Jak poznat báje o porodnosti a migraci

Report

Dětí se u nás zas tak málo nerodí. Dnes existují různé modely rodiny – bezdětnost i tři potomci. Populační křivku mohou změnit zmražená vajíčka. A zaplavování Evropy migranty na loďkách je z dlouhodobého hlediska mýtus, lidé se přesunují hlavně z východu Evropy na západ. To vše říká přední český demograf Tomáš Sobotka, vědec s doktorátem z Nizozemska pracující v Rakousku.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

V Evropě se rodí méně dětí. Když se mluví o udržení stabilní populace, říká se, že je potřeba udržet průměrné číslo 2,1 dítěte na jednu ženu – a to se v žádné evropské zemi neděje. Znamená to skutečně, že kontinent vymírá?

V případě tohoto čísla jde o ideál, který ale plave na vratkých základech. Hodnota 2,1 je jakýsi vyvážený stav, který by nastal, pokud bychom byli uzavřenou společností bez migrace, v níž by se neměnila úmrtnost.

 

Na migraci se ještě zeptám, ale opravdu nemusíme mít obavy?

Třeba aktuálně v České republice nemáme žádné extrémně nízké hodnoty porodnosti. Ženy narozené v polovině sedmdesátých let mají v průměru téměř 1,8 dítěte, což je těsně nad evropským průměrem. Mnozí demografové by dokonce asi i zpochybnili, zda to číslo 2,1 dítěte skutečně potřebujeme. Ani já si nejsem jistý, jestli musí být v české kotlině stejný počet lidí, zda tu musí být stovky let vše stabilní.

 

Jak to myslíte?

Méně narozených dětí například znamená relativně vyšší investice do mladší generace – dostupnější školky, méně žáků ve třídách a přístup k lepšímu vzdělání, pak také snadnější uplatnění na pracovním trhu, vyšší plat. A dostupnější bydlení. I střední generace si může polepšit. Analýza globálních dat publikovaná v roce 2014 v časopise Science týmem vedeným americkým ekonomickým demografem Ronem Lee ukázala, že nižší porodnost, a to i v úrovni kolem 1,6 dítěte na jednu ženu, dlouhodobě vede k lepšímu materiálnímu zabezpečení.

 

Některé země nicméně aktuálně řeší problémy s extrémně nízkou porodností. Můžete zmínit ty nejohroženější?

Například Bulharsko, Rumunsko, Moldavsko, kde se nízká porodnost kloubí s emigrací mladších lidí mířících na Západ. Porodnost dosahuje extrémně nízkých hodnot také ve východní Asii. Tyto země budou brzy řešit problém, kde vzít za dvacet třicet let pracovní sílu. Už i Japonsko, které bylo vždy striktně proti imigraci, se začíná smiřovat s tím, že jejich „čistá“ japonská kultura bude akceptovat čínské a jiné asijské pracovníky, protože jim chybí pracovní síla.

 

Víte, proč lidé v těchto zemích nechtějí mít děti?

Ve východní Evropě jsou důvodem zejména ekonomické problémy, nemožnost se osamostatnit a malá státní podpora rodinám. Můžeme ještě zmínit státy jižní Evropy, kde je chronickou potíží velké přerozdělování peněz na sociální zabezpečení starším lidem, je tam poměrně nízký věk odchodu do důchodu a důchody jsou poměrně vysoké. Státní bohatství tak plyne na podporu starších na úkor mladých. V Asii je důvodem vysoké bezdětnosti prudký ekonomický rozvoj a modernizace, která narušila tradiční systém rodiny. Například v Jižní Koreji jsou ženy plně zodpovědné za výchovu dětí a musejí se postarat i o staré rodiče, zároveň už ale obvykle mají vysokoškolské vzdělání, chtějí pracovat, jenže pracovní doba je tam neflexibilní a velmi dlouhá. Za těchto podmínek není vůbec snadné založit rodinu. Navíc se tu moc netolerují nemanželská soužití, v nichž by přicházely na svět děti. Odpovědí mladých lidí je, že žijí jako singles, neberou se a nemají děti.

 

Vraťme se do Evropy. Často se mluví o biologických výhodách včasného mateřství. Je z čísel patrné, že se věk prvorodiček, byť třeba nepatrně, snižuje?

V Česku se věk prvorodiček ustálil na 28,2 roku, což je samozřejmě skok. Ještě začátkem devadesátých let byl ten průměr kolem dvaadvaceti let. S vyšším vzděláním, účinnější antikoncepcí, ale též například během ekonomické krize věk prvorodiček stoupá, což je racionální a pochopitelné. Neříkám, že mít dítě v pětatřiceti letech má jen výhody, ale těch výhod je hodně. Starší páry jsou například mnohem stabilnější.

 

 

Je to také důvod, proč u nás klesá rozvodovost – bereme se později?

Je to jeden z důvodů. Dalším vysvětlením je, že manželství se stalo více „výběrovou“ institucí. Berou se zejména páry, jejichž soužití je pevnější, a tudíž se i méně často rozvádějí. Vzdělanější a ekonomicky zajištěnější muži a ženy se po letech společného žití vezmou, zatímco mnoho méně vzdělaných s nižšími příjmy zůstává v pasti nestabilních vztahů a svazků a málokdy uzavírají sňatek.

 

Vraťme se ještě k porodnosti. Jak dnes tyto statistiky ovlivňuje asistovaná reprodukce?

Zatím málo, což se ale může změnit. Záleží na tom, jak k ní daná země přistupuje, jak ji podporuje a proplácí. Ve většině vyspělých zemí se narodí 2 až 5 procent dětí pomocí asistované reprodukce. Česko je blíže té horní hranici. Příspěvek k celkové plodnosti to není nijak oslnivý, ale je tam. Jedna věc ale může do budoucna zamíchat kartami.

 

Jaká?

Asistovaná reprodukce je velmi neefektivní u žen nad čtyřicet let. Příčinou je několik faktorů – zejména ale to, že kvalita vajíček se ve vyšším věku prudce zhoršuje. A to, jestli otěhotníte a donosíte dítě, je primárně určeno právě kvalitou vajíčka. Úspěšnost je proto mizerná, často v řádu několika procent oproti ženám, kterým je 33, 35 či 37 let, tam je úspěšnost kolem 25 až 35 procent. Pokud bude mít v budoucnu asistovaná reprodukce větší roli, bude to obzvlášť v případě, že si ženy začnou ve větší míře svá vajíčka nechávat zmrazit, anebo využívat dárkyně. Například ve Španělsku je dárcovství vajíček běžnější a rychle tam narůstá počet těhotenství ve věku 45 až 50 let. Zajímavé je také sledovat Ameriku. Podle nejnovějších údajů si v roce 2015 nechalo více než 45 tisíc Američanek zmrazit vajíčka, v roce 2006 to bylo kolem tisícovky. Bude zajímavé sledovat, které z těch žen se vrátí do kryobanky, aby si své vajíčko nechaly rozmrazit, a kolik let jim v té době bude.

 

Budete kvůli tomu muset přepisovat tabulky?

Zřejmě. U míry porodnosti počítáme standardní reprodukční rozpětí od 12 či 15 do 49 let, ale v posledních deseti letech pozorujeme rostoucí počty porodů žen i nad padesát let. Jsou to nízká čísla, něco přes tisíc za rok v EU a kolem deseti za rok v Česku, ale rychle rostou.

 

JEDNA, DVĚ, TŘI DĚTI

Obvykle mívají rodiny dvě děti, ale přibývá i těch se třemi potomky. Může se stát, že se v budoucnu změní zažitý model rodiny?

Zdá se, že takový model je skutečně častější než třeba před dvaceti lety. Jde o nový trend u vysokoškolsky vzdělaných lidí. Sám jsem překvapen, kolik mých známých a bývalých spolužáků má tři děti. Nicméně přesnější čísla za ženy narozené v sedmdesátých a osmdesátých letech zatím nemáme – to poskytne až sčítání lidu v roce 2021. Pokud se mírný růst rodin s třemi dětmi u vysokoškoláků potvrdí, bude to zčásti díky jejich vyšší životní úrovni a lepším možnostem skloubení péče o děti a zaměstnání. V celkových číslech se to ale neodrazí, protože vysokoškoláci jdou zároveň i na opačnou stranu – víc vysokoškolaček než dřív je dnes bezdětných.

 

Dvě děti tedy zůstanou i nadále ideálem?

Tento model u nás i v Evropě je stále ještě nejobvyklejší a většina z nás jej považuje za ideál, kterého si přejeme docílit. Nakonec se to ale povede 40 až 45 procentům rodičů v Evropě. Zajímavé je, že u nás bylo toto číslo vždycky vyšší. U generace českých žen, které rodily za socialismu a v devadesátých letech, jste u zhruba 55 procent z nich napočítala dvě děti.

 

Proč bylo to číslo tak vysoké?

Jednoduše stihly ty dvě děti rychle porodit. U nás byla navíc za socialismu extrémně nízká míra bezdětnosti, jen kolem 5 až 6 procent, což bylo málokde v Evropě. Mít dítě byla jediná možnost, jak získat byt a osamostatnit se od rodičů. A také tu existovaly silné předsudky vůči tomu nemít žádné dítě. Vládla tu ovšem i opačná norma, a to dvě děti a dost. Jak už jsem ale zmínil, v posledních dvaceti letech model rodiny s dvěma dětmi eroduje, společnost je tolerantnější a lidé si mohou vybrat své životní dráhy i to, kolik chtějí mít dětí – a zda vůbec.

 

Nejsou početnější rodiny častější i kvůli tomu, že nemáme dítě pouze s jedním partnerem?

Ano, i to se tam trochu promítá. Vlastně to byla i za socialismu jedna z nejčastějších cest k třetímu dítěti. Když se někdo rozvedl a vstoupil do nového svazku, často ho stvrdil dítětem. To byla pravda tehdy a platí to i dnes. Zejména od šedesátých až do osmdesátých let narůstala míra rozvodovosti. Zvláštností socialistického modelu naopak bylo, že se příliš netolerovalo nemanželské soužití. Na hromádce spolu mohli být až jako rozvedení, to už tolik nevadilo.

 

Když se podíváte do aktuálních demografických ročenek, je z nich ještě někde patrné, že žijeme ze své socialistické minulosti?

Jsme jedna z nejtolerantnějších zemí, co se týče postoje k potratům, v čemž lze spatřovat socialistický odkaz. Potraty tu byly legalizované v roce 1957 a celkově se v celé východní Evropě legalizovaly dříve než na Západě. Ve 20. letech v Sovětském svazu, než to za Stalina zase zpřísnili, legalizovali potraty pod heslem, že je to osvobození ženy. Zřejmě to byl způsob, jak udělat ženy produktivnějšími a dostat je na pracovní trh. Koncem padesátých let pak jedna socialistická země za druhou legalizovaly potratovou legislativu. Bylo to v době, kdy nebyla ještě žádná účinná antikoncepce, a potraty se tedy staly velmi využívanou metodou. Někde je pak začali omezovat, když zjistili, že mají nízkou porodnost a populace klesá. V osmdesátých letech vycházelo v Česku 1,5 potratu na ženu a nebylo to o moc méně než tehdejší průměrný počet narozených dětí. S nástupem výběru antikoncepce, sexuální výchovy na školách a přístupem k informacím šel počet potratů prudce dolů až k 0,3 na jednu ženu.

 

Zmiňoval jste narůstající bezdětnost. Jak moc se zvyšuje?

Dlouhodobě roste bezdětnost ve většině zemí, ale v některých západních zemích se nárůst už zastavil, v Německu na 23 procentech, v Nizozemsku na 20 procentech, ve skandinávských zemích na 15 procentech. U českých žen narozených v sedmdesátých letech také rychle narůstá, ale ještě nevíme, jak to bude u žen narozených později. Odhadujeme však, že se dostaneme ke 12 až 15 procentům.

U nás stále trochu přetrvává negativnější vztah k bezdětnosti oproti Západu. Třeba v Rakousku či Německu je bezdětnost velmi rozšířená a bere se jako něco normálního.

 

I to má nějaké historické zdůvodnění?

V Německu nebo Rakousku má bezdětnost určitou tradici. Dobrovolný celibát ve společnosti existoval a byl sociálně tolerovanou formou. Další věc je, že se mnozí lidé v 18. a 19. století brali až v momentě, když už se o sebe dokázali samostatně postarat, což posouvalo vstup do manželství do vyššího věku. A někteří se kvůli tomu nevzali nikdy, protože na to ekonomicky nedosáhli. I později, u generace lidí narozených na začátku dvacátého století, byla bezdětnost vysoká, protože válka zdecimovala velké procento mužů a krize ve třicátých letech mnohým ztížila možnost založení rodiny. V západní Evropě toto vnímání bezdětnosti jako běžného jevu přetrvalo, u nás to socialismus převrátil.

 

Co ještě ovlivňuje to, kolik dětí (a zda vůbec) budu mít?

Jedním z faktorů je to, jak se jednotlivé země vyrovnají s ohromnými změnami, které přineslo zrovnoprávnění mužů a žen. Existuje teorie genderové revoluce, která tyto změny rozděluje do dvou fází. V první fázi ženy získají všechny vnější možnosti, tedy vzdělání, kariéru a možnost zvolit si životní styl, jaký chtějí. V tuto dobu ale ještě nemají podporu svých partnerů a je pro ně obtížnější mít rodinu. Porodnost tedy klesá. Ideálně v druhé fázi jim partneři začnou pomáhat s výchovou, s managementem domácnosti, což přinese i vyšší porodnost.

 

Už se některé země k druhé fázi blíží?

Skandinávské země, Francie, vlastně velká část západní Evropy. Nikde zatím nevidíme, že by muži dělali tolik co ženy, ale mají našlápnuto. Ve Skandinávii je dnes například běžné, že si muži berou alespoň část rodičovské dovolené. Velmi flexibilně to mají vymyšleno v Norsku, kde je matka na mateřské třeba v pondělí, ve středu a v pátek, otec pak v úterý a ve čtvrtek.

 

Přibývá svobodných matek?

Přibývalo jich za socialismu a v devadesátých letech, kolem roku 2000 se to ustálilo. Nemáme přesná čísla, ale odhadem vyrůstá bez otce jedno dítě z deseti. Mnohem rychleji narostly počty nemanželských dětí rodičů, kteří žijí v páru, ale takříkajíc bez papíru.

 

Existuje nějaké vysvětlení, proč počet svobodných matek neroste?

Dosáhli jsme zřejmě maximální hranice, kdy je potenciální partner naprosto mizerný a nemůže nebo se nechce postarat o rodinu.

 

Máme tedy ve společnosti jen určitý počet neschopných otců?

Možná. Lidi mají také větší kontrolu, používají antikoncepci… Nestává se tedy už tak často, že byste měla dítě s někým, s kým nechcete. Zajímavé také je, že začala klesat porodnost u velmi mladých žen kolem 20 až 25 let. Docela patrné je to v USA a na Západě.

 

Víte proč?

V některých zemích je nyní dobře dostupná postkoitální pilulka, nově hojně užívaná mezi mladými. Další věc, o níž ale můžeme jen spekulovat, protože nemáme tolik přesných čísel, je vliv sociálních médií a internetu. Jak mění sociální média vztah k sexu u mladé generace, kterým je osmnáct, dvacet či pětadvacet let?

 

Četla jsem, že s ním začínají později.

V USA už existují studie, které to dokazují. Je to paradox, zvlášť když uvážíte, že zdánlivě nebylo nikdy jednodušší najít si partnera než dnes, v éře všelijakých online seznamek. V Americe a Velké Británii běžely desítky let velké kampaně, které měly za cíl snížit porodnost u teenagerů. Považovalo se to za velký sociální problém, spousta holek otěhotněla brzy. Přes všechny tyto kampaně se to moc nezlepšovalo – a najednou bum, posledních deset let rychlý pokles.

 

Dokážete to vysvětlit?

Vyrůstá zřejmě generace, která má nový náhled na věc, ale ještě nevíme přesně jaký. Jak budou vnímat rodinu, rodičovství, partnerství? Naskočí, anebo nenaskočí do rodinných kolejí? Bude pro ně bezdětnost samozřejmostí? Otázek, na které bude třeba hledat odpovědi, je mnoho.

 

Politici čas od času přijdou s tím, že chtějí zvýšit porodnost, a oznamují, jak hodlají početné rodiny zvýhodnit. Mohou být takové změny účinné?

Účinné být mohou, ale nečekejme žádné zázraky. Neexistuje jedna jediná účinná politika. Nestačí jen dát víc peněz nebo zvýšit počet míst ve školkách. Navíc je to dlouhodobý proces. Když dnes česká vláda začne dělat ideální rodinnou politiku, tak může čekat pět i deset let, než se to projeví. A pokud se to projeví, tak se jen může stát, že lidé přeskupí v čase narození svých potomků. Tedy nebudou jich mít víc, ale jen je budou mít dříve, aby využili zvýhodnění, než je někdo případně zase zruší.

 

MIGRACE UVNITŘ EVROPY

Kromě zkoumání populačního vývoje se zabýváte také migrací. Co víte o migraci?

Ve skutečnosti vlastně málo. Máme dost mizerná data o mezinárodní migraci, nevíme mnoho o tom, jak se lidé stěhují z jedné evropské země do jiné, a málo lidí se zabývá historickou migrací, tedy odkud kam se stěhujeme a proč. Přitom migrace je důležitým faktorem populačního vývoje a populační prognózy dlouhodobě migraci podhodnocovaly. V mnoha zemích se odhadovalo, že budou mít populační úbytky, protože prognózy nikde nepočítaly s přílivem migrantů.

 

Jeden z mýtů poslední doby, který se snažíte vyvrátit, je ten, že v Evropě budou mít brzo převahu muslimové…

Ano, to je asi největší mýtus, ta představa, jak proud migrantů z exotických zemí připlouvá po Středozemním moři na chatrných bárkách do Evropy, kterou zaplaví. Přitom z dlouhodobého hlediska je mnohem větší přesun lidí z východu na západ Evropy, tedy z chudších zemí do bohatších, a pak jsou tu tradiční migrační vazby – u nás je to Vietnam, Ukrajina a Slovensko. Migrace má samozřejmě řadu úskalí, jako jsou problémy s integrací migrantů, kteří přicházejí ze vzdálenějších a odlišnějších zemí. Učit bychom se měli například od Kanady a Austrálie. Tyto země mají jasně vymezený systém zčásti s kvótami, a hlavně podporují migraci na pracovním trhu. Třeba Kanada dokáže nasávat vzdělané lidi z Asie. Anebo i méně vzdělané, ale dostatečně kvalifikované, kteří okamžitě najdou uplatnění na pracovním trhu. To je nejlepší způsob integrace migrantů – umožnit jim pracovat a vydělávat si, čili postarat se sami o sebe. To usnadní i integraci jejich dětí a odvede je to od totální frustrace s dávkami, přežíváním a faktem, že nemají co dělat. Právě tak se pak rodí odcizení od společnosti a problémy.

 

Dokážete odhadnout, co můžeme v budoucnu ohledně migrace očekávat?

Nejkonzervativnější model je podívat se, co se stalo za posledních dvacet let, a předpokládat, že to bude pokračovat. Kdykoli se podíváme na vyspělé země v Evropě, tak i přes různé pokusy o omezení migrace nadále zůstávají magnetem pro imigraci – legální i nelegální. Lidé se prostě chtějí stěhovat do bohatých zemí. Pokud tedy budou existovat velké rozdíly mezi zeměmi, a to i v rámci EU, bude také existovat velký počet lidí, kteří se budou chtít přesouvat z chudších oblastí do bohatších.

 

Autorka je publicistka, spolupracuje s různými českými médii.

 

 

 

 

 

Mezi Vídní a Prahou

Už během gymnaziálních studií si Tomáš Sobotka (* 1974) rád pročítal statistiky, třeba o tom, jak se kde mění počty obyvatel.

Nepřekvapí proto, že vystudoval demografii na Přírodovědecké fakultě UK. V roce 2000 odjel do Nizozemska, kde v rámci své doktorské práce zkoumal možné budoucí scénáře populačního vývoje v Evropě. Toto téma ho drží dodnes: pouze z Holandska přesídlil do Rakouska, kde už patnáctým rokem pracuje ve Vídeňském demografickém ústavu při Rakouské akademii věd. Osm let ve Vídni žil. Poté, co potkal svou manželku, se odstěhoval zpět do Prahy a ve Vídni tráví jen část pracovního týdne. Před třemi lety získal ocenění Allianz European Demographer Award 2017.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama