Co jste dělali v první půli roku 1989?

Podepsala jsem Několik vět

V červnu 1989 jsem v divadle Sklep podepsala petici Několik vět a dostala jsem totálního zaracha. Nečekala jsem to, protože mi na té petici nepřipadalo nic, co by neměl slušný člověk podepsat. Byla jsem pět hodin na výslechu v Bartolomějské, přišli mě přemlouvat, ať odvolám, musela jsem absolvovat několik velmi nepříjemných rozhovorů s výhrůžkami, že už si nezazpívám. Možná jeden z mála momentů, kdy jsem se v té době zasmála, byl proslov pana Jakeše na Červeném Hrádku. Podepsala bych samozřejmě znovu. Na srdci mě hřeje, že to mělo význam a spousta lidí si to i díky mému podpisu přečetla.

Pracoval jsem jako topič

Na jaře devětaosmdesátého jsem pracoval jako topič ve vršovické sokolovně a zametal chodník podél Bohemky, v kotelně jsem ve volných chvílích četl a psal filozofické texty, doma jsem vedl filozofický seminář pro studenty a účastnil jsem se i dalších seminářů. Měl jsem starost, jak na střední školu dostat nejstaršího syna, jehož kádrový profil jsem pošramotil svým disidentstvím, a co bude s mými dalšími pěti dětmi. Občasným zatýkáním a vyslýcháním Státní bezpečností jsme si s manželkou nenechali kazit krásný a plný život. Byli jsme obklopeni skvělými přáteli, s nimiž jsme si pomáhali.

Cítil jsem politické jaro

Jaro ’89 pro mě ve vzpomínkách znamená i politické „jaro“. Společnost, mladí lidé a umělci se začali probouzet. V březnu mě propustili z vazby a zvonek u našeho bytu neustále vyzváněl. Studenti si půjčovali samizdaty, poznal jsem taky Jirku Křižana, který mezi filmaři a umělci organizoval petici za propuštění Václava Havla z vězení. Křižan byl skvělej chlap, kovboj z Valašska, okamžitě jsme se spřátelili a po Havlově propuštění v květnu jsme začali společně chystat petici Několik vět. Zkrátka jaro ’89 pro mě znamenalo rozpouštění disidentského ghetta. Přímou cestu k listopadu 1989.

Vyšla jsem z vězení

Jaro 1989 jsem strávila v cele na Ruzyni. Od listopadu ’88 do května ’89 jsem byla ve vazbě kvůli organizování demonstrací v Praze v srpnu a v říjnu ’88, což vyústilo v odsouzení za pobuřování. V květnu mě propustili a intenzivně jsem pocítila, jak se změnila nálada ve společnosti. Hned mě oslovil Jiří Křižan, který pomáhal organizovat mezi umělci petici za propuštění Václava Havla z vězení. Bylo jasné, že změna je ve vzduchu, ale pro nás, kteří jsme se narodili v hlubokém komunismu, bylo nepředstavitelné, že bychom se dočkali konce vlády jedné strany, otevření hranic a svobody.