Modlitba pro Pabla Escobara

Report

Ačkoli v prosinci uplyne už čtvrt století od smrti největšího kokainového bosse světa Pabla Escobara, jeho dědictví je v Kolumbii (a nejen tam) stále živé. V Medellínu prosperují cestovky, které berou turisty na Pablo Escobar Tour: na byznysu, jemuž velmi pomáhá globálně známý seriál Narcos, vydělávají i kriminálníkovi příbuzní. A oběti bossových nájemných vrahů stále marně žádají o vyšetření zločinů.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Tak koukej, Pablo Escobare! Mnohokrát jsi mě zkoušel zabít, ale nepovedlo se ti to. To já vyhrál a tvoje kosti tu teď leží v hrobě. Musím ti něco říct, Pablo Escobare: Díky ti nastokrát, protože dnes vydělávám prachy na tvém jménu – procítěně deklamuje v mírném předklonu a se spjatýma rukama Carlos García Palau.

Je to jeho soukromá modlitba: turistický průvodce ji pronáší nad místem posledního odpočinku někdejšího kokainového krále vždy, když k němu na hřbitov Ibaguí v kolumbijském Medellínu přivede skupinku cizinců. Tedy zhruba dvakrát denně.

Škodolibou modlitbu si devětačtyřicetiletý muž kromě rodné španělštiny složil i v angličtině. A není třeba velkých proseb, aby hrdě nezačal přednášet i tuto verzi, zatímco cizinci postávají u náhrobní desky jednoho z největších kriminálníků světových dějin.

 

Krvavá záchrana vlasti

V době, kdy se zdálo, že drogový boss ovládá celou zemi, sloužil García jako policista v Escobarově rodišti Medellínu. Druhé největší město Kolumbie bylo v osmdesátých letech kvůli řádění zabijáků z takzvaného medellínského kartelu s přehledem nejnebezpečnějším místem planety. Zvláště pro strážce zákona, protože za každého mrtvého policajta vypsal patrón (tedy šéf) odměnu ve výši půl milionu pesos – v dnešních cenách zhruba 40 tisíc korun. Za důstojníky to byl čtyřnásobek. Není to moc, ale lidský život tehdy neměl v kraji vysokou cenu. Escobarovi se připisuje přinejmenším 4 000 vražd, ke kterým dal svým pochopům příkaz.

Jatka, v nichž šli pod kudlu na prvním místě právě muži v uniformách, García přežil. Jako jeden z mála. Když veze autem tříčlennou turistickou skupinku na místo, kde na střeše jedné garáže ve středostavovské čtvrti udělaly speciální jednotky 2. prosince 1993 z Escobara cedník, vytahuje vzpomínky na jednotlivé kamarády, kteří se toho dne nedočkali. „Některé jsme museli sbírat po kouskách, když jim do auta nastražili bombu,“ vypráví s tím, že usmrcení (nikoliv dopadení) „bosse zla“ se pro policisty stalo osobní záležitostí.

Po autě, které v častém případě větších skupin nahrazuje Garcíův zaměstnavatel Medellin City Service minibusem, posílá průvodce složku s vytištěnými fotografiemi. Anglický obchodník si snímky prohlíží s klidem hodným jeho národnosti, zato jeho zhruba třicetiletá dcera nad každou fotkou pronese ukázkové wow. Ať už je na snímcích štíhloučký kadet García, předtím, než po sejmutí uniformy začal nezadržitelně nabírat na váze, nebo Escobarova mrtvola, které policisté při odebírání vousů pro test DNA pro své pobavení pod nosem vyholili hitlerovský knírek.

„Byla to doba, kdy jsme se sami chovali stejně jako zločinci. Za jednoho našeho zabitého pět jejich. Přišli u toho o život i nevinní? Nejspíše ano, ale bylo potřeba zachránit Kolumbii. My chtěli pracovat pro spravedlnost, ale ta pro nás kvůli podplaceným soudcům nefungovala. A my museli nějak chránit sebe a své rodiny,“ vypravuje García bez výčitek, jak se kvůli zničení medellínských mafiánů spojili s kartelem z Cali, který v kokainovém podsvětí představoval jejich hlavní konkurenci.

 

Vězení na vlastní náklady

Jako ilustrace toho, jak nevyrovnaný boj muži zákona s hlavou galerky vedli, slouží další místo, kam veze García turistickou skupinku po úzké serpentinové silnici. Cestou se musíme vyhýbat dříčům na horských kolech, kteří při šlapání do prudkého krpálu stojí v pedálech. Na počátku devadesátých let by taková vyjížďka zdejší sportovce nenapadla: cesta totiž vedla k věznici, již si Escobar po dohodě s vládou pro sebe a své nejbližší kumpány vybudoval. Pod kontrolou ji měl on sám, nikoliv úřady.

Stát a medellínský kartel spolu vedly válku, jejíž hlavní důvod byl zákon, který umožňoval Kolumbii vydat drogové kápy k procesu do USA. To patróna děsilo, protože tamní justici a bachaře na rozdíl od své domoviny neměl pod palcem. Jenže v nekonečném konfliktu přibývalo obětí na obou stranách, aniž to některou z nich přiblížilo vítězství. Mafii válka narušovala byznys a politici přicházeli o podporu násilím znechucených voličů. Dobrovolné vězení pro Escobara a jeho kliku na domácí půdě se tak zdálo být nejlepší řešení pro všechny.

Boss a nejvyšší management jeho „podniku“ v žaláři, který měl stěny vyzdobeny hravými a dosud zachovalými mozaikami, rozhodně netrpěli. Pro pobavení si helikoptérou přiváželi finalistky soutěží krásy, které mohli s sebou vzít do bazénu s vířivkou. Vyvařovali jim nejlepší kuchaři a mohli si zakopat v přáteláku proti hvězdám kolumbijské fotbalové reprezentace. „Tady byla jeho ložnice, měl v ní luxusní postel obloženou zlatem,“ předvádí průvodce García místnost, která se vlivem přírodních procesů pomalu sesouvá.

Rozsáhlý objekt, jemuž mafiáni přezdívali Katedrála, nyní patří klášteru svaté Gertrudy. Benediktini tu občas pořádají meditace, ale jinak prostory nijak nevyužívají. Všechny známky luxusu byly dávno rozebrány, stěny rozbourány v naději na nalezení ulitého bohatství: Escobar měl totiž tak ohromné zisky, že rance stodolarových bankovek nestíhal prát a nechal je schovávat na pozemcích objektu. Moderní zlatokopové, kteří tu po mafiánově konci řádili jak krtek na záhoně, stále doufají, že některé z nich při útěku před spravedlností nestihl vyzvednout.

Escobar svoji zlatou klec opustil ve chvíli, kdy vláda pochopila, že zdánlivá remíza ve vzájemném souboji se ve skutečnosti stala mafiánovým triumfem, protože z naprostého bezpečí Katedrály, kde ho hlídali jak policisté, tak jeho muži, dál nerušeně provozoval miliardový byznys. A to včetně vraždění těch, kteří mu ho nějak kazili. Když pro něj prezident poslal speciální jednotky, patrón vzal z vlastní věznice jednoduše roha po jedné ze svých dávno připravených únikových cest. Žádné bondovské naskakování do vrtulníku, prostě jen seběhl z kopce po vyšlapané stezce. Ještě než zmizel v hustém roští, stihl se pomodlit u sošky Panny Marie, kterou jako oddaný katolík nechal umístit na okraji vězeňského komplexu. Na útěku už zůstal následující rok a půl. Až do své smrti ve 44 letech.

 

El Narco – Suvenýr z Kolumbie

Na trhu poblíž kostela Monserrate, k němuž se bogotští katolíci jako do svého poutního místa plahočí po prudkých schodech, vykoukne mezi ponči, žlutými fotbalovými dresy a balíčky kávy často i Escobarova tvář. Někdy s mladistvým úsměvem, když před sebou drží identifikační číslo při svém prvním zatčení. Někdy se zasněným pohledem à la Che Guevara, jako by mu všech jeho obětí snad bylo líto. Jindy ve formě, v níž ho kreslíři znázornili v jedné epizodě seriálu Simpsonovi.

Na kriminálníkově slávě si chce přivydělat ledaskdo. Včetně jeho syna, který léta žil v Argentině pod falešným jménem Juan Sebastián Marroquín Santos. Z anonymity vystoupil v roce 2009, kdy se v dokumentu za činy svého otce omluvil. Pak si založil oděvní firmu, jež produkuje oblečení s podobiznou jeho rodiče. Známý obličej provází slogan: „Co to máš na sobě? Rozmysli si to dobře.“ Marroquín si podnikání troufale hájí slovy, že je to jeho příspěvek k usmíření kolumbijské společnosti a že vede mladé k zamyšlení nad rolí kulturních pop-idolů. A tím Escobar skutečně je, protože filmový průmysl, který se charismatickým kmotrům od nepaměti rád věnuje, jeho slávu nenechá vyvanout.

Jen v posledním roce prošly kiny dva filmy (Barry Seal: Nebeský gauner a Loving Pablo), které se životu globálního kokainového krále za účasti největších hvězd Hollywoodu (Tom Cruise, Javier Bardem, Penélope Cruzová) detailně věnují. A samozřejmě nemůžeme opomenout skvěle natočený seriál Narcos, který v prvních dvou řadách vcelku věrně zobrazuje Escobarovu kariéru. „Poté, co Netflix začal pořad vysílat, se nám ztrojnásobil počet klientů,“ libuje si bývalý policista, dnešní průvodce García.

„Jednou mě v Medellínu navštívila známá z Evropy a úplně nadšeně mi říká: ‚Tady to vypadá přesně jako v Narcos!‘ No, aby ne, když se to tady natáčelo,“ povzdechne si Liliana María Hoyosová Carvajalová. Třicátnici, která se zabývá výzkumem nemocí kávovníků, unavuje, jak si cizinci kvůli televizní produkci s její vlastí spojí jediné: kokain. „Vidím to vždy na podezřívavých pohledech na letišti. Jen co vyndám kolumbijský pas, už si mě očima skenují, jestli něco nepašuji,“ postěžuje si.

Nutno ovšem dodat, že její vlast i čtvrt století po konci legendárního lumpa zůstává největším světovým producentem bílého prášku. Část obchodu drží Oficina de Envigado, která se podílela na rozprášení medellínského kartelu, a po jeho konci přebrala významnou část jeho dosavadních členů a ve městě je dodnes jedním z největších zaměstnavatelů. I nízko postavený člen kartelu si s bouchačkou v ruce vydělá podstatně více, než kdyby se chopil lopaty nebo knihy.

Na rozdíl od Escobara se jeho nástupci drží tiše v zákulisí, protože poznali, že jeho notorická známost byla v konečném důsledku pro obchod škodlivá. Podobně nenápadně se chovají i další skupiny v kolumbijském podsvětí. Je to i tím, že jsou v podřízeném postavení vůči mexickým mafiím, pro něž plní roli pouhého dodavatele zboží. Miliardové zisky, ale i masové násilí, které se na porcování bohatství z tun vyšňupaných lajn váže, se přesunuly do Mexika. Koneckonců o tom budou další připravované řady Narcos.

 

Selfíčko s Escobarem

Ale zpět do Medellína, jehož obyvatelé jsou Escobarem unaveni a při vyslovení jeho jména z cizincových úst obracejí oči v sloup. „Nikdy jsem na tour neměl žádného Kolumbijce. Zdejší si to všechno zažili na vlastní kůži, nepotřebují o tom slyšet za 80 tisíc pesos (necelých 600 Kč),“ potvrzuje i García.

Také starostové by se rádi zbavili nálepky hnízda narcos. „Medellín pro sebe hledá novou zkratku, proto všechny ty urputné řeči o inovacích,“ říká na univerzitě historik Óscar Calvo Isaza, který se zabývá dějinami města. Naráží tím na skutečnost, že se jeho bydliště zarytě prezentuje jako objevitel nových cest především v hromadné dopravě. Medellín byl například pionýrem v zavedení lanovek nikoliv pro turisty, ale pro běžné dojíždění lidí z těžko dostupných, však chudými obyvateli hustě zalidněných kopců; tento model pak úspěšně zopakovali v řadě latinskoamerických metropolí.

V místním muzeu mají dvě díla, na nichž je Escobar zobrazen. Jejich autorem je po patrónovi druhý nejslavnější rodák Fernando Botero.

Malíř proslul pohráváním s proporcemi, kvůli němuž všechny jeho postavy vypadají otyle. A nejen lidské figury, ale i předměty. Například kulky, které na obrazu zachycujícím poslední okamžiky Escobarova života směřují na mafiánovo objemné břicho, jsou taky pěkné baculky. Pro pořádek dodejme, že v případě zločincova těla nemusel umělec na nadváze nic přidávat. „Medellín kvůli svému image odmítá tyto dva obrazy půjčovat. Ale co je to platné, každý nový film zase zájem o naše narcos pozvedne,“ směje se historik Calvo škodolibě.

Radnice také plánuje na únor zbourání robustní budovy Monaco – hlavní patrónovy rezidence, jež ve svých útrobách skrývala i mučicí kobky a která je dnes pevným bodem všech itinerářů escobarovských výprav. Po dvacet let se hlásalo, že se objekt symbolicky přebuduje na policejní centrálu, avšak plány nikdy nikam nepokročily, což vyhovovalo vrátným, kteří do zamčeného objektu nechávali za bakšiš nahlédnout zvědavé turisty. Demolici nakonec místní politikové považují za nejjednodušší řešení, jak se nepříjemného dědictví zbavit.

Medellínské samosprávě ale nejvíce leží v žaludku především popsané túry po Escobarových stopách. Zakázat je však nemůže, takže kopíruje model Chicaga, které se už téměř devadesát let marně zbavuje mafiánského dědictví Al Caponeho. Tedy nenechat cestovky nabízet putování za zločinci v oficiálních informačních centrech, zostuzovat je v médiích jako bídáky, kteří se perverzně pasou na smutných dějinách města, a důsledně kontrolovat, zda firmy náhodou nemají chyby v účetnictví a dodržují všechny náležitosti pracovního práva.

Je to nejspíše předem prohraný boj (také v Chicagu letáčky s nabídkou Crime Tour a fotkou Al Caponeho stále najdete), ale radnice se nevzdává. Letos v září si došlápla na nejbizarnější firmu provozující narcoturismus a kvůli administrativním nedostatkům jí až do odvolání zakázala provoz. Od ostatních cestovek se liší tím, že průvodce po jedné patrónově vilce dělá její stálý obyvatel Roberto Escobar: kmotrův bratr se s klienty Pablo Escobar Tour za zvláštní příplatek vyfotí a případně se jim i podepíše a zodpoví pár otázek. Osito (Medvídek), jak se mu od nepaměti v rodině i na veřejnosti přezdívalo, si holt musí přivydělávat poté, co rodině většinu majetku vzaly stát nebo soupeřící kartely. „Medvídek si za hosta bere 120 000 pesos (necelých 900 Kč), jestli chceš, vezmu tě k němu,“ nabízí bez ostychu García. Ukazuje, že podnikatelský zájem dokáže spojovat i ty, co si ještě před pár lety šli po krku.

 

Robin Hood s rukama od koksu

„Poznávání Medellínu po stopách Pabla Escobara podporuji, protože je to zásadní součást kolumbijské historie. Je to podobně důležité jako navštěvovat koncentrační tábory v Evropě. Ale průvodce by měla vybírat nějaká vědecká instituce, aby garantovala informace, které turisté dostanou. A ne že Osito lidem vesele vypráví, jaký byl jeho bratr vlastně kabrňák,“ rozčiluje se Gonzalo Enrique Rojas Peña. Představme si, že by po Osvětimi provázeli někdejší dozorci a vykládali vlastní verzi historie. A k tomu trousili moudra, že nikdo není bez chyby a že každý jedinec občas udělá něco, čeho později lituje.

Politolog Rojas prosadil, aby velký jihoamerický prodejce letenek despegar.com stáhl ze svých stránek reklamu na „Medvídkovu“ Pablo Escobar Tour. Má k tomu osobní motivaci, protože jeho otec je jednou z obětí kmotrovy nenávisti k politikům.

Kníratý lotr, který dokázal být okouzlujícím společníkem, vlastně předběhl dobu. Už v minulém století jako obratný populista využíval naštvanosti na establishment. Předváděl se jako muž z lidu, který dokáže svoje bohatství národu vrátit třeba tím, že ze svého postavil pro válečné uprchlíky z kolumbijského venkova zcela novou čtvrť (dodnes se jí neoficiálně říká Barrio de Pablo Escobar).

Svoji kriminální činnost maskoval jen ledabyle, aby ho všichni viděli jako jakéhosi Robina Hooda s rukama od kokainu. Jako náhradník se dostal v roce 1982 do kongresu a veřejně si pohrával s myšlenkou získat prezidentský úřad, jenže jeho protivníci proti němu v parlamentu rozjeli sérii vyšetřování.

Nato vyhlásil politické třídě válku, jíž část veřejnosti po nějakou dobu tleskala. Cítila, že někdo jejich jménem přivedl do úzkých představitele tradiční elity, které oprávněně považovala za hlavního viníka svých trablů. Escobar nechal zabít tři prezidentské kandidáty. Čtvrtou čárkou v osobní vendetě měl být César Augusto Gaviria Trujillo. Kvůli němu dal pronést do linkového letadla bombu. Gaviria se nakonec k odbavení nedostavil, ale Rojasův otec a dalších 106 osob bohužel ano. Tento barbarský akt ovšem z Escobara definitivně udělal veřejného vyvrhele a Gaviriu pomohl dostat do prezidentského úřadu.

Před dvacátým výročím tragédie Rojas junior většinu rodin obětí spojil a společně prosadili, aby se zničení letadla považovalo za zločin proti lidskosti, a tudíž bylo nepromlčitelné. „Více jsme nedokázali. Tento ani žádný jiný trestný čin spáchaný lidmi z medellínského kartelu není vyšetřován. Jako by se jeho smrtí všechno uzavřelo, jako by on byl jediný viník a vykonavatel. V politice, v policii i v armádě je příliš vysoce postavených lidí, kteří byli na Escobarově výplatní pásce. Nikdo z nich nemá zájem na tom, aby se jeho zločiny pořádně vyšetřily. Ani čtvrt století po jeho smrti,“ dodává rezignovaně.

 

Zmrzlina u patrónova hrobu

U nijak nápadné rodinné hrobky, která je zapuštěna do země a vystlaná kamínky, se točí turisté a pořizují si selfie. Pro staříka se slamákem na hlavě je to dennodenní podívaná. García ho představuje jako dona Rodriga, který se stará o místo šéfova posledního odpočinku.

Za náhrobní deskou je květináč se slunečnicemi a před ní leží dvě povadlé řezané kytice. „Nejsou od cizinců. Nosí je sem místní, kteří patróna stále milují, protože jim postavil dům. Ale už to není moc často,“ vysvětluje tiše don Rodrigo. Kmotrova bratra tu prý třeba neviděl nikdy. „Asi nějaká bezpečnostní opatření,“ dodá mužík skoro omluvně. Všechny zločiny totiž stále nejsou promlčeny, pomsta není vyloučena. Ostatně Roberto Escobar je poloslepý a polohluchý od doby, co mu při pobytu za mřížemi před obličejem explodovala výbušnina nastražená v dopise.

Muž ve slamáku ovšem hned rázně dodá: „Ale takový Pepek Námořník (španělsky Popeye) se nebojí a za patrónem občas přijde.“ Je to právě tento zabiják s vlastním jménem Jhon Jairo Velásquez – který se po propuštění z basy po Kolumbii proslavil jako youtouber kritizující vládu za malou akčnost v boji s kriminalitou –, kdo mu za údržbu pořádku kolem hrobky platí.

Tím také končí vyprávění starého dona Rodriga o tom, jak mafiánova sláva ani čtvrt století od jeho smrti nepohasíná. Volají ho totiž turisté, kteří si v jeho chladicích boxech vybírají zmrzlinu.

 

Autor je zahraniční reportér, spolupracuje s různými českými médii.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama