Táňa Pauhofová: Výborný případ pro psychiatra

Lidé

Čekal jsem na břehu Dunaje. „Bozkávam,“ vynořila se ze tmy, podala mi lahev slovenského červeného vína – a sama si pak v restauraci objednala mátový čaj. Zcela výjimečně měla volný, nepracovní večer, a pro mě byl ten večer výjimečný taky. Brzy jsem pochopil, že šestatřicetiletá herečka Tatiana Pauhofová je ženou velmi introvertní a plnou pochybností – a přesto dokázala hovořit s nezvyklou upřímností.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Děkuju za víno, já vám nesu knížku. Ale vy jste přišla s nějakou vlastní, že jo?

To já vždycky. Jednu si beru ven, například tentokrát to je román Kniha o Baltimorských od Joëla Dickera. A nejmíň jedna další na mě čeká doma; dnes v noci to bude Alejandro Jodorowsky a jeho Psychomagie.

 

To se mi líbí. Kdysi jsem taky pořád četl, jako školák často i za chůze...

To dělám běžně, ale u vás mě to překvapuje. Muži jen málokdy zvládají multitasking.

 

Však jsem často narazil.

Jo? Já vlastně taky – člověk musí párkrát narazit, aby se něco naučil. Teď už s tím nemám potíže.

 

A víte, koho jsem miloval? Jaroslava Foglara.

Jak jinak, taky jsem ho četla ráda.

 

Jako dvanáctiletý jsem zavolal Foglarovi z telefonní budky, vetřel jsem se k němu na návštěvu – a takhle udělal svůj první rozhovor.

Kdybych si já mohla vybrat, s kým udělat rozhovor, pak by to byl Edgar Allan Poe.

 

Kvůli tomu Havranovi, co krákal „Nevermore“?

Pro mě byly důležitější jeho tajemné, hrůzyplné povídky. Četla jsem je od dětství a dodnes se k těm knížkám vracím.

 

Nebyla to pro malou holku trochu morbidní literatura?

Pro mě ne. V té době jsem studovala například knihy o historii trestu smrti a chtěla se stát patoložkou.

 

Takže trochu šáhlé dítě?

Nevím. Potřebu mučit zvířátka jsem nikdy neměla.

 

Ani satanistickým rituálům jste se nevěnovala?

Vůbec, vyrůstala jsem v prostředí naprostého pacifismu – ani si nedovedete představit, jak mě trápí, když někomu nedopatřením ublížím! A přesto mě fascinovalo, co je člověk schopen vymyslet vůči druhému – kam až zajde, když mu chce ublížit. Někdy ve třinácti jsem například začala dopodrobna studovat téma druhé světové války a holokaustu.

 

Kvůli rodinné historii?

Ne, žádné rodinné propojení tam nebylo. Chtěla jsem přes fakta pochopit člověka, včetně těch nejtemnějších mechanismů v jeho hlavě. I patologii jsem nejspíš chtěla dělat z toho důvodu, abych se dozvěděla o lidech něco víc, než je běžné, ale nevím: tehdy to pro mě bylo přirozené puzení.

 

Vy jste jako dítě neměla hrůzu ze smrti?

Nikdy. Mrtvý vám neublíží, hrůzu mívám ze živého. Cítila jsem ji třeba při studiu knih o nejrůznějších mučicích praktikách, ale patolog přichází do kontaktu jenom s mrtvým tělem bez obsahu, a toho se nebojím.

 

Navštívila jste koncentrační tábory?

V Osvětimi jsem byla několikrát – táta měl pochopení a dělal mi v těch třinácti parťáka na cestách... Je to prostě tak, že mě odmalička fascinovala temná témata, ta jakoby odvrácená strana Měsíce; odvrácená strana lásky. A tím pádem logicky i Edgar Allan Poe.

 

Kdybyste spolu dělali rozhovor, nač se ho zeptáte?

Proč je pro nás dva, Edgare, tak důležité téma šílenství a mechanismů temnoty? Co mě vždy pudilo, abych to zkoumala? A co vás, abyste o tom psal?

 

Když jsme u těch knížek, tak já čtu pořád hodně – ale dnes už většinu textů na monitoru nebo na telefonním displeji.

To já jenom zprávy, jinak k životu pořád potřebuju papír. Když dostávám scénáře, zásadně si je tisknu – buď jsem stará, nebo se mi mozek ještě nepřenastavil na moderní dobu. A na čtení knížek jsem vlastně odkázaná, protože nevlastním televizi, a nemám ani sociální sítě.

 

Nikdo vás do nich netlačí?

To víte, že jo. Občas někdo řekne, jak krásně bych na nich propagovala naši společnou práci, a tehdy se ptám: „Vy máte Facebook nebo Instagram? Jo? Tak perfektní, zpropagujme to přes vás, ráda pomůžu!“ Abyste chápal: já vím, že sociální sítě můžou mít smysl. Nastanou třeba chvíle, kdy se vám ztratí pes, dítě nebo kamarád, a pak je to rychlý způsob, jak informaci rozšířit. Taky můžete mít na druhé straně zeměkoule známé, na kterých vám záleží, a díky sítím jste s nimi v kontaktu. A ano, pomůže to i v sebepropagaci, ale všechny tyhle plusy nepředčí negativa, kterých se bojím.

 

Což jsou jaká?

Za prvé bych přicházela o čas, tu vůbec nejvzácnější komoditu. A za druhé nevidím důvod, proč bych o sobě měla zrovna já informovat cizí lidi – už to, že spolu děláme rozhovor, pro mě není jednoduché, ale vám aspoň vidím do očí. Sociální sítě jsou pro mě obrovskou, navíc snadno zneužitelnou iluzí, a já s iluzemi pracuju po celý svůj život, ať už jako vášnivá čtenářka, nebo později jako herečka. Na reálný život mi zbývá velmi málo času, a kdybych i ten věnovala sociálním sítím, úplně se ztratím – takže se naopak snažím nepotřebné iluze osekávat... A jakou knihu jste mi to přinesl?

 

Ahoj Táňo, tady Táňa

Knihu o tom, jak jsem objel svět stopem.

Vážně? A byl jste ve východním Rusku na Kolymské trase? Byl? To mi musíte vyprávět, jednou tam chci vyrazit!

 

Vás lákají tyhle dálky?

I já jsem odjakživa toužila po cestě kolem světa. Mí rodiče cestovali nadšeně a každou chvíli nás s mladším bráchou někam brali; přáli si, ať toho poznáme co nejvíc. Víkendy jsme trávili na slovenských horách, a kdybyste viděl naše dovolené! Jako děti jsme je vnímali poněkud rozpačitě, protože třeba v Řecku zabral odpočinek na pláži jen hodinku denně, to byl bonus, ale pak se vyráželo poznávat historické památky... Zpětně jsem za to moc ráda.

 

 

Chcete jezdit pořád dál a poznávat víc a víc?

To víte, že o tom sním. Na druhou stranu jsem se už jednou sebrala s batohem, vyrazila putovat po Indii, Vietnamu a Kambodži, ale nakonec mi došlo, že vlastně neznám pořádně vlastní zemi, a tak jsem v posledních letech plánovala spíš delší pěší etapy po naší Cestě SNP. Na tohle přijde kdekdo: aby člověk něco objevil, nemusí jezdit kdovíjak daleko... Neboli cesta kolem světa mě láká pořád, ale už na ní netrvám tak urputně jako dřív.

 

A přesto – dovedete si představit, že byste se na půl roku zbavila všech pracovních závazků a zmizela?

Dovedu. Dokonce tuším, že kdybych cítila velké pnutí, tak takovou cestu zvládnu.

 

Bylo už to pnutí někdy velmi silné?

Několikrát. Vždycky v situacích, kdy jsem byla vyčerpaná, tím pádem i prázdná, a měla pocit, že pokud tady všechno nechám ležet a zmizím, tak mi to pomůže.

 

Kdy to bylo naposledy?

Před čtyřmi lety, kdy jsem přes prázdniny skutečně odjela do Asie.

 

A znamenalo to pro vás přelomový zážitek?

Vlastně ano. Tou dobou jsem byla vyčerpaná víc než jindy, měla jsem pocit, že mnohem víc odevzdávám, než kolik toho sama stihnu zažít, lehké to nebylo ani v soukromí, a tak jsem jela.

 

Sama?

No právě, sama. Do té doby jsem se samoty bála, protože ačkoli jsem se mnohokrát cítila osamělá, tak reálně sama jsem nikdy nebyla – i jako dospělá jsem žila v tandemu a v jednom domě s dědou, který byl jakýmsi mým majákem. Pak ale najednou přišlo období, kdy mi skončil vztah, i děda si řekl, že už to tady bez něj zvládnu, odešel, já se poprvé cítila doopravdy sama a strašně jsem se lekla. Tohle bylo snad hlavní motivací k odjezdu – řekla jsem si, že se buď zblázním, anebo zjistím, že sama se sebou vydržím.

 

Co vám v Asii došlo?

Třeba to, že útěk není řešení. Taky to, že mám svoji práci ráda – jen musím přenastavit systém, aspoň občas si dát pauzu. A hlavně to, že před problémy neuteču; pořád si je budu nosit v sobě, a nezáleží na tom, kde se nacházím. Je naivní vyrazit na dlouhou a dalekou cestu jen proto, že jsem doma nešťastná, protože když si své soukromé trable nevyřeším tady, tak ani jinde. Bude to jen nesoustředěný únik.

 

Zjistila jste aspoň to, že sama se sebou vydržíte?

Bylo to těžší, než jsem čekala. Jak se celý život nořím do příběhů, čtu, hraju cizí postavy, a k tomu vášnivě poslouchám různé přednášky nebo audioknihy, tak v Asii jsem si uvědomila, že vůbec nevím, co si sama se sebou vyprávět.

 

Beztak jste pořád potkávala lidi, se kterými se dalo povídat, ne?

Vy mě neznáte – navzdory tomu, jakou dělám práci, jsem enormně introvertní typ a jen těžko navazuju vztahy. Klidně jsem šla tři týdny, aniž bych si s kýmkoli popovídala, i když mi bylo jasné, jak se tím ochuzuju. Řekla jsem si, že když nedokážu mluvit s jinými, zkusím si vyprávět sama se sebou, a tím zjistit, kdo jsem a co chci. Ale ani to mi dlouho nešlo, protože když sebe samého třicet let ignorujete, tak nemůžete čekat, že se z nitra hned ozve: „Aha, ty mě konečně slyšíš? Pojďme na to!“

 

Postupem času se to zlepšovalo?

Jen částečně. I v tom zdánlivém tichu bylo pořád mnoho vzruchů na to, abych dokázala být sama se sebou – asi bych se měla nechat zavřít do tmy, nebo nevím, ale na pár drobností jsem snad přišla. Od té doby vím jistě, že potřebuju věnovat víc pozornosti sobě samé – opravdu odvzruchovávám svůj život. Toužím po klidu, ale stejně mi to v hlavě nepřestává šrotovat, což je strašné. Pořád doufám, že se mozek naučím vypnout – ale on zatím jede a jede. Podle mě jsem výborný případ pro psychiatra.

 

Byla jste u něj?

Psychoterapeuta občas navštěvuju, to je perfektní. On přesně neřekne, co vám schází, ale dokáže klást takové otázky, abyste na to přišel sám, a díky tomu dnes už spoustu svých kdysi velkých problémů nevnímám fatálně.

 

Krutost v hereckém světě

Není zásadním problémem už fakt, že se plachá introvertka stane velmi exponovanou herečkou?

Coby introvert se v té práci cítím dobře, protože je velmi niterná a jde v ní o vnitřní lidské mechanismy, které mě, jak už víte, fascinují. Když potom hraju, tak to taky jde – před očima diváků se dokážu obrnit ochranou té svojí postavy. Potíž nastává u všeho dalšího, co tuhle profesi provází.

 

To je mi jasné – vždyť vám se prý dá jenom velmi těžko dovolat!

Ano, s výjimkou urgentních situací netelefonuju, a i tehdy se musím psychicky připravit. Příchozí hovory nezvedám, protože na ty se připravit nestihnu. Mám to už od dětství, kdy byla doma pevná linka – telefon začal zvonit a já se na něj celá ztuhlá dívala, dokud nedozvonil.

 

Co bývá pro herečku s touto povahovou výbavou obzvlášť náročné?

Například pozornost zvenčí, která není určená práci, ale mé osobě.

 

Čili když po vás chce někdo na ulici selfie...

... tak mi to připadá neadekvátní a stydím se stokrát víc než ten člověk, který mě o fotku požádal... Jsou situace, kde se to dá očekávat, dejme tomu premiéry, a tehdy zase: psychicky se připravím tak, abych je vydržela a zvládla. Mimochodem, připravit jsem se musela i na náš rozhovor, a od jeho začátku sebe samu přesvědčuju, že si povídáme jen my dva. Kdybych měla přemýšlet nad tím, že musím říct moudro nebo historku, která bude zajímat neznámé čtenáře, tak si nepovíme nic. Mlčela bych, protože netuším, co světoborného jim oznámit.

 

Myslím, že mnoha čtenářům dodáváte naději: I z introvertů se můžou stát herci.

Je to dlouhodobý proces. Začínala jsem jako sedmiletá, ale brala jsem to jen jako hru, vůbec jsem netušila, co herectví obnáší. A vlastně to objevuju pořád. Pořád se například učím žít s tím, že když jste herec, okolí ve vás často nevidí člověka, ale jste v jeho očích spíš nástroj pro to, co potřebuje. Buď. Nebo vás vnímají jako jméno, za kterým vidí nesmyslnou, iluzorní představu. A tahle veliká neosobnost, někdy až krutost hereckého prostředí, mě dodnes bolí.

 

Není slovo krutost přehnané?

Tak to aspoň vnímám já; člověk, který se zatím nenaučil být ve své práci neosobní. Když dostanu důvěru, tak za ni odevzdám všechno, co můžu, umím, dokážu, a připadá mi kruté, když mě okolí nevnímá jako člověka, ale spíš jako rekvizitu... Bože, jak jen to vysvětlit?! Zkusím to otočit: Dejme tomu, že mi svěříte rukopis své knihy, ať si ho přečtu. Já četbě věnuju jen zběžnou pozornost, a pak začnu neosobně poučovat, že to je stylisticky slabé a máte tam pravopisné chyby. Zklamu vaši důvěru, to je kruté... Nemusím tvrdit, že jste napsal super knížku; ale nemůžu říct ani to, že je zbytečná, protože zbytečné není nic. Pravda se dá říct i tak, aby neponížila.

 

Vy jste přece v tak silné herecké pozici, že si vás všichni musejí předcházet!

To je úplná iluze. Jakou já mám pozici?

 

Řekl bych, že hvězdnou.

Nevím, hvězdný život určitě nevedu... Moc vám ale děkuju, že se mě ptáte na krutost, protože si to konečně musím zformulovat: Jde o to, že herci jsou neustále hodnocení okolím, a ta hodnocení někdy dokážou být úplně odosobněná. Já do práce vkládám všechno – ale stejně pak mám z reakcí občas pocit, že bych už neměla svou přítomností obtěžovat lidi, natož diváky. Možná to tak vnímám proto, že ještě nejsem zralá. Snažím se emočně co nejvíc otevřít, ale v případě útoku, dejme tomu nějakého výsměchu, už nedokážu emoce rychle uzavřít, a tak mě to zasáhne víc, než by mělo.

 

Nemáte příklad z poslední doby?

Napadá mě dva měsíce stará maličkost. Začíná rozhovor a první otázka zní následovně: „Takže zase romantická komedie – umíte vy hrát i něco jiného?“

 

Přemýšlela jste někdy o tom, že byste s herectvím sekla a otevřela si – co já vím – kavárnu?

Kavárnu ne, nejsem obchodník; hned bych o všechno přišla. Ale napadlo mě, že bych šla pro začátek prodávat do knihkupectví, a protože ráda peču, mohla bych ke knihám nabízet koláče... Na druhou stranu mám herectví v jeho podstatě strašně ráda, a tak se s tím vším okolo chci vypořádat. Každou chvíli mě ale něco znovu překvapí, například nedávno někdo zcela vážně říká: „Vy působíte tak sebevědomě!“ Což mě šokovalo, protože skutečnost je přece přesně opačná...

 

Asi jste fakt dobrá herečka.

Věřte, že ve svém soukromí vůbec nic nehraju, už na to nemám energii. Sebevědomí je moje obrovské téma, snažím se s ním pracovat, a když někdo řekne, že ho zjevně mám, tak opravdu nevím, kde se stala chyba, protože alfou a omegou mého bytí jsou pochybnosti.

 

Což vlastně může být dobře.

Přesně tak, zpochybňování je filtrem, důležitou součástí kritického myšlení. Pro zdravý život je ale důležité najít hranici, kdy je ještě užitečné, a kdy už spíš připomíná sebepoškozování – a o to se snažím.

 

Nějaké herecké sebevědomí snad máte, ne?

Nevím.

 

Třeba na seriál Bez vědomí jsem nenašel jedinou špatnou kritiku.

A stejně jsem se dočetla, že tam nemám charisma, což ale beru, o to nejde... U mě jde spíš o to, že se každou další prací vracím na úplný začátek, a to, že se něco minule povedlo, mě nezvýhodňuje; spíš naopak.

 

Máte přece čím dál víc zkušeností...

Mám, to je fajn. Ale taky jsou na mě s každou další rolí kladeny vyšší nároky. Když pěkně zahraje neznámá osmnáctiletá herečka, tak všichni padnou na zadek. Dostane další roli, ve které je stejná jako v té první, což je trochu zklamání, ve třetí roli hraje zase stejně – a to už je průšvih... Od herců se čeká, že budou neustále překvapovat, a já budu, ráda! Jen vždycky musím taky něco zažít, a hlavně dostat příležitost, která mi překvapovat umožní. Tím chci jen říct, že pro mě je každá další práce novou prověrkou, začínám od nuly, a zahrát bych měla pokud možno líp než předtím.

 

Tím pádem jste neustále ve stresu?

Dřív to tak bylo – když jsem od někoho dostala důvěru, brala jsem to tak, že musím udělat všechno, jak nejlíp umím, a pokud se to nedařilo, byla jsem nešťastná. Dnes je to lepší, přece jen dělám pokroky. Myslím na to, aby moje práce obsahovala i radost z objevování a lehkost. Abych na sebe nekladla přehnané nároky; protože to by se člověk zbláznil.

Ačkoli mluvíte výborně anglicky, mimo Slovensko a Česko skoro nehrajete. Může to být právě tím, že nejste sebevědomý typ?

Může. Já jsem skutečně nikdy neměla povahu na to, abych zkoušela prodávat sebe samu. Připadalo by mi trapné posadit se před vás a tvrdit, že nikdo jiný nezahraje roli líp než já – protože si to ani nemyslím. Až mi bude padesát, třeba na sebe kvůli tomu budu naštvaná, ale spíš bych řekla, že ne. Uvědomuju si, že jsem měla štěstí na spoustu setkání a dobrou práci tady u nás.

 

Dokážete vyjmenovat tři takové šťastné momenty?

Jen tři? Dobře, zkusím: Režisér Ďurko Nvota mi dal důvěru v Krutých radostech, což byl můj první celovečerák a já v čerstvých osmnácti letech pochopila, že bych se téhle práci chtěla věnovat. Bylo to kouzelné natáčení; tatínka mi hrál Ondra Vetchý, za kamerou stál Honza Malíř, jedna velká radost... Do té doby jsem byla vychovávaná v tom, že herectví je něčím navíc, koníčkem. Představte si, jako by vám rodiče dovolili chodit na fotbal, ale rozhodně z vás nechtěli mít profesionála. U nás doma bylo jasně dané, že neexistuje, aby se z herectví stalo moje povolání, já to tak i brala, ale tenhle film změnil situaci, protože během natáčení klaplo všechno po lidské i po pracovní stránce.

 

Co druhý šťastný moment?

Tím bylo setkání s HBO; hlavně s Terezou Polachovou, která zodpovídá za domácí tvorbu. Před deseti lety mi dala důvěru při první sérii Terapie, pak přišel Hořící keř s režisérkou Agnieszkou Holland, a teď naposledy seriál Bez vědomí. Takhle já si představuju profe­sionální práci – ctí se řemeslo, pracuje se poctivě, v důstojných podmínkách a na smysluplných věcech.

 

A za třetí?

Třetím štěstím je fakt, že jsem už od prváku na vysoké škole herečkou Slovenského národního divadla, ve kterém můžu růst. Nikdy se mě nepokoušeli zaškatulkovat, neřekli, „Ty budeš hrát takové ty Julie“, dostávám rozmanité, barevné postavy – a díky tomu v sobě pořád musím dolovat a hledat něco nového... Proto mi opravdu nevadí, že nepracuju někde venku, pokud teda pominu jednu maličkost.

 

A to?

Na Západě bych mohla pracovat míň. U nás je těžké dělat jednu práci opravdu naplno – často vedle ní musíte zvládat spoustu vedlejšáků.

 

Rozumím. Kdybyste se půl roku soustředila jen na důležitou divadelní roli, tak budete o hladu.

Divadlo je jasné, ale nemůžu se například věnovat půl roku jedinému filmu. Není ani dost dobře možné, abych si po dlouhé práci bez volných víkendů urvala jen pro sebe pár týdnů, během kterých něco zažiju – buď to nejde, nebo to neumím. Nehraju v žádném nekonečném seriálu, který by mě finančně vykryl, a tak musím být v jednom kole, pozornost mám rozptýlenou. Za takových okolností není snadné pracovat kvalitně.

 

Život na D1

Nepřemýšlíte občas o tom, že byste se přestěhovala z Bratislavy do Prahy?

Prahu miluju, žije tam můj táta a já sama se cítím být Čechoslovenkou, ale nějak mi není jasné, kdo by tam na mě čekal, kdo je na mě zvědavý. Co bych tam dělala?

 

Něco by se našlo – mám pocit, že z Prahy může být k velikým rolím o trochu blíž.

V Bratislavě mám zas divadlo. Na natáčení do Prahy dojíždím, to se dá zvládnout, a jestli jednou pánbůh dá a podaří se opravit dé jedničku, tak to bude ještě lepší.

Před dvěma lety zavraždili na Slovensku novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenku. Teď se u vás blíží volby a vysoké preference má strana extremisty Mariana Kotleby...

... kdyby výrazně uspěla, bude to strašné.

 

No právě. Opravdu nikdy nepřemýšlíte o tom, že byste se usadila v Česku?

Zatím ne; naše dva národy si podle mě nemusí nic moc závidět. My například máme prezidentku Čaputovou, na kterou jsem upřímně pyšná, což bych jako Češka o svém prezidentovi nejspíš neřekla. A potom mám taky pocit, že se u nás za poslední dva roky spousta věcí posunula k lepšímu, Slováci už mnohem míň tolerují nespravedlnost, smrt Janka a Martiny zasáhla spoustu lidí osobně – dřív měli pocit, že se jich politika netýká, ale tahle tragédie je vtáhla do dění. Najednou jsou mnohem pozornější vůči tomu, co se kolem děje.

 

A stejně hrozí, že u vás zazáří Kotleba.

Některé lidi bohužel vede jejich frustrace i tímhle směrem. Jsou naštvaní, a přitom nechtějí za nic přebírat zodpovědnost. Nedůvěřují už demokracii, ta je zklamala, a slyší na ty nejprimitivnější populistické řeči: „O nic se nestarejte, my všechno vyřešíme za vás.“ Mě to děsí, protože Kotlebova strana skutečně demokracii nectí, a nectí ani lidská práva. Pokud ve volbách výrazně uspěje, tak se ukáže, že nejsme zralý národ.

 

Co byste dělala?

Jsem urputný typ, takže dokud bych cítila, že se dá něco změnit, zůstanu.

 

Díky za nový rok

V jakém životním období se teď nacházíte?

Nedávno jsem se s velkým ulehčením rozloučila s rokem 2019, který byl náročný. Přišla jsem během něj například o některé blízké, a ani zdravotně se necítila dobře...

 

Byla jste nemocná?

Dost. Nemluvme o tom.

 

Už je to dobré?

Mnohem lepší.

 

A jak mám chápat slova o tom, že jste přišla o některé blízké?

Třeba tak, že umřeli. Ztratili jsme například blízkou kolegyni v divadle – oběsila se.

 

To vlastně vím: Monika Potokárová.

Ano. V divadle trávíme víc času než s vlastní rodinou, naše vztahy jsou velmi emocionální, a když z takového týmu odejde jakýkoli člověk, je to velká bolest. Když ale odejde člověk ­sedmadvacetiletý, tak to je nejen bolest, ale taky šok... Čili například takové věci se děly, ale v novém roce se mám o dost líp. Dosáhla jsem toho, co mi dřív mnohokrát chybělo – i když jsem si uvědomovala, že můžu být šťastná, nedokázala jsem to cítit doopravdy, bylo to jen racionální vědomí. Teď cítím radost opravdovou. Radost a vděk. Už to dokážu.

 

Čeká vás něco podobně velkého, jako byla nedávná hlavní role v Bez vědomí?

Co bych za to dala! Ale nevím zatím o ničem a sama jsem zvědavá, co mě čeká. Třeba konečně klidné období.

 

A třeba mateřství?

Proč ne? Ráda už bych se jako žena posunula dál.

 

Usmíváte se záhadně, jako by se ta doba blížila.

No kéž by... Jak vidíte, tak jste se ode mě nic zajímavého nedozvěděl – a z ničeho teď musíte udělat článek, k čemuž vám gratuluju.

 

Přestaňte!

A vy mi konečně řekněte něco o té Kolymské trase!

 

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement