Po přeslici: Happy end

Měsíc i hvězdy zakryly mraky, byla tma. Domů z práce se drápal na kole, lesem, po turistické červené. Přestože vedla prudce nahoru a on si musel cestou domů pěkně máknout (cykločest mu nedovolila slézt a kolo tlačit), byl šťastný, že jede z práce tiše a ekologicky přírodou, že už nemusí sedět v autě a popojíždět v nekonečných kolonách po dálnici, jak musel čtvrtstoletí předtím.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Červená kopírovala terén, jejž dobře znal, a právě proto si teď, v totální tmě, zapnul na řídítkách světlo. Jeho kužel osvětlil zleva kopec porostlý stromy, zprava nic. Tam je čtyřmetrová rokle, v níž leží popadané kmeny, které bouřky vyvrátily, a on je kdysi, ještě jako prostý občan a obyvatel obce, ze závalu cesty v dobrém skutku vyřezal. 

Tehdy v rokli ležel i on. Letěl tam po zádech s (běžící) motorovou pilou v rukou (měl starý model bez brzdy), neboť si, jak až v letu pochopil, pod sebou řezal větev. V jeho případě to byl kmen zaklíněný do jiného. Když kmen přeřízl, síla, kterou tím uvolnil, ho vystřelila do vzduchu. Salto do rokle mohlo být jeho poslední. Ale nebylo. 

Čas od času tam spadne i teď, kdy se stal v obci (uvolněným) starostou a domů z úřadu, z údolí na kopec, se vrací pozdě v noci. Teď padá do rokle pro změnu s kolem, když mu na mokrém kořeni nečekaně podklouzne. Padá, aniž by se zmohl na záchranu. Tretry má zaklapnuté do pedálů a nikdy se mu je ve vteřině pádu nepodaří vyklapnout, aby chytil balanc. Padá a věří, že se, jako už párkrát, nezahákne rámem za křoví a nezůstane v rokli viset hlavou dolů. Doufá, že ho nikdo nevidí. (Ach, ta cykločest!) Ale kdo by chodil o půlnoci pustým lesem, aby se dočkal starostova pádu? (Radši pošle udání.)

 

Upřímně: červená domů vede jen způli. Po chvíli míří k poutnímu místu U Dubu, kterému by se mohl vyhnout a jet cestou kratší a rychlejší. Ale proč by to dělal, když ho doma nikdo nečeká? (Manželka mu zdrhla do města. Přírody a samoty v lese má prý dost.) U Dubu postavily Lesy ČR dřevěný altán a on k tomu místu, ještě jako prostý občan a obyvatel obce, založil Dubovou kroniku. Léta ji obnovuje. Číst v kronice se stalo jeho srdeční záležitostí. Závislostí. Ať jde, nebo jede na úřad či z úřadu kdykoliv, vždycky se tam zastaví. Vydýchá se, spočine a rozechvěle čte vzkazy poutníků. Však se ho teď jako starosty obce, kam dub s altánem patří, týkají tím víc.

Vzkazy bývají plné obdivu k nádhernému místu v lůně přírody (manželka promine). Jenže se vždycky najde někdo, jehož názor začíná i končí u kosočtverce. Počmárá jimi spoustu stránek, které on přitom vlastnoručně a s láskou očísloval – a starosta pak prožívá těžký vnitřní boj. Má kosočtverce v kronice nechat? Má je vytrhnout? Kam až sahá svoboda projevu, kterou sám bezmezně vyznává? Píča je přece taky názor! Ale když je jich třicet, je to ještě názor, anebo jen zlovůle?

V dnešní temné noci starosta ani jednou s kolem nespadl a jeho cyklistické světýlko žádné píčoviny v kronice neodhalilo; bylo mu krásně. Laskavé zápisy dne končily strohou větou: Dylan was here! Jaké bylo starostovo překvapení, když kousek od altánu ležely na zemi dvě bankovní karty, lístek na cestu z Prahy do Brightonu a řidičský průkaz, začínající jménem Dylan!

Hmmm, co teď? Starosta propátral okolí, jestli tu tenhle devatenáctiletý kluk někde pod širákem nespí. Nikde nikdo. A teď? ptal se poctivý nálezce sám sebe. Věděl, co je to za paniku, ale i bezmoc, když člověk něco ztratí – a obzvlášť bankovní karty. Jak šíleně hledá, jak se obviňuje, zuří. Jak je zoufalý. 

Přemýšlel, jestli se má zachovat jako ve Švýcarsku, kde se nalezené předměty nechají na místě, na viditelném místě, aby je nemohl hledající, který jde zpátky po svých stopách, přehlédnout. Však si to se svým zapomenutým fotoaparátem sám v Alpách vyzkoušel – a fungovalo to. Jenže nechat bankovní karty v lese, v Čechách! Starosta napsal pod Dylanův zápis doušku o tom, jaké číslo má volat, chce-li své věci zpět, a šel domů. 

Nikdo nevolal ani v noci, ani ráno. A protože byl pátek a Dylanova jízdenka měla sobotní datum, začal pátrat sám. Vždyť pracoval čtvrt století pro kriminální policii – sice jen jako technik, ale pátrání měl v krvi. Byl rozený detektiv. 

Nejdřív zavolal linku 158, Policii ČR, ale tam mu řekli, co věděl sám: hledají jen ohrožené na životě. Pak mluvil s hafem úředníků na městském úřadě. Nakonec ho odkázali na cizineckou policii. Jenže tam se nekonečně dlouho dohadovali, pod kterou služebnu altán v lese patří. Když se dohodli, řekli, aby doklady přivezl, protože s kopiemi nepracují. Cesta tam a zpátky byla sto kilometrů; starosta odmítl. K čemu by to bylo, když turistu toho jména v databázi přihlášených k pobytu stejně nenašli? 

V pět odpoledne – byl to ten den asi šestnáctý telefonát – zavolal na britské velvyslanectví. Absolvoval kolečko s automatem, kde mačkal další a další čísla, aby se s někým spojil. Vše skončilo tam, kde začalo. Tehdy se přistihl, že kreslí, ano, on, starosta, taky kreslí… Kosočtverce!

Na víkend do Prahy za manželkou přijel pozdě večer, vyřízený. Když se ho příkře zeptala, proč jí odpoledne praštil telefonem, hodil Angličanovy věci na postel a řekl zoufale: Protože proto! A pak se na tu postel zhroutil.

Manželka, důchodkyně, vzala do ruky Dylanův řidičák a zeptala se: Mrknul jsi na Facebook? Nečekala na odpověď (starostovi stejně vždycky trvá nejmíň půl hodiny), zadala celé jméno do vyhledavače, za minutu Dylana našla, za druhou zkontaktovala a třetí minutu jí Dylan odpověděl, že jo, že je to on! Ale je v Praze a zítra odjíždí brzy ráno (nevěděl, že ztratil i jízdenku!). Mohli by mu doklady poslat domů, do Anglie? 

I’d be more than happy to pay for postage! Ale my jsme taky v Praze, napsala mu. Přijeďte na tuhle adresu. 

Za hodinu u nich s kamarádem radostně zvonili. Než s manželkou Dylanovi nalezené věci předali, starosta se stal znovu detektivem, snad přímo kriminálním radou. Chtěl důkaz totožnosti. Zeptal se jako při výslechu: Co jste včera napsal do Dubové kroniky, no?! Dylan se nadechl a řekl: Dylan was here! 

Zazvonil zvonec a pohádky je šťastný konec.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama