Divoká ženská

Lidé

Pražská konzervatoř, přijímačky. Kolo druhé, zkoušky z pohybu. V komisi sedí velká herecká jména. Preissová, Satoranský, Laurin... Zadání pro uchazeče zní: Udělejte něco, abychom si vás zapamatovali. Patnáctileté děti, které sní o hvězdné kariéře, lezou po stolech, řvou, všelijak se kroutí. Natálie Řehořová z pražského sídliště Liboc má v hlavě tmu, nic kloudného ji nenapadá. Načež na ni přichází řada.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Až na babičku ochotnici v rodině Řehořových nikdy žádní herci ani herečky nebyli a do divadla se, snad s výjimkou vánočního Louskáčka v Národním, taky moc nechodilo. Natálie ale odjakživa věděla, že ona tedy herečkou být chce. V rodině se traduje, že sotva se naučila psát, začala se podepisovat „Natálie Řehořová (HEREČKA)“. Třeba do pamětních knih na výstavách, hradech a zámcích. 

A tak si na konci základky podala přihlášku na konzervatoř.

Přijímací zkoušky jsou zápřah, ve třech kolech se testuje úplně všechno od (logicky) hereckého nadání přes hudební sluch a pohybové schopnosti až po – znovu – herecké nadání. Celé to trvá řadu dní, děti jsou příšerně nervózní, k čemuž ještě přispívají starší studenti, kteří korzují po chodbách a potenciální spolužáky uklidňují (No tyjo, ty máš v komisi tohodle, jo? Tak to se máš na co těšit). Na konci procesu je pak dvanáct šťastlivců. Z původních sto sedmdesáti, sto devadesáti přihlášených.

Přijímačky roku 2004, druhé kolo, zkoušky z pohybu: Udělejte něco, abychom si vás zapamatovali.

Natálie Řehořová ze sídliště Liboc má v hlavě tmu.

Předstupuje před komisi.

Teď, nebo nikdy.

 

„Dobrý den, já umím vozemboucha.“

Načež si patnáctiletá dívka po vzoru Oldřicha Kaisera v legendární scénce Těžký týden referenta Kubrta podráží nohy (dle svědků geniálně) a padá k zemi.

Celých šest let na konzervatoři se jí pak bude říkat Vozembouch.

 

Konzerva

Vozembouch se narodila v květnu 1989 do rodiny speciální pedagožky a jazykového korektora, který po nocích přepisoval samizdatové knížky. V listopadu devětaosmdesát se poprvé politicky angažovala, sedmadvacátého se zúčastnila dvouhodinové generální stávky, na kočáru měla ceduli „Od 12 do 14 hodin nezlobím“. 

Od útlého věku trávila spoustu času na zahradě rodinné chalupy v Chlumu u Třeboně, popřípadě v Sokole a na gymnastice: to aby vybila přebytečnou energii. „Dneska by se asi řeklo, že jsem byla ADHD.“ Hned na prvních třídních schůzkách se pak maminka od paní učitelky Soni Toufarové dozvěděla, že ve třídě je „dvanáct holčiček, třináct chlapců a Natálka Řehořová“.

„Ale zas nějaký strašný průšvihy jsem nedělala. Jen takový normální. Na prvním stupni jsem ještě platila za třídní kápo, ale pak se to nějak zlomilo a od šestý třídy jsem byla lůzr na hranici šikany. Zajímavý je, že kluk, kterej mě masil ze všeho nejvíc, mi pak na konci devítky řekl, že byl do mě zamilovanej,“ vzpomíná Natálie, dnes členka souboru pražského Švandova divadla.

Konzervatoř byla jasná volba nejen kvůli dětskému snu („Natálie Řehořová, HEREČKA“), ale taky kvůli absenci matematiky, fyziky a dalších předmětů, mezi umělci tolik oblíbených. A Natálie byla na „konzervě“ od prvního momentu šťastná, ocitla se, jak vzpomíná, mezi svými. „Mezi lidmi, které zajímá divadlo, umění, zkoumání vlastních možností...“ 

Začal nový život.

 

Vinohrady

První divadelní role přišla už v sedmnácti – a hned v Divadle na Vinohradech. V Dürrenmattově hře Herkules a Augiášův chlév dostala Natálie part dívky pro všechno, což například znamenalo, že směla jedno z nejprestižnějších jevišť v zemi přecházet v plavkách s cedulí „Přestávka“. Nebo mohla do znakové řeči překládat monolog Jaroslava Satoranského. Aby byl tento part co nejvěrohodnější, dostala Natálie už předem DVD s videonahrávkou od profesionální znakové tlumočnice, podle níž se měla překlad monologu naučit. „Jenže mně se zas něco stalo v hlavě, a tak jsem si vytvořila svou vlastní znakovou řeč. Samozřejmě jsem nepočítala s tím, že se paní tlumočnice přijde kouknout na generálku,“ vypráví Řehořová. „Pan režisér Brabec se jí pak ptal, jestli mi bylo rozumět. Řekla, že ani slovo, ale že je to celkem vtipný, tak ať to tak nechají.“

Rodiče Řehořovi se na premiéře dmuli pýchou. První role – a hned Vinohrady!

V osmnácti pak Natálie dostala hlavní roli ve francouzském filmu Jezero (Un Lac). Režisér Philippe Grandrieux tehdy záměrně vybíral mezi nefrancouzskými herci, jeden casting uspořádal i v Praze. „Hned u dveří bylo umyvadlo a u něj se odličovaly herečky,“ vzpomíná Řehořová. „Říkala jsem si, že ten režisér musí být hustej, když je posílá se umýt. Chtěl vědět, jak doopravdy vypadaj!“

Natálie nalíčená nebyla, naopak, na konkurz přišla s oteklýma očima a rudými fleky přes celý obličej. „Ten den se mi zrovna něco stalo, asi rozchod nebo co, takže jsem pořád brečela a celej casting mi byl úplně jedno. Něco jsem předvedla a odešla.“

Za dvě hodiny volali z produkce, jestli by se Natálie nemohla vrátit. Grandrieux vzal kameru a šel s mladou Češkou na dvůr. „Předveď nějakou hru, kterou jste tady hráli jako malí.“ Natálie začala skákat panáka. 

Jezero pak dostalo cenu poroty na mezinárodním festivalu v Benátkách.

 

Ty něco víš?

Herecké sebevědomí, říká Natálie Řehořová, je zrádná věc. Člověk by si třeba mohl myslet, že když dostane ještě během studia nabídku stálého angažmá v Divadle Na zábradlí, nějak ho to nakopne. „Jenže za prvé, my herci jsme strašný psycha. A za druhý, jsme totálně odkázaní na úsudek druhých. Takže když už si třeba začínáte myslet, že vám to jde, někdo něco plácne a vás to totálně sejme.“

Popřípadě ani nikdo nic plácnout nemusí, jak dokazuje následující historie. Natálie, jak už bylo naznačeno, dostala ještě na konzervatoři (v pátém ročníku) nabídku stát se členkou souboru Divadla Na zábradlí. Přišel s ní režisér David Czesany, který se tehdy stal novým uměleckým šéfem Zábradlí. Natálii znal ze školy, režíroval studentské představení jejího ročníku (Psychózu ve 4.48 od Sarah Kane). 

„Asi půl roku po premiéře Psychózy mi zavolal, že se se mnou chce sejít a nabídnout mi práci,“ vypráví Natálie. Na schůzku šla přesvědčená, že půjde o džob divadelní uvaděčky, a rozhodnutá odmítnout, protože uvaděčku už předtím dělala ve „Švanďáku“ na Smíchově; teď už chtěla hrát, ne prodávat programy a ukazovat lidem, kam si mají sednout.

Czesany se prý hodně, ale opravdu hodně smál.

Zábradlí je pro mladého herce sen. Natálie nastoupila v sezoně 2010/2011 a byla úplně vedle, najednou hrála s lidmi jako Jiří Ornest, Marie Spurná, Zdena Hadrbolcová, Pavel Liška nebo Petr Čtvrtníček. „Masakr! My si ve škole všichni mysleli, že po absolutoriu půjdeme někam do oblastního divadla, tam se vyhrajeme, a když to půjde jóó dobře, někteří z nás se po pár letech vrátí do Prahy. A najednou Zábradlí!“

Spolu s Natálií nastoupil i herec Ivan Lupták, tehdy ještě student DAMU. Čímž se vracíme k otázce hereckého sebevědomí. Nedlouho po příchodu na Zábradlí dostali Řehořová s Luptákem hlavní role v inscenaci Orestek (Variace na antické téma) v režii Jana Friče. Začali zkoušet. „A nastalo psycho. Úplně jsme se s Ivanem navzájem blokli, pořád jsme řešili, jak jsme hrozně špatný a že to všichni vidí a že nás určitě vyhodí. Prostě úplný dementi jsme byli,“ vypráví Natálie.

„Třeba tam byla úplně jednoduchá scéna, kdy někdo upustí nůž a my s Ivanem se pro něj máme sehnout. A my, jak jsme byli zablokovaný, jsme to dělali půl hodiny. Režisér říká: ‚Co blázníte, vždyť hrajete krásně!‘ Ale my byli fakt totálně mimo. Ježiš, to bude Ivan moc rád, když to tam napíšete!“

K rozkolísanosti dvojice Řehořová–Lupták se postupně připojili další dva mladí kolegové a celé psycho vyvrcholilo jednoho večera, kdy se v divadelním klubu konala jakási party. „My čtyři jsme si zalezli na půdu a tam jsme pili a mluvili o tom, jak jsme hrozný a jak nám to zkoušení brutálně nejde. Normálně jsme se báli jít dolů do baru mezi kolegy, protože ti přece už určitě vědí, že nás vedení divadla chce vyrazit. A tak jsme zatelefonovali barmance, jestli by nám do výtahu nedala piva a nakládaný hermelíny.“

Natálie vzpomíná, že asi po dvou hodinách už i jí přišlo, že „je to trochu moc“, a tak zavelela: Přestáváme šílet, jdeme do baru. „Sjeli jsme dolů a rozptýlili se po klubu. Já si stoupla do fronty na pivo za jednu kolegyni, ta se najednou otočila a s úsměvem povídá: ‚Jé, Natálko, jak jde zkoušení?‘ Udělalo se mi mdlo. ‚Co? Ty něco víš? Někdo ti něco říkal?‘ vyjekla jsem.“

Za deset minut se čtveřice psychopatů nezávisle na sobě opět sešla na půdě s tím, že do baru už se za žádnou cenu nevrátí. Nikdy.

Režisér Jan Frič pak Natálii Řehořovou obsadil do dalších tří nebo čtyř inscenací včetně aktuálního představení BurnOut aneb Vyhoř!, které se hraje v pražském studiu Rubín.

Pomocná ruka

Po čtyřech sezonách na Zábradlí strávila Natálie Řehořová rok v pražském Divadle Komedie, dva roky v Klicperově divadle v Hradci Králové a teď jede třetí sezonu ve smíchovském Švandově divadle. Hraje tu v úspěšném Kurzu negativního myšlení nebo v inscenacích Smrt mu sluší, Obraz Doriana Graye či Pohřeb až zítra (od Natálie Kocábové).

A každý rok před Vánoci tu taky pořádá Natálčin bazárek. Prodává oblečení po herečkách, umění od kamarádů výtvarníků a domácí jídlo a výtěžek pak dává Lékařům bez hranic. „První bazárek jsem udělala před šesti lety, tehdy jen takovej malej, vybrala jsem sedm tisíc a poslala je Lékařům. Byli mi sympatický, protože tehdy začínala migrační vlna a oni uprchlíkům hodně pomáhali,“ vypráví. Postupně předvánoční akce bobtnala a bobtnala, a když nabobtnala k vybraným třiceti čtyřem tisícům, Řehořová se rozhodla, že peníze předá Lékařům osobně. Vydala se proto s kasičkou na jejich tehdejší adresu v Praze na Žižkově. Zazvonila. „Dobrý den, chtěla bych vám předat finanční obnos.“

„Vyšla jsem do druhého patra, tam čekala holčina, šly jsme do kanceláře. Podala jsem jí kasičku, ona ji otevřela a kouká na mě. ‚No já včera udělala bazárek a vybrala jsem třicet čtyři tisíc,‘ povídám. Načež ona začala brečet, já taky a od tý doby se Lékaři bez hranic bazárku osobně účastní.“

Loni si Natálie velmi přála, aby na akci přišel (momentálně asi nejznámější český lékař bez hranic) Tomáš Šebek. Napsala mu e-mail a on odpověděl, že zrovna v den bazárku operuje v nemocnici Na Františku, ale mezi osmou a devátou večer že má pauzu. „A fakt přijel! Na kole. Chápete to? Zas jsem se úplně rozbrečela! Předala jsem mu peníze, tentokrát už sedmdesát šest tisíc. Doufám, že letos přijde znova.“

Mimochodem, základní vizuál bazárku je už několik let stejný: na obrázku sedí Natálie (v kostýmu zdravotní sestry) na gauči, v jedné ruce drží sklenici červeného, na druhou paži jí pak naskakuje její bígl Eda. „Je to překreslené z reálné fotky, byli jsme tenkrát s Edouškem u kamarádů a on měl takový vojížděcí období!“ Headline obrázku zní: „Ráda podám pomocnou ruku.“

 

Strie a Transgas

Kromě divadla a Edy miluje Natálie ještě cestování, což je prý takový splněný sen: začalo to před pár lety pěší poutí do Santiaga de Compostela a dvoutýdenním trekem přes Pyreneje a pokračovalo měsíčním putováním po Mongolsku, road tripem po Spojených státech, čtyřmi týdny v Kambodži nebo surfováním v Portugalsku.

Kromě divadla, Edy a cestování miluje Natálie ještě muziku, což je vlastně další splněný sen, první kapelou bylo Alo Trio, v němž Natálie s Martinou Menšíkovou a Pavlou Stránskou zpívala texty Vlasty Třešňáka. Pak si Řehořová založila kapelu Strie. „Já vždycky chtěla mít kapelu Strie! A teď mám ještě jednu a ta se jmenuje Transgas. To bylo zase tak, že mi jednou zavolal Jakub Kudláč, jestli bych s ním nenazkoušela jednu písničku pro strejdu k sedmdesátinám. Myslela jsem si, že to bude nějaká miniakce v JazzDocku pro padesát kamarádů. Jenže se ukázalo, že strýcem Jakuba Kudláče je Marián Varga. Takže jsme jeli do Bratislavy a zpívali v aréně pro dva tisíce lidí, před náma hráli lidi jako Meky Žbirka, Kocáb, Koller…! Ale pak jsme si s Kubou a dalšíma klukama řekli, že když už umíme jednu písničku, rozhodně stojí za to založit kapelu. Čili máme ten Transgas.“

Kromě divadla, Edy, cestování a muziky miluje Natálie ještě mámu, tátu a ségru. A otužování. Každý rok na jaře a na podzim se noří do chladné Vltavy: „Letos jsem poprvé zkusila pět minut v sedmi stupních.“

Budoucnost vidí ve všem uvedeném, jen by ještě přidala film. „Protože já moc netočím! Nevím proč! Taková hlavní rolička v celovečerním filmu, to bych si dala. Může to být Sláma, Michálek, Prušinovský... Tydle kluky beru!“

Poznámka pro uvedené režiséry: Natálie Řehořová (HEREČKA) umí mimo jiné vozemboucha, podle svědků geniálního.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama