Svatí muži za zdí Palladia

Report

To se takhle na náměstí sejdou mnich, vrah, špion, třicátnice na pervitinu, lékař, občasná šlapka, opilý žebrák a vlastně to není vtip. Taková setkání se dějí dnes a denně, jen si jich (raději?) nevšímáme: například teď jsme v srdci Prahy hned vedle nákupního centra Palladium, u kapucínského kostela svatého Josefa, kde před chvílí skončila večerní mše svatá. „Bratře,“ huláká rozjívená somračka na mnicha: „Že ty si občas sáhneš na nějakou ženskou?!“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Tu scénu před vstupem do chrámového dvora sledují kromě mě i kamenný Jan Nepomucký (zleva) a František Serafinský (zprava), což je mimochodem hlavní světec čtyř mnichů s kapucemi, kteří žijí v klášteře natěsnaném mezi kostel a Palladium.

Jeden z kapucínů, vlídný mnich Vianney, přišel po mši zavřít kostel, a vzal s sebou kus vánočky plus konzervu s tuňákem.

Nalepí se na něj ovíněná somračka s ječivým hlasem, které říkám Malá Lúca, načež začíná nevšední dialog.

Malá Lúca: Řekni mi, bratře, můžu ti vlastně říkat bratře? Asi nemůžu, když nejsem vysvěcená, že jo?

Vianney: Můžeš, sestřičko.

Malá Lúca: Mám jedinej dotaz, a to na ženský. Ty bez nich přece nemůžeš vydržet, nejde to, že ne?

Vianney: Ale jde.

Malá Lúca: Nene, usmíváš se, nejde! Jsi euchunum? Máš vykuchaný koule, jak to tak v klášteře občas bývá?

Vianney: Ty asi myslíš eunuch. Ne, nejsem. A nic nekuchám, tím bych porušil páté přikázání, totiž nezabiješ.

Malá Lúca: Euchunum, euchunum!

Vianney: Sestřičko, uklidni se. Ale já vím, že máš dobré srdce, tak si vezmi tady něco k jídlu.

Malá Lúca: A co když, bratře, potřebuju stovku na novou občanku? Ukradli mi batoh, a já bych si to šla hned zítra vyřídit!

Vianney: Víš, sestřičko, já tohle slyšel tolikrát, ale devadesát procent lidí…

Malá Lúca: … kecalo, že jo?

Vianney: Přesně. Kecalo. Tak pokoj Boží, koťátko – hezký večer!

 

Kačer přesně v šest

Klíčem do mikrosvěta u svatého Josefa je ovšem postava jiná a zcela originální: je to muž, který každý den stojí právě pod Františkem Serafinským, přičemž náhodní kolemjdoucí nemají šanci poznat, jde-li o bezdomovce, nebo o jakéhosi živoucího světce; z každého má něco.

Jmenuje se Michal, brzy mu bude šedesát let a už dávno je tady uznávaným kápem.

Přijíždí vždy na půl osmou z Kyjí, kde má v lesíku své tábořiště: „Bez střechy nad hlavou jsem asi dvacet let,“ vypráví. „Tehdy jsem po rozvodu přišel o byt, ale to nevadí, já jsem radši venku se zvířátkama. Stane se, že přijde srnka, spí se mnou ježek, a často mě vzbudí kačeny, ty se objeví přesně na vteřinu v šest. Teda když kachna sedí na vejcích, tak přijde jen kačer, každopádně já jim dávám rohlíky…“

Nejspíš aby dodal slovům váhu, rozdrobí teď jeden starý rohlík holubům, ačkoli tuší, že to mniši vidí přes kamerový systém a radost z padesáti ptáků na kostelním zápraží nejspíš nemají.

Michal věří, že je v právu: „Holub, toť boží tvor!“

Máme tři čtvrtě na osm a zatím se zdálo, že to je opravdu nějaký světec, hovořil hezky a moudře, ale teď Michal vytahuje PET lahev s nejhorším vínem za třicet korun, ubalí si tabák, a teprve tímto aktem zahajuje svůj pracovní den, takže si raději počkejme.

 

 

Pán s vámi, krásný den

Naším směrem se trousí první věřící: někteří jdou jen zapálit svíčku ke známé soše svatého Tadeáše, která stojí na dvoře a často prý zázračně vyslyší modlitby, další vejdou do kostela, kde čekají na mši. Těch farníků není moc, jen deset, z toho čtyři řeholnice, a kápo Michal zná samozřejmě každého jménem.

Velmi slušně ale pozdraví i ty, které zatím nezná: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“

Na prsou se mu houpe kříž a vůbec, Michal působí velmi duchovně, což může být matoucí. A taky je: když nedávno přijeli řešit jakýsi problém mladí strážníci, kteří ho neznají, tak tvrdil, že je zdejší kněz, a oni mu to skoro uvěřili.

Kromě toho se každou chvíli stává, že od něj chce někdo požehnání: „Ale já vždycky řeknu, že nemůžu žehnat, když jsem sám dobytek, který se – s výjimkou přikázání nepokradeš a nezabiješ – neumí chovat podle desatera. Vždyť bych byl pokrytec,“ rozmlouvá slovy, která by se dala tesat.

Má úroveň!

Z celé jeho kostelní tlupy se takhle ráno zatím dostavila jenom občasná prostitutka M., která moc úroveň nemá: v závěrečné minutě mše se jednoduše zvedne a před posledním „amen“ obejde všech deset věřících s prosbou o obolus na jídlo – neboli na cigarety, na víno, možná na levné drogy, a kdyby zbylo, tak snad jídlo, ale spíš ne.

„Jídlo? To nekupuju vlastně nikdy,“ řekne za chvíli před kostelem kápo Michal a já dostanu šanci pochopit proč.

Lidé vycházejí, a on zase nežadoní; každému se jen mírně ukloní a zdraví, „Pán s vámi, krásný den,“ což stačí. Každý druhý farník mu nějaké peníze dá – za chvíli má vydělanou stovku.

Navíc dostává od jedné řeholnice bábovku: „To je nebe v hubě, sestřičko, s Pánem Bohem, hezký den,“ umí ji potěšit a na mě mrkne, jestli vidím, proč netřeba zbytečně utrácet.

Michal má charisma, a pokud by ho někdo označoval za žebráka, tak prosím, ale vždy je třeba dodat, že jde o žebráka špičkového. „Včera přišla paní,“ směje se, „které bylo tutově osmdesát, a omlouvala se mi: Pane doktore, já mám jenom stovku. Řekl jsem, ať nic nedává, vždyť má sama malej důchod, a ona: Od mladých holek si ty peníze vezmeš a od starý báby nechceš?! Byla naštvaná, tak jsem stovku vzal, a ona za chvíli přišla ještě s druhou, což bylo opravdu trapný: Prosím vás, paní, vy to do mě strkáte jako do forbesu!“

Michal je velmi hovorný, a proto následují další a další proslovy, ze kterých jsem paf: „Samozřejmě znám žebráky dejme tomu od Ludmily nebo od Jezulátka, kteří vydělají za dopoledne tisíce, ale já mám ze svých dvou stovek větší radost, nehledě k tomu, že oni to stejně hned probendí. Vždycky záleží na tom, jakou má člověk finanční disciplínu; vždyť přece víme, kolik lidí si dnes bere nesmyslné úvěry…“ Tak pravil špičkový žebrák a napil se svého čůča.

 

Dlouhá léta v Mosadu

Když se Michal rozloučí s posledním farníkem, zeptám se, proč mu ona babka řekla „pane doktore“, a za moment mi dojde, že je to muž se silně rozvinutou fantazií. Věřím mu tak polovinu vyprávění, ale nerad bych kazil historky, jsou výborné; a co když zas až tolik nekecá?

„Já mimo jiné vystudoval psychologii, takže doktor jsem, a později jsem pak pracoval například pro kriminálku, dělal pro Rusáky i CIA a dlouhá léta byl v Mosadu.“

Protočím panenky.

„Přísahám! Byl jsem známej vekslák, měl první ferrari v Praze a stýkal jsem se s lidmi, které bys označil za těžké zločince, třeba s Radkem Krejčířem jsme dělali neuvěřitelné peníze... Jenže jsem byl taky těžkej alkoholik.“

V tuto chvíli si Michal opět lokne čůča: „Fakt. Abych vůbec udržel volant, musel jsem k snídani otevřít flašku šampáňa a vyrovnat hladinu serotoninu… A víš ty, co je zajímavý?“

Podle mě všechno.

„Jak není většina žebráků před naším kostelem moc inteligentních, tak je večer nenapadne, aby si schovali ty tři pětky na nákup dalšího vína. Proto mají ráno obrovský absťáky a záchvaty padoucnice, při kterých můžou i umřít. Ale já u sebe nosím víno vždycky, tak případně pomůžu, no a teď zas nazpět k mému nezajímavému příběhu: vidíš ty dvě jizvy na zápěstí?“

Nelze je nevidět.

„Kromě problémů s alkoholem jsem měl taky deprese z nadbytku všeho a sáhl jsem si na život; kokain jsem zapil koňakem a dvakrát řízl. Ten kokain způsobil, že jsem pak navzdory silnému krvácení běhal po bytě a takhle mě tam našel můj syn, který zavolal erzetu, za což mu budu děkovat nadosmrti, i když jsem své děti už sedmnáct let neviděl... No a někdy v té době přišel Bůh, který řekl: Hele, všeho se zbav, je to špatně, z peněz nebudeš šťastnej, a to měl pravdu, protože čím víc jsem rozdával, tím víc se mi jich vracelo...“

Docela mě dojal, tenhle Michal: „A od čeho máš jizvu na hlavě?“

Opět se napije a moudře poznamená, že když už alkohol, tak proto, abychom se pozvedli a nikoli abychom padali: „Ale tu jizvu mám z toho, jak mě hodili v Holešovicích pod tramvaj.“

Chvíli se zdá, že zbytek zůstane tajemstvím, ale potom Michal pokračuje: „Coby špion jsem pomáhal s převzetím moci v jisté zemi, podporovali to tehdy jak Američané, tak Rusové a vše se nakonec podařilo, ale na mě před klubem Cross nečekaně zaútočil najatý zabiják. Tramvaj mě trefila přímo do hlavy, tramvaják z toho pohledu normálně omdlel, ale přežil jsem a brzy dostal zprávu z Moskvy, že je ten útočník vypnutej...“

Po nárazu do hlavy prý má občas paměťové výpadky, ale odhaduje, že se tato neblahá příhoda odehrála před patnácti lety, a v téže době si zabíral své místo u svatého Josefa. „Správnej kostel musí mít svýho žebráka,“ říká, „a já se nějak zalíbil farníkům i mnichům kapucínům, což jsou mimochodem astrální, vynikající lidé.“

Opět se napije, a podle mě to víno ovlivňuje jeho myšlenkové pochody, protože dodává: „Až se znova narodím, chci být uměleckým kovářem, zlatníkem nebo hodinářem, čili mít takové povolání, kde na tebe nefouká, ale teď mě tohle moje zaměstnání naplňuje. Já totiž žiju proto, abych pomáhal! Pokud rozeznám, že je člověk opravdu potřebnej a netahá mě za frňák jako pinokia, tak jsem tady pro něj! Dělá mi dobře, když můžu někomu dělat radost, a já sám přece potřebuju jenom víno a cigára!“

 

Legenda podsvětí

Obsah předešlých slov ještě lépe pochopím ve tři odpoledne, kdy mniši odemknou kostel pro potřeby rozjímání a Michal spolu se svým kamarádem a spolužebrákem Vaškem Kočkou usedá do poslední lavice, kde Biblí maskují balení cigaret a pojídání bábovky. Oba před chvílí udělali dobrý skutek, hodili pár mincí do pokladničky pro chudé. Sami ale brzy přiznají, že v tom je i jistá taktika: „Ono se nám to vrátí dvakrát,“ šeptá Michal, „máme to mnohokrát vyzkoušený. Když dám do kasičky stovku, od lidí za chvíli dostanu dvě!“

„Přesně tak,“ přitaká Vašek. „Zpočátku jsem Michalovi nevěřil, ale Bůh to opravdu vidí...“

Vašek je zjevný alkoholik, přitom sympaťák.

„Legenda podsvětí!“ představuje mi ho Michal.

Vašek mávne rukou: „Legenda snad jen tím jménem Kočka, šéf Výstaviště je můj strýc, no a potom taky dlouhou dobou, kterou jsem si odseděl. Na diskotéce v Bohnicích kdysi řekl chlápek mojí první ženě, že je kurva, já byl boxer, tak jsem mu dal pravej hák, a přišili mi vraždu, dvanáct let…“

V hlavě mi klíčí migréna, protože Vašek neskončil, a teď už mluví zcela surrealisticky: „Ale kromě toho jsem bojoval v Perským zálivu a v jednom zákopu nás bylo sto osmdesát, přežila pětice. Viděl jsem jadernej hřib, byl jím ozářenej…“

Pryč! Na vzduch!

Vyjdeme ven a Vašek hodí minci ještě do pokladny u Tadeáška, pročež mě zajímá, jestli se v duchu za něco modlí. A občas prý jo: „Mám rakovinu plic,“ říká, „pravá plíce mi už pátým rokem chybí. Nikomu sice nepřeju smrt, ale občas Tadeáška prosím o to, aby se našel dobrovolný dárce orgánů…“

Na náměstí Republiky se stmívá, před kostelem je živo. Třicátnice zrychlená pervitinem, které říkám Velká Lúca, hlasitě zpívá: „Je to on, pražskej démon!“ Potom mi kdovíproč položí otázku, zdali vím, „jak se říká Židům, kteří neprošli roštěm“, a pak hodí po Vaškovi lahev s vínem: „Americkej fotbal, chytej!“

„Lúco,“ snaží se ji uklidnit trefený Vašek, ale ona se naježí: „Poučovat si jdi do Juldyfuldy, Kočko, na mě se vykašli!“

Kápo Michal ji vyzve, ať šlápne na brzdu, ale tady už je všechno odbržděno, různých bezdomovců nebo somráků je tu snad tucet. Občas se pohádají, co kdo komu dluží za cigára, kdo z lahve vypil víc čůča, a situaci lehce uklidní až příchod dalšího zvláštního týpka v bundě s nápisem SECURITY.

„To je náš kamarád a osobní strážce Erik,“ představují mi vysokého muže Michal s Václavem.

Co má zase tohle znamenat?!

„Minulej tejden mě tady napadl městskej policajt, když jsem mu oprávněně řekl, že je šmejd,“ vypráví Václav. „Erik ho sundal jednou ranou a řekl: Já jsem prezidentská ochranka, na tohohle chlapa už nesáhneš!“

Erik pokrčí rameny a dodá, že prý skutečně v prezidentské ochrance působil: „U všech prezidentů mimo Zemana. A dělal jsem bodyguarda například i generálmajoru Gubarevovi, který letěl s Remkem do vesmíru. Ale to je jenom práce – tady s klukama, jako je Michal nebo Vašek, si pomáháme nezištně…“

 

Žebrácké trendy

I Erik želbohu vypráví o tom, jak seděl („Chlap mi znásilnil a zabil kamarádku, pak ji polil benzinem, já ho po pěti měsících vypátral a zlomil jsem mu jednou ranou sanici, byly z toho čtyři roky za ublížení na zdraví.“), takže přivítám zvonění, avizující večerní mši. Většina žebráků o ni neprojevuje zájem, zůstávají před kostelem, ale Vašek Kočka si do zadní lavice sedl a jemu bych víru i věřil – coby příslušník světské rodiny pokřtěný je.

Mši slouží bratr Serafin a vypráví i o tom, že prý má každý člověk zdravé jádro. V tu chvíli se Vašek, chabrus na plíce, rozkašle, ale nevadí, následují varhany a chvilka zpěvu: „Beránku Boží, který snímáš hříchy světa...“

Jó, byla to krásná mše, Serafin je suverénní kněz.

Požádám ho o krátkou audienci, zeptám se, jak vidí soužití s komunitou vegetující před kostelem on, představený kláštera, a Serafin je upřímný: „Nic jednoduchého,“ řekne rovnou a pak se vrací na začátek devadesátých let, kdy se stal kapucínem. „Tehdy jsem žil v klášteře u Lorety,“ pokračuje, „a tam jsme se o bezdomovce starali hodně – rozdíl byl v tom, že tehdy projevovali i za kus jídla vděk.“

Přesně chápu, o čem mluví – z těch zhruba dvanácti dnešních lidí před kostelem by nikdo hlad mít nemusel a nejspíš ani nemá, jídlo si nějak seženou zdarma a kdykoli...

Serafin pokračuje: „Denně jsem pro lidi z ulice vařil horký čaj, a když jsem občas řekl, ať zametou před klášterem, třeba zabrblali, ale udělali to.“

Je na něm vidět, jak je zklamaný z dalšího vývoje: „My kapucíni máme k chudobě blízko, ale životní styl bezdomovců se poslední dobou natolik proměnil, že je náš ideál služby chudým těžko realizovatelný. Tam venku podle mě totiž není ani tak prostá chudoba, jako spíš žebrácký byznys, který nám ztrpčuje činnost.“

Poprosím o příklad a Serafin jich má několik: „Dřív jsme třeba měli kostel otevřený celý den, ale to už nejde, protože lidé zvenku si z něj udělali doupě, lehali na lavice, jedli tu, prostě nemají jakoukoli úctu k posvátnu.“

Několikrát měsíčně musí dát kněz pokyn někomu ze svých kolegů, ať zavolá policejní hlídku, protože je v kostele hluk, který neumožňuje další kázání. „Jenže naši žebráci necítí úctu ani k těm policistům, kteří je můžou nanejvýš vyvést z kostela a tím to končí...“

Ze Serafina je cítit, jak by byl šťastný, kdyby zase přišel pro almužnu někdo skutečně potřebný – takovému člověku, který je slušný a střízlivý, by kapucíni pomohli velmi. „My ale nevíme, jak si počít se současnou situací, protože dávat peníze na alkohol nebo na fet není naším posláním. Opravdu jsme se snažili, jednoho muže jsme třeba dostali do protialkoholické léčebny, ale za pár dní byl zpátky…“

A dá se s tím vlastně cokoli dělat?

„Nedá“ uvědomuje si Serafin. „Ti lidé dál budou vytvářet místní kolorit a všichni to musíme nějak zvládnout.“

 

S křížem na Golgotu

Když vyjdu ven, kápo Michal je zcela našrot, i když vlastně pořád kouzelný.

„Co že ses tak zřídil?“ ptám se ho.

„Už jsem to tady nemohl unýst,“ drmolí. „Dostal jsem obrovskou depresi z těch lidí, kteří na sebe jen řvou, hádají se, močí u kostela a nedá se s nimi o ničem plodně diskutovat. Naštěstí byl na mši i můj velký přítel docent Vojtěch, kterého ti představím, pojď.“

A skutečně – pan Vojtěch, který se představuje coby lékař z oddělení hematologické ortopedické rehabilitace, vypadá jako ctihodný muž, který navíc okamžitě začne mně i Michalovi napravovat tlakem pěsti špatné držení páteře.

Je na něm jediná podezřelá věc: tvrdí, že jeho kolega Pytlík brzy dostane tři Nobelovy ceny, což se mi nějak nezdá, ale dnes už beru všechno.

Více mě zajímá, co ho vlastně pojí se žebrákem Michalem. „No coby? Bavíme se spolu o všem možném, o kultuře, o genetice, o ženskejch… Obdivuju, že si vybral formu duchovního rozvoje bez materiálního zabezpečení, no a taky je to jeden z mála mých pacientů, který dodrží, na čem se domluvíme – já mu totiž pomáhám se všemi jeho zdravotními problémy.“

„Musím trpět!“ zvolá v tu chvíli nečekaně Michal a podívá se ke kostelu: „Ježíši, kolikrát jsi musel vstát, než jsi donesl kříž na Golgotu? Ty jsi taky trpěl!“

Nevím, co říct.

„Já mám bipolárku,“ pokračuje Michal. „Většinou mánii, takže spím čtyři hodiny denně, ale jak říkal náš kolega pan Einstein: Kdo prospí víc než čtyři hodiny denně, prospí celej život!“

Pak si zajde pro poslední PET lahev čůča (musí do Kotvy, v Palladiu má zákaz, porval se tam), a chce sice jet na své tábořiště, ale nakonec raději přespí na jakýchsi schodech pod dekou z kontejneru.

Což nevadí. Zítra o půl osmé je zase u kostela a zdraví: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama