Bráchu mámě vrátili, mě ne. Strašné je, že i dnes končí děti v ústavech kvůli chudobě

23. listopadu 2020

Michal Ďorď prožil své dětství v ústavní péči. Nyní aktivně bojuje za práva dětí s podobným osudem, jako byl ten jeho.

Karolína Jírová

Michal Ďorď prožil své dětství v ústavní péči. Nyní aktivně bojuje za práva dětí s podobným osudem, jako byl ten jeho. Situace v Česku je v tomto směru špatná, což nyní vyjádřil i Evropský výbor pro sociální práva, na který se před třemi lety obrátily dvě mezinárodní organizace. Vadilo jim, že děti do tří let končí v kojeneckých ústavech, aniž by se český stát snažil jejich situaci vyřešit jinak a lépe.

V čem vidíte největší problém současné podoby ústavní péče v Česku?

Především v tom, že je ústavní a ne komunitní. A také v tom, že se děti často dostávají do ústavů ze sociálních důvodů, což znamená, že má rodina například problémy s bydlením či s financemi. Přitom už v roce 2011 Nejvyšší soud konstatoval, že není možné, aby byly děti z těchto důvodů odebírány z rodin. Stále se to ale děje.

Chápu to správně, že oprávněným důvodem odebrání by mělo být například týrání. Pokud je rodina funkční, měl by se stát snažit, aby dítě z rodiny nemuselo, což se u nás dle čerstvého stanoviska Evropského výboru pro sociální práva neděje?

Když se podíváte na statistiky odebírání dětí ve Velké Británii, všimnete si už na první pohled velkého rozdílu v tom, že naprostá většina tamních dětí je odebrána z rodin z důvodu týrání, zneužívání a zanedbávání. U nás je to naopak. U nás se dokonce některé termíny, jako je zanedbávání, záměrně využívají k označování chudoby, aby bylo možné dítě odebrat. Stanovisko výboru také řeší nezajištění dostatečné ochrany práv a služeb pro děti romského původu a děti se zdravotním handicapem. Česká republika popravdě neudělala ani naprosté minimum, kterým by bylo zjištění počtu a situace těchto dětí.

Ze stanoviska Evropského výboru pro sociální práva vyplývá, že náš systém péče o ohrožené děti je špatný a nefunkční. Co byste ze zprávy vyzdvihl?

Výbor jasně říká, že děti do tří let by v ústavní péči vůbec neměly být. Víme už minimálně sedmdesát let, že ústavní výchova má negativní vliv na vývoj dětí, na jejich vztahy, vzdělání, ale i délku života. Když vyrůstáte v ústavní péči, tak se prostě nemůžete rozvíjet přirozeným způsobem. Také tam stojí, že český stát stále nedělá dost pro to, aby děti do tří let mohly žít v rodinném nebo komunitním prostředí. Zejména je třeba, aby šlo mnohem víc peněz do sociálních služeb a prevence.

Píše se tam také o dobrovolných pobytech v ústavu, čímž se obchází zákon. Jak konkrétně se obchází?

U nás se děti do ústavů dostávají zpravidla na základě rozhodnutí opatrovnických soudů, které jsou jedním z hlavních pilířů systému ochrany práv dětí. Už před několika lety ale ochránce lidských práv upozorňoval na případy, kdy rodiče uzavírali smlouvy o dobrovolném pobytu pod tlakem pracovníků OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí). Podle mých zkušeností z terénu k tomu dochází i dnes.

Hledali argumenty, proč mě nepustit

Je vám 32 let. Sám máte s ústavní péčí zkušenost. Do kojeneckého ústavu jste se dostal, když vám bylo osm měsíců. Následně jste šel do jiného kojeneckého ústavu, pak na chvíli do diagnostického ústavu, a nakonec vás ve třech letech dali do dětského domova, kde jste žil až do dvaceti let. Zjišťoval jste si, z jakých důvodů jste byl rodičům odebrán?

Bylo to ze sociálních důvodů. Před pár lety jsem si došel na úřad, kde mám trvalé bydliště, a tam si požádal o kopie všech dokumentů, ve kterých jsem přesné důvody dohledal. Taky jsem si informace ověřoval u mámy.

Uběhlo přes třicet let a dětem se dnes děje to samé, co se stalo vám.

Podpořte Reportér sdílením článku