A blesklo mi hlavou, že založíme nadaci

Lidé

Už za života profesora Antonína Holého začaly putovat do Česka stovky milionů korun za vynález léků proti AIDS a žloutence typu B. V dalších letech tyto sumy závratně narůstaly a určitá procenta inkasovali i další lidé z výzkumného týmu. Kolegyně slavného chemika Hana Dvořáková a její manžel Dalimil se nyní rozhodli věnovat 200 milionů korun do Nadace Experientia. Vyhoupli se tím do nejužší elity českých filantropů.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Oba jsou organičtí chemici. A oba rádi lyžují a chodí po horách. „Střídáme běžky i sjezdovky a aspoň jednou za rok musí být pohorková dovolená,“ říká Hana Dvořáková. Před časem se k vášni pro turistiku přidala další záliba. „Můžou za to naši přátelé, manželé Hockovi,“ upřesňuje Dalimil Dvořák.

Dana a Michal Hockovi jsou také organičtí chemici. A stejně jako Dvořákovi i oni rádi cestují a poznávají zajímavá místa. „Protože Michal se mimořádně vyzná v dobrém víně, vybere pokaždé nějakou destinaci, kde je i na co koukat, a my mu ji většinou odsouhlasíme,“ směje se Hana Dvořáková.

 

Tak to budeme my

Na výlet do Milána na podzim roku 2011 ovšem vzpomínají Dvořákovi hlavně kvůli něčemu jinému, než jsou víno a památky. „Hockovi jsou opravdu blízcí přátelé a jako jedni z mála lidí o těch penězích věděli,“ říká Hana Dvořáková.

Největší částky (80 procent) za antivirotika účinkující proti působení HIV (později i proti hepatitidě typu B) mířily po dvě dekády na účet mateřského pracoviště profesora Holého, což je Ústav organické chemie a biochemie AV ČR v pražských Dejvicích. Zbytek se dělil mezi autory patentů. Antonín Holý získával podle zjištění magazínu Reportér devadesát procent z těchto licenčních poplatků a do dnešního dne jeho rodina inkasovala odhadem dvě miliardy korun. Zbývající desetina připadla chemikům Haně Dvořákové, dále jejímu nástupci na stejné pozici Petru Alexandrovi (jeho podíl je řádově nižší, neboť se týká menšího množství patentů) a několika dalším lidem, kteří se na vývoji příslušných látek podíleli.

Na podzim 2011 byl Antonín Holý ještě naživu, zemřel o necelý rok později. Tehdejší vedení dejvického ústavu tušilo to, co se později také potvrdilo: že manželka a dvě dcery o závratných sumách mířících na účet tohoto muže až do jeho smrti nevěděly.

Manželé Dvořákovi a Hockovi, tedy zmínění čtyři chemici, na prodlouženém víkendu v Miláně mimo jiné probírali, jak celý zázrak kolem léků s antivirovými účinky kontrastuje se skutečnou situací české vědy. „Mohl by třeba založit nějakou nadaci,“ prohlásila tehdy na Holého adresu Dana Hocková, která v jeho týmu absolvovala postgraduální studia a v dejvickém Uchabu (podle zkratky ústavu ÚOCHB) dodnes pracuje.

„Cestou domů v letadle mi blesklo hlavou: Tu nadaci bychom vlastně mohli založit my,“ vzpomíná Hana Dvořáková. Doma se svěřila manželovi a jeho reakce byla okamžitá a jednoznačná: „Napadlo mě to samé. Pojďme do toho.“

 

Bez vynálezcova jména

S filantropií už měli v té době manželé Dvořákovi určité zkušenosti. V roce 2006 věnovali Člověku v tísni milion korun na pomoc lidem postiženým povodněmi (na jaře tehdy prudké tání sněhu zvedlo hladiny Labe, Moravy a Lužnice). Již delší dobu spolupracovali rovněž s Nadací Via, která podporuje komunitní projekty po celé republice a snaží se zvedat obecné povědomí o filantropii.

„Tohle bylo ale něco nového: uvědomili jsme si, že můžeme peníze vracet tam, odkud přišly – do podpory základního výzkumu,“ říká Hana Dvořáková. „Pronásledoval mě pocit určitého provinění. Příliš jsem se o ty vynálezy nezasloužila, spíš jsem se ocitla ve správnou dobu na správném místě.“

Nesnižuje paní Dvořáková zbytečně význam své práce? „Musím upřesnit, jak to bylo. Profesor Holý mi dal za úkol připravit sérii 3-deaza acyklických analogů nukleosidů a nukleotidů. Šlo o další modifikaci acyklických analogů s unikátní strukturou a s velmi nadějnými protivirovými účinky. Konkrétně z těchto mých látek ale později žádné léky nevznikly,“ vysvětluje Hana Dvořáková chemickým slovníkem a přibližuje zavedenou licenční politiku: patentovou ochranu získává celá skupina látek, která z příslušného výzkumu vzejde, byť do klinické praxe je nakonec uveden jen střípek.

Hana Dvořáková spolupracovala s Antonínem Holým v letech 1986 až 1996. Dnes už je veřejným tajemstvím, že povaha geniálního chemika nebyla jednoduchá, jeho sveřepost přibližuje například divadelní hra Elegance molekuly, kterou pro Dejvické divadlo napsal a režíroval Petr Zelenka.Hana Dvořáková je profesoru Holému vděčná za to, že ji přiměl k tomu, aby si udělala doktorát, zároveň ale neskrývá některé složitější rysy jeho osobnosti.

„Když jsem třeba hledala židli, kam bych si sedla a psala protokoly, řekl mi: V laboratoři nepotřebujete sedět, tady se pracuje!“ zavzpomínala paní Dvořáková předloni pro časopis Téma a dodala: „Byl hodně uzavřený, ale na druhou stranu se staral, aby nás nic nerozptylovalo a měli jsme v laborce dobré podmínky. A nikdy nebyl problém se ho zeptat, když jsem něco nevěděla nebo potřebovala poradit. Myslím, že v některých ohledech měl horší pověst, než byla skutečnost.“

Dvořákovi zpočátku uvažovali, že by nadace mohla nést jméno Antonína Holého, k dohodě s vdovou po slavném chemikovi však nedošlo. „Chápeme postoj paní Holé a byli jsme rádi, když se přišla podívat na Experientia Day, což je setkání našich stážistů,“ říká paní Dvořáková.

 

Vymysli to po svém

Nadace Experientia vysílá již osmý rok na odborné stáže mladé absolventy chemických oborů, aby získali zkušenosti na renomovaném zahraničním pracovišti.

Podmínkou je, aby „tematika projektu byla zřetelně odlišná od tematik, kterými se uchazeč zabýval v rámci doktorského studia“. Taková preambule možná laikovi šustí papírem, je v ní však skryta značná míra podvratnosti: „Jde o to, aby mladí vědci automaticky nepokračovali jen v tom, co už dělali dříve, protože to bylo téma jejich školitele. Chceme, aby přicházeli s vlastními originálními nápady a projekty,“ vysvětluje Hana Dvořáková.

Nedávno otevřela Nadace Experientia i vědecké startup granty, které mají za cíl usnadnit mladým vědcům založení vlastní vědecké skupiny v České republice. Jeho výše činí dva miliony korun ročně s podmínkou, že 0,7 milionu přidá hostitelská instituce (univerzita, vědecký ústav...). „Považujeme za velmi důležité, aby mladí vědci po návratu ze zahraničí nezapadli do vyjetých kolejí, aby mohli pokračovat na vlastních projektech a museli se sami prosadit,“ shrnuje Hana Dvořáková nastíněnou filozofii. Celkově dosud podpořili manželé Dvořákovi čtrnáct vědců v celkové výši 16,5 milionu korun.

Jedenadvacátého ledna tohoto roku se odehrála další zlomová událost: manželé Dvořákovi ohlásili, že na podporu talentovaných chemiků věnují 200 milionů korun (během následujících dvaceti let). Tak významný počin je katapultoval do naprosté špičky českých mecenášů. Nejde však jen o výši daru: „Dlouho jsme nadaci spravovali jako Pat a Mat. Dělali jsme pochopitelně audity, ale základní mechanismus zůstával jednoduchý. Když byly potřeba peníze, poslala jsem ze svého soukromého účtu příslušnou částku na nadační účet, odkud putovala přímo stipendistovi,“ přibližuje Hana Dvořáková.

Popsaná praxe se teď mění, Dvořákovi se odhodlali k transformaci a profesionalizaci své nadace. „Chceme, aby Experientia mohla fungovat minimálně dalších dvacet let, i když s námi třeba spadne letadlo nebo nás to přestane bavit,“ vysvětluje profesor Dalimil Dvořák, který stejně jako jeho žena přednáší na Vysoké škole chemicko-technologické (jeho specializací je například využití komplexů přechodných kovů v organické syntéze). Větší část grantů míří na úhradu osobních nákladů čili de facto mzdy mladých vědců, kteří si díky tomu mohou dopřát pobyt na nejprestižnějších pracovištích světa.

 

Bublina pro potěšení

Rozhodnutí vzdát se velké části svých příjmů ve prospěch vědy znamenalo především značnou úlevu a osvobození, shodují se manželé Dvořákovi. K přerodu nadace a zefektivnění její činnosti využili služby nadačního fondu Via Clarita, jenž se specializuje na filantropické poradenství, spolupracují i s firmou Emun Partners Family Office, která se zaměřuje na správu a investice rodinných financí (Dvořákovi mají dvě dospělé děti a vnučku).

Co by poradili případným následovníkům, kteří by se chtěli stát podobně štědrými a systematickými filantropy? „Nebudeme zakrývat, že nás zaskočila administrativní náročnost celé procedury. Na druhou stranu se díky tomu už několik let můžeme setkávat s tolika báječnými lidmi, že převažuje radost,“ říká Hana Dvořáková a zmiňuje v této souvislosti opět další neziskové organizace, kterým s manželem dlouhodobě pomáhají: „Jezdíme s nimi do terénu, aby nám ukázaly konkrétní projekty. A vždycky na nás velmi zapůsobí, jak skvělou práci odvádějí.“

Dvořákovi podporují vzdělávání dětí ve vyloučených lokalitách. „Je to obecně dost nepopulární věc a jsem ráda, že jsme v tomhle s Dalimilem zajedno. Byli jsme se dokonce podívat na jejich letní tábor a pomáhali jim s bojovkou,“ přibližuje Hana Dvořáková. V rámci podpory Člověka v tísni Dvořákovi finančně přispívají rovněž na program Lepší škola pro všechny. „Jde o to, aby se děti odmalička vyznaly ve světě digitálních technologií a sociálních sítí, a aby měly možnost rozvíjet schopnost kritického myšlení a nebyly tak snadno manipulovatelné.“ Hezké zážitky oběma filantropům přinášejí výjezdy s lidmi z Nadace Via v rámci regionálních projektů na pozvednutí sousedské pospolitosti. „Je úžasné vidět, jak nějaký vesnický tahoun dokáže zbláznit okolí, aby společně vytvořili třeba příjemné místo, kde se budou scházet,“ říká Dalimil Dvořák a jeho žena Hana dodává: „Lidé z neziskovek tvoří sociální bublinu, ve které pobýváme s potěšením. Mají zajímavý pohled na svět a spoustu elánu, jak s minimem prostředků dokázat maximum.“

Sešli jsme se s manželi Dvořákovými v Cafe Organica, což je poněkud luxusnější kantýna Ústavu organické chemie a biochemie, kde dnes sídlí i Nadace Experientia. Budova z dvacátých let minulého století byla velkoryse zrekonstruovaná za tři miliardy korun právě z příjmů za Holého antivirotika a Dvořákovi tady mají pro činnost své nadace k dispozici jednu kancelář.

Přesně na místě, kde uprostřed ledna sedíme, bývala dříve laboratoř profesora Antonína Holého. „Tady měl stůl, tamhle se sušily vzorky. A odtud jsem koukala ven,“ říká Hana Dvořáková a přidává osobní vyznání: „Můžete namítnout, že jsem byla u vývoje léků, které zachraňují desítky milionů životů. Musím ale říct, že mě činnost kolem naší nadace a ostatních neziskovek naplňuje stejně jako věda.“ Její muž Dalimil doplňuje: „Naši kolegové-vědci jsou úžasně chytří lidé, ale zaměření jedním směrem. Dokonce si troufám tvrdit, že věda je v tomhle směru trošku sobecká, každý tam hraje hodně na sebe.“

Zbývá probrat jedno úskalí filantropie, a to je nežádoucí publicita. „Dokud žil můj táta, kladl mi na srdce, že se o těch našich penězích nesmí nikdo dozvědět. A my sami jsme si dlouho namlouvali, že tu informaci dokážeme udržet výhradně v odborných kruzích. No, spletli jsme se,“ usmívá se Hana Dvořáková. Dlužno ovšem dodat, že medializaci sama pomohla: „Začalo mě trošku mrzet, když jsem v rádiu slyšela ódy na filantropické počiny, kde šlo o částky řádově nižší. Najali jsme proto píáristku Aničku (Anna Batistová, od ledna ředitelka Nadace Experientia – pozn. red.) a ta nás postavila do latě.“

Od té doby už s manželi Dvořákovými vyšlo několik rozhovorů a zpráva o jejich mecenášství se rozšířila mimo vědecké kruhy. „Ví to už i moje kadeřnice nebo náš malíř pokojů, který mi napsal: Je mi ctí, že mám takové zákazníky! Jsou to příjemné reakce, ale stejně se ošívám, když mi lidé říkají, jací jsme úžasní, protože tak to není. Navíc jsme oba spíš introverti. Nejlepší je, když to lidé nevědí a jednají s námi podle toho, jací jsme.“ Dalimil Dvořák se smíchem dodává: „Někteří naši známí opatrně našlapují okolo, až to skoro vypadá, jako když v rodině někdo umře.“

 

Největší vylomenina?

Když se Hany Dvořákové zeptám, jestli si vybaví nějaký pocit štěstí v souvislosti s luxusem, který by si jinak nemohla dopřát, zmiňuje opět lidi, které potkala ve světě filantropie, a vztahy, které s nimi navázala. A pak si přece vzpomene na jednu „přepychovou věc“...

„Když jsem byla malá, maminka mě brala na koncerty České filharmonie. Nějakou dobu jsem hrála na klavír a zpívala ve sboru, klasická hudba je dodnes moje srdeční záležitost. Mám tudíž radost, že jsem mohla být u toho, když filharmonici zakládali Dynamický klub (sdružuje mecenáše, přičemž členství má čtyři úrovně pojmenované podle stupňů hlasitosti hudby: Piano, Mezzoforte, Forte a Fortissimo – pozn. red.). Navíc v rámci Orchestrální akademie podporujeme i některé konkrétní mladé muzikanty, aby měli lepší možnost dostat se do špičkových orchestrů a posunout se dál.“

Paní Dvořáková si všimne, že jsem čekal větší vylomeninu, tak se usměje a  dodá: „Minulý rok jsme byli na koncertě České filharmonie v Paříži, předloni jsme si zaletěli do newyorské Carnegie Hall. A letos bychom se konečně chtěli podívat do Labské filharmonie v Hamburku.“

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama