Nechte zpívat Dusilku

Kultura

Jen obtížně si lze představit, že by bylo českým albem roku 2020 vyhlášeno cokoli jiného než nádherná, hudebně bezbřehá Řeka od Lenky Dusilové. Až dojde na tato slova, pozornost vzbudí postava duchovního otce a producenta alba: je jím Petr Ostrouchov, který získal spoustu cen už za desku roku loňského, kterou natočil s Vladimírem Mišíkem. Petra jsme si pozvali k Lence na oběd, protože jejich spojení působí překvapivě. „Ale ne,“ shodují se ti dva: „Lidi jenom mají spoustu předsudků.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Často si poslední dobou vyčítám, že jsem byl před devíti lety vůl.

Tehdy ještě bydlela Lenka u Staroměstského náměstí, jako vždy vůči mně byla vlídná, milá, a já byl jako vždy lehce zoufalý z toho, že jí úplně nerozumím, protože Lenka často mluví podle všeho extrémně zajímavě, ale v jakýchsi jinotajích; konkrétnější smysl jsem si spíš domýšlel.

Což je ale jedno. 

Dodnes mě trochu mrzí, že jsem jí tenkrát řekl, jak je pro mě mezi zdejšími zpěvačkami až dvojkou: „Ta tvoje Baromantika je perfektní,“ plácl jsem při odchodu, „ale nedávno vydala desku Krajina rovina Jana Kirschner, a ta je ještě o něco výš…“

Teď už Lenka bydlí na Vinohradech, má šestiletého syna, krájí zeleninu do polévky a směje se: „Přesně si pamatuju, co jsem ti na to odpověděla!“

To já taky. Pokrčila rameny, že prý mám pravdu: „Janka má něco, co já ne – určitou lehkost bytí v hudbě; v jejím hlase jako bych cítila zen, strašně ráda ho poslouchám…“

Dnes je mi za prvé líto, že jsem z hudby dělal soutěž, navíc už bych Lenku na druhé místo nedával.

„Ale jo,“ opakuje se po devíti letech, „Jančin zpěv konejší. Dělá ti dobře…“

Zatímco Lenka kmitá u sporáku, my pijeme kafe u stolu s muzikantem, vydavatelem a mimo jiné taky advokátem Petrem Ostrouchovem, který si pozdychne: „A víte, v čem je lehkost bytí Lenčina?“

 

 

Než promyslím odpověď, pokračuje: „Právě v tomhle chování. Například teď v listopadu je její písnička Vlákna první v hitparádě Radia 1, což by většina českých muzikantů v takovou chvíli spokojeně oznámila na sociálních sítích a požádala by: Hlasujte dál pro mě! Ale víte, co udělala ona? Olinkovala snad všechny kapely, které jsou v hitparádě s ní, a napsala, ať posluchači hlasují pro kteroukoliv, protože je to spousta skvělé hudby a pro ni je čest zaznít v takové společnosti. Tohle je autentická Lenka, a mně její přístup vlastně imponuje.“

Až po dvaceti letech známosti a pěti společných rozhovorech mi jasně dochází, proč je s ní obtížné udělat rozhovor – Lenka se neumí pochválit, a dává si úzkostlivý pozor, aby náhodou nemluvila jako namistrovaná hvězda. To by ji mrzelo; i proto o každé větě přemýšlí…

Ale teď to zásadní: před čtvrt rokem jsem se náhodou připletl k Lenčině koncertu na malém festivalu, hrála a zpívala úplně sama, a já u ní poprvé v životě cítil naprostou lehkost, která mě strhla a dostala do transu, z něhož jsem se po hodině vrátil krásně uslzený.

Ještě jsem netušil, že hrála písně z připravované desky Řeka a že ta deska bude – pokud si ji člověk pustí soustředěně, nahlas, ideálně z vinylu – zážitkem stejným, neřkuli silnějším.

 

Fanatik přes zpěv

I Petra Ostrouchova čtvrt století sleduju: hrál výborné ska s kapelou Sto zvířat, stal se expertem na autorské právo, založil původně jazzové vydavatelství Animal Music, složil – Želary počínaje – spoustu filmové hudby a loni coby producent výrazně oživil slávu Vladimíra Mišíka.

Teď Petr vysvětluje svůj vztah k Lence: „Mezi mé úchylky patří,“ říká tento evidentní hudební encyklopedista a analytik, „že jsem fanatikem přes zpěv. Neustále řeším, jak kdo zpívá, pozorně vnímám frázování, přemýšlím o důvěryhodnosti projevu. Vím, co mě baví – jsou to lidé, kteří zpívají tak, jak mluví, čili kteří mají v hlase přirozenost.“

Co se týče českých zpěvaček, ve své osobní elitní kategorii má Petr odedávna čtyři jména: Zuzany Navarovou a Michnovou, Ivu Bittovou a Lenku Dusilovou.

„Zpívají bez příkras a bez přílišného zapojení mozku. Je to vlastně intuitivní záležitost, což ke mně vždycky promlouvalo...“

S Lenkou se pochopitelně od devadesátých let potkávali na koncertech, párkrát si spolu někde dokonce zazpívali, on byl jejím fanouškem, ale málokoho by napadlo, že z toho může být něco víc – vždyť Ostrouchov přece hrál ska, což je styl, který Lenku nikdy moc nezajímal! 

Oba protočí panenky a Petr přiznává: „Jo, hrál jsem skáčko, ale na cizí ska koncerty jsem nechodil a vlastně jsem jiné takové kapely neposlouchal, s výjimkou Madness, na kterých mě ale spíš než hudba přitahoval ten typický britský humor a škleb... Tehdy v devadesátých letech jsem se vlastně ocitl v hudebním světě, do kterého nepatřím, ale rozhodl jsem se pochopit, jak ten žánr funguje, abych mohl psát skáčkový písničky.“

Přesto má Petr Ostrouchov dodnes pověst jakéhosi pionýra českého ska.

Zároveň má pověst skladatele, který píše symfonickou filmovou hudbu, protože přesně takovou ji složil kdysi do Želar: pak si v mnoha filmech vyzkoušel i jiné formy, což ale vnímá málokdo.

Od loňska se všeobecně vžil i další zavádějící pocit: totiž že je odborníkem na Mišíka a na to, jak objevit novou mízu v sedmdesátiletých bigbíťácích. 

A pak se taky říká, že je vydavatelem jazzu, ale pozor: „Pro mě ten jazz neznamená pětiminutová sóla na trumpetu, ale prostě a jednoduše svobodnou hudbu. Ne nadarmo platí, že nejlepší světové kapely bývají složené z jazzmanů, kteří mají řemeslný základ, a já hudbu vždycky chápal šířeji. Jak říkám – nejdůležitější je autenticita a intuitivnost. Jakmile cítím byť třeba dobře míněný umělecký kalkul, tak pro mě hudba ztrácí na své přirozenosti.“

A v tom je jasný průnik s Lenkou, o níž si dodnes někteří povrchní kolemjdoucí myslí, že je rockerka, jenže ona už dávno styly neřeší – a pokud její tvorbu něco vystihuje, tak spíše bezbřehost. 

Řídí se jen náladou, z čehož vyplývá, že když pět minut necítí potřebu zpívat, tak nezpívá, když chce udělat třináctiminutovou skladbu, tak prosím, a velmi často nepoužívá hlas v pěveckém slova smyslu, ale dělá si z něj hudební nástroj. 

Je pravděpodobné, že pokud by chtěla natočit byť jenom šestiminutovou píseň před patnácti lety, když patřila pod velké vydavatelství, dostala by dobře míněnou radu, ať ji výrazně zkrátí, ať například ustřihne dlouhé intro, protože je třeba jít vstříc rádiím.

Teď sice Lenka nemá pohodlné zázemí nadnárodní firmy, ale na druhou stranu dostala luxus v podobě vydavatelství Petra Ostrouchova, kde jí rozhodně nikdy a nikdo nic nutit nebude.

 

Proč tě vlastně zajímám?

„Loni už mi připadalo zvláštní,“ vypráví Petr, „jak dlouho Lenka nevydala sólovou desku. Viděl jsem ji hrát sólově na ostravských Crossroads, viděl jsem ji na Colours ve trojici s Beatou Hlavenkovou a Dorotou Barovou, viděl jsem ji zpívat s Monikou Načevou a Ivou Bittovou, viděl jsem ji mnohokrát s projektem Baromantika, všechno to bylo úžasné, ale sólová deska nikde, a tak jsem Lenku v červenci roku 2019 pozval na kafe a hned se zeptal: To opravdu žádná deska nebude? Protože kdybys třeba měla zájem, tak já ty tvoje nové písně znám a fakt mě baví…“

Když kafe dopili, Lenka se zeptala: „A tebe by to zajímalo hudebně, nebo vydavatelsky?“ 

Petr řekl, „obojí!“, a v září měli hotový plán Řeky. 

Když takhle vzpomínáme, Lenka prohodí to, co už dobře známe a co je pro ni typické: „Brala jsem jako čest, že můžu najednou být mezi hudebníky, které Petr na svém Animal Music vydává.“ Zjevně to není fráze, protože hned začne mluvit například o skupině Vertigo: „Ty obdivuju. Jela jsem s nimi turné a kluci do mě hučeli, ať se nebojím improvizovat, protože já se až do té doby bála pouštět do volných forem, kde hrozí chyba – každá chyba mě až do setkání s Vertigem odpálila…“

(Dnes už ví to samé, co vzápětí prohodí Petr: „K svobodnému hraní termín chyba nepatří, stejně jako nemůžeš jít krajinou a říct, že támhleten strom je blbej, protože roste křivě.“)

 

Hlavně ať je spokojená

Hudební producent je zásadní osoba odpovědná za konečnou nahrávku. Každý je jiný, uveďme si pár příkladů; třeba dva Ostrouchovovy oblíbence.

Slavný Rick Rubin chtěl začátkem devadesátých let znovu nastartovat Johnnyho Cashe, a skutečně s ním pak natočil spoustu veleúspěšných desek, z nichž ta první vznikla zhruba takto – Rubin řekl Cashovi, aby mu jen tak s kytarou a bez přípravy hrál celý den písničky. Kdyby Cash tušil, že jde o nahrávání, bránil by se, neboť byl už dávno zvyklý na velký zvuk s několika kytarami a smyčci, ale teď zdánlivě o nic nešlo. Rubin si ho pozval domů na takzvanou lepší zkoušku mejdanového typu, lehl si s doutníkem na gauč, řekl Cashovi, ať hraje, cokoli má rád, občas píseň svoji, občas coververzi, a večer překvapenému muzikantovi řekl, že deska je hotová. Natočená: „Just you and your guitar!“

Druhým příkladem budiž T-Bone Burnett – úžasný producent, který ovšem ať natáčí s kýmkoli, vždy vnutí do desky svůj vkus, a tak každá zní, jako by šlo o jeho vlastní kapelu s jasně rozpoznatelným zvukem, k níž se jenom přidávají různí zpěváci: jednou Robert Plant, jindy Elvis Costello, potom Elton John. Neboli kdo si vybere Burnetta, ten dopředu ví, jak zhruba bude jeho nahrávka znít, protože se producentovi musí přizpůsobit…

Spousta dalších hudebních producentů vytváří cíleně zboží – najdou si například zpěvačku, která vyhrála talentovou soutěž, a do měsíce s ní udělají album podle vlastního uvážení, protože začínající umělkyně je zatím naplněna posvátnou hrůzou a všichni ostatní tak nějak tuší, že hlavní význam celé práce je ten finanční…

A kam zařadit producentství Petra Ostrouchova?

„Nejsem žádný velký vizionář,“ připouští, „nevytvářím trendy. I tak mě baví hledat nové cesty, ale hlavně bych řekl, že se snažím, co nejlépe dovedu, posloužit zpěvákovi a projektu.“

Hned na začátku práce na Řece si tedy zaktualizoval obecně platné krédo: „Hlavním cílem je udělat desku, se kterou bude Lenka spokojená. Samozřejmě můžu nabízet svůj názor, jestli má být někde mezihra dvoutaktová nebo čtyřtaktová, ale to jsou jen detaily. Celkovou architekturu staví Lenka; je to její deska, její otisk.“

Na druhou stranu ale dopředu požádal, aby mu Lenka sepsala synopsi. Chtěl vědět, o čem její album filozoficky bude, co která skladba znamená a proč má plynout sedmdesát minut zrovna tímto směrem. 

Nevadilo jí to, protože je odjakživa poctivá a všechno promyšlené mívá. Vysvětlila, že má jít o jakýsi nepřerušovaný tok hudby, o řeku, která zní jednolitě, ale je plná kontrastů, a protékat bude mezi různými zpěvaččinými příběhy a emocemi. 

Dobře, mohlo se začít.

Pokud bychom natáčení měli srovnat s loňským Mišíkem, v něčem bylo podobné a v něčem jiné. „Podobnost je v tom, že jde o dva naprosto autentické umělce, ale Vláďa byl ve studiu jen občas. Dal mi hotové demáče, které nazpíval s kytarou, a naším cílem bylo najít zvuk, který mu bude slušet na míru – ohledně aranží nám s mojí kapelou dal důvěru a jednou za tři dny přijel písně nazpívat.“

Lenka byla ve studiu po celých třiatřicet natáčecích dní a řešila každou notu. „Jak říkám, ona je středobodem všeho a my tři ostatní jsme jejím ideám posloužili,“ dostává Petr nenápadně do vyprávění i druhého producenta s přezdívkou Aid Kid a zvukového inženýra Milana Cimfeho.

Potřebu posloužit zpěvačce všichni chápali, a tak během dlouhého natáčení nevznikl jediný spor. Anebo vznikl?

Lenka přemýšlí: „Zasekli jsme se asi jen kvůli frázování,“ vzpomene si. „Petr mi vysvětloval, že se v českých textech často špatně používá přízvuk, což jsem si nikdy dřív tolik neuvědomovala, a tak to ani neřešila.“

O co jde: V různých jazycích se klade přízvuk ve slově na různé slabiky, například v italštině na tu předposlední, „italiÁÁÁno“, a v češtině bývá akcent na první dobu. „Neříkáme ,maSO‘ nebo ,zeleNIna‘,“ uvádí Petr příklad, „a mně vadí, když se kvůli hudební frázi napasuje přízvuk ve slově na jinou než první slabiku – byl bych nešťastný, kdyby můj oblíbenec zpíval třeba refrén ‚poČAsí je dneska kráSNÉ‘, no a my měli akcentovou chybu asi na třech místech, která Lenka se spoluautorem textů Martinem Kyšperským rychle opravila…“

Na zpěvačce je vidět, že o nutnosti stoprocentně dodržovat přízvuky není přesvědčena dodnes, ale pochopila, jak by Petr byl nešťastný, tak mu vyhověla – brala to jako zajímavé luštění křížovky. „Ty jsi prostě právník zvyklý pracovat s jazykem,“ konstatuje teď v kuchyni, a Petr se omlouvá: „Je to nějaká moje nemoc, ale sebelepší písničku, kde to je špatně, vnímám už navždy jako píseň s blbými přízvuky…“

Mimochodem, Petr Ostrouchov musel do Řeky vrazit spoustu vlastních peněz, což je poznat například z toho, jak nádherně vypadá Lenčina deska (obzvlášť ta vinylová) i svým zpracováním.

Zatím nikdy kvůli žádné muzice takhle finančně neriskoval: „Ale chápal jsem, že Lenčino album potřebuje velkorysejší přístup, a těch třiatřicet dnů ve velkém studiu nebo vylisování vinylů za dvě stě tisíc mi za to stály. Věřím, že jestli má svět trochu vkusu, tak se mi ty peníze vrátí zpátky. Což říkám jako realista, který by podobnou částku neinvestoval například do zmíněné skupiny Vertigo, kterou zbožňuju, hudebně ji mám na stejném levelu jako Lenku, ale vím, že ekonomicky by to jednoduše nikdy nevyšlo.“

 

Jak říká Cimrman

Před odchodem se dopředu tak trochu rozčílím při představě, že ani takhle originální album neuspěje za hranicemi, ale ti dva se mi smějí.  

Lenka řekne: „To víš, že bych si chtěla zahrát šňůru před nějakou velkou kapelou nebo dostávat pozvánky na ty experimentálnější zahraniční festivaly, ale žádné větší prorážení už skutečně neočekávám, bylo by to pošetilé. Nehledě k tomu, že mi není dvacet a o mezinárodní slávě vůbec nepřemýšlím. Jestli mě něco láká, tak jedině to, že bych se mohla zase něco nového naučit...“

A Petr Ostrouchov jen mávne rukou: „Měli bychom se zbavit všech očekávání, protože jak říká Jára Cimrman: Prvek očekávání je střídán prvkem zklamání.“

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama