Rozhovor

Z cestovatele teroristou. Zpověď bojovníka za Kurdistán

27 / 02 / 2019

Jamie Janson se na prahu čtyřicítky vydal na vysněnou cestu kolem světa – jako obyčejný britský turista. Nakonec se však dobrovolně ocitl v uniformě bojovníka za kurdskou revoluci a vznik autonomní Rojavy. Nyní je ve své vlasti vyšetřován na základě zákona proti terorismu. Exkluzivní rozhovor s ním pořídila stálá spolupracovnice webu magazínu Reportér.

Jamie Janson se na prahu čtyřicítky vydal na vysněnou cestu kolem světa – jako obyčejný britský turista. Nakonec se však dobrovolně ocitl v uniformě bojovníka za kurdskou revoluci a vznik autonomní Rojavy. Nyní je ve své vlasti vyšetřován na základě zákona proti terorismu. Exkluzivní rozhovor s ním pořídila stálá spolupracovnice webu magazínu Reportér.

S Jamiem jsem se seznámila v iráckém Erbílu. Byl duben 2017 a on rozvážel pomoc po jezídských táborech, současně se snažil dostat potraviny k rodinám v Mosulu, ovládaném Islámským státem. Byl to idealista a snílek a na mnoha věcech jsme se neshodli.

Když jsem mu o dva měsíce později  už z pohodlí domova  napsala, oznámil mi, že se přidal k syrským Kurdům a je ve výcvikovém táboře někde v Sýrii. Pak jsem o něm dlouho neslyšela. Několikrát jsem kontaktovala jeho rodinu ve snaze zjistit, jestli není mrtvý. Nic o něm nevěděli.

Když se pak opět objevil a začal se mnou komunikovat, o Sýrii zprvu odmítal mluvit. Jeho jméno proběhlo několika britskými deníky a byl obviněn z podpory terorismu, ačkoliv bojoval proti Islámskému státu. K rozhovoru jsem ho přesvědčila až nedávno.

 

Co se změnilo že jsi najednou ochotný o tom všem mluvit?

Policie mi nejdřív řekla, ať nedávám rozhovory a držím se stranou veřejné pozornosti. Čekal jsem několik měsíců, ale pak jsem si řekl, že nechci navždy skončit v nějakém tichém režimu, jako se to stalo mnoha dalším lidem v této situaci. Začal jsem proto pořádat veřejné diskuse a mluvit s médii.

 

Pořád ti hrozí, že půjdeš do vězení?

Je to sice nepravděpodobné, ale může se to stát. Všechny z nás, kteří jsme byli v Sýrii, dál vyšetřují. Myslím, že jednoho z nás exemplárně obviní a pokusí se ho poslat do vězení. Ale zbytek budou muset nechat jít. Každopádně nad námi pořád visí vidina dalšího vyšetřování.

 

Jaká jsou konkrétní obvinění?

Porušení britského protiteroristického zákona z roku 2005, jehož výklad je ovšem velmi široký. Zahrnuje například vedení války a boj proti jinému státu. A být v Afrínu do toho logicky spadá. (Afrín je město na severu Sýrie, obývané Kurdy, kam v lednu 2018 vpadla turecká armáda  pozn. red.).

 

Myslíš, že ten zákon je špatný?

Cílem toho zákonu je zastrašovat muslimskou komunitu a umožnit vládě potírat protesty. Přitom ale vláda zaštiťuje invaze a okupace. Nakonec je to zase všechno o ropě.

 

Jak sám sebe teď vnímáš? Jako aktivistu?

Sám nevím, co vlastně jsem. Bojovník za svobodu, to zní asi trochu namyšleně. Podporovatel kurdských práv?

5c76dde1e4b06c16b5990817 MEDIA_ITEM image
Jamie, 43 let.

Pojď si chvíli povídat o Rojavě. Jak dlouho jsi tam byl?

Odjel jsem tam v polovině roku 2017, celkem jsem tam pak strávil osm měsíců.

 

Jak to tehdy bylo s hranicemi? Prošel jsi do Sýrie legálně?

Nikomu jsem neukazoval pas, nebyly tam žádné kontroly. V noci jsme prostě přepluli řeku.

 

Jak tě vlastně napadlo tam jet?

Bydlel jsem u jedné rodiny, chtěl jsem jako turista objet svět, ale nedaleko od nás se bojovalo. Snažil jsem se dělat nějakou humanitární pomoc, ale nevedlo to k ničemu a já byl frustrovaný. V té době jsem narazil na rozhovor s Kimmie Taylor (britská dobrovolnice v Rojavě, členka mediálního týmu Lidových obranných jednotek YPG  pozn. red.). Mluvila v něm o Rojavě a o tom, co se tam snaží vybudovat. A já jsem mezitím dál jen rozdával balíčky s jídlem, což mi přišlo naprosto zbytečné. Proto jsem se rozhodl pro další krok: přejel jsem do Rojavy, vzal zbraň a začal bránit kurdskou revoluci.

 

Co označuješ za kurdskou revoluci?

Kurdové jsou největším národem bez vlastního státu na světě. A jsou utlačováni od všech čtyř států, v nichž žijí (v Turecku, Íránu, Íráku a Sýrii žije odhadem 30–38 milionů Kurdů – pozn. red.). V Rojavě se snaží vybudovat demokratický konfederalismus: nechtějí se odříznout od Sýrie, ale žádají autonomní oblast, kde by mohli zavést přímou demokracii s důrazem na ženská práva a ochranu životního prostředí.

 

O takových věcech není v kontextu Blízkého východu příliš slyšet.

Celá ta myšlenka pochází od Abdulláha Ocalana (kurdský ideolog a vůdce, zakladatel Strany kurdských pracujících PKK  pozn. red.), který je už dvacet let zavřený na samotce v tureckém vězení. Když viděl, že marxismus-leninismus už není prospěšný, inspiroval se libertariánským socialismem, jehož průkopníkem je Murray Bookchin. Prioritou je vytvořit bezpečné území, chráněné především před Erdoganem a Asadem.

 

Hlásí se k těmto myšlenkám širší část společnosti, nebo je to téma jen pro úzkou skupinu ideologů a teoretiků?

Nemyslím si, že by jakákoliv větší část společnosti na Blízkém východě byla v něčem jednotná. Ale v Rojavě jsou tomu docela blízko, ty myšlenky skutečně sjednocují tamní multietnickou komunitu. Fungují tu i místní rady, které povzbuzují obyvatele, aby se podíleli na rozhodování.

 

Kdo všechno tam žije?

Kurdové, Arabové, křesťané, jezídi, Turkméni a řada dalších. Ti všichni byli v minulosti rozděleni elitami, například Asad dělal politiku, jejímž prostřednictvím utlačoval Kurdy na severu – usídlil tam arabské rodiny.

 

Zůstal jsi v Rojavě osm měsíců, byl jsi tam spokojený?

Hodně věcí se mi vůbec nelíbilo, je to těžké místo na život. Jsem rád, že jsem tam jel, ale bylo to hodně obtížné.

 

Co tam lidi tvého typu tak láká?

Je to šance pro lidi z celého světa spojit se a bránit místo, které se Kurdové snaží budovat. Věříme, že je třeba bránit spravedlivou demokratickou společnost. Připomíná mi to španělskou revoluci ze třicátých let minulého století.

 

Věříš, že Kurdové opravdu mají šanci vybojovat nezávislý stát?

Oni už nechtějí nezávislost. V Turecku o ni bojovali po celá desetiletí, ale to je pryč, myšlenka na národní stát vyvanula. Teď chtějí autonomní provincii, označovanou jako Demokratická Federace Severní Sýrie.

 

Mají dobré vztahy s Asadem?

To bych neřekl. Spíš našli společné téma. Když vypukla občanská válka, Asad měl hodně práce se Svobodnou Syrskou Armádou (anglicky FSA – pozn. red.) a islamistickými skupinami, které se ho snažily zničit. Takže nechal Kurdy v klidu. Došli k nějaké tiché dohodě a jeho vojska dobrovolně opustila Rojavu. Ale nejsem si jistý, co se stane, až Asad znovu ovládne celou zemi.

 

Abych byla upřímná, slyšela jsem o Rojavě i dost negativních věcí.

Také jsem toho hodně slyšel.

 

Například o nucené vojenské službě pro mladé lidi. Nebo o mučení a věznění Arabů.

Byl jsem celou dobu ve své vojenské jednotce a neviděl jsem život civilistů. Rozhodně nepopírám, že dochází k porušování lidských práv a dějí se špatné věci. YPG také udělala mnoho přešlapů, její jednotky ubližovaly vězňům. Nyní se to vyšetřuje a trestá.

 

Veškeré případy týrání vězňů jsou vyšetřovány?

Nevím, jestli všechny. Obecně mohu říci, že situace je tam dost obtížná a náročná. Mnoho lidí jedná na základě vzteku a nenávisti vůči ISIS a ztrácí nad sebou kontrolu.

 

Neměl jsi problém žít s lidmi, kteří se možná angažovali v mučení?

Vlastně ne. Žili jsme v bublině. Nerozuměli jsme tamnímu jazyku a moc jsme se nepohybovali mimo jednotku.

 

Tak co jsi tam vlastně dělal?

Po tréninku jsme odjeli do Raqqy, kde jsme se účastnili závěrečných pěti týdnů bojů. Umístili nás na pozice u posledních držav Islámského státu, asi padesát metrů od místa, kde se ukrývali. Byli jsme součástí sítě, jejímž úkolem bylo nenechat nikoho utéct. Pak jsme odjeli do Deyr az-Zohru, kde jsme se účastnili vytlačení ISIS ze Sýrie. A pak jsem jel do Afrínu, což byla zase úplně jiná situace.

 

Jak je na tom Afrín teď, máš nějaké aktuální informace?

Žije tam jedna kamarádka, ale ztratil jsem s ní kontakt. Mám zprávy jen z médií, čili hlavně o porušování lidských práv ze strany Turecka.

 

Vyčítáš něco mezinárodnímu společenství?

Turecko vydírá Evropskou unii hrozbou, že zase „vypustí“ uprchlíky. Policie se mě ptala: „Proč jste chtěl bojovat proti Turecku? Vždyť je to náš spojenec v NATO!“ Měl jsem sto chutí říct, že by se měli víc zajímat o to, proč nás spojenec zabíjí civilisty v Afrínu. Turecko sem přivedlo hodně oddílů, ve kterých byli rekruti z Islámského státu.

 

Tihle žoldnéři přišli jako dobrovolníci, nebo byli verbováni za peníze?

Nevím přesně. Možná je tam ideologická motivace pomstít se za porážku ze strany Kurdů.

 

Jak ses vlastně dostal ven?

Dost dlouho jsem bojoval, ale pak už to dál nešlo. Turci obkličovali město, ve kterém jsme uvízli, vypadalo to bledě. Na poslední chvíli jsme se připojili ke karavaně uprchlíků.

 

Jamie, nezlob se na mě, ale já si tě tam pořád nedokážu představit v boji. Nejsi ten typ.

Měl jsem tam těžké chvíle. Několikrát jsem držel zbraň a přemýšlel, jestli opravdu jsem schopný někoho zabít.

 

A zastřelil jsi někoho?

Nevím. Každopádně jsem neviděl nikoho na nepřátelských pozicích padnout po mojí střelbě. Několikrát mi nadřízení řekli, ať střílím na auta, která prý patří ISIS. Ne vždy jsem jim ale věřil, tak jsem schválně střílel mimo. Navíc tam všichni nosí stejné oblečení - Isisáci i civilisti. Takže nikdy nevíš, jestli to třeba není rodina jedoucí na návštěvu příbuzných.

 

Kolik Britů vás tam bylo?

Přesně nevím. Přidali jsme se k Američanům a lidem z evropských zemí.

 

Mezi těmito lidmi byli taky žoldáci?

Ne, všichni jsme byli dobrovolníci. Dostávali jsme nějaké kapesné na drobnou útratu, ale nešli jsme tam kvůli penězům.

 

Byli jste v nějakém kontaktu se světem venku?

Asi dva měsíce jsme neměli elektřinu, nefungovaly telefony, internetové připojení neexistovalo. Moje rodina se o mě musela bát, z toho mám dodnes výčitky. V Afrínu jsem už měl připojení každý den, bylo to normální funkční město – tedy alespoň do doby, než Turecko začalo útočit.

 

Jak bys to všechno zhodnotil? Jsi rád, že jsi tam odjel?

No, přijde mi hloupé, mluvit o nějakých mých osobních ztrátách a zklamáních, když někdo přichází o celou svou zemi. Ale musím říct, že mě to na nějakou dobu hodně psychicky rozebralo. Ztratil jsem dost přátel, rozhádal se s částí rodiny, kvůli množství explozí mám poškozený sluch.

 

Takže?

Některé dny si nejsem jistý, jestli to za to stálo. Ale někdy mám okamžiky, kdy věřím, že jsem něco dokázal. Jsem šťastný, že jsem zpátky, ale jsem taky rád, že jsem to poznal. A snažím se dál šířit myšlenku Rojavy.

 

Autorka je arabistka

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat