Teď už jsem měl problémy jen se šroubky

Lidé

Jeden je bez nohy, druhý na vozíku. Ani jedno jim nezabránilo splnit si sen a vypravit se do kanadského Whistleru, který je znám svým bikeparkem a řadou dalších cyklisticky zajímavých lokalit. O své cestě, při níž skákali a – jak se říká – dělali „triky“, natočili Dan Bařák a Michal Kosík dokument nazvaný Kripl Trip. A mají za sebou první kemp, na kterém vedou lidi k tomu, že se mohou i po zranění věnovat extrémní cyklistice.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Poprvé mě na bikery Daniela Bařáka a Michala Kosíka upozornila kamarádka. „Mám pro tebe tip. Tohle je Pahýl, je to blázen,“ nazvala prvně jmenovaného cyklistu jeho známou a obecně používanou přezdívkou – a poslala video. Na záběru Dan Bařák, jednonohý sportovec, na kole přeskakuje z jedné skály na druhou: mezi nimi je jedenáct metrů široká a deset metrů hluboká průrva, kterou vede železniční trať. 

Na jiném videu zase jeho kamarád Michal Kosík sjíždí na kole pro vozíčkáře strmé kopce. 

Dana a Michala spojuje láska k jízdě z prudkých svahů, které se věnují navzdory svým zraněním. A právě za svahy se vydali na výlet do Kanady. V Britské Kolumbii na západě země se ve známém horském středisku letních i zimních sportů Whistler nachází legendární rozsáhlý bikepark obklopený divokou přírodou a plný cyklistických tras.

 

Mít to srovnané

Dan Bařák má ke sportu blízko odmalička, přestože o levou nohu přišel již ve dvou letech, kdy se v kukuřičném poli nešťastnou náhodou připletl pod kola kombajnu. Říká, že oproti lidem, kterým se stal úraz později, má nejspíše výhodu, že se jako malé dítě se ztrátou končetiny sžil rychleji.

Kolo pro něj bylo odmalička prostředkem, jak být stejně rychlý jako spolužáci a dostat se na stejná místa jako oni. Od šesti let ale také jezdil slalom minikár, později začal lyžovat a na vyšší úrovni se věnoval i plavání, nakonec se však rozhodl věnovat výhradně bikování. Přispělo k tomu také to, že na střední škole objevil videa s kousky, které chtěl umět i on: za domem na poli proto začal s kamarády stavět první tratě a pořídil si BMX – menší kolo uzpůsobené pro skoky a triky přes překážky v bikeparcích a městech. Právě velké skoky a trasy, bikerským slangem řečeno „traily“ s technickými pasážemi, ho pořád na kole baví nejvíc. 

Ačkoli ho sport stál spoustu modřin, větší zranění se mu vyhýbalo až do roku 2007. „Tehdy jsem trénoval triky a při skoku do molitanu si zlomil obě kosti v kotníku. Po operaci jsem na nohu nemohl půl roku stoupnout,“ vypráví. Zatímco do té doby jezdil spíše freestyle, tedy jízdu s akrobatickými prvky, skákal skoky a zkoušel triky v parcích, po zranění přešel k celoodpruženému kolu, sjezdům a ježdění mimo stezky. „Začal jsem jezdit spíš downhill a freeride, abych noze ulehčil. Trvalo mi tak tři čtyři roky, než jsem se dostal zpátky do nějaké kondice a byl schopen jezdit víc. Noha strašně bolela. Ale skončit? To nešlo,“ říká Daniel Bařák.

Neskončil ani po letošním zranění, i když si při pádu z kola zlomil první bederní obratel. Přitom šlo podle něj o zbytečný incident, za který mohlo také to, že porušil vlastní zásady. Skok se mu nezdál moc bezpečný. „Nebyl tam pořádný dopad, navíc jsem při předchozí jízdě urval přehazovačku, neměl jsem řetěz, a nemohl jsem si tedy přišlápnout a zvýšit nájezdovou rychlost,“ říká Dan. „Měla to být už nějaká poslední jízda jen kvůli fotce a já se nechal vyhecovat,“ dodává.

 

 

I tak se na bike vrátil hned po třech měsících od zranění – prý však jezdí opatrně. „Pořád nevím, co si k tělu můžu dovolit, takže se na kole zatím spíš jen tak vozím a jezdím se synem po bikeparcích,“ říká. „Člověk to musí mít v hlavě trochu srovnané. Čím jsem starší, tím je to horší. Hodně bojuju s vnitřním pocitem, kdy jedna moje polovina říká: jeď, jeď, umíš to, všechno je v pohodě, a ta druhá zase: neblázni, spadneš, zlomíš si nohu, co pak budeš dělat? Teď už jezdím hodně na jistotu,“ tvrdí.

V každém případě si Dan našel další sport, jemuž se může věnovat přes zimu. Parahokej. „Letos je to moje druhá sezona, ale kvůli koronaviru nemůžeme pořádně trénovat. Docela mě to chytlo, navíc devětadvacet let není v parahokeji tak vysoký věk. Třeba ještě bude šance se probojovat na paralympiádu.“

 

Zpět do života

Ke sportu odmala tíhl i Danův parťák Michal Kosík. Že ho nejvíc baví jízda na kole, zjistil poměrně brzy. Právě na něm se mu ale přihodil vážný úraz, když ve dvaceti letech předváděl cyklistickou exhibici; akce se konala v zimě, v roce 2004 u příležitosti snowboardových závodů. Michal pravděpodobně neodhadl nájezdovou rychlost, o několik metrů přeletěl dopad a spadl hrudníkem na rám kola. Výsledkem byl jeden zlomený a jeden rozdrcený obratel, zmáčknutá mícha, osm zlomených žeber, propíchnutá plíce – a ochrnuté nohy. 

Z nemocnice se Michal přesunul do známého Rehabilitačního ústavu v Kladrubech. A jak vypráví, tamní pobyt změnil jeho postoj ke zranění. „Do tý doby jsem nezažil, že bych na vozíku vylezl do města. Tam to ale bylo snadný, protože tam je všechno bezbariérový a všichni tam mají stejný nebo i horší hendikep. Právě tam jsem začal řešit, jak bych se mohl vrátit zpátky na kolo,“ vzpomíná Michal. Pomohlo mu, že se dostal mezi partu kluků, kteří už byli na vozíku několik let a měli nadhled. „Pro moji mentalitu to bylo to nejlepší, co se v tu chvíli mohlo stát. Takže místo abych se učil, jak lézt do vany nebo do auta, jezdil jsem s klukama po venku a oni mě učili sjíždět schody nebo se dostat přes obrubník.“

Zpět na kolo se dostal opět s kamarády. Nejdřív to zkoušel na tom klasickém. „Kámoši mě na něj přivázali a strčili někde z kopce. A ono to šlo. Nejhorší bylo zastavování. Buď se to opřelo o strom, no a když v okolí nic nebylo, tak to po chvilce spadlo samo.“ Další cesta vedla přes takzvaný handbike, tedy speciální kolo poháněné rukama. Tehdy se ale ještě nedělal typ do terénu – Michal přitom hledal variantu, která by mu umožnila jezdit zase sjezdy, vrátit se zpět k downhillu. Začal proto uvažovat o „gravity čtyřkolce“, která není ničím poháněná a je tak určená jen pro jízdu z kopce. V té době se však vyráběly pouze v Kanadě, a přestože nebyly na míru, stály kolem čtvrt milionu korun. 

Michal Kosík proto začal zjišťovat, zda by nešlo čtyřkolkový bike pro vozíčkáře zkonstruovat v Česku. Žádný velký výrobce kol do vývoje jít nechtěl, ale pomoc mu nabídli specialisté na cyklistické rámy, bratři Petr a Ivo Šantaví ze Zlína. Čtyřkolku vyprojektovali a vyrobili Michalovi na míru pod značkou „No question bike“. „Když jsem si domů přivezl první model, vzal jsem ho do blízkýho parku. Tam jsem se rozjel z takový stráňky, přeskočil gap, hrozně se rozbil a rozbil i tu buginu. Tak jsem to zase zabalil do krabice a poslal to klukům zpátky, aby to převařili,“ vzpomíná. Bratři Šantaví pak model postupně upravovali a zdokonalovali. „V poslední době už jsem měl problémy jen se šroubky,“ říká Michal Kosík.

Od Michalova prvního nápadu na papíře po první jízdu trval vývoj asi pět let. Na prvním prototypu jezdil osm let, teď už se připravuje třetí generace...

 

Společný sen

Ačkoli s nápadem jet do kanadského Whistleru přišel Michal Kosík, navštívit toto legendární místo horské cyklistiky – „mountainbikingu“ –   si přáli oba už dávno. 

Jeden o druhém věděli dlouho, ale dlouho také trvalo, než se setkali osobně. Michal totiž žije v Plzni, zatímco Dan je z Těrlicka u Havířova. Poprvé se potkali, když Michal přizval Dana do týmu v projektu Podporujeme hrdiny firmy Nero drinks: značka také nakonec cestu uskutečněnou loni na přelomu srpna a září sponzorovala. 

„Michal se zmínil, že by si chtěl zajezdit v Kanadě, jestli nechci s ním. Plánovali jsme si z toho natočit videa, protože to byl náš splněný sen. Potom padl návrh, že by to mohl být film,“ vzpomíná Dan. Takové natáčení ale vyžadovalo víc peněz, než na výlet měli. Proto požádali o podporu veřejnost – a nakonec vybrali prostřednictvím sbírky necelých sto tisíc. Výsledný dokument s názvem Kripl Trip, který najdete na YouTube, měl úspěch. Jeho zkrácenou verzi odvysílala Česká televize a vyhrál hlavní cenu na festivalu Sport Film Liberec.

Protože sehnat bezbariérové ubytování v turisty oblíbeném Whistleru bylo drahé, rozhodli se Dan a Michal pro bydlení v kempu. Oba si volbu zpětně pochvalují, hlavně kvůli tomu, jak blízko měli k tamní přírodě. „Spali jsme kousek od průzračný ledovcový řeky, uprostřed hor. Kousek po cyklostezce bylo krásný jezero Green Lake, kam přistávala letadla na vodu. V pozadí Rocky Mountains... fakt hezký. Ta příroda mě nadchla. A medvěda na pár metrů v Evropě taky nepotkám,“ směje se Michal. Skutečně, zvíře potkali, ale místo aby po vzoru svých kempujících sousedů utekli, vzali kameru a šli ho natočit.

 

A bum, lososi

Kromě výletů do divoké přírody Britské Kolumbie samozřejmě trávili nejvíc času na kole, ať už v bikeparku, nebo jeho okolí. Při výpravách za traily a sjezdy tak měl Michal zároveň možnost si užít jízdu v tamních, jím obdivovaných, velkých autech se silnými motory.

Ve Whistleru žije komunita českých krajanů a řada z nich si návštěvu z domoviny nenechala ujít. „Když se doslechli, že tam jsme, pořád za náma někdo jezdil a my tak potkali kromě svých kamarádů i spoustu nových lidí,“ vypráví Dan s tím, že se o ně všichni skvěle starali. Navíc se návštěvníků po celou dobu drželo štěstí, i když žádný detailní program neměli a vše byl spíše „punk“. „Kdybychom to plánovali, tak se to takhle nepovede,“ říká Dan. Počasí od začátku krásné, po již zmíněném setkání s medvědem v kempu, které přišlo krátce po příjezdu, se objevila večer polární záře. „Pak jsme zkusili jet do vnitrozemí, jestli nepotáhnou lososi, a bum, táhli lososi. Navíc se nikomu nic nestalo.“ Jen poslední týden přišel vytrvalý déšť, takže se oba bikeři přestěhovali do garáže Tomáše Procházky, potomka českých emigrantů, který žije ve Whistleru a podílel se na stavbě tratí místního bikeparku.

Výrazným momentem pobytu byl – na začátku textu zmíněný – Danův skok přes skály, mezi kterými vede železniční trať. Tak zvaný „train gap“ je přitom výzvou i pro zdravého člověka. (Gap je v tomto kontextu v řeči bikerů překážka, kterou je nutné na kole překonat.) „Vídával jsem ten skok ve freeridových videích. Když jsem věděl, že jedem do Kanady, myslel jsem na to, že musím dát nějakou pecku, a tohle byl takový můj pubertální sen,“ vypráví Dan. Na místě se byl podívat první týden a prý hned věděl, že to půjde. „Nebylo to o hecu, ale o respektu a uvážení všeho možného. Rozjezdu, větru, počasí. Trefili jsme poslední den, kdy bylo hezky.“ 

Daniel Bařák byl patrně prvním cyklistou s takovým hendikepem, který „gap“ přeskočil. „Po doskoku to byl neskutečný pocit. Furt mi nedocházelo, že jsem to dal – nejspíš jako první adapted rider na světě.“ 

Michal Kosík měl nejdřív z Danova plánovaného skoku obavy. „Nechtěl jsem letět přes celou planetu a pak ho tam sbírat ze země. Ale on o tom byl přesvědčenej, a když jsem ve Whistleru viděl, jak skáče, začal jsem tomu věřit i já.“ Ostatně ani Michal se ve Whistleru nevyhýbal obtížným výkonům. Přímo v parku skočil známý skok Oakley jump a sjel úsek, kterému se říká Drop in clinic. „Oakley jump jsem měl na plakátu a jednou jsem si ho chtěl skočit. Ale nenapadlo by mě, že se to opravdu stane,“ usmívá se.

 

Ukázat, že to jde

Dan i Michal už plánují, že se do Kanady vrátí. Ve Whistleru podle svých slov nestihli sjezdit všechny traily, ale především chtějí víc prozkoumat freeridové lokality, kterých je v Britské Kolumbii celá řada. 

Není to ale jediný společný plán. Letos spolu jako ambasadoři občanského sdružení Adapted pořádali bike kemp, kde učili sjezd další lidi s hendikepem. Oba shodně tvrdí, že tato akce určitě nebyla poslední. „Myslíme si, že je to dobrý směr. Můžeme tak lidem ukázat, že kromě klasických sportů se můžou přiblížit tomu, co dělali před úrazem, i když šlo o extrémní sport.“

 

Autorka působila jako zástupkyně šéfredaktora serveru Měšec.cz, nyní je na rodičovské dovolené.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama