Pozor, přijde autista. Rok, který změnil život školy i malého Vaška

Report

Všechny české školy by už dnes měly být takzvaně inkluzivní. Děti se speciálními vzdělávacími potřebami by se tudíž měly učit s ostatními dětmi. Jak to ale funguje v praxi? Reportérka jezdila celý školní rok na základní školu ve středočeském Komárově a sledovala, jak se daří začlenit do výuky malého Vaška, označovaného za dítě s poruchou autistického spektra. To, co viděla, je zprávou o lidech, kteří se často snaží, ale také svědectvím o potížích vzdělávacího systému.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Vašek to neměl jednoduché od počátku svého života.

Narodil se v dubnu roku 2009: jeho mámě, říkejme jí Petra, bylo pětadvacet a o tom, že je těhotná, prý sama dlouho nevěděla. Nevěděla to ani Petřina rodina. To, že se jim má narodit vnuk, se dozvěděli těsně před porodem.

Jen pár měsíců po porodu se o Vaška začali starat prarodiče a starají se o něj dodnes. „Dcera se o Vaška nezajímala, nedokázala se o něj postarat. Když byl v kočárku, ani se do něj nepodívala,“ říká mi na dvorku u nich doma Vaškova babička Jana. Společně s manželem, dcerou a malým Vaškem tu žili přibližně tři roky od jeho narození. Petra bydlela nahoře v patře, prarodiče s vnukem dole.

Zde je potřeba zmínit jednu věc, která může být pro celý příběh podstatná. Petra prožila svůj první rok v kojeneckém ústavu, manželé si ji adoptovali. První měsíce svého života tedy Petra strávila sama. Tento fakt, absence lásky a péče v raném věku, vede mnohdy k tomu, že tito lidé pak po celý svůj život nedokážou navazovat zdravé vztahy, cítí se nejistí a tak trochu ztracení ve světě – takový závěr potvrzuje mnoho výzkumů. A často se pak taky stává, že nedokážou vychovat ani svoje vlastní děti…

Vašek byl roztomilé, malé blonďaté dítě, které mělo to štěstí, že se o něj začali starat jeho prarodiče – a to nejlíp, jak dovedli. „To, že je Vašek jiný, mi poprvé došlo v moment, kdy si asi ve dvou letech chtěl rozsvítit světlo, a tak si vzal do ruky koště a násadou klepnul do vypínače na zdi,“ vzpomíná po letech jeho jednasedmdesátiletá babička.

Když byly Vaškovi dva roky, přestal mluvit a nemluvil řadu měsíců. Když pak začal, dlouho říkal jen pár slov. Jedno slovo naopak odmítal říkat úplně: máma. Celé tři roky přitom žila jeho máma ve stejném domě, jen – jak už bylo řečeno – v jiném patře než její syn, bez zájmu o to, jak se dítěti daří. Pak se odstěhovala. Dnes bydlí ve stejné vsi, jen na jejím druhém konci, pobírá invalidní důchod a občas se přijde do domu svých rodičů podívat. S Vaškovým otcem nežije, ten se na svého syna přijede podívat tak jednou za rok.

 

Ve třech letech začal Vašek chodit do komárovské mateřské školky. Už tehdy nebyl „standardním“ dítětem, některé návyky neměl ještě zažité, školka si s ním nevěděla rady. Babička ho ještě před koncem školního roku přestala do školky dávat, nesnesla se dívat na to, jak je tam nešťastný a vyčleňovaný. Zjistila zároveň, že v blízkých Hořovicích funguje speciální školka pro děti s různě závažnými poruchami. Kolektiv je tam menší, učitelek víc a s těmito dětmi mají zkušenosti. Babička byla spokojená, Vašek se tam měl dobře. Zde také poprvé padlo, že by Vašek mohl být dítě s poruchou autistického spektra. Stejné podezření měli i v hořovické pedagogicko-psychologické poradně.

Je pozoruhodné, že toto podezření se stalo „jistotou“, která se s ním táhla až do letošního jara.

Vašek se zkrátka stal dítětem označovaným jako „jasný asperger“ – Aspergerův syndrom je jednou z poruch autistického spektra. Tak o něm se mnou mluvila babička, tak ho celý školní rok vnímala komárovská škola.

V květnu jsem ale zjistila, že existuje posudek, že Vašek poruchu autistického spektra nemá.

Jediné místo, kde lze opravdu stanovit takovou diagnózu, je odborné, vysoce specializované pracoviště, které se na tyto poruchy zaměřuje – a jím zmíněná hořovická poradna není. Vašek ovšem na takovém spe­­cializovaném vyšetření byl, a to v roce 2016. Po dvou na sebe navazujících schůzkách v Thomayerově nemocnici v Praze u něho poruchu autistického spektra vyloučili. Potvrdili, že má ADHD (poruchu pozornosti spojenou s hyperaktivitou). Jakýmsi samopohybem však dál zůstával především dítětem s aspergerem.

Příběh o inkluzi tudíž rázem dostal další rozměr. Totiž jak se stane, že dítě dostane nálepku, která způsobí, že z něj má okolí obavy. Přičemž se malý kluk nemůže takové stigmatizaci bránit. A nedostává se mu adekvátní pomoci…

Ale nepředbíhejme.

 

Obavy

Když bylo Vaškovi sedm, nastoupil do první třídy základní školy: babička našla logopedickou třídu v Berouně. Ta zde funguje při speciální škole; dříve to byla zvláštní. I sem chodí méně dětí a i zde mají učitelky zkušenosti s různými diagnózami. Vašek tam chodil až do páté třídy. Ještě když byl ve školce, měly učitelky obavy, jak Vašek zvládne první stupeň. Zvládl. Měl samé jedničky, učení ho bavilo. Kvůli špatnému soustředění (ve spojitosti s ADHD) začal brát léky, které pomohly.

Berounská logopedická třída ovšem nepokračuje na druhém stupni, a proto musela babička začít loni na jaře řešit, kam bude její vnuk chodit dál. Doporučili jí komárovskou školu. Je to Vaškova spádová škola, pan ředitel je milý a Vašek by měl učení v běžné škole zvládnout, vyslechla si babička v berounské škole a rozhodla se to zkusit. Od Speciálního pedagogického centra, které při berounské škole funguje, putovala do Komárova zpráva z vyšetření o tom, s jakými obtížemi se Vašek potýká a že má nárok na asistentku. A ve zprávě se psalo i o poruše autistického spektra, přestože ani toto centrum není specializovaným pracovištěm, které se na tyto diagnózy zaměřuje.

Loni na jaře se tak ředitel komárovské školy Jiří Veverka dozvěděl, že bude mít od září nového žáka. Měl obavy a nebyl sám. Měla je i budoucí třídní učitelka šesťáků, stejně jako asistentka, která ve škole pracuje, a taky Vaškova babička. Když do školy prvně volala, oznámila řediteli, že má doma vnuka s Aspergerovým syndromem.

 

Z dokumentů, které do školy dorazily, se dočetli, že je u Vaška patrný nerovnoměrný vývoj, verbální schopnosti má průměrné, názorovou složku opožděnou, pomalé pracovní tempo. A taky, z čehož měli největší obavy, je sociálně nezralý, což mimo jiné znamená, že se mu jen těžko navazují vztahy s vrstevníky.

Ke zdrojům starostí – třeba jak půjde chlapce vzdělávat dohromady s ostatními dětmi a zda to škola zvládne – jsem se před loňskými prázdninami vlastně tak trochu přidala i já. Zeptala jsem se, zda bych mohla celý školní rok sledovat, jak společné soužití všem půjde. Domluvili jsme se, že mohu do školy jednou či dvakrát do měsíce přijet, sednout si do třídy během výuky a taky se průběžně ptát všech aktérů, jak se jim inkluze daří, zda se naplňují jejich obavy, či nikoli, s jakými problémy se potýkají a jak je řeší.

 

Čekal jsem to horší

Je září 2021 a já jedu poprvé do komárovské školy sledovat, jak se Vaškovi daří. „Vašek mě mile překvapil. Čekal jsem, že bude daleko krušnější etapa ho nějakým způsobem začlenit. Přišel do jiné školy i kolektivu, i styl výuky je na druhém stupni jiný,“ konstatuje ředitel školy, když se setkáváme poprvé.

 

 

Do komárovské školy se Vašek těšil. Hlavně na fyziku, zeměpis a taky dějepis. „Když jsme ho připravovali do nové školy, četla jsem mu, co bude muset mít, a byla tam i kalkulačka. Divil se, proč kalkulačka a že on s ní počítat nebude, protože to je podvod,“ říká mi babička. Ví, že to s ním nebudou mít v Komárově jednoduché, ale je ráda, že pro vnuka našla místo a že ji komárovská škola od jejího rozhodnutí neodrazovala. „Měla jsem pocit, že jsme vyhráli bitvu,“ vysvětluje.

Hned během prvních školních týdnů se ukazuje, že učení Vaškovi problémy nedělá. „Občas koukám, co všechno ví. U dětí, u kterých jsem byla dřív, jsem byla zvyklá, že jim všechno musím pořád dokolečka vysvětlovat,“ hodnotí asistentka Lucie Příkosická – pracovnice, na které mají školy kvůli starání se o děti se speciálními vzdělávacími potřebami nárok. Vaškovi prý věci opakovat nemusí. Jediné, s čím občas potřebuje pomoct, je psaní, v němž je pomalejší. „Čeho jsem se bála, bylo, jak ho přijmou spolužáci, jak na něj budou reagovat,“ sdílí své obavy asistentka, která pracuje v komárovské škole čtvrtým rokem. A ještě dodává: „Chtěl by se s dětmi bavit, ale neví, jak do toho.“

Nutno říci, že moc možností, kam jinam by Vašek mohl chodit, nakonec ani není. Z hlediska školského zákona má každé dítě, a to i dítě s postižením, právo chodit do své spádové školy. Mezi další možnosti, které náš vzdělávací systém nabízí, jsou školy, jimž se dříve říkalo zvláštní: jsou primárně určeny pro děti s lehkým mentálním postižením – najdeme tam i zmiňované logopedické třídy či třídy pro žáky s poruchou autistického spektra. Tyto třídy někdy fungují i na některých běžných základkách. K tomu fungují ještě speciální školy pro žáky se zdravotním postižením, včetně středního a těžkého mentálního postižení.

Byť je inkluze zakotvena v zákoně již od roku 2009, více se o ní začalo diskutovat (a taky proti ní protestovat) až v roce 2016, když byla přijata takzvaná „inkluzivní“ školská novela. Ta zajistila především víc financí pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Od roku 2016 má každá škola kromě jiného nárok na asistenta, pokud je ve třídě dítě, které ho potřebuje. V té době se zároveň vyostřila debata, zda je společné vzdělávání opravdu přínosné, zda spíše nebrzdí v podstatě všechny děti, a zda by tedy neměla ta část, která potřebuje individuální přístup, chodit raději do speciálních tříd či škol. K tomuto názoru se kloní i ředitel komárovské školy: „Nemám strach, spíš obavy, aby Vaškovi škola neublížila. Pro mne je důležité, aby dítě zažilo ve škole i nějaké úspěchy. To je to, co mnohdy vyčítám inkluzi. Mnoha dětem by bylo lépe v nějaké speciální škole, protože tam nějaký úspěch zažijí.“

 

Namaluj psa s hrnkem

Kalendář ukazuje, že se blíží Vánoce 2021. „Už se rozkoukaly děti, rozkoukal se i Váša a objevily se nějaké problémy,“ říká mi v polovině prosince asistentka. Vašek během vyučování občas skáče učitelům do řeči. Často to jsou sice poznámky k věci, učitelé i spolužáci jsou z toho ale postupem času víc a víc znavení a popuzení. Někdy je klid, někdy ne. „Nechávám to na učiteli, ať se rozhodne, co je pro něj ještě únosné a co už mu vadí. Když ale vidím, že je to zlobí, snažím se ho mírnit,“ přibližuje svou práci Lucie Příkosická.

Vašek lpí hodně na tom, aby se dodržovala pravidla. Proto například žaluje, když si jeho spolužáci dopisují úkoly o přestávce. Jindy se zase na dějepise hádá, že Bůh neexistuje. Když má během zimy část třídy online výuku a část je ve škole, včetně Vaška, stěžuje si, že je čekají dvě hodiny výtvarky, zatímco jeho spolužáci doma budou mít volno. A na výtvarce se jednou dohaduje s paní učitelkou, která po dětech chtěla, aby nakreslili psa, který drží v tlapce hrníček. „Pes nemůže držet hrníček, to malovat nebudu,“ oznamuje jí stroze Vašek.

Známky má dobré, v pololetí bude mít na vysvědčení dvě dvojky. A hlavní problémy se spíše než v hodinách začínají postupem doby objevovat o přestávkách. S Vaškem chodí do třídy spolužačka, se kterou se už dlouho zná. Hrávali si spolu, když byli malí. Vašek o ní prohlašuje, že je to jeho láska, a chce s ní trávit víc času než ona s ním. „Jí to samozřejmě vadí, zejména že o tom mluví před celou třídou. Když se vymýšlejí na češtině věty, on do každé dává její jméno. Ona za mnou pak přišla a ptala se mě, jestli nedělá něco špatně. Děti jí říkaly, že by se s ním neměla bavit,“ říká asistentka, která brzo nato zavolala babičce a ta vnukovi pohrozila, že jestli toho nenechá, přeřadí ho do jiné třídy.

 

Jdeme bobovat?

Je leden 2022. Nad Komárovem – ležícím na kraji Brd na půl cesty mezi Prahou a Plzní – visí mraky, je pár stupňů nad nulou. Právě zvoní na třetí hodinu. Šesťákům zrovna začíná dějepis. Se zvoněním přichází do třídy ředitel školy Jiří Veverka, který se chystá vyprávět o starověkém Římě. Hned zkraje hodiny se všem omlouvá, že mu není moc dobře, protože byl včera na třetí dávce očkování. „A kdybyste umřel, bylo by ředitelské volno?“ zní dotaz z první lavice: právě tam totiž sedí dvanáctiletý Vašek společně s asistentkou.

Spolužákům a někdy i učitelům už občas dochází trpělivost. Přestávky tráví Vašek někdy sám, někdy se snaží se spolužáky navázat kontakt. Občas se mu to daří a někteří jeho vrstevníci se s ním baví. Někdy je ale Vašek provokuje. Objevují se první potyčky a strkání, které musí asistentka rázně zastavovat.

„Přijde mi, že občas děti schválně pošťuchuje, aby si ho vůbec všimly. Ony se s ním pak dohadují a on je spokojený, že ho berou na vědomí,“ říká asistentka, která tráví přestávky tím, že hlídá, aby se nic nestalo. Pokud mu chce něco vysvětlit, musí hodně dobře argumentovat, jinak nemá šanci na úspěch. A ani s dobrou argumentací není jisté, že se věci změní. Někdy je jí smutno. „Minule si Vašek přinesl telefon, že si můžou vzít všichni jeho číslo, a když napadne sníh, mohli by jít bobovat. On je bere jako kamarády. To mě zamrzelo. On by s nimi strašně chtěl zajít na kopec a bobovat, ale já vím, že tam nikdo nepřijde. A zase je do toho nutit, to by asi nebylo dobré…“ usuzuje asistentka. Častokrát si během roku posteskne (a stejně tak i třídní učitelka), že by potřebovala někoho, kdo by jí řekl, co je Vašek schopný pochopit, naučit se a zvládnout a co nikoli.

Na škole je sice také výchovná poradkyně, školní psycholožka, preventista i speciální pedagožka, ale jako tým tu nefungují. Školy mají zároveň možnost kooperovat s poradenskými pracovišti, která mají děti se specifickými potřebami v péči: jejich zástupci mohou dokonce do škol dojíždět. Praxe se ale různí, někde se spolupracuje úzce, někde naopak vůbec.

Třídní učitelka, která učí šesťáky zeměpis, mi vypráví, jak jednou dala dětem za úkol, aby si doma připravily pár slov o jedné planetě a to pak před třídou přednesly. Vašek jako jediný, byť s velkými pomlkami, mluvil bez toho, aby v ruce svíral papír s poznámkami. „Tehdy jsem ho pochválila, že to dokázal říct z hlavy, a řekla jsem, aby to do příště zkusili i ostatní,“ říká mi v lednu Ludmila Jindrová, která se svými žáky (Vaškova třída čítá osmnáct dětí) snaží o situaci ve třídě průběžně mluvit. „Minulý týden Vašek chyběl a děti samy začaly s tím, jaký je tam klid. Tak jsem jim to zase vysvětlovala a musím říct, že ty děti jsou dobré, že se ho snaží respektovat, byť je občas štve a jsou pak na něho protivný.“

Nadále se řeší Vaškova spolužačka, v jejíž blízkosti chce často být. Nenechá si vysvětlit, že ne vždycky to jde a ne vždycky to je spolužačce příjemné, což během celého školního roku vyvolává řadu nepříjemných situací, konfliktů a někdy i slz. Do školy už kvůli tomu přišli i její rodiče. S Vaškem to pak řešil ředitel. „Diskutovali jsme o tom, že když druhá strana nechce, že i to se v životě může stát a že on to musí respektovat,“ shrnuje ředitel obsah jejich debaty.

Pohovor ve škole, kde se řešily i další problémy, následně čekal i babičku. Ta pak volala asistentce a plakala. Mimo jiné se v ředitelně řešila spolužačka a taky to, zda by Vašek neměl jít k sexuologovi na vyšetření… Byla by reakce stejná, kdyby se jednalo o jiné „normální“ dítě?

 

Psycholožka na zavolanou

Podpora inkluze, kterou by školám zajistil český stát, má k ideálu ještě daleko. Patrná je i skepse části veřejnosti. Bezpochyby k ní přispěl prezident Miloš Zeman, který před šesti lety prohlásil, že inkluze je ideově špatně proto, že handicapovaným je nejlépe „mezi svými“. A své také udělala tehdejší velká kampaň „Stop škodlivé inkluzi“, kterou vedl deník Blesk.

Faktem je, že na asistenty mají sice školy skutečně od roku 2016 nárok a jejich počty každoročně narůstají, ale asistentské místo vznikne jen v případě, že pedagogicko-psychologická poradna doporučí, že dítě asistenta potřebuje. Asistenti by ale byli potřební i ve třídách, kde „papírově“ žádné dítě asistenta přiznaného nemá. Ministerstvo školství by tuto změnu chtělo, zároveň je ale otázkou, zda se na víc asistentů najdou ve státním rozpočtu peníze.

Problematické je i to, jak asistenti na školách fungují: obvykle se věnují jen tomu žákovi, ke kterému jsou „papírově“ určeni. Podle speciálního pedagoga a školitele asistentů Zbyňka Němce je to ale chyba. Pokud žák nepotřebuje podporu po celou dobu, měl by asistent spíše korzovat po třídě a pomáhat i dalším dětem, které to potřebují. „Ta funkce se jmenuje asistent pedagoga, nikoli asistent žáka. Měl by tedy pomáhat ve třídě tak, aby se učitel mohl věnovat během hodin i těm slabším dětem,“ popisuje Zbyněk Němec.

Podobně problematické je to i se školními psychology, které školy složitě platí přes takzvané šablony, což jsou fakticky evropské peníze; často ovšem psychology nemají na celý úvazek a není ani jisté, jak dlouho a často tam budou docházet. Na komárovské škole mají školní psycholožku teprve od předloňského roku a jen na jeden den v týdnu. Příští rok už by tu ale měla být tři dny v týdnu.

Během roku se byla psycholožka na Vaška podívat jen párkrát, v září poslala asistentce a třídní učitelce manuál o poruše autistického spektra. „Působím na škole jen na zadání,“ vysvětluje mi Andrea Daňková ve své komárovské pracovně. Psychologii vystudovala, ale profesně se jí věnuje krátce. „Co znamená na zadání?“ ptám se. „Že jsem spíš jen na zavolanou a k Vaškovi mě volali v podstatě asi jen jednou,“ říká a dodává, že její pozice na škole není jednoduchá. Za jeden den v týdnu se prý nedá stihnout všechno, co by chtěla: navíc řešila během školního roku jeden složitý případ sebepoškozování. Učitelský sbor ji – jak říká – moc nezná a nedůvěřuje jí. „Necítím se komfortně, protože tady příliš času nejsem a učitelé pak mohou říct: Ona tady není a pak přijde a bude mi říkat, že mám něco změnit?“

Co se týče Vaška, psycholožka říká, že z toho, co viděla, bylo patrné, že se odděluje od kolektivu, má svoje aktivity a během hodin vykřikuje. „Domnívám se, že s ním bude sedmá, osmá třída náročnější z hlediska chování nebo možná i neudržitelná, až vstoupí do puberty,“ dodá ještě. Obavy, co bude dál a zda to nebude horší a jak tomu předejít, je slyšet v průběhu roku ve škole vícekrát – a nejen v pracovně školní psycholožky…

 

Někam patřit

Je jaro 2022 a já mluvím s ředitelem školy o České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání: jeho škola by jí mohla využít – organizace nabízí různé vzdělávací materiály a školení. Ředitel projevuje přání, zda by zakladatelka této organizace Klára Laurenčíková nemohla na školu přijet.

To se skutečně stane na konci dubna. Klára Laurenčíková, která se pár dní nato stane zmocněnkyní pro lidská práva ve vládě Petra Fialy, nehodnotí komárovskou školu špatně. „Vaše děti tu můžou být samy sebou, můžou se smát, můžou trochu řádit, mají živé výrazy, učitelé s nimi hezky komunikují,“ říká řediteli v jeho kanceláři.

Kromě konzultací se zmíněnou odbornou společností se domlouvá i to, že Vašek začne chodit do berounské neziskové organizace Pro zdraví 21. Tým tamních odborníků se stará o děti, které podporu potřebují, a jsou navíc i ve spojení se školami, kam tyto děti chodí. Problém je, že takových organizací je v Česku málo a obvykle jsou dost přetížené, všichni se k nim nedostanou.

Když se s Klárou Laurenčíkovou procházíme po škole, máme možnost zajít i do tělocvičny, kde mají zrovna hodinu šesťáci – takže je tam i Vašek. Pozoruje ho a zmíní mimoděk diagnózu, která se s ním táhne. „Vidíte, jak chce Vašek navázat s dětmi kontakt? A jak mu to nejde? Víc než jako dítě s Aspergerovým syndromem působí jako dítě, které je od mala samo. A škola může být jeho mostem. Mostem k tomu, aby se mu povedlo dostat se mezi svoje vrstevníky, mít kamarády, někam patřit,“ říká mi Klára Laurenčíková. Podle ní je mimo jiné nutné, aby se už konečně proměnila výuka na pedagogických fakultách – zde by se měli budoucí učitelé začít učit i to, jak si se třídou poradit, pokud v ní jsou děti s různými typy problémů.

Její výrok, že Vašek nevypadá jako dítě s poruchou spektra, mě zaujme a vzbudí pochybnosti. Celý rok o něm všichni mluví jako o dítěti s Aspergerovým syndromem, ale potvrdilo to opravdu někdy nějaké vyšetření? Volám babičce, abych se jí zeptala, zda byla s vnukem někdy na specializovaném pracovišti, které jako jediné může tuto diagnózu buď potvrdit, nebo vyvrátit.

 

 

Výsledek už znáte. Vyšetření poruchu autistického spektra vyloučilo. Přesto je Vašek v očích mnoha už řadu let vnímán jako dítě s aspergerem. Jak je to možné? Ve zprávách z různých vyšetření, která Vašek za ty roky absolvoval, se stále zmiňuje porucha autistického spektra, a to i poté, co v Thomayerově nemocnici tuto poruchu vyloučili. Nutno dodat, že ve zprávě pro komárovskou školu ze Speciálního pedagogického centra v Berouně není závěr vyšetření z pražské nemocnice zmíněný, protože školy takové informace nedostávají. Zmatek do toho pak vnáší i to, že o poruše autistického spektra se ve zprávě pro školu na jednom místě píše jako o faktu, na další stránce se o tom ale mluví už „jen“ jako o podezření. Jenže toto „podezření“ je tam ukryté pod medicínskou zkratkou „susp.“ (jako suspektní).

Že je Vašek „typický asperger“, slýchala babička jak v hořovické mateřské školce, tak i na berounské základce. Přečetla si, co je to Aspergerův syndrom, a měla pocit, že to na Vaška sedí. Bylo to pro ni vysvětlení, proč není její vnuk jako ostatní děti. Vždycky se pro něj snažila zajistit to nejlepší. Jejím přáním je, aby mohl žít spokojený život, aby se o sebe dokázal postarat, aby byl šťastný. Ale jen někteří z těch, kdo se s Vaškem za ty roky setkali, se snažili, ať už je jeho diagnóza jakákoli, porozumět mu a pomoct…

Nutno dodat, že děti mohou jít na vyšetření případné poruchy autistického spektra i vícekrát a stává se, že co první odborník vyvrátí, druhý může potvrdit. Pro školu by to ale nemělo hrát roli. Ostatně, když vedle sebe postavíte deset dětí s touto poruchou, ani jedno nebude stejné. „Řada škol bere papír jako dogma, ale už se příliš nedívají na dítě. Přitom papír s diagnózou by nikdy neměl mít větší váhu než dítě samotné. Zásadní vždycky je sledovat jeho projevy, tedy co zrovna potřebuje, a zajistit, aby bylo spokojené,“ říká Pavla Kubíčková, která vede Pedagogicko-psychologickou poradnu v Praze 10.

 

Dovětek

Letos na jaře se babičky ptám, proč vlastně kývla na to, že do školy mohu jezdit. Odpoví, že ji napadlo, že by to jejímu vnukovi mohlo spíš pomoct než uškodit. „Řekla jsem si, že byste mohla být jeho anděl strážný. A měla jsem pravdu,“ řekne mi něco, co mě potěší...

Ano, Vašek není dítě, které se chová jako většina jeho vrstevníků. Lidé, které potkává, se na něj ale často dívají skrz jeho nedostatky (chcete-li diagnózy), řadí ho do škatulek, které jim přinášejí vysvětlení toho, proč je „jiný“. Jeho příběh zároveň ale dobře ilustruje, že bychom se na něho a stejně tak i na všechny ostatní děti měli dívat skrze jejich osobní příběhy, prostřednictvím toho, čím si prošli, kde vyrůstají, co zažívají. A dát jim šanci. Objevit, jací jsou, co jim schází, po čem touží, a to jim zkusit nabídnout. Tuto šanci jim můžeme dát pouze my, dospělí. Tohle si jen těžko vybojují sami.

 

Autorka je stálou spolupracovnicí magazínu Reportér.

 

 

 

Rozhovor: Klára Laurenčíková

Je dobré pečovat o duše dětí, ale taky učitelů

Inkluze se netýká jen dětí se speciálními potřebami. Týká se všech. I zdravému dítěti se může stát, že bude i několik týdnů či měsíců nesoustředěné, ve stresu nebo smutné. To říká v rozhovoru Klára Laurenčíková, zakladatelka České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání – a od května nová vládní zmocněnkyně pro lidská práva. Ovšem dodává: Je potřeba, aby se pečovalo i o duševní zdraví učitelů, protože jejich práce je opravdu náročná.

 

Jak se české školy vypořádávají s inkluzí?

Máme tady školy, které samy sebe chápou jako místo, které má být dostupné úplně všem. Jako místo, jehož úkolem je podpořit potenciál každého dítěte. Dokážou individuálně nastavit podmínky tak, aby jeho oslabení, znevýhodnění či handicap nebyly důvodem pro nějaký setrvalý školní neúspěch.

 

Přibývá těchto škol?

Přibývá škol, které se hrdě hlásí ke konceptu férového vzdělávání, spravedlivého, inkluzivního, které umí pracovat s dětmi, s nimiž to není jednoduché. Zároveň ale toto nastavení a přesvědčení není stále přítomné všude, a nejde tudíž říct, že by takový přístup mohli rodiče v každé škole s jistotou očekávat.

 

Když se rodiče rozvádí

Mnozí si se slovem inkluze spojí děti postižené nebo sociálně vyloučené. Jen těch se to ale netýká...

To je pravda. Bavíme se o dětech s jiným než českým jazykem, s duševními nebo psychickými problémy, z vyloučených lokalit, ale i o těch nadaných. Máme tu děti se zdravotním znevýhodněním, ale i takové, jejichž rodiče se právě rozvádějí a ony žijí doma ve velkém stresu a napětí. A my dnes víme, že psychika velmi ovlivňuje schopnost soustředit se či zvládat stres.

 

Co by měli učitelé dělat?

Učitelé by měli umět číst projevy chování a signály dítěte. Měli by vědět, z jakého prostředí dítě přichází, co má za sebou a taky co jsou jeho silné a slabé stránky. A pak se ho snažit podpořit tak, aby mohlo dosáhnout svého vzdělávacího maxima, tedy aby zažilo ve škole úspěch, bezpečí a přijetí. To je stěžejní, z tohoto profitují všechny děti. Škola může být jejich výtahem k lepšímu životu.

 

To ale není lehký úkol, pokud máte ve třídě pětadvacet dětí a řadě z nich se máte věnovat individuálně.

To, co jsem teď popisovala, je ideál a vize, ke které ale věřím, že má smysl směřovat. Zároveň platí, že v Evropě jsou země, kde se ukazuje, že to není jen idealismus, ale že to naopak v praxi dobře funguje. Ale je k tomu potřeba změnit několik věcí, mimo jiné je potřeba změnit přípravu budoucích učitelů.

 

Co by se měli budoucí učitelé začít učit?

Například kooperativní a interaktivní učení, tedy že aktivita není převážnou část hodiny jen na jeho straně. Potřeba je také dávat žákům různě náročné úkoly, aby se každý měl šanci vždy o kousek posunout. Tedy aby ten úkol nebyl pro některé moc těžký, protože to způsobuje demotivaci a frustraci, a pro někoho zase moc lehký, protože to je pro nadané dítě nuda.

 

Čímž padá argument, že některé děti nemohou v běžné škole zažít úspěch.

Přesně tak. Je taky třeba používat jiné způsoby hodnocení, než je jen za mne velmi plochý a nespravedlivý způsob pětistupňového známkování. Víme, že dobře funguje formativní hodnocení a také průběžné slovní vyhodnocování pokroku každého dítěte. Známky by tak neměly být jediným nástrojem hodnocení, protože nikdy spravedlivě neukážou úsilí konkrétního dítěte a nedávají mu ani žádnou zpětnou vazbu, co se daří a co je naopak třeba podpořit. Mnoho dětí v našich školách neprofituje z těch stále hojně využívaných metod, jako je frontální výuka, pětiminutovky, diktáty, písemky, a rozhodně ani z toho, že mají strach z chyby a špatné známky.

 

Existují k tomu nějaké výzkumy, jak děti klasickou frontální výuku, známkování a testy zvládají?

Ukazuje se, že zhruba třetina dětí to zvládá a dokáže nárokům takové podoby výuky dostát. Třetina dětí sice u toho zažívá stres a do školy se netěší, nějak tam ale přežívají. V mezičase pak získávají odpor k učení a seberozvoji, přestávají být kreativní a přestávají si věřit. Zbylá třetina je tímto přístupem likvidována a jejich rozvoj není v těchto podmínkách možný. Sem patří děti nejen se specifickými potřebami, ale taky děti úzkostnější, bázlivější nebo děti, které nevyrůstají v podnětném prostředí.

 

Když se bavíme o inkluzi, nejde ale jen o výuku samotnou…

Nejde. Velmi důležité je i to, aby se děti ve třídě cítily dobře, bezpečně, aby nikdo nebyl příliš izolovaný. Z těchto dětí se pak totiž nejčastěji rekrutují ti, kteří mají potíže s agresivním chováním anebo se mohou začít třeba sebepoškozovat. Takové děti mají pocit, že je svět nepřijal a že nejsou tak dobré, aby patřily do třídní party. To všechno se učitel může snažit harmonizovat, ale musí vědět jak. Řešením je například management žákovského chování.

 

To je co?

To je metoda, která vznikla v USA, je tříúrovňová a je prokázané – takzvaně evidence-based, tedy jde o praxi založenou na důkazech –, že se pomocí ní daří zlepšovat atmosféra a klima ve škole. Učí učitele, jak s dětmi tvořit funkční třídní pravidla, jak pozitivně a konkrétně formulovat svá očekávání. Tedy aby děti neslýchaly jen to, co nesmějí, a nedostávaly jen tresty. Neříkáme jim: nezlobte, neběhejte po chodbě. Místo toho jim říkáme, že mají naslouchat ostatním, a když potřebují třeba pohyb, mají se domluvit s učitelem, jak to udělat. Jsou tam i různé další ventilové a relaxační aktivity. Také oceňujeme jejich chování, čímž ho upevňujeme. To je první úroveň.

 

A druhá úroveň?

Ta se zaměřuje na děti, které už vykazují nějaké známky nepohody, což se projevuje v jejich chování. Tady je potřeba naučit celý tým ve škole, jak číst tyto projevy a signály. A takovému dítěti je věnována intenzivnější individuální podpora. Třetí úroveň se pak týká žáků s opravdu náročným chováním. V Americe výborně zafungovala v prostředí dětských gangů ve školách, když se objevovaly problémy s násilím. Tato úroveň je o velmi intenzivní podpoře dětí, které potřebují pomoc školy, ale zároveň už je obvykle namístě také spolupráce s externími odborníky. Ti pomohou hledat spouštěče problémového chování a mapovat, co si dítě svým nevhodným chováním snaží obstarat. Má málo pozornosti? Je si samo sebou nejisté? Nestíhá během výuky a stydí si říct o pomoc?

 

Vy tuto metodu školám nabízíte?

Ano, Česká společnost pro inkluzivní vzdělávání má americké kolegy, kteří tu dělají supervizi. Na několika školách tuto metodu (metoda se jmenuje Systém pozitivní podpory chování – pozn. red.) pilotně zkoušíme. Máme v plánu, aby se výhledově rozšířila do co nejvíce škol.

 

Uteču, nebo útočím

Faktem je, že školy to nemají jednoduché. Někde chybí asistenti či školní psycholog na plný úvazek, učitelé se ve škole neučili to, co by se jim nyní hodilo, neexistuje síť pomoci vně školy, na kterou by se mohli obrátit.

Důležité je říct, že kolektivy ve školách byly vždy pestré. Inkluze není nic nového. Ale je pravda, že učitelé se opravdu v rámci své přípravy nesetkali s mnoha věcmi, které by jim byly v praxi užitečné, jako je trauma informovaný přístup, deeskalační techniky, krizová intervence. Málo se také mluví o tom, že je třeba pečovat i o duševní zdraví učitelů, protože jejich práce je opravdu velmi náročná, obzvláště po dvou pandemických letech. Stále se taky klade velký důraz na učivo, aby se hlavně všechno stihlo probrat, ale má to smysl, pokud ve třídě děti nejsou v pohodě? Jejich mozek v takovém stavu stejně nedokáže přijímat a uchovávat vědomosti.

 

Zeptám se ještě na pedagogické fakulty. Co se tam tedy dnes učí?

Na velmi teoretické úrovni se tam budoucí učitelé učí o různých typech problémového chování, ale jen výjimečně se dostanou k metodám a nástrojům a k tréninku toho, jak různé zátěžové momenty zvládnout. Zejména děti, které jsou hodně emočně náročné, protože třeba vyrůstají v rodině, kde je násilí, alkohol, chudoba, bytová nestabilita, často umí zvládat stres jen dvěma způsoby: uteču, nebo útočím. To si musely vypěstovat, aby v rodině přežily. Zároveň je ale nutné říct, že pro učitele je náročné ošetřit potřeby všech žáků ve třídě. Proto je potřeba, aby přibývalo tandemové výuky, asistentů pedagogů a taky aby bylo na škole funkční školní poradenské pracoviště, tedy školní psycholog, speciální pedagog, výchovný poradce, metodik prevence.

 

Ministerstvo školství by chtělo dát na tyto pracovníky víc peněz, nebo o tom alespoň mluví.

Ano, od roku 2025 plánuje školní psychology a speciální pedagogy zakotvit trvale do škol a financovat ze státního rozpočtu. Jejich úvazky se budou odvíjet od počtu žáků v dané škole, menší školy je tedy budou sdílet. Opakovaně taky doporučujeme, aby v obdobném režimu mohly školy zaměstnávat i sociální pracovníky. Zároveň je potřeba, aby škola ve vážnějších případech spolupracovala s odborníky. Dále je potřeba posílit dostupnost zdravotních a sociálních služeb, kterých je dnes nedostatek.

 

Jak přesně by měla vypadat pomoc školám zvnějšku?

V Česku už existuje několik týmů na podporu duševního zdraví, v nichž působí dětský psycholog, zdravotní sestra, sociální pracovník, speciální pedagog a na konzultace mají k ruce dětského psychiatra. Takové týmy jsou schopné rychle reagovat na problémy, které se teprve rozjíždějí. A ukazuje se, že pak je intervence psychiatra potřeba daleko méně, protože se problém zachytí a řeší včas.

 

Oblíbeným vzorem, co se týče vzdělávání, je Finsko, kde jste několikrát byla. Jak inkluzi řeší tam?

Na některé předměty nebo v některé dny jsou děti v menších skupinách. Klidně je tam výuka i v počtu jeden na jednoho, pokud je to třeba. Touto citlivou a trpělivou cestou postupně traumatizované dítě podporují. To pak chodí do třídy třeba jen na jednu hodinu, aby si pomalu přivyklo, postupně na víc a po nějaké době ho zapojí do školního dění úplně. Finské školy jsou také otevřené a vstřícné ke všem dětem bez ohledu na jejich znevýhodnění a handicapy a stojí na principu, že každá škola je ta nejlepší škola.

 

 

Doplňující rozhovor se speciálním pedagogem Zbyňkem Němcem si můžete přečíst zde.

 

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement