PODCAST: Když u nás na zahradě tvořím, musím si dát bacha na rezavé mravence

„Číro jsem si vyholil roku 1985, když jsem na pražské Hollarce maturoval,“ směje se v rozhovoru: „Drsný pankáč jsem ale evidentně nebyl, protože když se ukázalo, že bych kvůli účesu nemusel být k maturitě připuštěn, vyměkl jsem a číro zase shodil – strašně jsem se tehdy chtěl dostat na Akademii výtvarného umění, a když mě nevzali, byla to tvrdá rána.“

Na vojně mohl fotit sportovce z armádní Dukly, a měl tam dost času na to, aby se dál vzdělával v dějinách výtvarného umění. Partyzánsky začal vytvářet svá díla v lese mezi Třeští a Telčí, který znal důvěrně z dětství. „Pod hradem Roštejn jsem různě otesával stromy nebo barvil skály, případně jsem s drakem na dlouhém ocelovém lanku chytal blesky, takové věci mě tehdy bavily. Tvořil jsem vlastně jen pro náhodné turisty nebo houbaře, a věděl o mně kastelán Roštejna, za kterým kvůli té podivné galerii chodili policajti – ale to byl chartista a nepráskl mě.“

V devadesátých letech Jiří Příhoda konečně AVU vystudoval a stal se mladou výtvarnou hvězdou, ale posledních dvanáct let se Čechům poněkud stáhl z obzoru – s americkou manželkou a dvěma dětmi se přestěhovali nejprve do Texasu a nyní žijí v Novém Mexiku.

Je paradoxní, že i když v Praze znovu září díky výstavě v Rudolfinu, ve Spojených státech žije skromně: „Nemám třeba zdravotní pojištění, takže jsem si během covidu dával obrovský pozor, abych se nenakazil; vlastně jsme žili rok a čtvrt izolovaně. Na zahradě mám obrovskou desku, na které jsem připravoval pražskou výstavu. Ta deska je vyvýšená nad terén, protože tam máme plno havěti, čímž myslím třeba hady, škorpiony, ale snad nejhorší ze všeho jsou agresivní rezatí mravenci.“

Téměř hodinový rozhovor s výtvarníkem Jiřím Příhodou si poslechněte buď přímo zde, nebo ve vašich podcastových aplikacích.