Bráchu mámě vrátili, mě ne. Strašné je, že i dnes končí děti v ústavech kvůli chudobě

Lidé

Michal Ďorď prožil své dětství v ústavní péči. Nyní aktivně bojuje za práva dětí s podobným osudem, jako byl ten jeho. Situace v Česku je v tomto směru špatná, což nyní vyjádřil i Evropský výbor pro sociální práva, na který se před třemi lety obrátily dvě mezinárodní organizace. Vadilo jim, že děti do tří let končí v kojeneckých ústavech, aniž by se český stát snažil jejich situaci vyřešit jinak a lépe.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

V čem vidíte největší problém současné podoby ústavní péče v Česku?

Především v tom, že je ústavní a ne komunitní. A také v tom, že se děti často dostávají do ústavů ze sociálních důvodů, což znamená, že má rodina například problémy s bydlením či s financemi. Přitom už v roce 2011 Nejvyšší soud konstatoval, že není možné, aby byly děti z těchto důvodů odebírány z rodin. Stále se to ale děje.

 

Chápu to správně, že oprávněným důvodem odebrání by mělo být například týrání. Pokud je rodina funkční, měl by se stát snažit, aby dítě z rodiny nemuselo, což se u nás dle čerstvého stanoviska Evropského výboru pro sociální práva neděje?

Když se podíváte na statistiky odebírání dětí ve Velké Británii, všimnete si už na první pohled velkého rozdílu v tom, že naprostá většina tamních dětí je odebrána z rodin z důvodu týrání, zneužívání a zanedbávání. U nás je to naopak. U nás se dokonce některé termíny, jako je zanedbávání, záměrně využívají k označování chudoby, aby bylo možné dítě odebrat. Stanovisko výboru také řeší nezajištění dostatečné ochrany práv a služeb pro děti romského původu a děti se zdravotním handicapem. Česká republika popravdě neudělala ani naprosté minimum, kterým by bylo zjištění počtu a situace těchto dětí.

 

Ze stanoviska Evropského výboru pro sociální práva vyplývá, že náš systém péče o ohrožené děti je špatný a nefunkční. Co byste ze zprávy vyzdvihl?

Výbor jasně říká, že děti do tří let by v ústavní péči vůbec neměly být. Víme už minimálně sedmdesát let, že ústavní výchova má negativní vliv na vývoj dětí, na jejich vztahy, vzdělání, ale i délku života. Když vyrůstáte v ústavní péči, tak se prostě nemůžete rozvíjet přirozeným způsobem. Také tam stojí, že český stát stále nedělá dost pro to, aby děti do tří let mohly žít v rodinném nebo komunitním prostředí. Zejména je třeba, aby šlo mnohem víc peněz do sociálních služeb a prevence.

 

 

Píše se tam také o dobrovolných pobytech v ústavu, čímž se obchází zákon. Jak konkrétně se obchází?

U nás se děti do ústavů dostávají zpravidla na základě rozhodnutí opatrovnických soudů, které jsou jedním z hlavních pilířů systému ochrany práv dětí. Už před několika lety ale ochránce lidských práv upozorňoval na případy, kdy rodiče uzavírali smlouvy o dobrovolném pobytu pod tlakem pracovníků OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí). Podle mých zkušeností z terénu k tomu dochází i dnes.

 

Hledali argumenty, proč mě nepustit

Je vám 32 let. Sám máte s ústavní péčí zkušenost. Do kojeneckého ústavu jste se dostal, když vám bylo osm měsíců. Následně jste šel do jiného kojeneckého ústavu, pak na chvíli do diagnostického ústavu, a nakonec vás ve třech letech dali do dětského domova, kde jste žil až do dvaceti let. Zjišťoval jste si, z jakých důvodů jste byl rodičům odebrán?

Bylo to ze sociálních důvodů. Před pár lety jsem si došel na úřad, kde mám trvalé bydliště, a tam si požádal o kopie všech dokumentů, ve kterých jsem přesné důvody dohledal. Taky jsem si informace ověřoval u mámy.

 

Uběhlo přes třicet let a dětem se dnes děje to samé, co se stalo vám.

Ano, stále se to děje.

 

Váš příběh je o to smutnější, že máte staršího bratra, kterého sociální pracovnice odebraly stejně jako vás a každého z vás umístily jinam. Bratr se k matce po roce vrátil, vy ne.

Ano, zatímco já jsem šel do kojeneckého ústavu v Liberci, bratr byl umístěn do dětského domova, protože byl starší. Po roce mého bratra soud vrátil, mě bohužel nikdy. Soud to zdůvodňoval v průběhu let různě. Argumenty mu dodávaly pracovnice OSPOD a vedení mého ústavu. Z dokumentace, co jsem si četl, byla jasně cítit jejich zaujatost vůči mé matce. V prvním odmítnutí žádosti mé matky stálo, že matka podle jejich názoru nezvládne péči o dva syny najednou, a že až prokáže, že zvládá výchovu jednoho, tak se uvidí. V dalším odmítnutí zase stálo, že matka neprojevuje zájem, přestože důkazy, které jsem našel ve složce na úřadě, mluví opačně. Později, když se mojí mámě narodily moje dvě sestry, tak v odmítnutí další žádosti pro změnu stálo, že už navštěvuji základní školu a nebylo by pro mě dobré, abych ji měnil.

 

To asi není snadné číst…

Není. Bratr měl neskonalé štěstí, v jeho dětském domově nebyl nikdo, kdo by bránil jeho návratu. Jeho si máma zvládla vybojovat. Když jsem se s mámou poprvé jako dospělý člověk viděl, tak se mi omlouvala za to, že ten boj vzdala. V ústavu jsem zůstal proto, že si lidi v ústavu, na OSPOD a u soudu mysleli, že mi tím pomůžou.

 

Paradoxně mohou mít někteří z nich dnes pocit, že vám skutečně pomohli. Vystudoval jste vysokou školu, což není úplně obvyklé u dětí, které prošly ústavní výchovou. Čímž nechci říct, že měli pravdu, když vám odepřeli vyrůstat s mámou.

Jsem výjimka, což se občas stává. Je to věc genetiky a také možná něčeho, čemu se říká posttraumatický růst. Myslím, že velmi pozitivní vliv na můj život a rozvoj měla základní škola, kde jsem měl skvělé učitelky. Škola byla jediným místem, kde jsem se vždycky cítil dobře. Byl jsem v ní radši než v ústavu. Do ústavu jsem se po škole častokrát nechtěl vrátit, protože jsem se bál, co se tam bude dít.

 

Čeho jste se bál?

Jedné vychovatelky, která nás neustále kontrolovala a trestala.

 

Jdi a poraď si úplně sama

Jste jedním ze zakládajících členů iniciativy Vteřina poté, která sdružuje lidi s podobným osudem, jako je ten váš. Společně se snažíte pomoci dětem v ústavní péči. Jak těžké pro mladého člověka je, když vyjde z dětského domova?

Z ústavu musí každý plnoletý odejít v den narozenin nebo maximálně v devatenácti letech. Pokud chcete v ústavu zůstat déle, musíte studovat a mít s ředitelem zařízení podepsanou smlouvu o dalším pobytu. Pokud zůstávat nechcete nebo nestudujete, tak vám ředitel ústavu může, ale taky nemusí poskytnout finanční nebo materiální pomoc v hodnotě do pětadvaceti tisíc korun.

 

Je tedy jen a pouze na rozhodnutí ředitele, kolik každé odcházející dítě dostane?

Přesně tak. Zrovna předevčírem se ke mně dostala informace, že v jednom dětském domově dostala osmnáctiletá dívka při odchodu čtyři tisíce korun. Z těch nezaplatí ani jeden nájem. Možná z nich zaplatí pár týdnů na ubytovně. Možná, když bude mít štěstí, se jí podaří získat ubytování v domě na půl cesty, kde je ale šance malá, protože domy na půl cesty, stejně jako azylové domy, mají plné pořadníky. Teď tu navíc máme pandemii, takže její šance se tam dostat je ještě o něco nižší. Nejspíš té dívce nezbude než se obrátit na přátele, rodinu, pokud ji zná, a poprosit o pomoc. Jestli se jí při hledání levného bydlení podaří ještě někde něco vydělat nebo si najít práci, tak to bude úspěch. Pokud se jí doteď nepodařilo dokončit školu, tak to bude mít po odchodu z ústavu desetkrát těžší.

 

To tedy není úplně lehký start do života mimo ústav.

Celé tohle období by pro ni a pro dalších několik stovek mladých lidí, co každoročně opouští ústavy, mohlo být lehčí, kdyby v této zemi existoval systém podpory, který mají v jiných zemích. Třeba sociální bydlení, to je základ. Systém podpory by měl ale zahrnovat i finanční zaopatření, ze kterého by šlo bydlení a živobytí zaplatit. Bez něj si mladí lidé z ústavů budou těžko dodělávat nebo zvyšovat vzdělání.

 

Četla jsem, že polovina dětí vyrůstajících v dětském domově spáchá potom, co odejdou, nějaký trestný čin.

To se uvádí v jednom starším výzkumu ministerstva vnitra. Dětské domovy se tenkrát bránily, že kriminálníky nevychovávají, že kriminální činnost páchají lidi, kteří vyrostli ve výchovných ústavech. Což se nikdy nepotvrdilo ani nevyvrátilo. V naprosté většině případů šlo o drobnou kriminalitu, jako jsou krádeže v nákupních centrech.

 

Asi se není čemu divit, pokud mladí lidé nemají dostatek financí a často nikoho, kdo by jim alespoň na začátku pomohl.

Je to tak. Zároveň je logické se domnívat, že odhalená kriminalita se častěji týkala těch, kteří vyrostli ve výchovných ústavech. Podle mě naprostá většina výchovných ústavů jsou prachsprostá vězení pro mladé, kam se často odkládají děti, se kterými v dětských domovech nikdo neumí nebo nechce pracovat. Jsou to příklady institucí, kde se vše podřizuje režimu zařízení a potřebám personálu. Vezměme si jako příklad jeden nejmenovaný výchovný ústav pro dívky…

 

Popište čtenářům, jak to tam vypadá.

Jde o obří budovu s velkým areálem a vysokou žlutobílou hradbou, kde žije asi dvacet dívek. Původně byl určen pro více než dvě stě dětí. Provozní náklady tohoto domu se pohybují v řádech milionů korun, protože jde o velkou a starou budovu, kterou nelze z důvodů památkové ochrany zateplit. Prostory ústavu umožňují dětem pohyb, který připomíná vězení. Po budově, ani v její obytné části, se nedá chodit volně, všechny dveře jsou uzamčeny. Klíče mají vychovatelé, bez nich se nikdo nikam nedostane. Dívky, které mají traumatické zážitky ať už ze života před ústavem, nebo z ústavů, ve kterých vyrůstaly, zde za porušení pravidel zavírají na samotky. Do téhle malé místnosti na zámek vás zamknou třeba za odmlouvání, nepozornost ve škole nebo neplnění úkolů, a to na několik hodin, dokud vás to takzvaně nepřejde. Pokud jde o školu, tak naprostá většina dívek navštěvuje tu, která je přímo v prostorách ústavu, přičemž je veřejným tajemstvím, že všechny školy ve výchovných ústavech nabízí velmi nízkou kvalitu vzdělání a velmi omezený počet učebních oborů. V předminulém školním roce dívky v tomto ústavu měly průměrně téměř dvě stě hodin absencí každá. Většinou byly na útěku anebo se nevrátily z dovolenky.

 

 

To nezní jako místo, kde by člověk vyřešil své problémy a po odchodu měl takové vzdělání a kompetence, aby naskočil do běžného života.

To určitě ne. A každý rok stát platí za provoz tohoto a desítek obdobných a zcela nefunkčních ústavů stamiliony korun, jen aby nemusel řešit otázku, co s obřími budovami, které nikdo nechce. To samé platí i u kojeneckých ústavů a dětských domovů. Počet dětí v ústavní péči se sice rok od roku snižuje, ale ty domy tu zůstávají, polykají spoustu peněz a ty pak chybí na místech, kde by byly mnohem více k užitku. Největší starostí státu a politiků jsou domy a jejich druhou největší starostí jsou zaměstnanci. Nepřijdou o práci? Budou mít stejný počet týdnů dovolené, když místo v ústavu budou pracovat v sociální službě? A budou ve stejné platové třídě? Nepohorší si náhodou? A děti? Na ně se nebere ohled.

 

Na závěr se ještě vrátím ke stanovisku evropského výboru. Je kritické, ale není právně vymahatelné. Mohlo by i tak vést ke zlepšení současné praxe?

Doufám, že to přiměje politiky, úředníky a alespoň některé ředitele ústavů k nastartování změn. A také doufám, že Evropská komise bude nyní po České republice silněji požadovat reformy, které výbor navrhuje. Jsem si jistý, že pokud tentokrát budeme ke kritice a doporučením výboru přistupovat konstruktivně, tak nám celý proces změny velmi prospěje. Hlavní je nepokračovat směrem, jakým se vydalo Maďarsko a Polsko, kde byli k právům některých skupin obyvatel včetně dětí tak dlouho necitliví, až úplně znecitlivěli.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama