Svérázná „doctora“ a její prastará civilizace

Lidé

​​​​​​​Archeoložka Ruth Shadyová Solísová, jejíž otec přišel do Latinské Ameriky za druhé světové války z Československa, má na svém kontě mimořádný objev. Odhalila v Peru pozůstatky do té doby neznámé civilizace: nejstarší v Americe a velice staré i z globálního hlediska – s jistotou ji překonává jen Mezopotámie. Ruth Shadyové říkají podřízení s úctou „doctora“; třiasedmdesátiletá šéfová má nejen respekt, ale také pozoruhodný marketingový talent.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Když průvodce Julio Sandoval vede skupinu turistů mezi šesti stupňovitými pyramidami v peruánském Caralu, snad každou pátou větu zahajuje slovy – „Ruth Shadyová si myslí“ nebo „Ruth Shadyová udělala“. Mluví o archeoložce, která v kdysi přehlížených ruinách dvě stě kilometrů na sever od peruánského hlavního města Limy objevila pozůstatky nejstarší civilizace na západní polokouli. Doplňme ovšem onoho průvodce o informaci, která je důležitá pro nás Čechy: Ruth Martha Shadyová Solísová je dcera židovského uprchlíka z Prahy, jenž stihl pod falešným jménem utéct před Hitlerem a holokaustem do Peru.

 

„Ona je charakter“

„O otcově minulosti v Evropě toho vím moc málo. Nechtěl o tom mluvit. Jmenoval se Gerhard Hirsch a studoval v Praze na zemědělského inženýra. Byl jedináček, který svého otce viděl naposled, když prchal z okna před zatčením nacisty. S babičkou si pak zorganizovali útěk do Peru,“ vypráví ve své kanceláři v Limě Shadyová.

Ona sama dosud Česko nenavštívila; vzpomíná ovšem, jak se jako malá na přelomu čtyřicátých a padesátých let dvacátého století účastnila setkání německy hovořící židovské komunity v Limě. „Jen z jejich vyprávění jsem měla divoké sny plné letadel a bombardování. Táta, který svou evropskou kapitolu zcela uzavřel, mi nakázal, že o svém původu nesmím kvůli vlastní bezpečnosti nikdy mluvit. Ale já se tím v dospělosti nijak zvlášť netajila. Když jsem se stala ředitelkou archeologického muzea, jeden zhrzený kolega mě pak kvůli tomu urážel,“ vypráví, jak ji i za oceánem dostihl antisemitismus.

Byl to přitom právě její otec, jenž ji přivedl k lásce k peruánské dávné historii. „Kupoval mi o ní knihy. Vozil mě po památkách a nadšeně mně je ukazoval, ač neměly nic společného s jeho kulturou. Zdůrazňoval mi kontrast mezi tím, jak vyspělí byli naši předci, a jak chudá byla naše současnost. Nutil mě psát eseje, proč to tak je,“ vybavuje si. „Ale mě to fascinovalo. Zatímco se ve škole všichni hlásili na taneční a sportovní kroužky, já si vybrala muzejnictví,“ usmívá se nad začátky, které ji jako třídní premiantku dovedly k studiu archeologie. „Matka se bála, že umřu hlady. Tak jsem kvůli jejímu klidu studovala ještě pedagogickou fakultu a po večerech dřela angličtinu,“ vzpomíná na období, kdy jako jedna z mála žen působila v oboru považovaném tehdy za mužský.

Shadyová prorazila cestu mnoha dalším archeoložkám. Jednou z nich je třicátnice Rocío Villarová Astiguetová, jež pracuje na vykopávkách poutního místa předkolumbovských kultur v Pachacámacu. „Učila mě na univerzitě. Umí poutavě předat svoje bohaté zkušenosti z terénu. Je velice náročná na sebe, ale i na ostatní. Nesnáší, když někdo něco odflákne. Zažila jsem si-tuace, kdy vyhodila spolužákům jejich diplomky z okna. Prostě má charakter,“ směje se mezi prašnými ruinami Villarová. Nutno dodat, že v Peru se nepříjemné věci neříkají přímo, takže „má charakter“ je eufemismus pro ty, kteří jsou těžko snesitelní až panovační. Dominantní postavení ženy, kterou všichni oslovují „doctora“, je ostatně patrné i v kanceláři. Stále elegantní, ale přísně se tvářící třiasedmdesátiletá dáma s výraznou sponou na krátkém copu příkře rozděluje rozkazy spolupracovníkům, kteří je přijímají bez pokusu o námitku a div že při tom nestojí v pozoru.

Zřejmě díky tomuto „charakteru“ se probojovala a hlavně si uhájila největší objev své kariéry, který přepsal dějiny světové archeologie. Našla stopy civilizace, kterou v globálním měřítku svým stářím s jistotou překonává jen Mezopotámie na území dnešního Iráku.

 

 

Kulturní imperialismus

Po práci v horách i v Amazonii, kde tehdy řádili maoističtí povstalci z organizace zvané Světlá stezka, se v roce 1994 z bezpečnostních důvodů přesunula na vládou kontrolované pobřeží do údolí říčky Supe. Tam se nacházelo jedno z desetitisíců archeologických nalezišť, které v té záplavě trosek ostatní experti přecházeli bez zájmu.

Shadyová byla první, která v lokalitě dnes zvané Caral zahájila detailní průzkum. Tehdy ji nenapadlo, že by tam mohl přijít průlomový objev. „Myslela jsem si, že Caral patří do pozdního období takzvané chavínské kultury, kterou jsme tou dobou považovali za nejstarší v Peru. Ale po dvou měsících práce jsme nenalezli žádnou keramiku ani další předměty, které jsou pro chavínskou éru typické.“

K potvrzení teorie, že by mohlo jít o starší civilizaci, bylo ovšem potřeba najít něco, co vyrobili lidi – a co by se dalo prozkoumat metodou rozpadu radioaktivního uhlíku. Většinou to bývají právě střepy nádoby, což u předkeramického období z logiky věci nejde; nakonec však vyhrabali zbytky sítě, do které prapředci ukládali kameny a relativně volně je pak umisťovali do základů pyramidových chrámů. Stavby se tak při častých silných zemětřeseních mohly rozpohybovat, ale nespadly.

„Domorodé civilizace znaly zdejší přírodní podmínky lépe než my a uměly se jim přizpůsobovat. Bohužel zdejší lidé nechtějí pochopit, že se z archeologie můžeme naučit mnoho praktického i pro budoucnost,“ posteskne si: podle ní peruánská veřejnost i politici vidí ve vykopávkách výhradně turistickou kratochvíli. Přitom japonští stavební experti techniku oné prastaré civilizace podrobně studovali.

 

Marketing a kletba

Zmíněný kus provazu, součást důmyslného zařízení chránícího stavby před zemětřesením, putoval do Washingtonu, k expertům, kteří měli určit jeho stáří právě podle zmíněné radiokarbonové metody. V době dlouhého čekání na výsledky navštívil Shadyovou její chicagský kolega Jonathan Haas. „Hostila jsem ho u sebe doma a vzala ho do Caralu. Nabídl se, že vezme jiný kus pletiva k určení stáří do Chicaga a výsledek bude díky jeho kontaktům dříve. Jenže začal to prezentovat jako svůj objev a ze mě udělal svou peruánskou asistentku. Typický příklad kulturního imperialismu,“ vypráví. Stěžovala si, nakonec ji podpořili další američtí odborníci i peruánské ministerstvo zahraničí.

A z Washingtonu přišla převratná zpráva. Caral byl mnohem starší, než se domnívala; ukázalo se, že pěstitelé bavlny a kukuřice začali velké stavby stavět už před pěti tisíci lety. Shadyová nalezla nejstarší památku v Peru, a tedy v celé Americe.

Ze zapomenutého místa se stala turistická atrakce, která je lehce dostupná i těm obyvatelům Limy (včetně vozíčkářů), kteří by si nemohli dovolit jet na mnohem známější a také mnohem krásnější Machu Picchu. Výpravy z metropole Ruth Shadyová organizuje: výdělek pak jde na další práce nebo putuje k místní komunitě, jejíž členové zajišťují mimo jiné průvodcovské služby. „Shadyová jako první z našich akademiků pochopila, že pro vlastní vědecký úspěch je potřeba kolem místa vybudovat turistickou infrastrukturu, která dá jejím ruinám hospodářský význam. Pracuje na tom stejně usilovně jako na vykopávkách,“ říká novinář Roberto Ochoa. „Třeba tam pravidelně na výročí objevu dělá noční programy za světel pochodní. Podporuje projekty, aby se místní děti naučily hrát na staré nástroje, se kterými pak během slavnostních akcí vystupují. Samozřejmě že je to umělé, ale je to přiznané, a přitom to funguje,“ dodává s tím, že zároveň má cit pro míru a z Caralu se nestal Disneyland.

Ochoa, reportér deníku La República, se dědictví domorodých kultur věnuje dlouhodobě a vysvětluje, že Shadyová má čich na marketing. „Jednou ve stěně jednoho z chrámů našli zazděného zedníka. Podle zhuntované páteře bylo poznat, že patřil k nízké vrstvě. Po tiskovce, kde objev prezentovali, jsem za ní zašel a požádal o rozhovor: Ne ji, ale toho zedníka. Ostatní okolo se tomu smáli, ale ona se chvilku zamyslela a hned sehnala dohromady pár svých expertů, kteří mi podle svých znalostí za mrtvolu odpovídali. Zatímco ostatní žurnalisté měli nudnou zprávu z tiskovky, já měl ,rozhovor‘,“ pochvaluje si Ochoa nad kávou v centru Limy.

Podle reportéra umí Shadyová vymyslet chytlavé slogany jako „Caral, nejstarší místo v Americe“. Přestože – jak se domnívá reportér – se časem nejenže najdou ještě starší památky, ale mnoho archeologů už je možná lokalizovalo, jenže se do toho neumějí zakousnout tak zarputile jako ona, sehnat finance, prodat to médiím. A tak o svých objevech, které by mohly odsunout Caral na druhé místo, raději nemluví nahlas. „Bojí se, že by je postihla kletba Ruth Shadyové,“ směje se reportér.

 

Opatrný nesouhlas

„V souvislosti s ní mě necitujte, nechci se dostat na její černou listinu,“ zahajuje opatrně zkušený peruánský archeolog, který s řadou hypotéz své slavnější kolegyně nesouhlasí. Vadí mu především teorie, kterou Shadyová vehementně razí, že Caral byl po dvanáct set let své existence výhradně mírovou civilizací, která prosperovala díky vzájemně prospěšnému obchodu mezi pobřežím Pacifiku, Andami a Amazonií. Svoje tvrzení vědkyně opírá o skutečnost, že kolem žádného z nalezišť v údolí řeky Supe se neobjevily ani náznaky hradeb a také žádné zbraně.

„Víme, že v dávném Peru se válčilo nablízko palicemi. Vše, co je připomíná, Shadyová rovnou začleňuje mezi zemědělské nástroje. Caral by také mohl být třeba jakousi obdobou dnešní Mekky – poutní místo, které žádné hradby nepotřebovalo. Archeologie má široký prostor na interpretace, tak je potřeba být s jednoznačnými soudy opatrný,“ říká v univerzitní kantýně. „Mezi jejími spolupracovníky jsou na to rozdílné názory, ale ona je nutí publikovat jen podle svých hypotéz. Obávám se, že důkazy, které by mluvily proti jejím teoriím, prostě ignoruje,“ říká.

„Shadyová staví Caral jako prvopočátek všech kultur na území naší republiky, já mám za to, že takový vývoj může probíhat na více místech najednou včetně Amazonie, kde pracuji já a která bývá často kolegy přehlížena,“ říká do telefonu opatrně Quirino Olivera, který působí na vykopávkách na severu země v oblasti měst Bagua a Jaén. „Měla štěstí, že byla ve správný čas na správném místě, protože až na konci 80. let si Peru uvědomilo, že nemáme jen Inky, ale všechny předcházející civilizace, které je potřeba podrobit výzkumu. Díky ní se Caral stal mýtem naší archeologie. Chtěl bych mít stejný tah na branku a schopnost zaklepat na ty správné dveře jako ona,“ chválí na dálku.

 

Vzor pro budoucnost?

Peruánci jsou samozřejmě na Caral – památku, kterou na seznam světového dědictví začlenilo UNESCO – velice hrdí. Dokazuje to například symbol spirály, který archeologové našli vytesaný v kameni v Caralu a jenž se stal základem pro logo země. Nebo to, že vláda hlavní chrám naleziště umístila na rub bankovky s největší hodnotou.

Caral má podle Shadyové dokonce širší dopad. Když v říjnu loňského roku zahajovala u příležitosti 25. výročí začátku prací v Caralu moderně udělanou výstavu, ve svém projevu zdůrazňovala důležitost nálezu pro sebevědomí všech Latinoameričanů. „Caral je důkaz, že jsme na našem kontinentu mohli mít vyspělou civilizaci dávno před Evropou nebo Čínou. Není důvod, aby tomu tak znovu nebylo i v budoucnosti,“ říkala „doctora“ Shadyová.

Zmíněnou výstavu navíc připravila tak, aby ukazovala, čím by Caral mohl být vzorem pro budoucnost. Shadyová ho se svou marketingovou zručností nazývá „prvním trvale udržitelným městem planety“. Expozice zdůrazňuje skutečnost, že chrámy a obytné budovy se nikdy nestavěly na obdělávatelné půdě u řeky, ale až v poušti. Její zápal pro ekologii je až úsměvný, když si návštěvník přečte, že dávní předci uměli využívat solární energii, protože si sušili ulovené ryby... Přes veškerou chválu Carala Shadyová nicméně varuje, že tato civilizace zanikla nejspíše kvůli prudkým změnám klimatu zhruba 1 800 let před naším letopočtem.

 

Oběsili mi psa

Archeologie v Peru přitom není hra v rukavičkách. Tady se nebojuje jen o granty, ale může jít i o život. Shady-ová totiž ve snaze o co nejširší vymezení chráněné zóny kolem nalezišť rozhněvala místní mafiány obchodující s pozemky, kteří by půdu rozrýpanou podivíny se štětečky raději prodali rozšiřující se populaci na pobřeží. „Stále se musím na ministerstvu vnitra domáhat, aby Caral chránili před nelegálními osadníky. Výhrůžky smrtí od nich dostávám pravidelně. Jednou dokonce stříleli na auto, ve kterém jsem jela. A oběsili mi pro výstrahu psa, moji Palomu,“ říká smutně bez bližších detailů matka dvou synů.

V tu chvíli požádá o předčasné ukončení rozhovoru: „Víte, zrovna dnes jsme museli dát utratit jiného psa, který byl tady s námi v kanceláři dvanáct let. Teď ho pohřbíme.“ Vyjdeme se zhruba dvacítkou administrativního personálu na ulici v luxusní rezidenční čtvrti La Molina, kde je už pod stromem vykopaná jáma. Chlapík s rýčem do ní položí zabalené psíkovo tělo a začne ho zahazovat hlínou. „Pedro, co ty kameny,“ pronese „doctora“ skoro neslyšně a sjede pohledem muže, který začne poslušně odhazovat největší oblázky.

Pak si nechá od kolegy, který fenku odvezl veterináři, vyprávět o jejích posledních okamžicích. Během toho jinak přísná tvář Ruth Shadyové na pár momentů přece jen zjihne.

 

Autor je zahraniční reportér, spolupracuje s různými českými médii.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama