Čtyři české hvězdy, jedno jediné místo

Report

Jejich společná šatna na břehu Vltavy v pražské Troji má rozměry zhruba čtyřikrát pět metrů a nevoní to v ní. Přesto se sem musí vejít česká kajakářská elita i další desítky vodáků, kteří tady pravidelně trénují... Jak dlouhodobě funguje tým vodních slalomářů, jenž převyšuje téměř všechny reprezentace, ale na olympiádu z něj může odjet pouze jediný? U příležitosti zlaté medaile pro Jiřího Prskavce odemykáme článek z červencového Reportéra.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Každý z nich si už sáhl na velkou světovou medaili, každý z nich by mohl směle bojovat v Tokiu o olympijské zlato. Jenže pravidla se nedají změnit: nominaci, tedy i šanci na vítězství dostal jen jediný z českých kajakářů na divoké vodě – Jiří Prskavec. Přesto to jiní skvělí členové reprezentačního týmu jako nespravedlnost nevidí. Jak to?

 

Na olympiádu se řeč stočila až v průběhu rozhovoru. V interview před několika lety jsme začali otázkami o medicíně, výchově šesti dětí a o našponovaných rodinných rozpočtech, až mi olympijský vítěz z roku 1992 a lékař Lukáš Pollert povídá: „Hele, proč se mě tady teď vlastně vyptáváš na všechny ty nesmysly? No jasně, díky olympiádě! Kdybych ji kdysi nevyhrál, těžko teď budeš chtít rozhovor zrovna ode mě. Doktorů i šestinásobných otců je přece na světě spousta.“

Ve skutečnosti by Pollert téměř jistě vzbuzoval zájem médií i bez onoho příběhu o pivním rebelovi, který prodal své olympijské medaile (zlatou 1992 a stříbrnou 1996). Jiná věc však je, že nebýt olympiády a jeho triumfu před třiceti lety, patrně by dnes mnoho lidí nezajímal vodní slalom. „Určitě by náš sport neexistoval na té úrovni, na jaké je dnes. Byla by to zábava pro hrstku nadšených amatérů,“ říká vodácký reprezentační šéftrenér Jiří Pultera. „Olympiáda je rok od roku větší byznys, náš návrat do programu her v Barceloně 1992 po dlouhé pauze od mnichovské olympiády přišel v pravý čas. Za socialismu jsme ve vrcholovém sportu tak nějak přežívali, ale o moc déle už by to nešlo.“

Právě po Pollertově vítězství nastal v devadesátých letech ohromný boom zájmu o vodáckou reprezentaci. Díky fenomenální úspěšnosti aspiroval vodní slalom málem na národní sport – tedy aspoň v době olympiády, jednou za čtyři roky. Vždyť od té doby nezažili hry bez medaile. Dvě olympijská zlata získala vytrvalá Štěpánka Hilgertová (1996 a 2000), stříbrné a bronzové úspěchy mezitím sbíraly české debly a v posledních letech převzali medailovou štafetu dříve „neviditelní“ kajakáři: v Londýně 2012 stříbrný Vavřinec Hradilek, v Riu 2016 bronzový Jiří Prskavec.

Z kajakářů se stali naši nejúspěšnější vodáci. Hned tři z nich vybojovali tituly mistrů světa: Vavřinec Hradilek (2013), Jiří Prskavec (2015 a 2019) a Ondřej Tunka (2017). A do elitní party náleží přinejmenším ještě letošní mistr Evropy Vít Přindiš; experti by pak klidně jmenovali tři čtyři další dravce pohybující se na hraně národního týmu.

Jenže – a teď pozor – na olympiádě v Tokiu má tenhle vynikající výběr k dispozici jediné místo. Protože Česká republika, stejně jako jiné země, může vyslat jen jednoho závodníka, který splní kvalifikační kritéria.

 

Síla soutěžení

Jak může dlouhodobě fungovat skvělý tým, jenž převyšuje reprezentanty mnoha jiných zemí, ale na hry z něj odjíždí pouze jeden závodník?

„Právě díky té konkurenci,“ odpovídá Jiří Prskavec, onen jediný český kajakář, který si vybojoval právo startu v olympijském Tokiu. Reprezentant, jenž se na hry dostane, se totiž podle něj díky tomuto systému snaží o to více – a o to více pak může být na olympiádě lepší. „Neustálé soutěžení nás posouvá ohromně dopředu. Samozřejmě je to náročné nejen pro tělo, taky pro hlavu. Ale právě díky tomu, že jsme zvyklí se jen tak z něčeho nesesypat, pak máme šanci i v té jedné jediné jízdě,“ uvažuje mladý muž. Jeho projev působí na sportovní scéně výjimečně. Pečlivě volí slova, hovoří plynule, jasně formuluje myšlenky: rozhodně od něj neuslyšíte klišé typu „Tak určitě“ nebo „Jdeme závod od závodu“.

Za svým cílem míří vlastně od malička, kdy ho k vodě přivedl táta – tehdy závodník, dnes trenér – a máma, která jej odnaučila strachu z vody. „Nikdy jsem kluka nemusel motivovat, spíš občas potřebuje usměrňovat, aby to s tréninkem nepřeháněl,“ říká Jiří Prskavec starší. „Pokud musí trenér někoho nutit do práce, je to problém. Ale Jířa už v sedmi letech dětem na hřišti říkal, že chce být kajakářem. Děcka vůbec nechápala, o čem mluví, on už měl jasno.“

Patrně i proto je momentálně tahounem kajakářské party právě on. V Riu 2016 se dopustil fatální technické chybičky – trknul o branku, vodáci tomu říkají šťouch –, která ho stála vysněné olympijské zlato. Letos by si pro něj tuze rád dopádloval.

„Je to jen na mně. Všichni víme, že pravidla nominace jsou krutá, ale když jsem to jediné místo získal já, cítím od kluků důvěru, reprezentuju všechny,“ povídá Prskavec mladší. „Musím udělat maximum, abych se nemusel pak u vody stydět ani já, ani kluci.“

 

Prát se jen s vodou

Černému scénáři pár týdnů před olympiádou, kdy s kajakáři hovořím, nic nenasvědčuje. Právě naopak – vyhlídky se zdají být slibné. „Já sice letos vyhrál mistrovství Evropy a na olympiádu budu koukat v televizi, ale budu se koukat na nejlepšího kajakáře světa v českém dresu,“ komentuje Prskavcovy tokijské naděje Vít Přindiš.

O parťákově formě má naprosto detailní přehled, denně spolu trénují na Vltavě v pražské Troji. Přindiš s Vavřincem Hradilkem se sice připravují ve skupině trenéra Říhy, zatímco Prskavce s Tunkou vede Prskavcův táta, ale i tak se scházejí na vodě ve stejný čas. Makají v jiných úsecích kanálu, ale navzájem se přitom vidí. Dvakrát týdně pak mají společný trénink všichni dohromady. Tedy samozřejmě ne že by se do peřejí spustilo deset lodí naráz, to by skončilo karambolem – funguje to tak, že v bezpečných rozestupech každý pádluje za sebe, ale zároveň záhy dostane prostřednictvím trenérů na břehu se stopkami a kamerami informace o všech v týmu. A tady už lze vypozorovat aspoň drobounký náznak rivality.

„Ty dvě tréninkové party spolu přirozeně soupeří,“ líčí Tomáš Macek, dlouholetý olympijský šéfreportér MF DNES, který o vodních slalomářích píše desítky let. „Když ti kluci bojovali o jediné místo na olympiádě v Riu, tak z jejich slov jste samozřejmě vycítili, že Vítek Přindiš chtěl ve složité matematické hře pomoci k postupu na hry tréninkovému parťáku Vávrovi Hradilkovi proti Jířovi Prskavcovi. Ale ani tehdy jste nezaslechli pomluvy nebo závist, oba upřímně gratulovali postupujícímu Prskavcovi. I letos vidí, že Prskavec je teď světová extratřída.“

Zde stojí za zmínku Mackovo srovnání vodáků s jinými sportovci, o nichž též píše: „Oni se opravdu navzájem podporují, což se říkalo třeba i o českých desetibojařích, jenže tam byla špatně skrývaná rivalita zjevná. Čím to je? Nemyslím si, že jsou to jen řádově menší peníze, které se u vody točí. Velkou roli hraje i přírodní prapůvod toho sportu. Pamatuju si, že ještě v roce 1996 po atlantské olympiádě na mistrovství Evropy v Augsburgu mnozí závodníci spali ve stanech.“

Zásadní také je, že každý z kajakářů se snaží za každých okolností vydat to nejlepší ze sebe, teprve až potom kouká po ostatních – to je totiž soutěžní princip vodního slalomu, který ostatně vychvaloval už Lukáš Pollert. „Neřeším soupeře, chci sjet trať, jak nejlépe umím, a když náhodou vyhraju, tím líp,“ říkával a kajakáři to cítí o čtvrt století později úplně stejně.

„My se nepereme s nikým v ringu, na trati jsme vždycky sami a pereme se jedině s vodou,“ vysvětluje Přindiš. „Když něco nevyjde, ve finále se můžu zlobit leda na sebe, za svůj výkon nemůžu vinit nikoho jiného. Je to jen na mně. Když je někdo v tom umění na vodě v danou chvíli lepší, nezbývá než smeknout klobouk. Myslím, že i díky tomu jsme všichni v pohodě.“

 

Síla šatny

Značnou roli v zajímavém souladu soupeřících individualit hraje i osobní život: všichni kajakáři jsou totiž od dětství kamarádi. „Samozřejmě je to jako v životě, s někým kamarádíte víc, s jiným méně, ale parta je v pohodě,“ popisuje olympionik Prskavec. Spolu s ostatními odmalička vyrůstal v trojské loděnici na břehu Vltavy, dnes se navštěvují už se svými malými dětmi a zajdou i na pivo. „Ale nepředstavujte si nějaké pivní pijatyky. Tihle kluci si hlídají životosprávu, pivo si dají občas na zdraví, typicky po nějakém vyhroceném závodě, jako je nominace, aby probrali úspěchy i nezdary, majstrštyky i chyby,“ říká Milan Bílý, dlouholetý trenér elitních vodáků, nyní předseda domovského oddílu celé kajakářské party USK Praha a kantor na FTVS.

Olympijský šéfreportér Macek z MF DNES k tomu dodává: „Jířa Prskavec mi v jednom rozhovoru řekl, že všechno hezké v životě mu dal vodní slalom – včetně manželky, což je sestra jednoho kluka z jejich tréninkové skupiny.“

Všichni kajakáři v Troji obývají i společnou šatnu. Je to jedna stísněná místnost – hrubým odhadem čtyři krát pět metrů – pro nějakých šedesát vodáků. Když otevřete šedivé dveře s modrými cedulemi USK / ŠATNA MUŽI, udeří vás do nosu hodně silný odér a – jak jen ten pohled nazvat – důkladný tvůrčí nepořádek. Dominují mu rozvěšené modré nákupní tašky známého nábytkářského obchoďáku, jednak se do nich hodně vejde, jednak lze dovnitř naházet i mokré věci, aniž by protekly. A aroma je na světě…

„Chtělo by to asi uklízet pravidelněji, ale žádné pořádkové služby nedržíme, nějak nám na to nezbývá čas ani energie,“ směje se Prskavec. „Když už to opravdu nejde, vyházíme všechno ven na hromadu, každý si vybere, co je jeho, a zbytek věcí, ke kterým se nikdo nehlásí, se třeba rozdá mezi mladší šikovné kluky.“

V trojské šatně se mimochodem ukazuje jeden z důsledků pandemie, která zapříčinila i odklad tokijské olympiády na tento rok. „Schází se nás teď v šatně vlastně jenom pár, nanejvýš deset lidí,“ počítá Prskavec.

Vodní slalom je de facto šťastlivcem koronavirové éry, jeví se jako nejbezpečnější s ohledem na všelijaká opatření posledních měsíců: provozuje se venku, sportovci jsou daleko od sebe, nemotají se kolem nich ani žádné přebujelé „realizační týmy“.

Ačkoli jeden kruciální problém přece jen v pandemii vyvstal: uzavřená Austrálie.

 

Síla exotiky

Ještě loni zkraje pandemie čeští vodáci nabírali sílu namísto lezavé české zimy pod australským sluncem. Stalo se to pro ně vítanou tradicí. „Nejen já už tam byl jako doma. Rodina jezdila se mnou, každou sobotu jsme vyrazili na týdenní nákup, vařili jsme si v pronajatém bydlení, měli jsme tam už známé sousedy,“ vykládá Prskavec. „Strávil jsem tam snad dva roky života – a najednou zavřeno.“

Co teď? Kdosi si vzpomněl, že na ostrově Réunion v Indickém oceánu stojí francouzský vodácký kanál s nekonečnou zásobou vody díky šikovné kombinaci říčního a mořského zdroje. Prskavcova skupina tam tedy vyrazila – a fungovalo to! „Je to trochu jiné, nemáme tam ty kamarádské vztahy jako v Austrálii, ale síla zimního tréninku v teple je nakonec stejná.“

Když už je řeč o exotice, musíme zmínit další společný rys české kajakářské party, jejž lze shrnout do slov: „Na tréninky je to dobré, ale závodit za vodácké exoty? Ani náhodou!“ Jinak řečeno – nechtějí závodit za reprezentace jiných, z hlediska tohoto sportu exotických, zemí, které žádné pořádné závodníky nemají, ale jimž místo na hrách národů celého světa přísluší. Třeba Francouzi mají ve vodním slalomu podobně elitní borce jako Česko, pravidelně se přetlačují o jediné místo na olympiádě jednou za čtyři roky či o pouhá tři místa v národním A týmu každý rok. A právě proto rádi startují v dresech USA či Kamerunu.

Proč se vlastně Češi tak urputně brání této snazší cestě na světovou scénu?

Dejme slovo Ondřeji Tunkovi, řečenému Tuňák. Právě mistr světa z roku 2017 letos propadl nominačním sítem, přesto se nad otázkou o možné změně dresu pohoršuje: „Závodit za jinou zemi? To mě ani na vteřinu nenapadlo! Můj klub a moje země mi toho daly strašně moc, to by prostě nebylo fér.“

Ostatní se vyjadřují velmi podobně. Dokonce i Vavřinec Hradilek, který pomáhá s přípravou brazilskému kajakáři Pedru Goncalvesovi, finalistovi her v Riu, a možná jej bude koučovat přímo ze břehu v Tokiu, odmítá byť jen teoreticky uvažovat o převlékání závodního dresu: „To tedy nikdy! Za žádnou cenu! Od Slováků vím, že třeba Maďaři takovou možnost nabízejí, ale pro mě je reprezentace Česka čest, nedovolil bych si závodit za jinou zemi. Pomáhat někde v roli trenéra, to je jiná, stále reprezentuju český kajak, to, co tady umíme.“

Přes to všechno se u české vody už převlékací úvaha vyskytla: zkraje 21. století, kdy se do národního týmu nevešla kajakářka Marcela Sadilová, nabídla své služby Rakousku. „Hledala šanci, chápal jsem ji,“ řekl tehdy šéftrenér Pultera. Stejně její plány zamítl. Oficiální zdůvodnění vodáckého svazu znělo: „Trénovala za naše peníze a mohla by ve světě porážet naše holky.“

Většinově tedy mají čeští kajakáři jasno, ač to občas znamená sedět místo závodění doma: „Mě vlastně strašně baví být součástí téhle silné party,“ říká aktuální mistr Evropy Přindiš – ten, který bude koukat na letošní olympiádu jen v televizi.

 

Autor je editorem magazínu Víkend DNES. Léta byl členem sportovní redakce, zabývá se vodními sporty.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama