a tak se ráda nechávám zvát na silvestry. Hned jsme ho zakrojili a ve dvanácti lidech do konce roku snědli.

 

Dávala jste si tou dobou nějaké předsevzetí?

Ne. Všechno tentokrát bylo nějak rychlý a já spíš řešila, jaká je venku zima, abych vydržela tříhodinovou procházku.

 

Kdy vlastně začnete zase pracovat?

Vzhledem ke konkurenční doložce, kterou jsem měla ve smlouvě, můžu od prvního května.

 

A jak s tím čtvrtrokem volna naložíte?

Nejdřív dodělám resty. Od dubna mám doma krabici se skříňkou, kterou jsem zatím nenašla čas sešroubovat. Taky potřebuju přibít televizi na zeď... Čili nejdřív si zařídím o něco přívětivější domov a potom budu čím dál pozorněji sledovat, jak se vyvíjí situace ve světě, protože jsem si vysnila tři dovolené.

 

Kde?

Copak se to dnes dá říct? Nevím, chci si číst na pláži. Lákal by mě třeba Omán nebo Bali, ale uvidím, které země budou vstřícné k turistům.

 

Pojedete sama?

Na jednu z těch dovolených možná jo. Na jednu se ségrou a sestřenicí. A na jednu s kamarádkou.

 

Co se vlastně stalo?

Jak snášíte velké změny?

Špatně. Vůbec neumím pálit mosty, všechno si v hlavě vždycky musím uspořádat, rozebírat pro a proti…

 

… a teď najednou opustíte Českou televizi.

No právě, své první a jediné zaměstnání – tím to bylo složitější. Ještě před pár lety jsem si přála být druhou Marcelou Augustovou, která bude patřit k ČT asi napořád, což je dobře. Současná parta je skvělá, ale mám pocit, že v ní chybí někdo ze starší, protřelé generace novinářů a moderátorů, kteří mají víc šedin.

 

Marcela Augustová je zázrak, já vlastně netuším, kolik jí je!

Já taky ne – ale vypadá báječně...

 

A víte, co je mi ještě záhadou? Že jste podala výpověď nedlouho po volební superdebatě, což je jakýsi moderátorský vrchol – a vy jste na něm uspěla.

O výpovědi jsem vážně přemýšlela dřív, než na mě ten nádherný úkol padl, a byla už skoro rozhodnutá; jen jsem o tom nemluvila.

 

Kdy vás napadlo poprvé, že byste mohla odejít?

Před rokem a čtvrt.

 

Něco se stalo?

To byly jen drobnosti, kdy vás v práci něco zamrzí nebo naštve, ale nakonec si říkáte, že jste nejspíš jenom unavený nebo zbytečně hysterický… Vážnější to začalo být po pár cyklech jarního covidového režimu, kdy jsme čtrnáct dní sloužili a čtrnáct ne. Najednou jsem zjistila, že jsem unavená. Život se smrskl- na práci a na spánek. Patnáct let jsem chodívala do práce s tím, že mě baví, ale najednou únava převážila nad radostí.

 

Vyhořela jste?

Nevím, možná jsem k tomu měla našlápnuto. Přišlo pak ještě jedno období, kdy se do mě nadšení vrátilo, a to právě před podzimními volbami – tehdy jsem dostala nový impulz, sama sebe nepoznávala a výsledek mi udělal radost, ale pak skončily volby a mně došlo, že se nejspíš vracím do fáze, v níž se probouzím unavená… A začátkem listopadu jsem se rozhodla definitivně.

 

Vaši kolegové si všimli, že jste od té doby byla vyloženě uvolněná a veselá.

Taky jsem se tak cítila – nevím, jestli to bylo pocitem ze superdebaty, nebo rozhodnutím udělat změnu, asi obojím, ale nejen kolegové a kamarádi, ale třeba i rodiče mi na Vánoce řekli: Ty jsi úplně jiná, zmizela upjatost, nervozita… Asi mě ta práce válcovala víc, než jsem si myslela, a potřebovala jsem trochu uvolnit svůj život.

 

Nakolik bylo zásadní, že jste dostala dobrou nabídku?

Možná bych neodešla, nemít nabídku, která mi připadala zajímavá. Kdybych nevěděla, kam můžu směřovat dál.

 

Věřím, že se dočkám

Říkáte, že jste od jara cítila únavu. Můžete být konkrétnější?

Když mi začal blok volna, prvních pět dní jsem fungovala tak, že jsem se ráno probudila, najedla a hned šla znovu spát. V červnu, kdy se už dalo kamkoliv chodit, jsem si sice domlouvala různá setkávání s kamarády na kávě, ale ta jsem pak – kvůli nedostatku energie – rušila. Došlo mi, že ze života nemám vůbec nic.

 

Konzultovala jste to s nějakým odborníkem?

Vlastně jo. Mám skvělou psycholožku, se kterou si dávám tak jednou za dva měsíce dostaveníčko, a té jsem svoje stavy popisovala. Potom jsem řešily i otázku, jestli jsem při své konzervativnější povaze zralá na změnu. A zajímavé bylo, že když jsem dostala první zajímavou nabídku na zaměstnání ve svém oboru, tahle psycholožka mi radila: „Spíš ne, Danielo, z toho byste nakonec mohla být rozpačitá.“ Po čase jsme diskutovaly i o nabídce druhé a i díky jejím otázkám jsem se rozhodla, že ta už za změnu stojí; protože mě může posunout a nově motivovat.

 

Vaše kolegyně a kamarádka Světlana Witowská opustila stejné pořady jako vy jen o čtvrt roku dřív. Povzbudila vás tím?

Spíš trochu zbrzdila – bála jsem se, aby to nevypadalo, že když dostala Světlana jiné zařazení a má volnější režim, já si to chci vybojovat taky. K tomu mi bylo jasné, že není příjemné, když vypadne druhý člověk v řadě ze zaběhnutého týmu; ale snad už jsem dost stará na to, abych nejdřív vnímala sebe a až potom reakce ostatních.

 

Je vám čtyřicet dva let. Nejde taky o to, že jste práci nedokázala skloubit s nějakým rodinným životem?

Jde. Kolem toho se točilo mé přemýšlení. Ono je něco jiného, když máte dlouholetého partnera, který specifika vaší práce zná a dokázal se s nimi sžít, a něco jiného, kdy si k sobě partnera hledáte; to je pak těžké. V takovém vztahu se od začátku všechno řídí podle vašich časových možností, druhý se musí přizpůsobit, komfortní to pro nikoho není... Takže ano: osobní rovina a vědomí toho, v jakém jsem věku, hrály podstatnou roli. Protože život není jenom práce. Bylo by fajn zvládat i druhou, nepracovní rovinu, a ta v mém případě většinou naprosto chyběla. Možná jsem byla na práci příliš upnutá, protože jsem chtěla, aby mi přinášela podobné uspokojení jako kvalitní osobní život, ale cítila jsem, že mi ho nepřináší, a tak jsem z toho potřebovala ven.

 

V čem je vlastně vaše práce náročná?

Třeba hlavní zprávy dne, Události, mi upřímně řečeno kdovíjak náročné nepřijdou, tam si moderátor připraví rozhovor na dvě a půl minuty, což jsou tři otázky, k tomu úvody k jednotlivým reportážím a tohle celé dohromady zabere dejme tomu tři hodiny. Mnohem náročnější jsou noční Události, komentáře, kde vás čeká rozhovorů pět, a to z různých oborů, ve kterých se během dne musíte zorientovat. Na ty jsem se připravovala od devíti ráno a pořád byla ve střehu, aby mi něco neuteklo a já neřekla naživo nějakou hloupost. Výkon máte podat v deset večer, kdy za mnou bylo třináct hodin práce. Usínala jsem ve dvě ráno, další den celé nanovo… Vím, že kdekdo pracuje mnohem víc, ale mě to postupem času opravdu vysilovalo.

 

A nepřestupujete náhodou na místo, kde to bude podobně náročné?

Bude, ale podle dosavadních propočtů bych víc volna mít měla. Doufám. Uvidíme. Zatím se těším.

 

Jdete moderovat rozhovory do DVTV. Co přesně vás tam láká?

Například to, že jsem vždycky byla jejich divákem, a kdykoliv se někdo zeptal, koho z kolegů si vážím, mimo jiné jsem jmenovala Danielu Drtinovou a Martina Veselovského. Šéfredaktor a editor v DVTV jsou navíc kamarádi, se kterými jsem začínala v České televizi, a vím, co od nich čekat – nikdy mě nepodrazí. Ale zásadní je mé přesvědčení, že jestli někdo dovede dělat opravdu připravené a zajímavé každodenní rozhovory, je to DVTV. Vlastně je to jediné místo kromě České televize, o kterém jsem reálně uvažovala, jen bych teda za nic na světě nezvedla telefon se slovy „Ahoj, kluci, hele, nechcete mě?“. Naštěstí se ozvali oni a zbytek už přirozeně vyplynul ze situace.

 

Budete se víc věnovat tématům, která vás hodně baví?

I v Událostech, komentářích jsme často mohli dělat to, co nám je blízké – všichni věděli, že třeba já mám ráda ekonomiku. Ale věřím, že v menším týmu se dá ještě líp domluvit, kdo se na co hodí. Například Daniela dělá ráda až filozofické rozhovory, které mají přesah a hloubku, což bych tak dobře neuměla, ale já snad můžu nabídnout zase jiný, dejme tomu přímočařejší styl.

 

Těšíte se na to, jak už nebudete sešněrovaná veřejnoprávností?

Mně veřejnoprávnost nikdy nevadila, přišla mi správná, a vnímala jsem jako výhodu, že nám díky ní nikdo nemůže nic vyčítat… A víte co? Vlastně se spíš bojím toho, jestli se své zažité veřejnoprávnosti někdy dokážu zbavit; jestli dokážu být drzejší, odvážnější. Vždyť já jsem coby moderátorka měla v hlavě vždycky pravidlo, že musím každý rozhovor dělat velmi korektně a tak, aby nebyl znát můj názor… Sama na sebe jsem zvědavá.

 

Tak hodně štěstí, to je asi celé.

Už žádný drb?

 

O ničem už nevím. Ale vidíte, napadla mě ještě otázka: Opravdu byste na tu třetí dovolenou jela sama?

Proč ne?

 

S žádným chlapem to nevypadá hodně nadějně?

V kategorii „hodně nadějný“ teď žádný není.

 

A v kategorii „nadějný“?

Podívejte: v životě nás potká, co nás potkat má, na to důležité si kolikrát musíme dlouho počkat a někdy je to bolestivé… Ale já věřím, že se své vlastní rodiny dočkám.

 

 

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama