Salafisté od Vltavy

Report

V Česku žije přes dvacet tisíc muslimů, mezi nimi se podle odhadů zpravodajských služeb pohybuje pár desítek takzvaných salafistů, zastánců netolerantní a puritánské ideologie spojené s islámem. A i když ani většina salafistů nepatří mezi násilníky, v Praze stanul před soudem Sámer Shehadeh obžalovaný z podpory terorismu. Jde o první případ radikalizovaného potomka arabské rodiny, jenž vyrůstal v Česku. Podíváte-li se na příběh a souvislosti střízlivě a do detailů, jde o výjimečný případ?

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Bylo léto roku 2005, odpoledne a tehdejší šéfredaktor Lidových novin jevil znaky zoufalství. Kdosi důležitý totiž neposkytl profilový rozhovor, uzávěrka se blížila a na stránce bylo prázdné místo.

Sežeň libovolného muslima a udělej s ním rozhovor – dostal jsem za úkol. Potíž byla, že všichni respektovaní vůdci islámské obce byli buď na prázdninách, nebo prostě nebrali telefon. Vydal jsem se proto naslepo do muslimské modlitebny v pražské ulici Politických vězňů.

V takřka prázdném prostoru blízko Václavského náměstí seděl mladíček, který se zavázal příchozí informovat o islámu. Dobrovolně, zadarmo. Později jsem se dozvěděl, že Sámer Shehadeh (foneticky Šiháda) se už tehdy cítil být šiřitelem víry.

Ještě později, začátkem letošního ledna sdělil tentýž Shehadeh českému soudu, že poslal svého bratra a jeho partnerku bojovat do Sýrie za organizaci an-Nusrá, která se hlásila k teroristické síti al-Káida. „Jsem na to patřičně hrdý, nemám se za co stydět,“ řekl soudu a dodal, že an-Nusru nepovažuje za teroristickou organizaci a neuznává českou justici.

Proces pochopitelně upoutal značnou pozornost českých médií. Česko se Sámerem a také jeho bratrem Omarem prožívá svůj první příběh radikálů, kteří pocházejí ze sekulární arabské rodiny a vyrostli zde, tedy v Praze. Jak se stali tím, čím dnes jsou? A kolik takových může být mezi asi dvaceti tisíci muslimy žijícími v České republice; v komunitě považované obecně za malou a velmi umírněnou?

 

•••

Dříve než se na tyto otázky pokusím odpovědět, vrátím se ještě na chvíli do onoho léta před téměř patnácti lety, do muslimské modlitebny v centru Prahy.

Sámer, tehdy nedlouho před svými dvaadvacátými narozeninami, vypadal jinak než jiní čeští muslimové, které jsem znal. Byl oblečen i neoholen tak, aby bylo okamžitě jasné, že patří ke globální islámské obci. S rozhovorem souhlasil vcelku rychle. A překvapil nejen mě, když odmítl „jednoznačně odsoudit“ útok na Spojené státy z 11. září 2001 – tehdy šlo o ještě čerstvou událost, starou ani ne čtyři roky, kterou zorganizovala právě síť al-Káida.

Sámerovi se nelíbily ani rockové koncerty, které považoval za neslučitelné s vírou. Zopakoval také mantru palestinských radikálů, která říká, že „veškeré izraelské obyvatelstvo jsou vojáci“. Jinými slovy, útočit lze na kohokoli v židovském státě, tedy i ženy a děti, což jinak klasické islámské právo zakazuje.

Jeho slova způsobila v islámské komunitě i mimo ni drobný rozruch: muslimové mi v soukromých rozhovorech vyčítali, že jsem zviditelnil nezkušeného chlapce, jehož postoje znal do té doby málokdo. V té době ještě nevýrazné protiislámské hnutí se naopak zalykalo štěstím, i když mi jeho mluvčí veřejně vyčítali, že jsem Sámera jako hrdý Zápaďan ihned neokřikl. Dokonce jsem byl kýmsi ironicky pochválen, že jsem pomohl stvořit prvního českého islamistu.

Od té doby jsem Sámera nepotkal. Jen slyšel a sledoval. Na videích, která sám šířil. Pak se na podzim roku 2018 objevila zpráva, že Shehadeha obviněného z podpory terorismu zadrželi v zahraničí, eskortovali zpět do České republiky a uvalili na něj vazbu.

Česká policie a žalobci ho, jak už bylo řečeno, viní z pomoci teroristické skupině. A financování teroru. Konkrétněji řečeno – Sámer pro syrské džihádisty sháněl peníze a na tamní bojiště vyslal mladšího bratra Omara, jenž prošel výcvikem u zmíněné skupiny an-Nusrá spřízněné s globální teroristickou sítí al-Káida.

 

•••

Následující text mimo jiné odkazuje na zdroje z muslimské a palestinské komunity žijící v Česku, které nechtěly být jmenovány. Vychází také z informací zástupců českých bezpečnostních služeb, jež jsem získal pod podmínkou, že nezveřejním jména. Některé údaje jsou dostupné i v jiných médiích, některé informace vycházejí z článků, které jsem napsal v jiných redakcích.

 

•••

Případ Sámera Shehadeha, kdysi údajně stydlivého a krapet nemotorného chlapce se špatným zrakem, není v evropském kontextu zcela výjimečný. „Rodina jim v dětství opravdu neposkytla klidné zázemí. Naopak. Doma byli svědky nekonečných hádek, čímž jistě trpěli,“ vzpomíná člověk, jenž Shehadehovy znal.

Oba rodiče souzených radikálů byli potomky Palestinců, kteří po vzniku Izraele uprchli do sousedních arabských států. Otec, který loni zemřel, vyrostl v Jordánsku, měl tamní občanství a na sklonku života se tam vrátil. Patřil k nacionalistickému hnutí Fatah, které fakticky vládne na palestinském Západním břehu a v jehož službách sloužil jako diplomat v Praze. Zde si našel ženu, která se narodila v Libanonu a v Česku vystudovala farmacii. I ona už je po smrti. Dlouhodobě trpěla různými chorobami, jejímu stavu patrně nepomohly ani džihádistické výstřelky vlastních synů.

Oba manželé byli podle pamětníků sekulární a ani děti k náboženství nevedli. Při výjimečných příležitostech prý nepohrdli alkoholem a všichni pravidelně slavili Vánoce, dodávají lidé z jejich okolí.

Syny měl palestinský pár celkem tři: kromě zmíněného, dnes šestatřicetiletého Sámera a osmadvacetiletého Omara ještě prostředního Abdulláha, jemuž je nyní čtyřiatřicet. Všichni bratři chodili do zdejších škol a přátelili se s dětmi z okolí. Česky hovoří výtečně, bez přízvuku. Prostřední Abudí, jak mu blízcí podomácku říkají, teď přijel do Prahy svědčit z Irska. On sám na rozdíl od sourozenců vábení radikálního islamismu nepodlehl a jejich počínání nechápe. Dlouho žil s matkou v domku za Prahou a podle svědků ho pronásledovaly jiné běsy, které navzdory úderům osudu snad ustál. „Během pár let jsem ztratil celou rodinu,“ zaznamenala agentura ČTK jeho slova pronesená před soudem.

To Sámer se v islámu zhlédl už v osmnácti letech. Podle pamětníků se o něj začal zajímat snad po návštěvě jordánských příbuzných. Brzy se ale našel v přísnějších náboženských výkladech. Zřejmě proto, že je vlastně konvertita. Ač po rodičích formálně muslim, ve víře předků nevyrůstal, a jak se to stává v jiných případech po Evropě i celém světě, není tak imunní vůči jejím úskalím.

Podobné příběhy skutečně známe z ciziny: hlavním hrdinou je mladý tápající muž, jehož příbuzní islám buď opustili zcela, či víru vyznávají jen vlažně. Nekriticky přijímá nesmlouvavou, zato pochopitelnou, na dřeň zjednodušenou verzi víry. Někdy jde o gesto vzdoru vůči nefunkční rodině či okolí, které ho nechápe, ba ponižuje. Může jít i o pokání, které si postpubertální delikvent sám uložil (což ovšem v případě radikálních sourozenců z Prahy neplatí). A v nejdramatičtějším případě pak takové osudy skončí na džihádistickém bojišti nebo terorem.

Nejstarší z bratří Shehadehů byl na začátku tisíciletí pražskými muslimy vyhledáván pro jazykové schopnosti: uměl výtečně česky i arabsky. Posléze opustil posluchárny pražských soukromých škol, ve kterých studoval diplomacii a public relations, a vydal se na Islámskou univerzitu v saúdskoarabské Medině. Což je instituce s kontroverzní pověstí. „Není vhodná pro Evropany, zvláště pro faktické konvertity Sámerova typu, kteří výuku nemusejí správně vstřebat. Takovým lidem doporučujeme raději Jordánsko nebo Egypt, kde jsou při výkladu islámu vyváženější,“ říká hlas z české muslimské komunity.

Medinská škola totiž proslula příklonem k takzvanému salafismu. Jde o rigidní, nábožensky nesnášenlivé a značně široké hnutí, které může následovníky dovést jak k mírumilovnému odtržení od pozemského světa, tak k účasti v ozbrojené válce (viz rozhovor s arabistou Bronislavem Ostřanským zde).

 

 

•••

Právě v saúdskoarabské Medině se patrně dokonal přerod pražského chlapce slavícího Štědrý den v salafistického kazatele, který od vousatých vzorů postupně převzal nejen slova, ale i gesta a vzhled. A to nejen svůj. Pamětníci vzpomínají, že Sámerovy dcery chodily dlouho před desátým rokem věku na veřejnosti zahaleny a nosily šátky, což může být znakem přehnané zbožnosti. Mimochodem, nevidomá manželka nyní souzeného kazatele se do Česka nevrátila a i s dětmi žije v Jordánsku u příbuzných svého muže.

Je otázka, koho Sámer na saúdských studiích potkal a jak daleko se v radikálních úvahách dostal. Jakkoli jde o spekulaci, v tamním prostředí mohl snadno přijít do kontaktu s emisary náboženských skupin bojujících se syrským režimem Bašára Asada, který přísně naladění sunnité považují za zločinný i bezvěrecký.

Po návratu ze Saúdské Arábie každopádně přichází Sámerova hvězdná hodina. V roce 2011 nastupuje jako imám, tedy náboženská autorita, do čela pražské obce. Podle více informací se opíral především o ruskojazyčné muslimy, kteří do hlavního města přicházeli. Věřící od počátku spíše rozděloval, než stmeloval. I když se v té době ještě snažil vystupovat umírněně, ba smířlivě, brzy ho dohnaly spory osobní i ekonomické. Stal se totiž podílníkem firmy Alminbar, s. r. o., která se pod sebe pokusila stáhnout část finančních toků pražské islámské komunity, což se mnohým nelíbilo. Ve firmě s ním působil také výstřední ukrajinský advokát, konvertita a pozdější šéf pražské obce Leonid Kušnarenko, který proslul vazbami na Rusko, zálibou v bojových sportech a loňským apelem na české muslimy, aby se legálně vyzbrojili. Hospodaření Alminbaru prověřovala policie a zatím se zdá, že podnik neměl jinou ambici než kontrolovat finanční toky obce.

Na přelomu let 2013 a 2014 Sámer z pozice představeného pražských muslimů po vyhrocených diskusích odešel. Od té doby už reprezentoval jen sám sebe, jak lídři české muslimské komunity opakovaně zdůrazňují.

V roce 2016 na sebe upozornil výzvou, ve které souvěrce odrazoval od účasti na křesťanské bohoslužbě, jež byla součástí společné demonstrace proti teroru. Ve videu uveřejněném na YouTube nepříliš takticky – je otázka, zda to myslel vážně, či jako provokaci – vyzýval k celonárodnímu odporu vůči protiislámským aktivistům. „Tito lidé budou provokovat tak dlouho, dokud (muslimské) extremisty nevytvoří,“ pronesl poněkud varovně.

Deník N posléze přišel s informací, že zdejší saúdská ambasáda posílala Sámerovi peníze ještě dlouho poté, co odešel z funkce představeného pražské obce. Když jsem se zhruba před rokem poptával příslušných členů diplomatického sboru, jak to bylo s ex-imámovou podporou, dostalo se mi vyhýbavých i neúplných odpovědí. Hlavním zdrojem této pomoci byli Saúdové, což potvrzují hlasy ze zpravodajských služeb, které dodávají, že Rijád na žádost českých úřadů Sámerovo financování ihned zastavil.

Fakt, že Saúdové své bývalé studenty v zahraničí i nadále podporují, potvrzuje také arabista Bronislav Ostřanský. „Ze Saúdské Arábie opravdu přicházejí peníze na podporu salafismu, který je koneckonců její oficiální doktrínou. Rijád se tím netají. Saúdové to chápou tak, že podporují šíření islámu v jeho ryzí podobě,“ řekl arabista v rozhovoru pro magazín Reportér. Mimochodem, finance k bývalému imámovi putovaly ještě nejméně z jedné země Perského zálivu, což potvrzují dva hlasy ze zpravodajské komunity.

V té době už navíc bylo jasné, že Sámer poslal v přepočtu půl milionu korun skupině Džabhat Fatah aš-Šám, tedy Frontě dobytí Sýrie. Ta je známější pod někdejším (a zkráceným) názvem an-Nusrá. Tvoří ji syrští bojovníci, kteří se zkraje občanské války přihlásili k síti al-Káida, aby ji později z taktických důvodů a spíše jen formálně opustili. Chtěli totiž demonstrovat odhodlání bojovat pouze s damašským režimem diktátora Bašára Asada: pozapomněli proto na boj se Západem, na rozdíl od takzvaného Islámského státu (ISIS) spolupracují s jinými rebely a mezi civilisty si vymáhají poslušnost jemnějším způsobem.

Přesto zůstali radikály, kteří s al-Káidou souzní. Což si Sámer uvědomoval. Dosud není zcela jasné, kde fondy pro islamisty získal, podle všeho je vybral od zdejších muslimů. Těm však namluvil, že jde o pomoc raněným a sirotkům, jak vyplývá z příspěvků v diskusích české komunity. Proto někdejší imám syrské známé instruoval, aby z videí, která ukazují krutosti občanské války a jež zasílal možným donorům, zmizely jakékoli odkazy na an-Nusru.

V roce 2016 Sámera radikální představy pohltily. Vydal se do světa, k čemuž měl dobrý důvod – intenzivně se po něm totiž začaly shánět české úřady. Přes Slovensko, africkou Mauritánii a zřejmě i další země doputoval do Jordánska, odkud byl nakonec na žádost české spravedlnosti vydán do Prahy.

 

•••

„Bylo to asi nejdelších patnáct minut v mém životě. Stáli jsme všichni v řadě a kontrolovali nás, jestli máme občanky. A všechno. Chvála Bohu, chvála Bohu, všichni jsme prošli.“

„Díky Bohu, snad ti to dobře dopadne a přidáš se k bratrům…“

Tento rozhovor se podle České televize odehrál v listopadu 2016. Nahrávka zachycuje sourozence Shehadehovy. Tím šťastným, který se zrovna dostal přes tureckou hranici do syrské provincie Idlib, je Omar. Záhy se připojí k bojovníkům an-Nusry, s nimiž absolvuje ideový i paravojenský výcvik. Neméně spokojený se zdá být Sámer, který ho na cestu vybavil penězi i kontakty, jež prý měl až z nejvyšších pater organizace.

Několik vlivných českých muslimů tvrdí, že Omara Shehadeha zaregistrovali až v okamžiku, kdy byl spolu s bratrem obviněn. Někdejší imám a známý aktivista Sámer o něm prý nemluvil, sám Omar dorazil ke společné modlitbě se souvěrci jednou, nejvýše dvakrát. Jinými slovy: v Praze se náboženského života neúčastnil. Studoval angličtinu, kterou si odjel vylepšit do Británie. Podle posledního z bratrů, tedy nábožensky nevyhraněného Abdulláha, se Omar nadobro zradikalizoval až na britských ostrovech. Že právě on odcestoval válčit do Sýrie, je logické – Omar je totiž fyzicky zdatnější a mladší než Sámer.

Abdulláh také českým úřadům i justici potvrdil, že jeho mladší bratr Omar je naživu. An-Nusru prý opustil a nyní si na povstaleckých územích vydělává výukou angličtiny. Zpravodajci ovšem konstatují, že z podobné organizace se zkrátka nevystupuje a že Omar zřejmě jen dostal jinou funkci v její hierarchii. Všechny zdroje se shodují, že zradikalizovaný angličtinář se svými blízkými průběžně komunikuje, a to přes mobilní aplikace. Domů se ovšem oni on, ani jeho družka vrátit nechystají – oběma hrozí jistě patnáct let vězení.

Když totiž Bezpečnostní informační služba (BIS) ve své předloňské zprávě uvedla, že „počet zahraničních bojovníků s vazbou na ČR v roce 2017 vzrostl na jedenáct včetně dvou osob s českým občanstvím“, měla na mysli také Kristýnu, později Fátimu Hudkovou.

Tato šestadvacetiletá konvertitka k islámu, která si nové jméno zvolila patrně na počest dcery proroka Muhammada, odcestovala na džihádistické bojiště za Omarem jako jeho žena. Seznámil je a na dálku oddal právě Sámer Shehadeh v době, když ještě býval duchovním pražské obce. Mimochodem, mladá Fátima se již coby muslimka podle islámského práva hned třikrát rozvedla a Omar je jejím v pořadí čtvrtým manželem. S jedním z partnerů vydržela pouhý měsíc. A u všech svazků i rozluk stál imám Sámer.

Fátima se narodila v nevelké vesnici na Mělnicku a ani její dětství zřejmě neproběhlo idylicky. Podle médií se narodila do neutěšených poměrů a trpěla ústrky i šikanou. „Ve škole nebyla moc oblíbená. Kluci si z ní dělali neustále legraci, že má knír, házeli po ní houbu… Hrála si ráda na to, co nebyla, a dělala ze sebe hrdinku, jak je zbije,“ citoval server Expres.cz její spolužačky.

Její příbuzní mají za to, že ji radikální islám oslovil, když odcestovala do Finska. Fátima v každém případě přijala roli džihádistky s nadšením, vždyť do Sýrie se přes Turecko dostala až na druhý pokus. Podle pořadu Reportéři ČT zůstala dívka v kontaktu s matkou, které vzkázala také toto: „Smiř se s tím, že nejsem tvůj přítel. Jsem tvoje pokrevní dcera, ale ne přítel. Jsi moje máma a musím se k tobě chovat slušně, protože mi to nařídil Bůh. Ale jsi nevěřící, a já nenávidím nevěřící.“ Fátima pak dodala, že vrátí-li se do Česka, zváží útoky na nemuslimy.

Jeden z mužů, jehož ženou podle muslimských zákonů po dva roky byla, o ní před soudem vypověděl, že měla psychické problémy. A toužila vycestovat z Česka. „Někdy jsem měl pocit, že k vám cítí zášť. Že z nějakého důvodu nenávidí vaši společnost, vaši kulturu,“ říká příslušník místní islámské menšiny, který se s problematickými konvertity setkal. Ihned ale dodává, že jde o naprosté výjimky, které zasluhují pozornost psychologů stejně jako bezpečnostních složek. Čímž nemá na mysli jen Fátimu Hudkovou.

 

•••

Leden roku 2020, odpoledne. Sedím v jedné z nových pražských kaváren u stolu se čtyřiapadesátiletým Muneebem Hassanem Alrawim, jenž patří k zakladatelům moderní české islámské obce. V Brně žije přes tři desetiletí. Coby irácký student tady nadšeně vítal sametovou revoluci a od té doby se z moravské metropole vzdálil vždy jen načas. Když si v Dejvicích s moravským přízvukem objednává vídeňskou kávu a žertuje na téma věčného hašteření Brna s Prahou, mate servírku znalostí reálií a souběžným cizokrajným zjevem. V každém případě jen málokdo ví o zdejší muslimské komunitě tolik co on. Ne nadarmo jeho oficiální titul zní „předseda Ústředí muslimských obcí v ČR“.

Případ Sámera Shehadeha považuje od počátku za nešťastný. I on má za to, že pro dychtivé muslimy s rychlokvašeným náboženským zázemím není medinská univerzita v Saúdské Arábii proslulá salafistickými tendencemi zrovna nejvhodnější.

Podle Alrawiho odhadu navíc v Česku k tomuto výkladu islámu inklinují jen jednotlivci. Přitom podobně jako arabista Bronislav Ostřanský zdůrazňuje, že většina salafistů k násilí či teroru nikdy nesáhne.

Podle informací z islámské obce lze s dávkou zjednodušení říci, že k salafismu inklinují spíše ruskojazyční muslimové. Jiní členové místní muslimské komunity to vysvětlují tím, že v Sovětském svazu a jeho následnických zemích nežili v prostředí autentického islámu, a mají proto sklon ke zjednodušujícím zkratkám. Z čeho ovšem pramenila důvěra lidí z postsovětského prostoru k Sámerovi Shehadehovi jako duchovnímu? Zabíral snad na tyto věřící jeho salafismus?

„Některým jeho styl jistě imponoval. Také v něm ale viděli jediného úředně deklarovaného islámského učence, šejcha. Natolik na ně zapůsobil jeho diplom ze saúdské univerzity. Nás ostatní – inženýry, doktory nebo ajťáky – mnozí z nich prostě nebrali jako autority, které by vůbec mohly muslimskou obec vést,“ vysvětluje Muneeb Alrawi.

Podle zkušeností západních tajných služeb se ti radikálové, kteří jsou již rozhodnuti provést teroristické útoky, dnes mešitám raději vyhýbají. Platí totiž, že osazenstvo řady modliteben spolupracuje s bezpečnostními složkami. I Sámer Shehadeh před probíhajícím soudem se zjevným despektem prohlásil, že většina českých muslimů spolupracuje se službou BIS a ani se tím netají. „Věříme, že v naší obci radikálové nejsou. A mírníme ty, kterým byť třeba jen dočasně učaroval přísnější výklad islámu. Na případné extremisty přesvědčené o nutnosti konfrontace bychom ale úřady samozřejmě upozornili, je to naše občanská povinnost,“ říká lídr zdejších muslimů Alrawi.

Jsou tedy čeští muslimové v kontaktu s příslušnými agenturami, jak tvrdí bývalý pražský imám? „Stejně jako umíme zvednout telefon a zavolat na policii poté, co nám kdosi protiislámskými nápisy posprejoval mešitu nebo kolem ní rozhází zbytky vepřů, dokážeme příslušným orgánům ohlásit i případnou hrozbu,“ odpovídá v Brně žijící muslim.

 

•••

Kolem mešit se shromažďuje jen zlomek muslimů, kteří z nejrůznějších důvodů zamířili do Česka. I lidé znalí poměrů v komunitě přiznávají, že Praha – velké, kosmopolitní město – začíná být v tomto ohledu nepřehledná. Scházejí se uzavřené muslimské společnosti ve vlastních modlitebnách mimo oficiální centra? Proč do jedné ze zdejších mešit přicestovali z Londýna Paštunové, příslušnici etnické skupiny pocházející z Afghánistánu a Pákistánu, s typicky sestřiženými bradkami? Šlo o neškodnou návštěvu turistických lákadel? A co takzvaný osamělý vlk, který se zradikalizuje sám přes internet a jehož se tolik bojí všechny tajné služby světa, neboť ho nelze snadno vypátrat? Může se objevit i v české kotlině? Mohou ho české bezpečnostní služby včas zachytit?

Podle hodnověrného zdroje ze zpravodajské komunity nyní české agentury sledují až desítky radikálních muslimů, kteří však nepředstavují bezprostřední hrozbu pro společnost. Jinými slovy: nechystají se k násilnému činu.

Mezi těmito desítkami radikálů převládají jedinci původem z kavkazských zemí, zdaleka ale nejde jen o ně. Dvanáct, možná třináct extremistů s vazbami na Českou republiku bojovalo – či dosud působí – ve strukturách Islámského státu. Nejednalo se ovšem o české občany, byl jim zde přiznán legální pobyt. Mnozí z nich jsou patrně mrtví – i mezi nimi byla dorozumívacím jazykem nejčastěji ruština. Agenti dodávají, že ze syrského či iráckého bojiště se dosud žádný z těchto džihádistů do Česka nevrátil.

 

•••

Sámer Shehadeh měl pravdu, když tvrdil, že bezpečnostní služby mají četné kontakty jak mezi českými muslimy, tak v prostředí některých etnických skupin. V případě východoslovenského rodáka a konvertity Dominika Kobulnického (alias Abdula Rahmana) však potřebné informace z islámské komunity k úřadům nedoputovaly tak rychle, jak by si sami zpravodajci představovali.

Mladíka coby extremistu identifikoval jeden z poučených policistů vlastně náhodou: v hromadné městské dopravě si všiml jeho prstenu se symbolem takzvaného Kavkazského emirátu. Tedy islamistické organizace, která působí na území Ruské federace, mimo jiné v Dagestánu, Čečensku či Ingušsku. Také Dominik se přitom radikalizoval postupně: nejprve zpoza jeho dveří zněly arabské bojové písně. Posléze chodil po Praze v maskovaném oděvu a stěny pokoje si vyzdobil symboly radikálního islámu. Až ho koncem roku 2017 zadrželo policejní komando a nalezlo u něj kilogramy látek použitelných k výrobě výbušnin.

Co se izolovaných, uzavřených skupin radikálů týče, i s těmi má Česko zkušenost. V roce 2009 úřady zadržely desítku Dagestánců, kteří se zde cvičili pro návrat na kavkazské bojiště. Nic neponechali náhodě: kromě místa na spánek a modlitby měli k dispozici i tělocvičnu s boxovacími pytli, ba improvizovanou střelnici.

Titul nejvýstřednějšího adepta svaté války však drží Jan Silovský ze Spáleného Poříčí na Plzeňsku, kterého turecká policie zadržela v únoru 2016 na istanbulském letišti. Zamýšlel prý překročit hranici do Sýrie, kde se hodlal připojit k Islámskému státu. Česká spravedlnost ho nejprve odsoudila k 39 měsícům vězení. Silovský se odvolal, dočkal se však jen zvýšení trestu na šest roků. Zkrátka a dobře – jak řekl arabista Ostřanský v rozhovoru pro magazín Reportér: „Existenci vyšinutého jednotlivce opravdu nelze vyloučit.“

 

Autor se dlouhodobě zabývá muslimským světem. Publikoval v různých médiích, pro web Info.cz v minulosti psal i o Sámeru Shehadehovi.

 

Rozhovor s arabistou Bronislavem Ostřanským čtěte zde.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama
Advertisement

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement