Karel Schwarzenberg: Mít aspoň hodinu denně lidi rád

Report

Dobročinnost v naší zemi je na vzestupu, štědrost Čechů a Češek letos opět trhala rekordy – a není to jen v důsledku tornáda na jižní Moravě. Přesto zůstávají oblasti, kam příliš naší velkorysosti zatím neproniklo: pomoc lidem propuštěným z vězení, léčícím se z nejrůznějších závislostí či prchajícím ze své vlasti. Také o tom je rozhovor s Karlem Schwarzenbergem, který vyšel v prosincové příloze Umění darovat – pro magazín Reportér ji připravuje Nadace Via.

Víme, že o své filantropii nemluvíte a nechcete na tom nic měnit...

Ano, o filantropii se nekecá. Ta se musí dělat.

 

Přesto bychom s vámi rádi probrali některá obecnější témata a principy, na kterých dobročinnost funguje. Můžeme to zkusit?

Budiž. Co byste potřebovali vědět?

 

Jaký klíč je důležitý při rozhodování o tom, komu a jak darovat?

To si musí každý rozhodnout sám. Česká společnost je dosti blahobytná, případy lidí v opravdové nouzi jsou spíše vzácné. Tak ať si každý vybere, co ho zajímá. Ať už to jsou lidi na vozejčku, nebo cokoliv jiného. Je třeba si vybrat, kam vás to táhne.

 

Jednou z vašich prvních aktivit po návratu do Československa byla podpora týdeníku Respekt. Co vás k tomu vedlo?

Považoval jsem to tehdá za nutné. V jistém stupni vývoje demokracie je nutné, aby existoval silný, ale přitom nezávislý a kritický časopis. A když nic takového není, musí se to založit.

 

V čem přesně vaše pomoc spočívala?

Dovezl jsem z Vídně kancelářské stroje, což bylo v těch úplných začátcích nejdůležitější - kopírky, faxy a podobně. Pamatuju, jak na mě ve vídeňském obchodě čuměli, že toho beru tolik. Pak jsem jezdil do Norimberku, protože to tam bylo levnější.

 

Před pádem totality jste byl předsedou Mezinárodního helsinského výboru, který se zabývá ochranou lidských práv. Ta jsou nyní porušována mimo jiné v Bělorusku – ve vězení je tisícovka odpůrců diktátora Lukašenka, vypjatá situace panuje na polské hranici, kde uvázli uprchlíci. Co s tím my Češi můžeme dělat?

Oficiální politika se musí jasně postavit proti běloruskému režimu, to je jedna věc. A pak si každý může najít charitativní organizaci, která se o tyhle věci stará a dokáže profesionálně pomáhat – například těm nebožákům přespávajícím v Bělověžském lese, kteří jsou v zoufalé situaci.

 

(S Karlem Schwarzenbergem jsme se sešli 17. listopadu v Národní kavárně na Národní třídě. Zpovídaný si před chvílí objednal malý fernet, nyní do hovoru vstupuje servírka s dotazem, jestli má jít o likér, nebo destilát. „Samozřejmě destilát!“ zhrozí se host a po odchodu obsluhy se ptá spolusedících. „Jakej likér? Fuj, strašná to představa!“ To už se servírka přichází omluvit, prý šlo o omyl. „Chválabohu!“ glosuje to K. S.)

 

Mluvili jsme o pomoci politickým vězňům nebo uprchlíkům. Dárcovská čísla napovídají, že v tomto směru naše pomoc pokulhává. Může za tím být nějaký strach či obava?

Víte co? Když se někdo bojí pomáhat lidem v Bělorusku, tak ať nepomáhá nikde. Nebo dobrá, pokud pomáhá jinde, třeba v Africe, lze mu odpustit. Možností pomáhat je každopádně všude dost. Člověk se nemá vymlouvat.

 

 

Nikdy nečekejte poděkování

Může filantropie přinášet radost?

Obyčejně ano. Ale nečekejte poděkování. To se neděje. Když podporujete organizaci, která se stará třeba o děti s nějakou chorobou, a to dítě pak prospívá třeba díky náročné operaci, na kterou jste přispěl, samozřejmě vás to potěší. Ale nikdy neočekávejte dík.

 

Potrápila vás někdy nějaká vaše dobročinnost? Třeba když jste zjistil, že to příslušná organizace neumí dělat tak, jak byste si představoval?

Ne. Nic takového mě nikdy nenaštvalo. Je potřeba svěřit to důvěryhodným organizacím. Musíte si najít spolek, který tu konkrétní situaci opravdu zná a má s patřičnou pomocí velkou zkušenost.

 

Říkal jste v jednom starším rozhovoru, že by se lidé, kteří chtějí pomáhat, nejdřív měli rozhlédnout kolem sebe.

Ano, člověk by se měl nejdřív kouknout, jestli nepotřebuje vyčistit potok, který mu teče za barákem, nebo jestli nestrádá místní nemocnice. Pomáhat se dá vždycky.

 

Ze statistik vyplývá, že tradičně vysoké jsou příspěvky například na opuštěná zvířata. Zato třeba lidem propuštěným z vězení se přílišné charitativní pomoci nedostává.

Je bezesporu důležitější pomáhat lidem propuštěným z vězení. Ale pro zvířátka mají lidé bohužel větší slabost. Někdy je ale potřeba podpořit i věci, které považujete za správné, nejen ty, které se vám nejvíc líbí – to je moc snadné.

 

Jak s takovými stereotypy či předsudky bojovat? Jak lidi přesvědčit, že i lidé z okraje společnosti si zaslouží náš soucit?

Nevím. Nejsem farář.

 

Mělo by význam zaměřit se na nějakou osvětu, která by vysvětlovala, že i podobná témata týkající se lidí z okraje společnosti stojí za naši pozornost?

Asi ano. Ale jak to lidem vysvětlovat, netuším. Asi každýmu jinak, není na to pravidlo. Určitě bychom se měli držet hesla, které razil velký učitel národů Vladimir Iljič: „Buďte konkrétní, soudruzi!“ Mohu potvrdit, že je to jedna z nejlepších životních rad a platí skoro pro všechno. Všeobecné kecy nepomáhají.

 

Vy jste hodně konkrétně pomáhal například Ivanu Martinu Jirousovi – poskytl jste mu zadarmo byt v jednom ze svých pražských činžáků na Smíchově.

Přece jsem nemohl dopustit, aby největší český básník neměl kde bydlet! Každé setkání s Magorem mi přinášelo velké potěšení, bohužel příliš brzy zemřel – letos v listopadu to bylo deset let. Hodně mi chybí, stejně jako další moji nejlepší kamarádi: Jirka Křižan, Václav Havel, Olda Černý (literát, který se po roce 1990 stal poradcem Václava Havla pro bezpečnostní otázky – pozn. red.). Všichni umřeli během pár měsíců.

 

Říkal jste, že člověk nemá v případě dobročinnosti očekávat dík, což u Ivana Jirouse asi platilo dvojnásob – dokázal člověka spíš urazit na potkání než vyjádřit vděčnost.

To mi nevadilo. Každá chvilka s ním byla krásná a vážil jsem si jí. A jeho básně jsou nádherné. Byl to strašně vzácný člověk, hluboce věřící a citlivý.

 

 

Máme i dobré vlastnosti

Je o vás veřejně známo, že podporujete organizaci Sananim, která poskytuje pomoc lidem ohroženým drogami. Terapeutická komunita Karlov už téměř třicet let využívá vaši nemovitost u jihočeských Mirotic. Mohl byste se k tomu vyjádřit podrobněji?

Ano, mohu vám k tomu něco říci, protože je to poučné. Bohužel, moje dcera jeden čas propadla drogám – jako mnoho lidí její generace. A naštěstí to dopadlo dobře. Největší zásluhu na tom mělo jedno zařízení v Anglii, které se jmenovalo Farm Place. Byl to v podstatě obyčejný venkovský statek, kde feťáci pracovali na zahradě, museli vstávat ve čtyři ráno ke zvířatům a podobně. Opravdu makali a většinou se za nějaký čas dostali z nejhoršího. Mně se to strašně líbilo, tak jsem si řekl: Udělejme něco takového i tady. Závislost je těžká nemoc a ti lidé si zaslouží naši pomoc, i když nejsou úplně bez viny.

 

Byl to váš nápad? Mysleli jsme, že jste v tomto projektu „jen“ tichým mecenášem, který poskytl zázemí…

V tomto případě jsem byl iniciátorem. A věnoval jsem pro ten účel barokní hospodářský dvůr nedaleko Orlíka. Funguje to bezvadně, a dokonce jsem za to v tomto případě výjimečně dostal i odměnu.

 

Chcete k tomu říct víc?

Asi před deseti lety jsem seděl v Praze na nějaké diskotéce, popíjelo se. Najednou přišla krásná holka a povídá: „Já bych vám ráda poděkovala.“ Tak jsem musel opáčit: „Je mi potěšením, ale proboha za co, vždyť já vás ani neznám!“ A ukázalo se, že byla závislá na drogách a v Karlově ji z toho dostali. Udělalo mi to velkou radost.

 

Ze statistik vyplývá, že česká filantropie rok od roku roste a letos opět překonala dosavadní maximum. Největší příval štědrosti přineslo tornádo na jižní Moravě, ale i bez těchto darů jde o rekord.

Ano, Češi jsou štědří, vidíme to kolem sebe. Není to žádná samozřejmost a velice krásně mě to překvapuje, je to něco opravdu vzácného. Jak vidno, máme i dobré vlastnosti, přičemž štědrost k nim určitě patří.

 

Čím to podle vás je?

Nevím. Možná tím, že jsme zažili i jiné časy, a snad si proto vážíme svých dnešních příležitostí.

 

Kde máme v dobročinnosti naopak rezervy? Kde bychom měli víc zabrat?

Právě v tom bezprostředním sousedství. Je spousta lidí, kteří vám budou líčit spektakulární případy bezpráví na druhé straně zeměkoule, a přitom se nepodívají, co se děje u nich za rohem.

 

Proč nás často víc zajímají vzdálenější témata?

Je to exotičtější a pestřejší. A částečně to souvisí i s tím, jaký mají Češi vztah ke své zemi. Když dneska řeknete, že jste vlastenec, lidi se vám vysmějou. Ale rozhlédnout se, jak to vypadá u nás ve městě nebo na vesnici, je přece velmi důležité. A patřilo k české tradici se o takové věci starat. Já jsem dítě první republiky a pamatuju, kolik bylo všude takových svědectví – lavička věnovaná okrašlovacím spolkem, kostelní vitráž, kterou zafinancoval místní pan továrník, či jiná vylepšení, o která se zasloužili třeba místní hasiči a myslivci.

 

Není tenhle náš macešský přístup k bezprostřednímu okolí způsobený tím, že jsme si za totality zvykli čekat, co pro nás udělá radnice nebo stát, aniž bychom hnuli prstem?

Ano, spoléháme se na různé instituce, které často pracují prachbídně nebo se o některé věci nestarají vůbec.

 

Komunismus znevážil myšlenku společné práce, pamětníkům můžou takové akce připomínat povinné brigády typu akce Z.

Možná. Ale teď jsou to už dobrovolné brigády a může to být příjemně strávený čas. Přijel jsem onehdy na návštěvu do sousední vesnice, kde se musel opravit kostel. Akci vedl lidovecký místostarosta, ale na práci se podíleli všichni. Bylo to hezké a užitečné.

 

Jak vidno, filantropie nemusí obnášet jen peníze, neméně prospěšná je i ochota věnovat svůj čas, zkušenosti, kontakty...

Řekl bych to takhle: Musíte aspoň jednu hodinu denně mít lidi rád.

 

Dříví až před dům

Zmínili jsme, že obecně je česká filantropie na vzestupu, ale některá témata nás nechávají chladnými, případně se jich vyloženě bojíme či štítíme. Co nám hrozí, když se budeme tvářit, že se nás takové věci, jako je léčba závislostí či pomoc uprchlíkům, netýkají?

Naše společnost bude víc a víc egoistická. A doplatíme na to všichni. Nejvíc mě štve, když je tohle myšlení podporováno politicky, což je otřesné. Ne že bych neviděl problémy, které jsou spojené například s migrací. To nás ale neospravedlňuje k tomu, abychom osudy těch lidí ignorovali.

 

(V rohu u okna, kde sedíme, se zastavují lidé, aby vyjádřili Karlu Schwarzenbergovi sympatie. Mezi nimi asi dvanáctiletý kluk, který požádá o společnou fotografii. „S takovým dědkem se chceš fotit?“ usměje se muž, který se narodil 10. prosince 1937.)

 

Sedíme v kavárně na Národní třídě a venku proudí davy, které si připomínají dvaatřicet let od 17. listopadu. Kromě pamětníků je tu i spousta mladých lidí, kterým je okolo dvaceti let. Co si o téhle generaci myslíte?

Zatím to vypadá, že nebudou tak sobečtí jako jejich otcové a dědové. To mi dává naději.

 

Jak podle vás bude vypadat česká společnost, až tahle generace bude spravovat věci veřejné?

Nemám tušení. Za nejdůležitější považuji, abychom získali vztah k právu. Už jsme se shodli, že v dobročinnosti nejsme tak špatní. Ale co mi dělá velké starosti, je naše nechuť řídit se právem. Když někdo krade nebo jinak podvádí, nebereme to vážně, někdy se tomu i smějeme. Ale jak to změnit, opravdu nevím.

 

Měl jste možnost naučit se něco o dobročinnosti od svých rodičů vy sám? Stihli vám v tomto ohledu něco předat?

Nikoliv, a to z jednoho velmi prostého důvodu. Když mi bylo devět let, všechno jsme ztratili a museli jsme odejít do zahraničí. Tam se situace naprosto změnila, takže jsme byli rádi, když naopak někdo pomáhal nám – mám na mysli hlavně naše příbuzné. Až mnohem později v dospělosti jsem mohl slyšet něco o tom, jak se rodiče chovali k lidem. Když jsem v prosinci 1989 pozval sousedy z Orlíku do hostince, abychom se seznámili, někteří starší lidé vyprávěli, jak jim za války pomohla moje matka nebo otec. Váže se k tomu historka o jedné babce, která v našem lese kradla dříví. Znáte ji?

 

Prosíme o připomenutí.

Dotyčná si šla něco vyřídit na lesní ředitelství, a když tam uviděla portrét mého otce, zeptala se, kdo to je. „To je náš knížepán,“ řekli jí a ona se vyděsila, protože pár dní předtím byla v našem lese pro nějaké soušky. A teď zjistila, že člověk, který ji tam potkal a pomohl odtáhnout větve před barák, byl můj tatínek.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama