Tady bydlí bobři

Obrazem

Na jedné straně rybníka Polovce, kousek od dálnice D1, je hladká a upravená hráz. Že u ní vládne člověk, je poznat podle vyjetých kolejí od auta. Protější hráz je ale jiná. Rozrýpaná a protkaná chodbami. Do vody vedou cestičky, které vypadají jako skluzavky. Některé stromy jsou okousané, jiné pokácené, břeh je podemletý, takže se celá řada bříz sklání nad hladinu. Zem je protkaná potůčky a ukončená „průplavem“. Vlastně už to není hráz, ale poloostrov. Vyjímá se tu neobvyklá stavba – hrad z bahna a větviček. Tady vládne bobr evropský.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Bobr má na bydlení svoje nároky. Největší v Česku žijící hlodavec spí ve své noře na suchu, potřebuje z ní však přímý vstup do vody. Noru si ale může vyhloubit, jen pokud najde přiměřeně vysoké břehy. Když jsou naopak břehy nízké, musí si postavit hrad. Z větví, kmenů a bahna. A večer po probuzení hurá rovnou do řeky, rybníka či jezera: bobr je totiž noční zvíře.

U Měřína na Vysočině se velmi ohrožený a chráněný živočišný druh zabydlel natolik, že jsou tady k vidění oba typy obydlí.

„Když se na rybníce mezi Černou a Měřínem kolonie bobrů někdy před patnácti, možná dvaceti lety objevila, byl to trochu poprask,“ vzpomíná starosta Černé Vítězslav Plocek. Bobři jsou pracovití, začali stavět hráze: takto vytvářené vodní nádržky zajišťují zvířatům, že se mohou pohybovat bezpečně pod hladinou, nebo třeba to, že mohou vodou snadněji přepravovat dřevo. Pro lidi to ovšem byla komplikace; voda blokovaná hrázemi přetékala a zaplavovala silnici, což byl – obzvláště v zimě – problém.

„Ochránci tehdy tvrdili, že jediný způsob, jak se jim dá znemožnit stavění hrází, je vložit do nich nějakou rouru. Tu zvířata nedokážou ucpat,“ vzpomíná starosta. „Opravují totiž trhliny na povrchu hráze, ale ne dole.“ Nikdy na to nedošlo, problém se vyřešil výjimkou z podmínek ochrany bobra. Jím vybudovaná hráz se může – samozřejmě tak, aby to zvíře neohrozilo – odstranit, takže se zabrání zaplavování silnice. To je potřeba udělat zhruba jednou ročně, bobři totiž hráze pečlivě obnovují.

V našem regionu začal bobr mizet před pár stovkami let, ve volné přírodě byl zcela vyhuben v polovině osmnáctého století. Do Česka se za vydatné pomoci ochránců životního prostředí vrací v posledních desítkách let. Po reintrodukci (záměrné vypuštění zvířat do míst původního výskytu - pozn. red.) v Rakousku a v Německu, se v povodí řeky Moravy začal rychle šířit, k Měřínu doputoval po řece Oslavě a v osidlování pokračoval až na Sázavu.

 

 

U Měřína se zabydlel víceméně náhodou. Ministerstvo životního prostředí zafinancovalo z krajinotvorných programů opravu zdejšího rybníka, kde ochránci vytvořili tůně pro obojživelníky. K jejich překvapení se ale nově vytvořený biotop zalíbil bobrům. Nejenže tady zůstali, místo dokonce zcela přetvořili. Bobrem upravené laguny na Křivém potoce začínají na jedné straně silnice, pod níž potok teče do rybníka. „Letos jsem na ně u těch tůní několikrát čekal, ale zdá se, že už tam bobří rodinka okousala a pokácela, co se dalo, a přesunula se potokem pod silnicí blíž k rybníku,“ říká fotograf Petr Lemberk. „Nakonec jsem je našel díky tomu, že o kus dál pokáceli na hrázi břízu, to je prozradilo.“

Když bobr skácí strom, nemá ho člověk uklízet. „Kdysi bydlel u rybníka na samotě děda, který jim vždy pokácený strom sebral, odvezl ho a pořezal a tím je nutil kácet dál a dál,“ vzpomíná starosta Vítězslav Plocek.

V letním období se bobr živí převážně trávou, listy a bylinami; stromy obvykle kácí na podzim a v zimě, spořádá přitom větvičky, lýko i měkkou kůru. „Aspoň přes zimu je důležité bobrovi strom nechat,“ potvrzuje Václav Hlaváč z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. „Odstranit ho můžete až na jaře, kdy dochází k rozvoji vegetace a bobři přecházejí na bylinnou potravu.“ Hlodavec má nejradši měkké dřeviny – vrby, olše, břízy nebo topoly, občas ale pokácí i smrk nebo jedli. Proč?

„Není to jeho standardní potrava a zdá se, že tyhle stromy jenom pokácí a nekonzumuje,“ říká Václav Hlaváč. „Možné vysvětlení je, že jehličnany v blízkosti vody bobr odstraní, aby měly víc prostoru jeho oblíbené vrby a další vegetace, která mu může sloužit jako potrava.“ Na místech, kde má zvíře tendenci kácet, ale člověk si to nepřeje – tedy například v sadech nebo parcích kolem řek –, dávají majitelé drátěné pletivo na spodní část stromu zhruba do výšky jednoho metru, kam náš největší hlodavec ještě dosáhne. Několik takto ošetřených stromů je k vidění i tady u rybníka Polovce.

 

Hybaj do světa

Ochránci tipují, že je bobrů v rybníce a jeho přítoku zhruba šest nebo sedm, jedna či dvě rodiny. „Těžko se to odhaduje, mláďata v rodině žijí dva roky, takže se to mění.“ Když nastane doba pro narození další generace, rodiče dospělá mláďata pošlou do světa, odborněji řečeno: vypudí je. Rodinná skupina mívá tři až sedm členů.

Někteří lidé se zlobí, že bobři kácí stromy, nicméně celkové přínosy jejich působení z ekologického hlediska převažují. Na přirozených tocích jsou vítáni. Díky nim vznikají různé linie břehů, voda je někdy pomalejší, někdy rychlejší, takže v ní může žít rozmanitější množství druhů ryb a dalších organismů. Tradiční pobřežní vegetace, porosty vrb a olší, se rychleji obnovují. „Bobři také často kácejí stromy, které byly u vody vysazené, ale v podstatě tam nepatří, často začínají s javory,“ vysvětluje Václav Hlaváč.

Horší je to na technicky upravených tocích a rybnících. Protože u nás bobr nemá přirozeného nepřítele, postupně se dostává blíž k civilizaci, kde může poničit člověkem vybudované vodní nádrže. „Žijeme v kulturní krajině a v takových případech musíme zasáhnout,“ říká Václav Hlaváč. Bobr je sice chráněný, ale zároveň je považován za konfliktní druh.

Území České republiky se tak z hlediska jeho ochrany dělí do tří zón. V zóně A má zvíře neomezený prostor a do jeho populace se nezasahuje. Většina území ČR spadá do zóny B, kde je možné do populace v případě potřeby zasahovat, třeba tak jako u Měřína – odstraňováním hrází. Do této zóny patří většina Kraje Vysočina. Zóna C
je území, kde je přítomnost bobra nežádoucí. Dokáže totiž způsobit velké škody, například protržení hráze nebo úplný zánik rybníka. Platí to pro oblast jižních Čech, kde je vodních děl hodně. Zde je dokonce povolené bobry lovit. „Snažíme se prosazovat takové řešení, aby se předešlo škodám a problémům a zároveň bobr mohl v přírodě dál existovat,“ vysvětluje Václav Hlaváč. „Hráze je možné technicky zabezpečit. Jen v případech, kdy dál hrozí škody velkého rozsahu, je možné povolit lov. “

Když rodiče v předjaří vyženou dospělá mláďata, začínají mladí bobři migrovat. Cestují podél vodních toků a hledají vhodné prostředí. Často urazí desítky kilometrů a na cestě se dostávají do svízelných situací. Překážkou jsou pro ně například městské jezy v nábřežních zdech. Tam bobr jez nemůže jednoduše obejít, a někdy se dostane až na místa, kde jezdí auta. V Třebíči se občas objeví na autobusovém nádraží. To pro něj většinou nekončí dobře.

 

Schůzka na focení

U čerstvě skácené břízy si fotograf Petr Lemberk postavil speciální stan, díky němuž se ke zvířatům dostane blíž. Ze svého hradu bobři vyrážejí hned po setmění a vrací se často nad ránem. Na bobry ve tmě kvůli focení svítí, ale zdá se, že jim to nevadí. „Asi jsou zvyklí, že na ně jde světlo z domu nad rybníkem,“ přemýšlí Petr. Možné to je, hlavní důvod ale vysvětluje Václav Hlaváč: „Bobr má vrozené únikové reflexy před predátory, hlavně před vlkem, takže mu vadí šustění nebo kroky, to uteče do vody, ale světlo nepředstavuje nebezpečí, nemá to spojené s predátory a ohrožením.“

Fotograf přitakává: „Zvuk bobry vyplaší vždycky, jednou jsem je konečně zahlédl, ale kolem projel cyklista. Bobr pleskl ocasem do vody, to byl zvuk, jako když o hladinu plácnete pádlem, a zmizel na několik hodin.“ Plochým šupinatým ocasem zvíře ostatním signalizuje hrozící nebezpečí.

„Největší problém je, že si s bobrem nemůžu domluvit schůzku,“ směje se Petr Lemberk. V malém stanu na focení přírody tak u rybníka strávil několik večerů, kdy se bobři neukázali. Ještě za světla tak aspoň vyfotil labuť nebo kroužícího ledňáčka. Do stanu se schová asi hodinu před setměním a pak s foťákem na stativu bez hnutí čeká, až utichne vítr a začne se vlnit voda. Zatímco minule pozoroval tříčlennou rodinku, dnes připlave jeden bobr, obeplave dvě kolečka a vyrazí na protější břeh. Tam ohlodá větev a veze si ji do svého hradu. Znovu už se neukáže.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement