Druhou odměnu si v nemocnicích nezasloužíme. Dejme ji potřebným

Důvodů, proč tyto peníze odmítám, je několik a debatovat by se nad nimi dalo celé hodiny. Ty zásadní, které se týkají prakticky všech zaměstnanců nemocnic, jsou dva.

První se týká všech zaměstnanců, kteří pracovali s covid-19 pozitivními pacienty, a tudíž již byli odměněni ve formě hodinových příplatků. Do této skupiny patřím i já sám a vím, že jsme v době pandemie dostali výplaty, o kterých si možná v příštích deseti letech budeme moci nechat jenom zdát.

Tyto odměny měly smysl a byly vyplaceny z všeobecně pochopitelných důvodů. Nesouhlasit by se v tomto ohledu dalo jedině v tom, že možná nebyli všichni napříč republikou odměněni jednotně. Přijde mi ovšem naprosto zcestné nechat si za odvedenou práci zaplatit podruhé.

Zadruhé jde o zaměstnance, kteří na covidových pracovištích nepracovali. Vzhledem k tomu, že jsme se všichni obávali přeplněných nemocnic po vzoru italského Bergama (tento případ ovšem naštěstí nikde v Česku nenastal), byly od března nemocnice systematicky vyprazdňovány, plánované výkony plošně rušeny a čekalo se na příliv pacientů s covidem-19.

Ten se naštěstí nekonal. Zaměstnanci nemocnic ovšem dál chodili do práce, jíž bylo na většině pracovišť buď stejně, ale spíš méně než za běžného provozu. V nemocnicích totiž významně ubylo pacientů – hlavního zdroje nemocniční práce. Vzhledem k všeobecnému strachu i omezení pohybu osob výrazně ubylo i akutních ošetření v nemocničních ambulancích.