Rozálie Prachařová: Chtěly jsme dostat mladé lidi do divadel

Kdy vás napadlo, že byste mohly napsat scénář k divadelní hře a pak ji i celou zrealizovat?

Bylo to loni v dubnu u nás na chatě, kde jsem byla společně s mojí sestrou Josefínou a naší společnou kamarádkou Sofií Höppnerovou. Jeden večer jsme se bavily o různých nápadech, které máme, a já začala v jeden moment vyprávět, že se mi scénograficky líbí koncept židlí rozmístěných v prostoru. Tak jsme vzaly všechny židle od jídelního stolu, začaly je stavět do prostoru a najednou jsme vymýšlely i různé další rekvizity, začaly jsme vytvářet příběh a dosazovat na ty židle lidi.

 

Bylo hned od začátku jasné, že z toho bude divadelní hra?

Právě, že ne. Nejdřív to fakt byla jen myšlenka těch židlí. Během toho večera jsme se ale bavily i o tom, že dnes mají mladí lidé málo dobrých příležitostí, jak se uplatnit, jak se prosadit. Zároveň nám taky došlo, že tu existuje jakási mezera. Máme tu divadlo pro děti a pak divadlo pro dospělé, ale nic mezi tím, nic pro mladé. Nebo jsme aspoň o ničem nevěděly. A tady někde padla myšlenka, že bychom mohly udělat divadelní hru.

 

Ještě něco zásadního se na té chatě onehdy stalo?

Byly jsme vzhůru asi do pěti do rána, a nakonec vymyslely celý příběh. Měly jsme už pak rozmyšlené i postavy a vymyslely jsme i název té hry. Já jsem měla ve svých zápiscích z dřívějška napsané Pátá židle, to se nám ale nelíbilo. Sofie pak v souvislosti s názvem začala mluvit o vině a Pepi říkala, že z viny se dá udělat víno. A mne napadl název Vina Vína.

 

Dějová linka vaší hry se točí kolem toho, že pětici vrstevníků zemře na večírku jejich kamarád. Nikdo ale neví, proč a co se vlastně stalo. Všichni se pak sejdou na skupinové terapii pod vedením policejní konzultantky, kde se řeší, co se na večírku dělo i co mu předcházelo. Je hra o tom, že každý je trochu vinen?

Spíše o tom, že každý se z něčeho viní a že je těžké ukázat, kdo je skutečně vinný.

 

Proč jste zvolily tak vážné téma, jako je smrt?

Chtěly jsme dostat do hry otázku charakteru lidí a to, jak fungujeme ve skupině. Přemýšlely jsme proto, v jaké situaci se to dobře vyjeví. Ta hra nepřináší téma smrti jako takové a nepřináší ani jiná aktuální témata, jako je LGBTQ+, problematika sociálních sítí či klimatická krize. Ta hra je o našich povahových rysech.

 

 

Co jste si říkaly, když jste z té chaty odjížděly?

U mne to je obvykle tak, že mám nápad, ale často to tím i končí. Obě holky ale najednou začaly po tom prvním večeru mluvit o tom, že to vážně uděláme. Uvedeme divadelní hru. Tak jsme se na té chatě každý den tajně scházely ve stodole a tři hodiny vždycky psaly scénář.

 

Říkáte tajně. Slyšela jsem, že dlouho nikdo nevěděl, že něco takového chystáte, prý ani vaši rodiče (rodiči Rozálie a Josefíny jsou herečka Linda Rybová a herec David Prachař, maminka Sofie je herečka Ivana Jirešová, pozn. red.). Kdy jste to rodičům řekly a proč jste s tím tak otálely?

Pokud chcete začít dělat, co dělají vaši rodiče a dělají to výborně, máte velký respekt a trochu obavy. Shodly jsme se, že o tom chceme začít mluvit, až to budeme mít hotové, nebudeme se za to stydět a dokážeme si to obhájit.

 

SEZNAM NAŠICH SNŮ

Kdy se rozhodlo, že budete hru režírovat právě vy?

Už od začátku bylo jasné, že Sofie bude hrát ve hře roli Dory. U Pepi jsme zase využily toho, že skvěle tančí, a ve hře dostala roli Svědomí. Rodiče nám pak radili, abychom si na režii přizvali někoho dospělého, který už má zkušenosti. Ale holky řekly, že chtějí, abych to režírovala já. Já, introvert! Ony mi ale dodaly sebevědomí a mně došlo, že mám vizi, jak by měla hra vypadat, a že by bylo složité to dělat s někým zvenčí a z jiné generace.

 

Takže jste od mala nesnila o tom, že budete režírovat divadelní hru v Celetné, kde jste, jak jste mi před rozhovorem řekla, ještě donedávna pracovala jako uvaděčka?

To vůbec. Studuji filmovou a animační tvorbu, taky ráda maluju, fotím a skládám hudbu, což jsou všechno aktivity, kde je člověk víceméně sám. Navíc já se ani nenarodila s povahou vůdce.

 

A jak těžké to pro vás tedy bylo – režírovat?

Měla jsem kolem sebe lidi, kteří byli stejně staří, někteří dokonce starší. Nebylo pro mě vždy jednoduché najít balanc mezi tím, jak je chci poznat jako lidi a jak k nim mám přistupovat jako k hercům, říkat jim, co zahrát jinak, a někam je vést.

 

Prý jste dělaly casting?

Role Dory byla jasná a vlastně nás na té chatě napadl i Max Dolanský (syn herce Jana Dolanského a herečky Lenky Vlasákové, pozn. red.) a Prokop Zach (syn herce Romana Zacha, pozn. red.), což jsou spolužáci Sofie z konzervatoře a ve hře nakonec skutečně hrají. Casting byl ale pro všechny, protože jsme potřebovaly zjistit, jak herci fungují spolu, a taky jsme je chtěly vidět hrát.

 

Taky jsem někde četla, že máte svoji produkční, sedmnáctiletou studentku z Gymnázia Na Zatlance.

Ano, Jasmínu Dvořákovou, kamarádku Pepi. Pomáhala nám zařizovat prostory, rezervuje místa a řeší třeba i rekvizity. Hodně nám ale pomáhá i produkční divadla Verze Gabriela Dvořáková, která Jasmínu i trochu zaučila (jejich shodné příjmení je náhoda, pozn. red.).

 

Když jste zmínila ty rekvizity, můžu se zeptat, k čemu v té hře byly ty tři plechovky barev? Nakonec s nimi nikdo nic nedělal.

Byla jste na druhém představení a ony nám po premiéře zaschly a nešly otevřít. Každá postava má ve hře svoji rekvizitu a Ben, jedna z postav, se měl potírat barvami, jakože se potírá vinou. Já jsem to ten den zvučila a seděla jsem v divadle nahoře. To, že ty barvy asi zaschnuly, mi došlo těsně před začátkem představení, takže jsem už jim to nestihla říct a taky jsem je nechtěla znervózňovat.

 

Tak něco takového k divadlu, předpokládám, patří.

Asi ano, ale stejně jsem měla skoro infarkt (smích).

 

Do role policejní vyšetřovatelky jste obsadily hodně vytíženou herečku Petru Špalkovou. Bylo štěstí, že na vaši nabídku hrát ve vaší hře kývla?

To bylo. Ještě se vrátím na tu chatu. Když jsme tam tenkrát vymyslely, že z toho bude divadelní představení, napsaly jsme si několik bodů – takové nejlepší varianty, jak by to mohlo dopadnout. Takové naše sny. Chtěly jsme, aby v tom hrál Max Dolanský a Prokop Zach. Pak jsme chtěly, aby se to hrálo v Divadle v Celetné. A pak jsme si taky přály, aby v tom hrála Petra Špalková anebo Kristýna Frejová. Cením si toho, že na to Petra kývla. Věnovala nám svůj čas, a to i o víkendech, když chodila na naše zkoušky, protože my jako studenti jsme jindy čas neměli.

 

Už jsme zmiňovaly, že ve hře je i role Svědomí, kterou hraje, respektive tančí, vaše sestra Josefína. Je jakýmsi předělem mezi realitou a vnitřním světem jednotlivých postav. To vás napadlo jak?

Už od začátku bylo jasné, že tam chceme mít vnitřní monology, že tam postavy mají ukázat taky svůj vnitřní příběh. S taneční postavou a taky hudbou, kterou jsem pro hru složila, jsme ale začaly pracovat až později.

 

Hra je hodně minimalistická, pět židlí, pět rekvizit. Klidně byste s ní mohli jezdit i do mimopražských divadel.

Na tom seznamu našich přání, který jsme si napsaly na chatě, byly ještě dva body. Jeden byl, že chceme jezdit na zájezdy, ale nikoli do divadel, ale do škol. Nyní už se nám jedna taková nabídka naskytla, ale nechci to zakřiknout, tak o ní nyní víc nepovím.

 

A to poslední přání?

To bylo přání, že chceme dostat mladé lidi do divadel. Proto jsme chtěly vytvořit něco ze současné doby, nechtěly jsme dělat moderního Romea a Julii, opakovat staré texty. A pak se stala ještě jedna věc, ze které mám radost. Po premiéře za námi přišlo mnoho lidí, které jsem vůbec neznala a kteří jsou i z jiných oborů, nejen z těch hereckých. Říkali nám, že naše hra je pro ně velká inspirace. Že jim to dalo naději, impulz, že i oni mohou začít na něčem pracovat, něco tvořit a třeba i ovlivnit lidi kolem sebe.