PODCAST: Vím, jak vypadá vnitřek velryby, poznal jsem africké peklo, vypráví výtvarník Jiří Černický

31. srpna 2021

49 minut

Jiří Černický, jeden z nejúspěšnějších českých výtvarníků, by na základě svých zážitků mohl napsat román – však taky jeden dopisuje. Setkali jsme se před začátkem každoroční výstavy J&T Banka Art Index Pop-up, která se uskuteční od čtvrtka do neděle v Praze na Újezdě. Jiří Černický vyprávěl například o své práci na rypadle v Chabařovicích nebo o dramatickém putování africkým pralesem. Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Host Reportéra.

Živil jste se někdy takzvaně obyčejnou prací?

Jasně – jen teda nevím, jestli byla úplně obyčejná. Pocházím z Ústí nad Labem, kde jsem chodil tři roky na pedagogickou fakultu, ale po revoluci mě přijali do Prahy na UMPRUM. Tehdy jsem potřeboval peníze a táta měl kamaráda, který dělal v Chabařovicích na jednom z velkorypadel, takže mi zařídil více než půlroční brigádu za skvělé peníze. Vydělal jsem na další rok živobytí v Praze, a zároveň to byla jedna z největších životních zkušeností.

Co přesně jste dělal?

To velkorypadlo je úžasný, až bestiální stroj, a já například čistil strojovnu od mastnoty; montérky jsem měl celé černé od oleje. Z obřích řetězů jsem odstraňoval tuny zčernalé vazelíny, a pak tam nanášel novou, aby nevrzaly. Celou dobu jsem žil jako uprostřed velryby, byl promaštěnej, smrděl, a to mě, myslím si, poznamenalo – později jsem právě s vazelínou udělal pár performancí.

Vzpomínáte na ten půlrok v hnědouhelné pánvi rád?

Dnes už jo, ale byla to těžká práce na směny. Pravidelně jsem musel vstávat ve čtyři ráno, abych se včas dostal přes celé město do Chabařovic. Vstávám nerad, párkrát jsem přišel pozdě a nestihl vejtřasku, takže jsem šel na šachtu několik kilometrů bahnem pěšky – po velikých, oddolovaných schodech jsem sjížděl po zadku. Na směnu jsem dorazil o dvě hodiny později, vypadal jako Jožin z bažin, všichni v tom bagru se mi smáli… Ale na život to byla dobrá průprava.

Jak jste si vy, začínající umělec, rozuměl s kolegy?

Nejenom že mě zajímalo umění, ale byl jsem taky ekolog, a vlastně se zúčastňoval práce, která mi připadala jako zvěrstvo vůči přírodě. Občas jsem kvůli tomu kveruloval, ale ostatní mě posílali do háje, vůbec se o takových věcech nehodlali bavit. Taky mi s naprostou neochvějností říkali, že umění není k životu třeba, a kdybychom ho vymazali, nic se nestane.