Tereza a návrat z drogové pasti

Report

„Cesta smrti“ – tak mluví Tereza Hlůšková o tom, jak skončila v pákistánském vězení kvůli osmi a půl kilogramu heroinu v kufru. „Omlouvám se za to, co jsem udělala a co všechno jsem tím způsobila,“ řekla investigativnímu novináři magazínu Reportér, který s ní několikrát dlouze hovořil. O své případné odpovědnosti přemýšlí i otec Miroslav. Jak se Tereza dostala do situace, že ji v Pákistánu uvěznili za pašování drog? A co dělala, než ji soud osvobodil?

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Kdyby šestadvacetiletá Tereza Hlůšková neřekla na prvním setkání to, co řekla, tato reportáž by nevznikla.

Tereza ale projevila pokoru, a ač to přímo nevyslovila, jsem si jistý, že chce vyprávěním svého příběhu vzkázat společnosti, aby jí odpustila. Tereza Hlůšková se totiž nechala v roce 2017 nalákat na práci kurýra a jako taková měla propašovat ve svém kufru při cestách z Pákistánu do Evropy heroin.

„Byla jsem hloupá a naivní. Omlouvám se za to, co jsem udělala a co všechno jsem tím způsobila,“ řekla mi Tereza Hlůšková 26. dubna 2022 v Praze krátce poté, co se vrátila z vězení z Pákistánu.

„Ráda bych také apelovala na všechny ostatní, aby se do podobné situace nikdy nedostali. Aby nikdy neřešili svůj život vidinou krátkozrakého výdělku a aby měli rozum a odmítli zdánlivě lukrativní nabídky na focení v cizině a život modelky – tedy pokud se skutečně nejedná o vážně míněnou práci v prostředí profesionálů, kteří jsou zárukou, že dívka nebude zneužita k pašování drog,“ řekla Tereza a dodala: „Za svou naivitu jsem si odseděla téměř čtyři roky vězení v Pákistánu. Byla jsem za to dost potrestaná. Ale chci žít dál a mít normální život.“

 

•••

Během našeho prvního setkání, které se uskutečnilo v Praze jen pět dnů po jejím návratu z Pákistánu, jsme na chvíli vyšli ven z restaurace. Bylo krásné počasí, teplé jaro se záblesky blížícího se léta. Ale Tereza se před restaurací klepala jako osika. Přitom měla na sobě mikinu. Já byl v krátkém rukávu a bylo mi fajn.

„Ne, nejsem nervózní, ani nemám psychickou poruchu“ usmála se Tereza, když si všimla, jak zkoumám její třes. „Jen na tuhle ,zimu‘ teď nejsem zvyklá. V Pákistánu bylo třeba i padesát stupňů Celsia. Tak mi chvíli bude trvat, než si na naše krásné podnebí zase zvyknu,“ vysvětlila.

 

•••

Ten záběr se objevil v mnoha zemích. Pákistánští celníci 10. ledna 2018 zadrželi na letišti v Láhauru mladou krásnou blondýnu z Čech. Tehdy se o ní mluvilo jako o „pašeračce Tereze“ z Uherského Hradiště.

Na záběru, který na letišti natočili místní lidé na telefon a pak ho zveřejnili na sociálních sítích, stála Tereza v obležení celníků a policistů. Ti jí zabavili kufr a začali ho prohledávat. Pod jednou vrstvou pak našli „jakýsi prášek“. Zeptali se jí, co to je. Tereza se do kufru podívala a pak si připlácla ruku na tvář a sedla si zhrouceně na pohovku. Viděla, co měla v kufru a co měla propašovat do Evropy. Bílý, až nažloutlý prášek dával tušit, že to nebude cukr ani pudr. Byl to heroin. Celkem osm a půl kilogramu.

V další části videa bylo slyšet, jak celníci Terezu žádali, aby jim řekla jméno muže, který ji pro zásilku do Pákistánu poslal a nyní na ni čekal v Londýně. „V mobilním telefonu mám fotografii toho chlapíka z Anglie,“ řekla Tereza podle nahraného videa. Na záběrech je pak vidět, jak si Tereza dala hlavu do dlaní a česky vyjekla: „Ježiš, on mě zabije. Ježiš, já to nemůžu říkat.“

 

•••

Tereza nyní s odstupem několika let tvrdí, že to byla autentická reakce. „Vážně jsem byla v šoku. A měla jsem strach. Věděla jsem, že to je něco nelegálního, ale opravdu jsem nevěděla, že to jsou drogy. Byla jsem naivní. A znovu opakuji: mrzí mě to,“ řekla Tereza.

Jak to tehdy na letišti dopadlo? „Samozřejmě jsem se rozhodla, že je udám. Chtěla jsem se zachránit. Řekla jsem pravdu, jak to bylo a jak jsem se k tomu kufru dostala. Policisté mi tvrdili, že když řeknu pravdu, pomohou mi. Ale nepomohli. Šlo jim jen o informace,“ řekla Tereza Hlůšková.

Mimochodem, „Angličana“, který ji do Pákistánu poslal, policie nikdy nenašla a Pákistánec, kterého pak zadrželi za to, že dal Tereze v Láhauru do kufru heroin, sice strávil čtrnáct měsíců ve vazbě, ale nakonec nebyl vůbec odsouzen.

Naopak Tereze hrozilo mnohaleté vězení. Za pašování více než sedmi kilogramů drogy se podle pákistánského trestního zákona odsuzuje běžně na sedm až čtrnáct let za mřížemi, ale i na doživotí. Za více než deset kilogramů pak hrozí i trest smrti. A kvůli tomu, že ukázala na ty, kdo jí kufr s heroinem dali, se mohla ocitnout v nebezpečí, i kdyby dostala jen několikaletý trest. Ve vězení by ji podle mediálních spekulací z té doby mohla zabít mafie.

„Je fakt, že první dny jsem se strašně bála. Vládl tam takový chaos, že jsem žila v divokých představách, že i u soudu si mě najde komando drogového podsvětí a klidně mě tam rozstřílí samopalem,“ uvedla Tereza. A připustila, že se bála také o rodinu v Uherském Hradišti. „Z pasu, jehož kopii měl muž, který mě v Londýně posadil do letadla, věděli, kde bydlím, kde žije moje rodina. Žila jsem ve strachu, že by mohli udělat něco i rodičům nebo sourozencům,“ řekla.

 

•••

Pákistán je tranzitní země pro heroin z Afghánistánu: ten v posledních letech patřil mezi největší producenty této drogy na světě. Odtud pocházelo až devadesát procent celosvětové produkce heroinu. Za rok 2017 poslali pašeráci z Afghánistánu do světa až 9 000 tun opia, což je asi padesátkrát více než v roce 2001, kdy Američané na dvacet let odstavili od moci místní radikální islamistické hnutí Tálibán.

Zatýkání pašeráků v Pákistánu a v Indii není neobvyklé. Letos v dubnu oznámily indické úřady, že zatkly devět pákistánských občanů, kteří se snažili propašovat na lodi 250 kilo heroinu: podle webu deníku The Hindu by takové množství stálo přes dvě mi­­­liardy indických rupií, v přepočtu stovky milionů českých korun.

Těch zhruba osm kilo, která měla převézt Tereza v lednu 2018, mohlo mít hodnotu kolem 20 milionů korun.

Kolik měla za službu kurýra dostat? Podle jejích slov jí slíbili deset tisíc britských liber, což by podle tehdejšího kurzu představovalo asi 290 tisíc korun. Tuto sumu ale Tereza samozřejmě už nikdy nespatřila. To, co naopak viděla, byly zdi vězení. V březnu 2019 dostala Tereza u pákistánského soudu trest ve výši osmi let a osmi měsíců. Vypadalo to, jako by soudce dával jeden rok vězení za každé kilo heroinu.

 

•••

Vězení Kot Lakhpat Jail se nachází v průmyslové zóně na okraji Láhauru, což je hlavní město provincie Paňdžáb. Leží na východě země nedaleko hranic s Indií. Má přes šest milionů obyvatel a po Karáčí je druhým největším městem v zemi. „Byla jsem v ženské části věznice, mezi cizinkami,“ řekla Tereza Hlůšková. Ženská část věznice, v níž bylo asi 150 odsouzených nebo obžalovaných, je něco jako internátní zařízení ve středověkých kulisách.

„V té průmyslové zóně je hodně továren. A blízko věznice jsou také koleje a hustý vlakový provoz a také letiště. Takže jsme neměly klid na spaní, jak to všechno dunělo,“ řekla Tereza.

Ženská část věznice se nachází uprostřed celého areálu a sousedí s mnohem větším žalářem pro muže.

Budovy věznice jsou postaveny do kruhu, uprostřed je velký plac s trávou, a dokonce s malou fontánou. Jsou tam prolézačky pro děti, řada odsouzených žen má s sebou své děti.

Uvnitř samotné vězeňské budovy jsou vstupní dveře v podobě velkých mříží. Za nimi je jídelna, kuchyňka i ordinace pro lékaře. V jedné části byla školka pro děti a také mešita.

V každém sektoru bylo několik cel. Ve čtyřech celách zůstávaly mentálně postižené ženy, v dalších čtyřech celách byly ženy odsouzené k trestu smrti. Nacházely se tam také dvě samotky a dvě cely pro cizince.

Ještě tam bylo šicí centrum a současně něco jako beauty salon – ve skutečnosti místnost, kde se ženy mohly starat o hygienu a nechat si stříhat vlasy a nehty.

Cela, kde prožila Tereza Hlůšková bezmála čtyři roky života, měla tři krát čtyři metry. Uvnitř cely byly tři postele, záchod, malé okno s mříží a občas fungující větrák na stropě.

 

•••

„Nemlátili nás. Jen mě psychicky šikanovali, hlavně na začátku. Takže vás asi zklamu, nezažila jsem tam násilí, nikdo mě tam nechtěl zabít,“ řekla Tereza a trochu se u toho usmála.

Ostatně, právě humor a dělání si legrace snad ze všeho možného je vlastnost, která Terezu zřejmě zachránila: takže přežila vězení a předešla, jak se zdá, horším následkům z několikaletého pobytu za mřížemi.

Ačkoli psychologové varovali, že dívce může po návratu hrozit posttraumatický syndrom a depresivní stavy, Hlůšková na to zatím nevypadá. „Byla to muka, ale přežila jsem to,“ řekla.

Když mi pak vyprávěla, jak se po svém návratu viděla poprvé v Uherském Hradišti s maminkou a s větší částí rodiny, rozesmála mě i sebe. „Jaké to bylo, když jsem viděla mamku? Super. Byla tam mamka s přítelem, ségra, brácha a babička. Byla sranda. Akorát babička tam měla s sebou kočičky a já jsem na ně alergická, tak mám teď hlas jak puberťák, co zrovna mutuje,“ řekla a dodala: „Celé to setkání začalo tak, že jsem otevřela dveře a tam stála mamka i babička a obě měly v ruce vařečky, teda babička měla obracečku. A začaly mě plácat po zadku za to, co jsem udělala… A já říkám: Hody, hody, doprovody.“

„Máma mě chtěla objímat, babička brečela jak želva. Ale jinak jsme se chovaly, jako bychom se viděly včera,“ řekla Tereza. „Ty srandičky – to máme jako rodina asi v genech,“ poznamenala.

 

•••

Nicméně vězeňské podmínky v Pákistánu byly podle Terezy jen obtížně snesitelné. „Spaní v zimě bez matrace, bez topení, bez pořádné peřiny – to bylo husté. To samé v létě. Větrák nefungoval, nemohly jsme se zchladit studenou vodou, protože tekla naopak horká voda. V zimě jsme se zase musely sprchovat ledovou vodou, teplá netekla,“ uvedla Tereza.

„Ale celkově nejhorší bylo to, když k nám na návštěvu chodili různí ministři, soudci nebo ředitel věznice a my seděly za mřížemi. Dívali se na nás jako na nějaká zvířata v zoo. To mi bylo nejméně příjemné,“ vysvětlila.

Téměř čtyři roky stejný rituál. Ráno v šest budíček. Do deseti hodin jídlo, úklid a krátká procházka po vězeňském areálu. V deset hodin kontrola velitelky a bachařek. Pak oběd. „Odpoledne jsem si četla knihy, vykládala si s holkama nebo jsem vyráběla z papíru dárky pro rodinu. Taky jsem se procházela. Neustále dokola – tam a zpět. Občas bylo možné se podívat na nějaký film nebo si poslechnout písničky. No, a večer nám dali asi v pět večeři a v šest nás zamkly bachařky na celu. To jsem si zase četla,“ popsala dívka.

 

•••

Tereza přečetla za tři roky a deset měsíců, které strávila ve vězení, 250 knih v angličtině a 42 českých knih, které jí tam posílali známí nebo příbuzní.

„Pamatuji si to přesně. Přečetla jsem tam celkem 292 knih,“ řekla. Taky hodně luštila křížovky. A naučila se plynně mluvit urdštinou. „To mi trvalo tak rok a půl. Učila jsem se sama, chtěla jsem jim rozumět a mluvit s nimi. Jinak bych se zbláznila,“ vysvětlila.

Z českých knih ji nejvíc bavily knihy od Radky Třeštíkové s názvem Veselí nebo Dobře mi tak. Jako by v nich Tereza viděla kus sebe. V jednom případě už jen název symbolizuje to, co si Tereza myslela o své situaci – tedy „dobře mi tak“. V knize Veselí je hlavní hrdinka třiatřicetiletá Eliška, která se po různých životních peripetiích rozhodla pro návrat zpátky na jižní Moravu, do svého dětského pokoje, k rodičům – tedy k sobě samé a ke své podstatě, „protože doma jsou odpovědi“.

Jak jsem se přesvědčil i já, také v případě Terezy budou nakonec „doma“ svým způsobem i odpovědi na kruciální otázku: Jak a proč se do takového maléru mohla vůbec dostat?

Ale o tom až za chvíli.

 

•••

Rodina a domov samozřejmě Tereze ve vězení chyběly. S přibývajícími měsíci a léty se pocit osamění prohluboval. Z kamarádů doma jí skoro nikdo nezůstal. A tak si dopisovala převážně jen s rodinou.

„Občas jsem tam hodně brečela, modlila se, prosila a volala maminku,“ řekla Tereza. V tu chvíli se podívala na svého otce, který seděl při rozhovorech vždy vedle ní, a řekla mu: „Promiň, tati, ale ta maminka jde z duše a z pusy v takových chvílích nějak automaticky.“ Miroslav Hlůšek ji pohladil a řekl: „To chápu.“

 

•••

Tereza je z rozvedené rodiny. Otec se s její matkou rozvedl, když byly Tereze čtyři roky.

A až do svých osmnácti let žila Tereza s matkou, se svou biologickou sestrou a s dalšími dvěma sestrami, které přišly do rodiny s otčímem. Později přibyl ještě bratr. Tereza se ale stejně nejvíc fixovala na svého otce.

„Od prvního dne, od 10. ledna 2018, kdy Terezu zatkli, jsem věděl, že mám problém. A že to budu muset řešit já,“ řekl Miroslav Hlůšek.

„Můj cíl byl jasný: dostat svou dceru za každou cenu domů. Cíl byl splněn, takže jsem šťastný. Protože na začátku to vypadalo až na pětadvacet let. Takže to, že tu spolu teď sedíme, je ta největší výhra,“ řekl Hlůšek.

Když jsme se viděli podruhé, pozvali mě k sobě domů do Uherského Hradiště. Tereza měla zrovna narozeniny. Na stole byla kytice, kterou jí dal otec. Na stole chlebíčky a slivovice. A protože kapka alkoholu rozvazuje jazyk, zeptal jsem se Hlůška na rovinu, jestli necítí zodpovědnost za to, co Tereza udělala.

Jenže než stačil odpovědět, vložila se do toho Tereza a otce se hned zastala. „To je klišé, že za to může táta nebo rodina. Můžu za to já. Byla jsem pitomá,“ řekla rázně.

Miroslav Hlůšek se ale do sebereflexe pouští. „Nebral jsem to jako svoje selhání. Ale uznávám, udělal jsem chyby. Velkou chybu jsem udělal, když skončila předčasně střední školu… a já řekl: ,Dobře, nebudeš studovat, tak půjdeš dělat,‘“ řekl Hlůšek. A zařídil jí, že šla do nedaleké fabriky Forschner. To je místní podnik, který vyrábí kabelážní systémy do aut. „Myslel jsem, že po půlroce s tím praští a raději se vrátí do školy a dostuduje si to. Ale to jsem se zmýlil. Nedostudovala a dostala se na scestí,“ uvedl Hlůšek.

 

•••

Tereza vydržela v továrně sedm měsíců. Pracovala na směny: ranní, odpolední a noční. Mladá blondýna byla v závodě u pásu tak trochu za exota. „Papaláši z Německa, co přijeli na návštěvu, se s ní ve fabrice fotili,“ řekl Hlůšek.

I na tomto malém detailu bylo podle něj vidět, že to mladé holky, „navíc ty hezké“, nemají v životě jednoduché. „Všichni jí od samého začátku dávali najevo, že do této společnosti nepatří, že by měla dělat spíš modelku,“ uvedl Hlůšek.

Tereza si v podniku vydělávala kolem třinácti tisíc korun. „Jo, a na Vánoce jsem dostala odměnu asi deset korun,“ poznamenala Tereza. A zřejmě právě nedostatek peněz a frustrace z malého města, v němž nespatřovala žádnou budoucnost, ji zavedly na okraj propasti.

„Chyba byla, že jsem ji poslal do sociální vrstvy, z níž si našla rychlou cestu k absolutnímu dnu společnosti. Neříkám, že dělníci jsou špatní. To vůbec ne. Chci tím říct, že to byl pro mladou holku bez peněz, která navíc neví, co se sebou, odrazový můstek k divným kamarádům s ještě divnějšími nabídkami na práci,“ svěřil se Miroslav Hlůšek a zopakoval, že svého rozhodnutí, aby šla dělat do fabriky, lituje. „Ale já měl pocit, že je jen v telecích letech a že se z toho dostane a vrátí se raději zpět do školy,“ vysvětlil.

 

•••

Tereza Hlůšková studovala nejdříve střední ekonomickou školu a pak církevní gymnázium na Velehradě. Ale – jak sama přiznává – nebavilo ji to. „Na té škole… no, ono to nebylo bůhvíjaké prostředí. Jedna učitelka tam byla vyléčená alkoholička, na náboženství nás měl ,otec‘, který si udělal během hodiny snad desetkrát vtip se sexuálním podtextem,“ řekla Tereza. „Nebrala jsem je jako morální autority,“ dodala.

„Co z vás po gymnáziu na Velehradě mohlo být?“ zeptal jsem se. „Jeptiška?“ odpověděla Tereza a začala se smát.

Na levé paži má Tereza tetování: pod výjevem mořského kompasu si nechala vepsat charakteristické: „Tereza smile.“

„Víte, když mě zatkli, trochu jsem si hrála na svini. Abych přežila. Ale v base jsem přehodnotila priority. Vězení mě dost změnilo. Všem jsem se tam snažila pomáhat, a možná i proto jsem tam byla mezi vězeňkyněmi oblíbená a přežila to,“ uvedla.

Jak jí vlastně ve vězení říkali?

Tríza, někdy Tazíra. Ale občas i „gori“ nebo „čity“, což se dá přeložit z urdštiny jako „bílá“. A výjimečně jí říkali také „angrézi“, tedy „Angličanka“.

 

•••

Otec, který se nyní o Terezu stará a živí ji, je pro ni také něco jako bodyguard. Dbá hlavně o to, aby jí dali pokoj bulvární novináři. Ty Hlůšek nemá opravdu rád.

„To, co napsali o Tereze od samého začátku až dodnes, byly z větší části jen lži a dohady. Nechápu vůbec, jak to může fungovat, že je pořád někdo čte, i když se pak dozvědí, že produkují nesmysly a dezinformace,“ prohlásil Hlůšek.

Tvrdí, že pokud se o ní napíše pravda, nemá s tím problém. „Já ji chci jen ochránit před tím, aby ji to ještě víc ničilo… Zejména teď, když se vrátila z Pákistánu po čtyřech a půl roku s verdiktem, že je nevinná,“ uvedl Hlůšek.

Koncem roku 2021 rozhodl soud v Pákistánu, že v procesu jsou pochybnosti a že neexistuje přímý důkaz, že by Tereza věděla, že v kufru, který jí byl předán, byly drogy, a že tedy pašuje heroin. A letos na jaře zamítl pákistánský nejvyšší soud odvolání celníků.

„Víte, nedělám z ní anděla…“ řekl Hlůšek. A Tereza hned dodala: „… ale ani ne čerta.“

Její otec uznává, že dcera udělala hroznou chybu. „Ale za to přece nemůže pykat celý život. Je jí teprve šestadvacet,“ řekl Hlůšek.

A právě v „mediální vřavě v bulváru“ vidí Hlůšek hlavní překážku Terezina začlenění do společnosti. „Ona je teď mediálně známá a svým způsobem ji to omezuje na normálním životě,“ řekl Miroslav Hlůšek.

 

•••

Na Hlůškovi je sympatické, jak se staví do role ochraňovatele. Podle svých slov jedná intuitivně, neboť – jak poznamenal – „každý správný chlap by měl chránit své dítě, svou dceru“. „A taky souhlasím s lidovým rčením: když si uděláte dítě, tak se musíte postarat,“ řekl.

„A proč se táta nestaral dříve?“ zeptal jsem se ho.

„Krátce po rozvodu, v roce 2000, jsem odjel do Spojených států. Původní plán pracovat v USA po dobu dvou až tří let se ale nakonec protáhl na dlouhých patnáct let,“ vysvětlil Hlůšek.

Když se poté, v lednu 2016, vrátil, s Terezou se okamžitě setkal.

I po tak dlouhém odloučení si k sobě opět našli cestu. Otec si zařídil v rodném Uherském Hradišti bydlení a Tereza se k němu vzápětí nastěhovala.

Doma ani ve škole to ale Terezu – jak již bylo řečeno – nebavilo. Neviděla před sebou budoucnost. Chtěla zažít dobrodružství.

„No, a hned v únoru 2016 jsem nastoupila do práce do Forschneru,“ připomněla Tereza. A v srpnu 2016, když z fabriky odešla, to s ní šlo už poměrně rychle z kopce. Od té chvíle dělala „koninu za koninou“ a řítila se do světa zdánlivého luxusu, který byl ale zaplněn především prázdnotou bez hodnot a dobrých vzorů.

 

•••

Tady bude nutné děj malinko posunout o dva roky zpět.

Tereza začala v „telecích letech“ koketovat s něčím, co by se dalo nazvat escort servis. Ten její začátek nebyl vůbec „na úrovni“. Spadla do toho blbě a bez cílené úvahy být společnicí a bez úmyslu to vlastně dělat.

Tereza se přiznala, že do svých sedmnácti let neměla kluka. „Nějak jsem to nevyhledávala. Já si ještě v pubertě hrála s panenkami,“ řekla Tereza. Doma měla poměrně přísný režim. „Do osmnácti let jsem musela být doma do sedmi do večera,“ řekla Tereza. Třeba v Praze prý byla poprvé až ve svých dvaceti letech.

Matka ji vedla sice přísně, ale dobře. (Matka vystudovala speciální pedagogiku a je vychovatelkou či osobní asistentkou dětí s mentálním postižením.)

Zlom nastal, když si Tereza uvědomila, že se svým životem jeptišky v sedmnácti letech nezapadá do společnosti svých vrstevnic. „Každá už měla kluka nebo sexuální zážitky a vždycky si o tom rády povídaly. A já nic. Byla jsem panna a neměla zážitek s chlapcem,“ řekla Tereza. A tak se jednoho dne rozhodla, že si najde muže. Nikoli však vrstevníka. Ve svém okolí se bála přiznat, že je ještě panna. Tak si našla o dost staršího muže a řekla mu na rovinu, že by s ním chtěla mít sex jen „napoprvé“.

Muž, jemuž bylo o dvacet let více, souhlasil. Jenže pak nabídl Tereze, že by byl ochoten se s ní setkávat i nadále a že by byl ochoten jí za to přispět na život. Tereza tak měla vlastně milence, který ji zároveň sponzoroval. K tomu, aby se situace dala považovat za skutečný „escort servis“, chyběla předem daná taxa a střídání klientů. Tereza měla dva roky jen jednoho muže a částky, které jí „přítel“ dával, nebyly zdaleka horentní, žádné mnohatisícové sumy.

„Já se zkazila vlastně až poté, co jsem dostala nabídku na escort servis v cizině,“ přiznala Tereza.

Ano, Tereza provozovala escort servis, ale když se to sečte a podtrhne – tahle šílenost trvala všeho všudy měsíc. Tři týdny dělala společnici v Belgii, čtvrtý týden si takto vydělávala ve Švýcarsku. Měsíc tedy působila v escortu a pak přišla nabídka na focení do Pákistánu… a pak už to znáte.

 

•••

Proč Tereza tak rychle s escortem skončila a využila možnosti jet do Pákistánu? V Belgii se totiž dostala do sporu se svou „bordelmamá“.

Zaprvé. Tereza tam nechtěla už déle pracovat. Nebyl to žádný luxus, a tedy ani klientela nepatřila mezi žádné atraktivní typy. Zadruhé. Bordelmamá jí nechtěla ani za ty tři týdny zaplatit. „A když jsem se vztekala, ta paní mi řekla, že pojedu do Londýna, kde shánějí modelky na focení v nějakých exotických zemích,“ popsala Tereza.

„Nechtěla jsem se vrátit domů úplně bez peněz, tak jsem nastoupila na tuhle ,cestu smrti‘, která skončila až v Pákistánu ve vězení,“ dodala.

 

•••

Kdo jí dal nabídku na práci v Belgii? Byl to přítel jedné její kamarádky z Uherského Hradiště.

„Ty bys chtěla zkusit modeling? Mám jednoho známého v Praze, který tohle umí zařídit,“ řekl Tereze v uherskohradišťském baru jeden z jejích známých. Vyřídil dva tři telefony a za chvíli přišel s otázkou: „Jela bys do Dubaje udělat fotky?“

Tereze zasvítily oči a hned kývla. V první chvíli nevěděla, že se z toho vyklube escort servis.

Jenže onen muž z Prahy, jehož znal uherskohradišťský mladík, byl zřejmě „tipařem“ pro nevěstince v zahraničí. Z Dubaje se tak náhle stala Belgie, neboť právě tam ji nasměroval onen neznámý tipař z Prahy. V Belgii znal „tipař“ „jistou paní Danu“, původem z České republiky.

K ní nakonec Tereza odjela. To ona byla bordelmamá, u které začala její „cesta smrti“.

Deset dní nato, co nabídka v baru v Uherském Hradišti přišla, Tereza odjela do Belgie.

„Tátovi jsem nejdřív řekla, že tam jedu vydělat peníze do jedné fabriky. Ale po pár dnech jsem mu sdělila, že jsem si tam našla práci au pair. Ale to samozřejmě nebyla pravda,“ přiznala Tereza.

 

•••

V době, kdy Tereza cestovala po Evropě, byl Miroslav Hlůšek víceméně klidný. „Strach jsem o ni měl, ale nepřipouštěl jsem si nic hrozného. Dnes je běžné, že mladí lidé cestují a vydělávají si na brigádách. Taková je doba,“ řekl Hlůšek.

Až když se dozvěděl o Pákistánu, zalapal po dechu. Když tenkrát v roce 2017 Tereza nastupovala do letadla, poslala mu obrázek s vlajkou země, kam cestuje.

„To je Turecko?“ zeptal se Hlůšek.

„Ne, Pákistán,“ odpověděla Tereza.

„Si děláš srandu!!“ zasupěl otec. Ale bylo pozdě.

Tereza už byla v letadle směr Pákistán, kam se jela fotit jako modelka. Poprvé ji opravdu nafotili. Bylo to údajně pro reklamní účely pro jistou existující pákistánskou firmu ChenOne. Jenže to byla jen zástěrka pro cesty do Pákistánu.

Tereza Hlůšková byla v Pákistánu celkem čtyřikrát. Z toho třikrát se vrátila do Evropy.

Až počtvrté – v lednu 2018 – jí to nevyšlo. Zda měla v kufru i při třech „povedených cestách“ z Pákistánu heroin, ona sama – jak tvrdí – neví. Vždy prý dostala kufr a neměla se o nic starat.

 

•••

„Na cestě smrti“ – jak jsme si s Terezou nazvali během našich schůzek její životní cestu, která skončila ve vězení – bylo typické, že Terezu vždy někam nalákali s vidinou velkých peněz. Ty pak buď nedostala, nebo obdržela jen zlomek. A pocit nebýt za blbku a vrátit se domů aspoň s trochou peněz ji vedl dál a dál.

Tereza za krátkou dobu společnice a kurýrky nezbohatla. Kromě obvyklých nákladů na život investovala vydělané peníze hlavně do cestování. Byla na dovolené v Egyptě, na což je hrdá, protože si ji sama zaplatila. Koupila si jednu kabelku Gucci. „Ale jinak nic. Chodila jsem normálně kupovat víno do Kauflandu,“ podotkla.

Řekl bych, že na systém, do kterého se během dvou let Tereza dostala, se dá utáhnout člověk s velkou dávkou naivismu a důvěřivosti. Do takového řetězení událostí se dostane také člověk, který prožívá krizi a frustraci a chce od života víc, než je v dané chvíli reálně možné. Na takové scestí se ale vydá i člověk, který hledá dobrodružství a únik z reality a nemá své vlastní a smysluplné plány a sny.

 

•••

„Nejhorší je, že tohle se může stát téměř každému v Česku. A když ne každému, tak mnoha lidem, celé řadě rodin,“ je přesvědčen Miroslav Hlůšek.

Něco na tom bude.

Víme, co dělají naše děti, když si myslíme, že víme, co dělají?

Docela nedávno, v polovině letošního května, vzbudil u lidí pozornost příběh, který na sociálních sítích publikoval politický aktivista Filip Hausknecht.

„Včera kolem půlnoci jsme na zastávce ve Vodičkově ulici zahlídli dva chlápky kolem 35 let, jak otravují nějaké dvě mladé holky. Chvíli nám nebylo jasné, jestli se znají, ale celé to bylo podezřelé. Pak se ale jeden z těch chlápků, co měl asi dva metry, zeptal, kolik jim je let. Odpověď byla patnáct. Asi minutu se o tom ještě ujišťoval, prý ale fakt patnáct. Společně pak nastoupili do tramvaje,“ popsal večerní událost Filip Hausknecht.

Se svou přítelkyní jel stejnou tramvají. A stejně jako muži s dívkami vystoupili na stanici Bílá labuť v centru Prahy.

„Nejdřív se zastavili ve večerce, kde nakoupili chlast, a pak vyrazili do Biskupské ulice, kde po sto metrech zašli do hotelu Bílá labuť. Poté, co nastoupili do výtahu, jsem už neměl na vybranou a volal jsem policii,“ uvedl Hausknecht.

Podle svých slov si nebyl jistý a bál se, že to může být nějaké nedorozumění. „Nechtěl jsem ale riskovat ten opačný scénář. I kdyby tam byly ty holky dobrovolně, tak jsou to furt děti. Proto jsem zavolal policii,“ dodal. Policisté dorazili po šestnácti minutách. Hned šli dovnitř. Po chvíli ještě dorazily posily, celkem čtyři auta.

„Po asi dvaceti minutách vyšli ven. Nejdřív odvezli ty holky – bylo jim oběma 13 let. Oba ty zm… pak vytáhli na ulici v poutech. Policista, se kterým jsem pak mluvil, říkal, že přijeli na poslední chvíli,“ popsal Hausknecht.

(Upřesnění: podle policie bylo dívkám 14 let.)

 

•••

Hausknecht pak požádal veřejnost, aby se více dívala kolem sebe. „Poslouchejte a dávejte na sebe navzájem pozor. Kdyby mě na to přítelkyně neupozornila, taky si toho asi nevšimnu. Bohužel po tomhle světě chodí dost zlejch a nebezpečnejch lidí. I když si třeba nejste jistí, jestli je daná osoba opravdu v nebezpečí, nebojte se zavolat o pomoc. Nebo se třeba poradit s lidmi okolo vás. Ztrapnit se je pořád lepší než ta druhá varianta,“ uvedl Hausknecht.

V případě nezletilých dívek tedy nakonec pomohla náhoda. A ať už byly dívky z jakýchkoli sociálních poměrů, možná je právě ona náhoda zachránila před nějakou „cestou smrti“, na kterou se mohly vydat – stejně jako to může udělat jakékoli dítě, aniž to jeho rodiče vůbec tuší.

„Lidi, dejte pozor na svoje malý holky,“ napsala 18. května 2022 na facebookovém profilu novinářka a moderátorka České televize Nora Fridrichová. A repostla Hausknechtovu story.

Tereza Hlůšková to štěstí neměla. Nebyl nikdo, kdo by ji probral z naivismu a hlouposti. Neměla štěstí na nějaký „zvonek“, který by ji včas probudil ze zlého snu reality, kterou – bohužel – žila tak, jak žila.

 

•••

Tereza Hlůšková byla od svého propuštění z pákistánského vězení v listopadu 2021 na jednom místě v Islámábádu. O tom, kde přesně žije, věděla jen česká ambasáda a její otec, který za ní do Pákistánu na tři týdny přijel, aby ji podpořil a pomohl v nezbytných věcech.

Tereza musela ještě několik měsíců čekat na povolení, aby mohla ze země vycestovat.

Do letadla pak nasedla 21. dubna 2022. V Praze na letišti ji čekal táta a hned ji odvezl do Uherského Hradiště. Tereza měla původně přicestovat 23. dubna, ale otec na poslední chvíli přebukoval letadlo.

To vše, aby Terezu uchránil před zájmem novinářů a objektivy kamer a fotografů.

 

•••

Miroslav Hlůšek dodnes nedokáže pochopit, že to jeho dcera udělala.

„Křehká holka z malého města, doma spí s rozsvícenou lampou, aby se nebála. A pak převeze kufr z Pákistánu? Já to nechápu. Už jen odlet z Islámábádu je psycho. To není výlet do Vídně,“ řekl Hlůšek.

Tereza jen nechápavě kroutila hlavou. A nedokázala ani otci, ani mně odpovědět.

Raději tedy zavzpomínala na to, jak se dozvěděla, že bude propuštěna z vězení. „Bachařka za mnou v šest ráno přišla, že mě zprostili viny, ale já tomu nevěřila. Potom mi to druhá bachařka potvrdila a já začala brečet – štěstím,“ vyprávěla mi Tereza.

Pak se začala procházet po vězeňském placu a i po cele. „Já pak už jen chodila. Procházela jsem se tam a zpět a říkala si: ,To není možné, ty vole, já půjdu dom, to nedám.‘ A culila jsem se u toho jak blb,“ řekla.

Byla šťastná, zároveň ale měla strach, co bude, co jí řekne rodina, co lidi v Česku. „Ale byla jsem hrozně ráda, že to místo opouštím. Už to nikdy neudělám. A moc prosím: nikdo další nezkoušejte to, co jsem udělala já. Nestojí to za to,“ dodala Tereza Hlůšková, jíž bylo letos v květnu šestadvacet.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement