PODCAST: Vím, jak vypadá vnitřek velryby, poznal jsem africké peklo, vypráví výtvarník Jiří Černický

Lidé

Jiří Černický, jeden z nejúspěšnějších českých výtvarníků, by na základě svých zážitků mohl napsat román – však taky jeden dopisuje. Setkali jsme se před začátkem každoroční výstavy J&T Banka Art Index Pop-up, která se uskuteční od čtvrtka do neděle v Praze na Újezdě. Jiří Černický vyprávěl například o své práci na rypadle v Chabařovicích nebo o dramatickém putování africkým pralesem. Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Host Reportéra.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Živil jste se někdy takzvaně obyčejnou prací?

Jasně – jen teda nevím, jestli byla úplně obyčejná. Pocházím z Ústí nad Labem, kde jsem chodil tři roky na pedagogickou fakultu, ale po revoluci mě přijali do Prahy na UMPRUM. Tehdy jsem potřeboval peníze a táta měl kamaráda, který dělal v Chabařovicích na jednom z velkorypadel, takže mi zařídil více než půlroční brigádu za skvělé peníze. Vydělal jsem na další rok živobytí v Praze, a zároveň to byla jedna z největších životních zkušeností.

 

Co přesně jste dělal?

To velkorypadlo je úžasný, až bestiální stroj, a já například čistil strojovnu od mastnoty; montérky jsem měl celé černé od oleje. Z obřích řetězů jsem odstraňoval tuny zčernalé vazelíny, a pak tam nanášel novou, aby nevrzaly. Celou dobu jsem žil jako uprostřed velryby, byl promaštěnej, smrděl, a to mě, myslím si, poznamenalo – později jsem právě s vazelínou udělal pár performancí.
​​​​​​​

Vzpomínáte na ten půlrok v hnědouhelné pánvi rád?

Dnes už jo, ale byla to těžká práce na směny. Pravidelně jsem musel vstávat ve čtyři ráno, abych se včas dostal přes celé město do Chabařovic. Vstávám nerad, párkrát jsem přišel pozdě a nestihl vejtřasku, takže jsem šel na šachtu několik kilometrů bahnem pěšky – po velikých, oddolovaných schodech jsem sjížděl po zadku. Na směnu jsem dorazil o dvě hodiny později, vypadal jako Jožin z bažin, všichni v tom bagru se mi smáli... Ale na život to byla dobrá průprava.

 

Celý rozhovor si poslechněte buď přímo zde, nebo ve vašich podcastových aplikacích.

​​​​​​​

 

Jak jste si vy, začínající umělec, rozuměl s kolegy?

Nejenom že mě zajímalo umění, ale byl jsem taky ekolog, a vlastně se zúčastňoval práce, která mi připadala jako zvěrstvo vůči přírodě. Občas jsem kvůli tomu kveruloval, ale ostatní mě posílali do háje, vůbec se o takových věcech nehodlali bavit. Taky mi s naprostou neochvějností říkali, že umění není k životu třeba, a kdybychom ho vymazali, nic se nestane.

 

Co jste jim odpovídal?

Že plácají nesmysly: „Umění je mimo jiné design, takže kdybyste vymazali umění, zmizí i tenhle bagr a chodili bychom tu nahatí...“ Byl to souboj dvou postojů, ale nakonec se z nás stali kamarádi, a i po mém odchodu jsme občas zašli na pivo. Když jsem pak hodně začal dělat grafiku, jeden tamní svářeč mi například zadarmo svařil lis, takzvanou satinýrku, to byl úžasnej chlap...

 

Tušíte, čím jste si dělníky získal?

Asi i tím, že jsem při práci občas zvládl dělat i umění, navíc poměrně radikální akce, takže je to zaujalo.

 

Co například?

Jednou mi do země vyrýpli menší kaňon, kam jsem si vlezl, ale už předtím jsem na povrchu – kde to vypadalo jako někde na poušti – vypustil do větru draka. Místo držáku na konci špagátu byl kolík, který jsem si strčil do zadku a všemi břišními svaly ho tam svíral. Celý jsem byl natřený niveou, do které byl přidaný šumák, a když se to spojilo s potem, začaly na mně vznikat bubliny a probarvoval jsem se do červena.

 

Ostatní dělníci si museli myslet, že jste úchyl!

Jo. Že jsem utekl z blázince. Ale já jim to vysvětlil.

 

Jak?

Říkal jsem, že mě inspirují třeba korálové rybičky nebo olihně, na kterých se psychika projevuje aktuálním zbarvením. Něco takového jsem chtěl napodobit – za pomoci draka a větru proměnit vlastní tělo.

 

Jste docela extremista – a zároveň vím, že jste milovníkem a znalcem Afriky. Zažil jste něco extrémního tam?

Nejextrémnější byla roku 1994 dlouhá pěší cesta pralesem v Zairu, dnešním Kongu.​​​​​​​

 

Tuhle část světa znám, a proto gratuluju, že jste přežil.

Přistoupil jsem k tomu tehdy zoufale naivně, a kdybych tušil, co mě čeká, cestu si rozmyslím. Kongo je nebezpečné vždycky, ale tehdy navíc vrcholila genocida ve Rwandě a utečenci se v ohromném množství vydali na pochod, tak jsem se vlastně nechtěně přidal k nim. Navíc bylo období dešťů a já se postupně ocitl v hororu. Myslel jsem, že utíkám do přírody, ale v pralese se ukrývaly ozbrojené guerilly...

 

Jak jste se tam vlastně dostal?

Normálně – cestoval jsem po východní Africe, ale tam už mi to zevšednělo, toužil jsem po skutečném pralese, a proto si v Tanzanii koupil za sto dolarů vízum do Zairu. Už tam mi cestu rozmlouvali, ale já měl romantické představy a namítal, že když jsem přežil Etiopii nebo Keňu, zvládnu cokoliv.

 

 

Čím jste vlastně jel?

Plul jsem na kocábce s rýží přes jezero Tanganika, jenomže přístav k Zairu kvůli válečnému stavu ze dne na den uzavřeli, takže jsme přistáli v Burundi. I tam už byly davy utečenců, na tržišti se rozjela střelba ze samopalů, utíkali jsme, zakopávali o sebe, a jeden černoch mě zatáhl k sobě domů, kde jsem mohl přespat. Nakonec jsem s utečenci došel na hranici se Zairem, a tam mě zatkli, že nemám burundské vízum – týden mě vyslýchali a zabavili všechny skvosty, které jsem cestou po Africe nasyslil. Pořád jsem je prosil, ať mě pustí dál, a neuvědomoval si, že paradoxně žádám o vstup do pekla.

 

Jak dlouho jste pak tím pralesem šel?

Asi sedm týdnů.

 

A šlo vám někdy skutečně o život?

Několikrát – mimochodem jsem se zapletl do případu vraždy.

​​​​​​​

Kdo byl obětí?

V jednom přístavu u řeky Kongo se do mě zakoukala místní krasavice – i já byl tehdy takovej hezoun, co ho chce pořád někdo znásilnit. Vypadala trochu jako Naomi Campbell, sváděla mě večer na baru, a já sice s nikým nic mít nechtěl, ale trochu jsem přece jen koketoval, což na podobných cestách musíte. Kecali jsme, zašli na procházku, já pak v noci zalehl do pokojíku s moskytiérou, usnul, ale najednou mě probudilo prudké světlo a parta černochů, kteří mě nahatého vytáhli ven. Tam stálo chlapů ještě víc, v rukách měli kameny a já si byl v tu chvíli jistý, že mě ukamenují.

 

Co vás zachránilo?

Tehdy šlo o to, že jsem dlouho čekal na vyplutí lodě po řece Kongo, a zachránila mě dcera kormidelníka té lodi, což byla zároveň kamarádka mé večerní krásky. Všichni chlapi na mě něco řvali francouzsky, ale tahle holka přiběhla, zpražila je, odvedla mě pryč a druhý den schovala do ortodoxního kláštera, kde už jsem byl v bezpečí.​​​​​​​

 

A pochopil jste, co se tehdy stalo?

Nakonec jo. Tu krásnou holku v noci někdo zabil a místní mysleli, že to jsem já. Později se ukázalo, že to byla jakási rodinná msta, ale nejspíš jsem v tom smutnou roli sehrál. Někomu tenkrát příliš vadilo, že se ta holka se mnou baví...

 

Děkujeme fanouškům, kteří podcast Host Reportéra podporují na webu www.patreon.com/hostreportera.​​​​​​​

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama