Jednou výstava bude!

Poslední rok, asi jako pro většinu lidí, byl jiný i pro mě.

Loni touto dobou jsem připravoval výstavu spojenou s křtem knihy Vystřel vocaď. Nad touto publikací jsem se scházel s Alešem Najbrtem s přestávkami tři roky. Kniha měla původně vyjít jako katalog ke třem samostatným výstavám, které proběhly v letech 2011, 2014 a 2017 – ale protože všechny historicky vznikaly a stály na mých osobních příbězích, bylo takřka nemožné, aby text sepsal kdokoliv jiný než já.

První ze zmíněných výstav se zabývala institucionálním zacházením s ostatky zesnulých; skrze ni jsem si uvědomil, že jsem se jako dítě nikdy nevyrovnal se smrtí své mámy. Druhou výstavou jsem se vracel do doby dospívání a interpretoval v ní můj vztah k formálním autoritám, především pak k autoritě otce. S otázkou členství mého dědy v revolučních gardách byla spojena má poslední výstava, která se zabývala dlouho skrytými křivdami našich předků.

Kniha vyšla – a na jaře 2020 se měla uskutečnit další výstava, kterou jsem koncipoval jako ironii galerijnímu provozu a trochu výsměch uměleckému snažení. Zkoumal jsem v ní ten jediný moment při přípravě výstavy, kdy se umělec nesnaží zaujmout, tedy tvoří bez myšlenek, s volností abstrakce, přesto velice konkrétní a jasné kompozice. Výstavu jsem pojmenoval To bych uměl taky. Výstava se logicky neuskutečnila, ale protože kalkul v tvorbě bude vždy živým tématem, ať už bude covidové šílenství trvat, jak dlouho chce, jednou výstava opět bude!