Austrálie: tradiční vypalování v éře klimatických změn

Report

V čem se liší běžné australské požáry od těch současných, přibližuje pro webové stránky magazínu Reportér česká tlumočnice a překladatelka, která žije se svým manželem – biologem a odborníkem na nakládání s krajinou a ekosystémy – u Perthu v Západní Austrálii.

Od září 2019, za necelý půl rok, lehlo v Austrálii popelem přes 10 milionů hektarů buše, tedy o pětinu více než je rozloha České republiky. Z toho v Novém Jižním Walesu, nejobydlenějším státě, shořelo přes 5 milionů hektarů buše, což je území o velikosti Čech. Pro srovnání: během rozsáhlých požárů v jihoamerické Amazonii shořelo v loňském roce dle odhadů přibližně 900 tisíc hektarů, to znamená desetkrát méně než dosud v Austrálii.

Prach a popel zbarvil do růžova ledovce na Novém Zélandu, který leží dva tisíce kilometrů od břehů Austrálie. Podle Světové meteorologické organizace dým doputoval přes Tichý oceán k břehům Chile a zřejmě zasáhl i Antarktidu. Dopady požárů jsou již nyní těžko představitelné, konečná bilance bude ještě mnohem hrozivější. V Austrálii není ještě ani polovina léta a meteorologové neočekávají v následujících měsících výraznější deště.

 

Miliony místo statisíců

I z úst vysoce postavených australských politiků opakovaně slýcháme tvrzení, že požáry jsou tu přirozeným jevem, s nímž se země v minulosti dokázala vypořádat. Naznačují tak, že současné požáry nejsou výjimkou, natož aby souvisely s klimatickými změnami či s energetickou politikou země. První část tvrzení je bezesporu pravdivá. Požáry jsou dokonce pro zdejší ekosystém nutné, protože řada rostlin, například některé druhy banksie či eukalyptu, se rozmnožují právě díky vysokým teplotám způsobeným pravidelnými požáry. Letošní situace je ovšem výjimečná z hlediska rozsahu i typu požárů a experti se shodují, že požáry souvisejí se změnami klimatu, zvyšováním teplot a snižováním srážek. Čerstvá zpráva Australského meteorologického ústavu potvrzuje, že rok 2019 zde byl nejteplejším a nejsušším rokem přinejmenším od roku 1910, kdy začalo systematické měření teplot na kontinentu. Průměrná teplota přesáhla o 1,52 °C dlouhodobý průměr a 18. prosinec byl nejteplejším dnem v Austrálii s průměrnou teplotou 41,9 °C. Právě kombinace vysokých teplot, extrémní vyprahlosti krajiny a také silných větrů přispěla k šíření požárů, které se brzy vymkly kontrole.

Požáry sužují Austrálii každý rok, ale ty letošní se od těch předchozích liší. K zatím nejrozsáhlejším požárům v novodobé australské historii došlo v letním období 1974-1975, kdy shořelo území o celkové rozloze větší než 100 milionů hektarů. Tehdy ovšem šlo zejména o travnaté oblasti spíše v řídce obydlených částech Austrálie. Letošní požáry ničí zalesněné oblasti a buš, včetně deštných pralesů. V minulosti měly také požáry lokálnější charakter: zasahovaly sice rozsáhlá, ale ohraničená území. Období australských požárů začínalo obvykle kolem listopadu v Novém Jižním Walesu, následně se živel přesouval směrem na jih do států Victorie, Jižní Austrálie a do Tasmánie. V posledních letech však bývá období požárů stále delší a v jednotlivých oblastech se časově překrývá. Ještě nikdy se nestalo, aby najednou hořela rozsáhlá území ve všech státech a územích Austrálie (zatím kromě území hlavního města, označovaného zkratkou ACT) od jižního Queenslandu přes celý Nový Jižní Wales, stát Victorie a Jižní Austrálie, východní pobřeží Tasmánie až po Západní Austrálii. Postižená území se dříve počítala ve stovkách tisíců hektarů, letos je to v milionech.

 

Kontrolované vypalování

Klíčovým opatřením v boji proti požárům a k jejich prevenci je úředně nařízené, plánované pálení vybraných oblastí. Hlavním cílem je snižovat objemy hořlavého materiálu, například suchých větví, podrostu, spadaného listí a podobně, a tak bránit šíření požárů, mírnit jejich intenzitu a chránit obydlené oblasti a majetek. Každý rok jsou takto cíleně vypalovány desítky tisíc hektarů buše a každý stát má nastaveny cíle, jak velké území je nutné vypálit. Letošní požáry ovšem ukazují, že v extrémnějších klimatických podmínkách tyto metody nejsou schopny zabránit nebo zpomalit šíření požárů. Oheň totiž postupoval se stejnou intenzitou a rychlostí i v oblastech, kde preventivní vypalování proběhlo. Toto vypalování musí navíc probíhat za vhodných podmínek, tedy v době, kdy nehrozí vznik velkých požárů. Vzhledem k delším obdobím extrémního sucha a horka je časová výseč umožňující vypalování kratší, a často proto není možné vypalování provést bezpečně.

Nařízené vypalování je primárně zaměřeno spíše na krátkodobou prevenci požárů a ochranu majetku než na dlouhodobé strategické nakládání s krajinou tak, aby byl ekosystém celkově odolnější vůči požárům. Tím se liší od tradičních metod vypalování praktikovaných původními obyvateli, takzvaného „kulturního vypalování“ (cultural burning). Původní obyvatelé vyvinuli velmi propracovaný systém kontrolovaného pálení krajiny, který byl založen na hlubokých znalostech jejich země a duchovním vztahu k přírodě a prostředí, v němž žili. Tradiční metody spočívají v pomalém pálení menších území. Vznikají tak mozaiky oblastí s různým složením vegetace různého věku a odlišným objemem hořlavého materiálu. Velké požáry následně nejsou tak časté a šíří se pomaleji, neboť jim v cestě stojí vypálené oblasti s minimem hořlavého materiálu.

Tradiční vypalování bylo prováděno ručně a v době, kdy panovaly nižší teploty, takže vznikal takzvaný chladný oheň, který hoří pomaleji a je méně intenzivní, což umožnilo zvířatům včas utéct, případně najít úkryt v korunách stromů, které těmito ohni nebyly zasaženy. Oproti tomu současná praxe plánovaného vypalování probíhá zejména z ekonomických důvodů tak, že jsou ohně zapalovány ze vzduchu. Takto plánované a prováděné požáry jsou často plošné, rozsáhlé a oheň dosahuje vyšších teplot, což vede k drastičtějšímu ničení místních ekosystémů. Navíc pokud by současné metody měly plnit svůj účel ochrany obyvatel a jejich majetku, muselo by podle expertů vypalování probíhat v blízkosti obydlených oblastí, což s sebou ovšem nese evidentní bezpečnostní a zdravotní rizika a vyvolává obavy místních obyvatel.

V mnoha oblastech Austrálie nicméně probíhají projekty, které využívají tradiční znalosti místních obyvatel a jejich metody kontrolovaného vypalování. Jsou známy i konkrétní případy vzdálených usedlostí, které právě díky tradičnímu způsobu vypalování buše letošní požáry ustály s výrazně menšími škodami než jinde. Tyto tradiční způsoby vypalování jsou časově a finančně nákladné a vyžadují dlouhodobé strategické plánování. Vytvářejí však ekosystémy, které jsou vůči požárům přirozeně odolnější, i když ne zcela imunní.

 

Dopady na ekosystémy

Alarmující čísla hovoří až o miliardě zvířat, která v souvislosti s požáry zatím uhynula. Podle aktualizovaných odhadů Sydneyské univerzity uhynulo kolem 800 milionů kusů zvířat a více než miliarda jich je požáry dotčena. Tyto výpočty jsou založené na hustotě populací jednotlivých zvířecích druhů v Novém Jižním Walesu a zahrnují pouze savce (bez netopýrů), ptáky a plazy. Uvedená čísla tudíž nezahrnují například žáby, hmyz a další bezobratlé živočichy. I tyto počty budou v příštích týdnech a měsících narůstat.

Nejde však jen o absolutní počet uhynulých jedinců, ale zejména o poškození či kolaps celých ekosystémů. Některé z nich se budou obnovovat desítky let, některé se už neobnoví. Zvířata, která požáry přežijí, se nemají kam vrátit, neboť jejich přirozené prostředí lehlo popelem. Navíc jim hrozí větší nebezpečí od zdivočelých introdukovaných druhů, jako jsou kočky nebo lišky. Austrálie má již tak smutnou pozici země s největší mírou vymírání živočišných druhů, ovšem tato pohroma může mít pro její ekosystém zcela fatální důsledky.

Případ ikonických australských koal mluví za vše. V některých oblastech jsou nyní koaly považovány za „funkčně vyhynulé“, neboť jejich populace klesla na tak nízký počet, že je jejich přežití nejisté. Požáry navíc zasáhly i některé další cenné ekosystémy, zejména Gondwanské deštné pralesy, které jsou součástí přírodního dědictví UNESCO a které dříve dokázaly požárům odolávat, nebo také národní park Stirling Ranges v Západní Austrálii, což je jeden z „hotspotů“ biologické rozmanitosti, tedy oblast s výjimečnou druhovou rozmanitostí.

 

Tvrdošíjně postaru

Situace v Austrálii je zcela bezprecedentní a vyžaduje nejen výjimečná krátkodobá opatření, ale i přehodnocení celkové strategie a přístupu k životnímu prostředí. Nevypadá to však, že by zdejší politický establishment byl na podobnou změnu připraven. Na poslední klimatické konferenci COP25, která se konala v prosinci 2019 v Madridu, Austrálie svým nekompromisním, odmítavým postojem ke snižování emisí skleníkových plynů zmařila úspěch jednání. Její už tak gigantické emise CO2 se vloni dokonce meziročně zvýšily.

Podle mezinárodní studie Climate Change Performance Index z dílny organizace Germanwatch patří Austrálii jedna z posledních příček, pokud jde o vládní opatření pro boj proti změnám klimatu. Například v Queenslandu byla navzdory mnoha protestům zahájena výstavba obřího uhelného dolu. Vláda však zatím nehodlá svou energetickou strategii měnit a souvislost mezi požáry, změnami klimatu a vládní politikou nepřipouští. Austrálie je tak zemí s výjimečným přírodním bohatstvím a zároveň s výjimečně neprozíravou politikou jeho ochrany.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama